Powered by Seat

HOPRG_2076a

„Po válce do Československa přijeli na dva roky jugoslávští učni. Můj tatínek byl jednou v nemocnici a s jedním z nich se seznámil. Byl to tehdy asi patnáctiletý chlapec, můj vrstevník, který pocházel ze srbo-chorvatské části. Říkal, že mu ustašovci, to byli chorvatší fašisté, před očima zastřelili rodiče. Na něm samotném byly vidět stopy různých zranění. Začal k nám chodit na obědy – přestože jsme měli málo, tak pro něj maminka vždy něco našla. Říkal: ‚Našel jsem novou mámu a nového tátu!‘ Po dvou letech se ale rozhádal Stalin a Tito, a tak se musel vrátit domů. Ale neustále jsme si psali a on sem později ještě mnohokrát přijel. I se svou manželkou a se svými dětmi. Dokud moji rodiče žili, tak je vždy přijali ve svém domku. Pro mě byla radost prožívat s ním události jeho života. Později jsem ho s manželem také navštívila. Oni žili v Bělehradu, ale oba byli učitelé a tak léto vždy trávili v Prokike, kousek od chorvatského pobřeží. On tam pro ně postavil chatu. Tehdy nám ji ukazoval a říkal: ‚Mám dvě dcery. Půlka domu bude patřit jedné, půlka druhé.‘ Představoval nám svého souseda: ‚To je můj přítel, Chorvat. Já jsem Srb, ale to nevadí.‘ Jenže v 90. letech v Jugoslávii vypukla občanská válka. Po těch událostech sem přijel a říkal: ‚Všechno nám rozstříleli. Už žádnou chatu nemám.‘ Celou jeho rodinu to období těžce zasáhlo. Po válce sem samostatně přijela i jedna jeho dcera. Můj manžel tehdy už zemřel, a já jsem ji ubytovala v mém bytě v Libni. Měla jsem tam na stěně bicí hodiny a ona říkala: ‚Všechny hodiny prosím odneste pryč, já nemůžu slyšet žádné odbíjení, žádný tikot.‘ Měla nervy na pochodu. Později mi napsal, že zemřela. Představte si to – on prožil dvě války, takovéhle tragédie. Už ovdověl, už je starý, už sem nepřijede. Ale neustále si píšeme. Říká, že musí používat slovník, ale dodnes si píšeme česky. On na Čechy hrozně rád vzpomíná, na to, s jakou láskou byl přijat. Říká, že tady našel druhý domov.“

/

„After the war, Czechoslovakia hosted students from Yugoslavia for two years. My father went into a hospital one day and met one of them. He was a fifteen year old boy, the same age as I was, and he came from the Serbo-Croatian part. He said that members of Ustaša, the croatian fascists, had shot his parents in front of his eyes. He himself still had all kinds of injuries. He started to come to us for a lunch – even though we didn’t have much, my mom always found something for him. He used to say: ‚I’ve found new mom and dad!‘ But after two years Stalin and Tito had a quarell with each other and so he had to return home. But we still exchanged letters and he came back many times. Even with his wife and their children. When my parents were still alive, they used to host them in their house. For me it was a joy to share moments of his life with him. Later I also visited him with my husband. They lived in Belgrade but both of them were parents and so they used to spend summertime in Prokike, not far from the Croatian coast. He had built a lodge for them. When we were there, he was showing us the place and said: ‚I have two daughters. One half will belong to first one, the other hald to the second.‘ He introduced us to his neighbour, saying: ‚He’s my friend, a Croat. I’m a Serb but that doesn’t matter.‘ But in 1990s a civil war broke out in Yugoslavia. He came here after the events and said: ‚They shot everything to pieces. There’s no lodge anymore.‘ The whole family was struck by the events. After the war one of his daughters came here on her own. My husband had already passed away back then and so I accommodated her in my flat in Libeň. There were a chiming clock on the wall and she said: ‚Please, take away all the clocks, I cannot hear any chiming or ticking.‘ It was nerve-wracking for her. Later he wrote to me that she died. Just imagine – he lived through two wars and such tragedies. He has widowed, he’s old, he’ll never come here again. But we still write to each other. He says that he uses dictionary but we still write to each other in Czech. He really likes to think back about his time in Czechoslovakia, about the love with which he was received. He says that he’s found a second home in here.“


HOPRG_2077a

„Vyrostla jsem na Šumavě, ve vesničce, kde žije padesát lidí. Na základní školu jsme chodili dva kilometry pěšky, na střední jsem dojížděla do města. Znamenalo to vstávat za tmy a po škole hned chvátat na autobus, abych se dostala domů. Poslední jel v půl čtvrté odpoledne. Neexistovalo, že bych chodila po škole na kroužky. Byla jsem ve věku, kdy si spolužačky začínaly chodit někam sednout, kdy začínaly randit s klukama a večer vyrážely na diskotéku. Já si připadala odstrčená. Holky ve škole vždy povídaly, co zas zažily, a já neměla moc co vyprávět. Celá ta doba mi dnes v paměti splývá. Žila jsem hodně monotónním způsobem – se sourozenci jsme měli rozdělenou péči o domácnost a o naše hospodářská zvířata, a po večerech jsem četla knížky a koukala na televizi. Ale všichni kamarádi z vesnice to měli stejně jako já, takže mi nepřišlo, že bych o něco přicházela. Ale když jsem přišla v devatenácti do Prahy, tak jsem se trochu zbláznila. Najednou jsem si chtěla zažít všechno to, o čem jsem slýchala. Byla jsem sama, nikdo na mě nedohlížel, začala jsem si vydělávat. Pamatuji, že když jsem dostala první výplatu, tak mi připadalo, že jsem hrozně bohatá. Volala jsem rodičům a říkala jim: Já mám pořád tolik peněz! Mohla jsem chodit nakupovat, chodit ven, do kina, do hospod. Dělám zdravotní sestru, od nemocnice jsme dostaly na začátku ubytovnu. Byly jsme tam samé mladé holky, hodně z nich také z různých malých vesniček. Každý víkend jsme vyrážely objevovat nová místa, nové bary a kluby. Jen abysme si užily, že jsme v tej Praze. Byla to zábava, nic víc, nic míň. Tancujete, u baru se potkáte s cizím člověkem, řekněte si tři věty a pak už ho v životě neuvidíte, ale v tu chvíli jste nejlepší kamarádi. Dneska už bych některé věci neudělala, už se asi nikdy tolik neopiju, jako jsme se opíjela, ale tohle období mi dalo spoustu známých, z nichž někteří mi vydrželi dodnes. Zůstali kamarádi, zůstaly vzpomínky. Vždy když jsem se tehdy vracela na Šumavu a mluvila s lidmi, co do města nikdy neodešli, tak jsem měla co vyprávět. Zeptali se „co nového v Praze?“ a já to začala chrlit. Dnes už je to spíš o tom, na čem jsem byla v kině, ale chrlím to dodnes.“

/

„I grew up in the region of Šumava, in a little village of fifty people. We used to walk two kilometres to a primary school and I commuted to a town for a high school. I had to wake up when it was still dark outside and right after school I had to rush to catch a bus so that I could get back home. The last connection was at half past three. It was not possible for me to attend after-shool activities. I was at an age when other girls started to go to cafés, to date boys, to go to discos in the evening. I felt isolated. All the girls were chatting at school about what they’d experienced last night and I didn’t have any stories to tell. I don’t remember anything specific from this time, it’s all blended in my memory. I lived in a very monotone way – we shared household responsibilities with my siblings, took care of our farm animals and in the evening I read books and watched TV. But all the other friends from the village lived this way as well and so I didn’t think I was missing on something. But when I came to Prague at the age of nineteen, I got a little crazy. Suddenly I wanted to experience everything I had heard about. I was alone, in nobody’s supervision and I started to earn money. I remember that when I received my first salary, I thought I was really rich. I called my parents and said: I have all that money all the time! I could go shopping, I could go out, to a cinema, to pubs. I work as a nurse and at first the hospital provided a dormitory for us. There were only young girls, many of them also from little villages. Every weekend we used to go and discover new places, new bars and clubs. Just so that we could enjoy the Prague we had heard about. It was fun, nothing more, nothing less. You dance, meet a stranger at the bar, exchange three sentences and never see him again in your life, but for that moment you’re the best pals ever. I wouldn’t do some of the things I did back than, I will probably never get so drunk as I sometimes used to be at that time, but in this period I met a lot of people. Some of them I still see today. Friends remained, memories did too. Every time I was coming back home to Šumava, every time I talked to people who never left the village, I had stories to tell them. They asked ‚what’s new in Prague?‘ and I started to spill it out. Now it’s rather about what new movies I saw in a cinema but I still spill it out today.“


HOPRG_2069b

„Nesdělená radost je horší než nesdělený smutek. V mém životě byly obrovské překážky, obrovské tragédie, obrovské ztráty. Já jsem byla mimo jiné pilotka ultralehkých letadel a můj muž se v letadle zabil. Ale nechci mluvit o věcech, které každý člověk tak či onak prožívá. Se vším si umím poradit sama, proto stále studuji. Jsem doktorka přírodních věd, studovala jsem filozofickou fakultu a na lékařské fakultě jsem obhájila vědeckou hodnost. A dnes chodím na univerzitu třetího věku. Nedávno jsem se začala učit malovat. Miluji život ve všech podobách. A dávam to najevo. Miluji barvy, jsou pro mne jako opium. Jako Slunce. Často za mnou přijdou známé a řeknou: ‚Já jsem si zkusila vzít červené punčochy a barevnou sukni, jako máš ty, a všechno se mi najednou rozzářilo!‘ Moje heslo zní: Čím starší, tím kratší sukně!“

/

„An unuttered joy is worse than an unuttered grief. There has been a great obstacles in my life, a great tragedies, a great losses. Among other things, I was a pilot of ultralight aircrafts and my husband died in a plane crash. But I don’t want to talk about things that every person experiences in one way or the other. I can handle everything on my own, that’s why I keep studying. I am a doctor of natural sciences, I studied at the Faculty of Philosophy and I have a scientific degree from the Faculty of Medicine. And now I attend a university of the third age. I also started to learn painting recently. I love all the aspects of life. And I show it. I love colours, they’re like opium to me. Like the Sun. It happens a lot that my friends come to me and say: ‚I tried to take on red stockings and a colourful skirt, to dress like you, and everything suddenly brightened up!‘ My motto is: The older I’m, the shorter skirt I wear!“


HOPRG_2070a

„Před pár lety jsem nastoupila do své první práce, jako servírka v restauraci. Bylo to pro mě něco nového, cítila jsem se v tom zpočátku nejistá, a dost jsem to od svých kolegů schytávala. Nepůsobila jsem na ně jako silná osobnost. A moje zkušenost je taková, že když mnozí lidé vycítí, že jste slabý, tak si na vás ještě víc smlsnou. I na mých nadřízených bylo vidět, že mě nerespektují. Ale já jsem v sobě tehdy neměla sílu dát těm lidem najevo, jak by se ke mně měli chovat. Neměla jsem hranice. Takže jsem jim trpěla, že mě ani neoslovovali jménem, že na mě pokřikovali ‚hele!‘. Trpěla jsem jim, že mě neprávem obviňovali z různých věcí. Mnohdy zcela prokazatelně nepravdivých. V době, kdy jsem nastoupila, se v té restauraci začaly z kasy ztrácet peníze. Jednoho dne za mnou přišla manažerka a řekla mi, že mě někdo viděl, jak nějakému zákazníkovi peníze dávám. Ale všechna místa, kde se s nimi manipulovalo byly pod kamerovým dohledem. A tak manažerka řekla, že se podívá na záznam. Já jsem s tím souhlasila. Ale když jsem s ní mluvila druhý den, tak řekla: ‚Já to nebudu řešit.‘ Vůbec jsem tu situaci nezvládla. Dnes vím, že jsem si měla stát za tím, že se ty záznamy prošetří. Ale neudělala jsem to. A tak jsem jim dala možnost, aby na mě dál různé věci házeli. Byla jsem oběť. Což byla bohužel role, na kterou jsem byla zvyklá už z dospívání. A když se člověk setká s něčím, co zná, tak mu vždy chvíli trvá, než si uvědomí, že to pro něj není dobré. Já jsem byla zvyklá myslet si, že si se mnou lidé mohou dělat, co chtějí. Že jsem na ně zcela odkázaná. A že musím udělat cokoliv mi řeknou. I proto jsem tam vydržela devět měsíců. Dodnes myslím na to, že jsem odcházela jako poražená. Dodnes cítím ponížení a nespravedlnost. Ale už se to pro mě zlomilo. Protože už se ráno budím s tím, že se na ten den těším. Už mne jako první nenapadá myšlenka ‚jdu ten den přežít‘, ale ‚jdu ten den prožít‘. Což je obrovský rozdíl. A nemusíte potom během dne prožít jen samé hezké věci. Ale vnímáte, že máte svůj život ve svých rukou, a že i když vás potká něco špatného, tak že to zvládnete.“

/

„A few years back I got my first job, as a waitress in a restaurant. It was something new for me, I was insecure about it at first and my colleagues were very vocal about it. I didn’t seem like a strong personality to them. My experience is that the more people feel your weakness, the more they take advantage of it. I could see that my bosses didn’t respect me too. But I didn’t have the strength to let them know how they should treat me. I didn’t have any boundaries. And so I used to put up with not being addressed by my name, with being shouted at ‚hey!’. I got used to accepting various unjust accusations. Many of them were verifiably untrue. Around the time that I started to work in the restaurant, money started to go missing from the cash register. One day a manager came to me and said that somebody had seen me giving the money to a customer. But all the places where money were handled were under the surveillance. And so the manager said she would check the records. I agreed. But when I spoke with her the following day, she told me: ‚I will not trouble myself with it.‘ I handled the situation very poorly. Today I know that I should have insisted on scrutiny of the records. But I didn’t. And so I gave them a chance to keep cast a slur on me. I was a victim. Which was sadly a role that I had been accustomed to since my adolescence. And when you encounter something that you know, it always takes a while before you realise it’s not good for you. I was used to thinking that people can do anything they like with me. That I was fully dependable on them. And that I had to do everything they told me. That was one of the reasons why I stayed in the job for nine months. I still think about the fact that I left as the defeated one. I still feel the humiliation and the injustice. But there has been a turn in me. Because these days I wake up in the morning and I look forward to the coming day. The first thought that I have is not ‚I’m off to survive the day‘ anymore, it’s rather ‚I’m off to enjoy the day’. Which is a great difference. It doesn’t mean that I would expect only nice things throughout the day. But I see that the life is in my hands and that when I encounter something bad, I will be strong enough to handle it.“


HOPRG_2074a

„Současný svět je zahalen temnotou zlého ducha. Dva tisíce let a Ježíš Kristus ještě nepřišel. A čili zlý duch by byl připraven říci: Já jsem zvítězil! Ale…“

Než se pán nadechl k pokračování, tak přijela dvaadvacítka, na kterou čekali. Mířili na mariánskou pouť k Poděbradům. Ještě než nastoupili do tramvaje, tak mi do rukou dali obrázek Panny Marie. Stálo na něm: „Ó, Maria bez hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme.“

/

„The contemporary world is shrouded by the darkness of an evil spirit. Two thousand years have passed and Jesus Christ haven’t made his second coming. Which means that the evil spirit could be prepared to say: I’ve won! But…“

Before the man took a breath to continue his speech, a tram number 22 arrived, the one they’d been waiting for. They were headed for a Marian pilgrimage near Poděbrady. Before they got into the tram, they gave me a picture of Virgin Mary. It says: „O Maria, conceived without a sin, pray for us who take shelter in you.“


HOPRG_2073a

„Dvacet let jsme žili v jedné domácnosti jeden manžel a dvě manželky. Muž si rok po svatbě našel milenku, po půl roce mi to řekl. Zeptala jsem se ho: ‚Proč mi to říkáš? To je tvoje věc, vyřeš si to, já chci být s tebou. Jen s tebou.‘ Ale problém byl samozřejmě i ve mně. Spočíval v tom, že já jsem z takovéhle rodiny vzešla – můj otec měl dvě ženy. Říkal, že je potřebuje obě, že je má obě rád. Moje máma byla milenka, žila sama a sama i vychovala dvě děti. Takže já když jsem se dostala do stejné situace, tak jsem si říkala: Tak ono je to takhle možná normální. Ale věděla jsem, že nechci, aby manžel přejížděl mezi dvěma domácnostmi. Ze svého dětství jsem si totiž pamatovala, že pro mě byl táta cizí člověk. Přestože jsme s ním byly v kontaktu a maminka proti němu neřekla křivého slova. Staral se o nás, vozil nám dárky, měl nás rád, já byla vedena k tomu, abych měla ráda jeho – ale neměla jsem ho ráda. Ze svého dětského pohledu jsem věděla, že on to zavinil.“

„Ještě jsme tehdy s manželem neměli děti, ale rozvést jsem se nechtěla. Bála jsem se, že zůstanu sama. A cítila jsem, že ona má jako milenka jiné postavení než já: Manželka pracuje, vaří, pere ponožky, stará se o domácnost, vychovává děti – to jsem byla já, a s milenkou se probírají zajímavá témata a chodí se s ní do kavárny. Byla o deset let mladší, na začátku jí bylo sotva osmnáct, takže nejprve měl děti se mnou. Ona studovala, jeden čas i v zahraničí, a my se s manželem odstěhovali z Prahy na venkov. Když jsme se po nějaké době vrátili, tak jsme začali bydlet všichni spolu. Bylo to pro mě těžké, ale bylo to mé rozhodnutí. Vytvořily jsme si spolu diplomatický vztah. Všichni jsme se k sobě chovali slušně. Ale dnes si myslím, že v tomhle modelu soužití není možné vytvořit intimní partnerský vztah. Protože je tam vždy ten třetí, který je navíc. Například v momentech, kdy chcete projevit lásku. Nebo když třeba řešíte otázky spojené s výchovou dětí. To chcete řešit jen s partnerem, a ne, aby vám do toho krafala nějaká další ženská. Ale nemůžu říct, že by to byl špatný život, na mnoho věcí vzpomínám ráda. Může to být i tím, že dnes jsem spokojená v mém současném vztahu – nakonec jsem si našla někoho jiného a s manželem se rozešla. Když se podívám okolo sebe, na to, kolik vztahů se rozpadá, tak si myslím, že jsme jednali tak, aby naše děti trpěly co nejméně. A neuměli jsme to udělat jinak. Já jsem tehdy v podstatě nevěděla, co znamená partnerství – maminka neměla nikoho druhého, s kým by řešila věci, s kým by se hádala a usmiřovala. Neměla jsem v tomhle žádný vzor. A tak jsem to celá léta řešila rozhodnutím, že to řešit nebudu. Nikdy jsem mu neřekla: Vyber si – buď ona a nebo já. Byla jsem srab, bála se, jak by na to manžel zareagoval. Chápala jsem, že moje životní role je vyvést děti do světa a dobře je vychovat. A tomu jsem vše podřídila. Dnes už jsou děti dospělé a já jsem se zbavila strachu ze samoty i strachu z toho, že jim rozbiju svět. A když zpětně hodnotím, jak jsme je s manželem vychovávali, tak si myslím, že jsme to dělali dobře. Bála jsem se, že z toho vyjdou poškozené, protože tam samozřejmě byly různé tlaky a konflikty, ale připadá mi, že obě naše děti mají ke svému otci dobrý vztah, a že si jsou vědomé toho, že o své partnerské vztahy musí pečovat. Že je musí budovat. A že ve chvíli, kdy se jim ve vztahu něco nelíbí, není vždy nejlepší řešení jít od toho.“

/

„For twenty years there was one husband and two wives in our household. One year after our marriage, my husband found himself a lover. After six months, he told me about it. I asked him: ‚Why are you telling me this? It’s your business, deal with it. I want to be with you. Only with you.‘ But the problem was also in me, obviously. It lied in the fact that I had been raised in such a family – my father had two women. He used to say that he needed both of them, that he loved both of them. My mom was the lover, she lived on her own and raised two children all by herself. And so when I got into the same situation, I thought: Maybe it’s normal this way. But I knew that I didn’t want my husband to go from one home to another. It was because I remembered from my childhood that my father was a stranger for me. Even though we were in contact with him and even though my mom never said a bad word about him. He took care of us, he used to bring us presents, he loved us, I was being raised to love him – but I didn’t. From my child’s point of view I knew that he was the one to blame.“

„We still didn’t have children back then with but I didn’t want to divorce my husband. I was afraid that I would have ended up alone. And I felt that she had a different status as a lover: A wife was the one who worked, cooked, do the laundry, took care of the household, raised children – that was me, and with the lover the husband used to talk about all kinds of interesting things and went to cafés with her. She was ten years younger than me, she was barely eighteen at the beginning, and so at first he had children with me. She studied, even abroad for some time, and my and my husband moved from Prague to a countryside. When we came back after some time, all of us started to live together. It was hard for me but it was my decision. Her and me made a diplomatic relation togehter. All of us behaved in a polite way. But now I think that in such model of married life, it’s not possible to create an intimate partner relationship. Because there’s always the third person, the one who’s surplus. For example in moments when you want to show your love. Or when you want to talk about the ways of raising children. You want to discuss it only with your partner, not to have another woman chattering about it. But I cannot say that it was a bad life, thre are many things I like to think back on. It may be because I’m satisfied in my current relationship – in the end I found myself another person and I broke up with my husband. When I look around myself and see how many relationships break up nowadays, I think the way we all behaved helped to minimize suffering of our children. We were not able to do it any other fashion anyway. I basically didn’t know what a partnership meant – my mom didn’t have anyone to discuss things with her, anyone with whom she would argue and reconcile. I didn’t have any example to follow. And so for years my way of dealing with it meant that I was not dealing with it at all. I never told him: Choose – either she or me. I was a coward, afraid of how my husband would react. I understood that my life role was to raise my children well and to lead them into the world. And I’d adjusted everything for that goal. My children are adults now and I’ve got rid off both the fear of loneliness and the fear of shattering their world. And when I look back on how we raised them with my husband, I think we did a good job. I used to be afraid that they might get harmed by all that – there were obviously all kinds of pressures and conflicts – but it seems that both of our children have a good relation to their father and that they’re aware of the fact that they need to take care of relations with their partners. Of the fact that they need to work on them. And of the fact that when a problem comes, when they don’t like something in the relationship, it’s not always the best thing to run away from that.“


HOPRG_2071c

„Doma jsme nikdy nestrádali, ale rozhodně jsme neměli na rozhazování. Léta trvalo, než jsme mohli jet na dovolenou k moři. Zní to sice banálně, ale já to v dětství silně vnímala. A v jednu chvíli jsem si řekla, že bych si v životě chtěla dovolit to, co budu chtít. Tehdy jsem i přemýšlela, že bych šla studovat a později v životě dělala i to, co by mě nebavilo, ale z čeho bych měla víc peněz. Nakonec jsem se rozhodla jít studovat obor, o kterém jsem si myslela, že má budoucnost, a jsem ráda, že se časem ukázalo, že mě to i baví. Můj táta je technik, já jsem v lecčem po něm, a tak dnes studuji obor ‚Jaderná energetická zařízení‘. Jsem tam jediná ženská. Ale cítím se hrozně příjemně, já si s klukama vždy rozuměla. Jen na bakaláři, kdy bylo holek o trochu víc, jsem někdy cítila, že někteří starší vyučující nám nebyli moc nakloněni. Že jim asi přišlo, že na ten obor nepatříme. Nebo tam naopak byli lidé, kteří si ty své studentky hýčkali a dávali jim různé úlevy. Já si vždy říkala, že to je to poslední, co bych chtěla – aby mi někdo něco dal jen proto, že jsem ženská. Všechno, co jsem v životě dokázala, jsem dokázala svojí pílí. Když lidem říkám o tom, co studuji, tak většinou vytřeští oči, ale mně to přijde jako jakékoliv jiné studium. Příští semestr dokončím školu a chtěla bych jít pracovat do jaderné elektrárny. V Česku máme dvě. Zároveň ale miluji cestování, a tak máme s přítelem plán nejprve jet do Anglie. Tam sice mají elektrárny o trochu jiné, ale ty rozdíly se dají doučit. Chtěla bych získat co nejvíc zkušeností. A až se jednou vrátím, tak je chci zaprvé předat dál, a zadruhé se prostě chci mít dobře.“

/

„My family never suffered hardships but we definitely couldn’t spend money like water. It took years before we could afford to go on a summer vacation to the sea. It may sound banal but I was strongly aware of it as a child. At one point I told myself that I would like to have a chance to afford whatever I wanted in life. Back then I even thought that I might go study and do something that I wouldn’t enjoy but from which I would have more money. In the end I decided for a study programme that I perceived as perspective and in time it showed that I also enjoy it. My father is an engineer, I inherited a lot of things from him, and so now I study a progamme called ‚Nuclear Power Engineering Equipment’. I am the only woman in there. But I feel really comfortable, I’ve always got on well with boys. But when I studied at the undergraduate programme, where there was a few more girls, I sometimes felt that some of the older professors weren’t so well disposed to us. I guess they thought we didn’t belong there. On the other side, there were also people who used to pamper their female students and made all kinds of things easier for them. I always thought that it was the last thing that I would like – someone giving me something only because I’m a woman. Everything I’ve achieved in life was due to my diligence. People usually look surprised when I tell them about my studies but I see it as any other field of study. The next semester I will finish school and I want to go to work in a nuclear power plant. There are two of those in the Czech republic. But I also love to travel and so me and my boyfriend want to go to England at first. They have a bit different power plants but I can learn the differences. I would want to get as many experiences as I can. So that when I come back one day, I will have a chance to pass them on and to simply have a good life.“


HOPRG_2067a

„Když mi bylo čtyřicet sedm, tak jsem dostala rakovinu. Ale protože jsem měla výbornou rodinu – dva syny a strašně laskavého a starostlivého manžela –, tak jsem se do toho plnou silou položila a vzchopila jsem se. Každý lékař vám řekne, že když přijdete včas, tak jde o deset procent lékařského umění a devadesát procent pevné vůle pacienta. Ale nebylo to snadné. I proto, že s rakovinou vždy o něco přijdete a já mám diagnózu, která byla ještě donedávna tabu – vývod tlustého střeva. Na začátku jsem vůbec nevěděla, co to je. Ptala jsem se na to doktora a on byl rád, že jsem se z toho hned nezhroutila. Říkal: ‚No, víte, to má náš obchodní atašé v Mexiku a hraje s tím tenis!‘ Když jsem přišla domů, tak jsem se zavřela v koupelně, vykoupala jsem se, podívala se po svém těle, viděla tu díru na břiše a říkala jsem si: Tohle se může stát jen mě, která jsem tolik zaměřená na pořádek a hygienu! Ale pak jsem zvedla hlavu a řekla si: Já jim ukážu! Ale to, že jsem to dokázala, opravdu z velké části připisuji lidem okolo mě. Všichni z rodiny, ale i lidé v mém zaměstnání, ke mně byli ohromně laskaví a pozorní. Tehdy jsem díky tomu prohlásila, že to bylo svým způsobem nejkrásnější období mého života. Své mamince, která s námi později dvanáct let žila, jsem o tom ale nikdy neřekla. Ona totiž byla z generace, pro kterou ještě rakovina nutně znamenala konec. To, že se dá vyléčit, by mi asi ani nevěřila. Ale já letos mohu s hrdostí říct, že slavím čtyřicet let od momentu, kdy jsem ji překonala.“

/

„When I was forty-seven, I got cancer. But since I had a great family – two sons and a very loving and caring husband – I set into it and I got myself together. Every doctor would tell you that if you come to them in good time, ten percent of your treatment would be made of their medical art and the rest ninety percent of your strong will. But it wasn’t easy. You always lose something with cancer and up until recently my diagnosis, colostomy, was a taboo. At first, I had no clue what it was. I asked my doctor and he was happy that I didn’t have a break down from it. He said: ‚Well, you know, a Czechoslovakian Business ataché in Mexico has it and he still plays tennis!‘ When I came home, I closed myself in a bathroom, had a bath, examined my body, saw the hole in my belly and I thought: This can only happen to me who has always been so keen on order and hygiene! But then I looked up and I said to myself: I’ll show them! But I really claim credit for the fact that I did overcome it to the people around me. All my family, but also my co-workers, were really attentive and kind to me at that time. Due to that, I once said that in a way it was the most beautiful time of my life. But I never told about it to my mom, who later lived with us for twelve years. Because she was from a generation for which a cancer necessarily meant the end. She would probably wouldn’t have believed me that it could be cured. But I can now proudly say that I celebrate forty years from the moment I overcame it.“


HOPRG_2068a

„Two months ago, just before I came here to Prague, I had two complicated surgeries. I was not even sure if I was ever going to wake up from the anaesthesia. But when I woke up after the first surgery, the first image I had was of a mother with her newborn child. I think it was the first moment she held it. It was very emotional for me to see all that love. I felt it. I think the baby was a girl and she was very scared – she had used to live in the mother’s womb and suddenly everything was different for her. After some time a father came and he was also scared – it seemed that he was afraid to touch the little girl so that he wouldn’t hurt her. It was a very nice moment for me. But also a difficult one – I was alone, I had made a decision not to stress my family by seeing me in such a condition. After the experience, I wouldn’t advise anybody to do that. Because when I woke up after the second surgery, I started to cry. I think it was because my body had been somehow abused during the surgery and it was a kind of a release of the stress. So I lied there alone, crying. From that time I keep a certain sadness inside of me. Also because after I came to Prague, both of my grandmas passed away. I had a really tough time. But now it’s also happiness that I feel. A happiness of being alive. I appreciate life much more than I used to. The sadness and the happiness – they both exist in me. I wasn’t so aware of them before, I was trying to figure them out. Now I see them very clearly.“

/

„Před dvěma měsíci, těsně předtím než jsem přišla do Prahy, jsem prodělala dvě náročné operace. Ani jsem si nebyla jistá, jestli se vzbudím z umělého spánku. Ale když jsem se probrala po první operaci, tak první obraz, který jsem uviděla, byla matka se svým novorozeným dítětem. Myslím, že to byl první okamžik, kdy ho držela v náručí. Pro mě bylo velmi dojemné vidět veškerou její lásku. Cítila jsem ji. Byla to tuším holčička a byla hodně vyděšená – byla zvyklá žít v matčině lůně a najednou bylo všechno jinak. Po nějaké době přišel její otec a také měl strach – zdálo se, že se bál dotknout toho malého děťátka, aby mu neublížil. Byl to pro mě hezký moment. Ale zároveň i obtížný – byla jsem sama, protože jsem se předtím rozhodla, že nechci svou rodinu vystavovat stresu z toho, že by mě viděli v takovém stavu. Po té zkušenosti bych ale něco takového nikomu nedoporučila. Když jsem se probrala po druhé operaci, tak jsem se totiž rozplakala. Mám za to, že to bylo proto, že moje tělo bylo během operace vystaveno určitému druhu násilí, a tím pláčem uvolňovalo nahromaděné napětí. Takže jsem tam ležela sama a plakala. Od té doby si v sobě nesu určitý smutek. Je to i tím, že poté, co jsem se přestěhovala do Prahy, mi zemřely obě babičky. Měla jsem opravdu náročné období. Ale dnes cítím i štěstí. Takové to základní štěstí z toho, že žiji. Pociťuji daleko větší vděk. Smutek i štěstí – mám v sobě obojí. Dříve jsem si těchto emocí nebyla tolik vědoma, snažila jsem se přijít na to, co znamenají. Dnes je vidím velice jasně.“


HOPRG_2064a

„Bylo mi šest, sedm let, chodila jsem s maminkou ulicemi Prahy a všude visely plakáty, koho Němci popravili. Schválně to tiskli, aby to všichni viděli, aby se všichni báli. Já jsem měla tatínka důstojníka. Jednou v noci Němci přijeli a začali náš byt prohledávat. Pamatuji, že mě vzbudili – do pokoje vtrhl voják, v helmě a s kvérem, a rozsvítil. Já ležela v posteli, on se díval pod ní a bodal do oblečení ve skříni – jestli tam není někdo ukrytý. Na konci války, to už mi bylo jedenáct, jsme si jednoho dne hrály s holkama v Bubenči v parku. Viděly jsme, jak na bubenečském nádraží zastavil vlak. Šly jsme blíž a uviděly, že to byl vlak s vězni – přijeli z koncentráku. Byly to dobytčáky, nákladní vagóny, které měly jen malá zamřížovaná okýnka. V nich jsme viděly oholené hlavy těch šíleně hubených lidí, byli kost a kůže. Přišla jsem domů celá vyděšená a pamatuji, jak mi maminka říkala: ‚Víš, takového člověka kdybys někde potkala, tak mu nesmíš dát vůbec nic jíst. Protože on by umřel na to, že si vzal kousek chleba. Musel by začít s kaší.‘ Mně se tyhle věci pořád vrací. Když dnes vidím, co se děje v Sýrii, tak si říkám, že v těch dětech vzniká děs, který se z nich celý život nedostane. Mluvím s vámi o takových věcech, přestože já mám za sebou krásný život. S tím, co se za války stalo, jsem se ale nikdy nevyrovnala. Jely jsme s maminkou tramvají, já chtěla pustit starou paní, ale maminka mi řekla, že paní si sednout nemůže, že mi to doma vysvětlí. Řekla mi, že paní měla žlutou hvězdu. A tak jsme tehdy všechny stály a sedadlo zůstalo prázdné. Vedle v domě bydlela v přízemí jedna holčička, která vždy stála u okna, za záclonami, a ani na mě nesměla zamávat. Chodila jsem do školy a najednou nám ve třídě ubyly děti. Ti lidé v jeden moment zmizeli a mně bylo jako malé holce strašně divné, že do jejich bytů se nastěhovali Němci. Ptala jsem se mámy: ‚A to si tam ty jejich děti hrají s hračkami těch mých kamarádek?‘ Nedovedete si představit, jaké to bylo. My jsme pro Němce byly úplný póvl, ale Židé jim nestáli ani za to, aby si o ně ušpinili boty. Dodnes to nemůžu pochopit. Když skončila válka, tak jsme stále čekali, že se ti naši známí a spolužáci vrátí. Ale oni se nevraceli. Jen asi před pěti lety jsem jela tramvají, uviděla z okna jednu paní a okamžitě mi bylo jasné, že to je ta holčička, co mi nemohla mávat. Chtěla jsem vystoupit a jít za ní, ale neudělala jsem to. Nevím proč, snad proto, že nejsem příliš pohotová. Dodnes mě to mrzí. Často si na ní vzpomenu a říkám si, že bych jí byla určitě udělala radost.“

/

“I was six, seven years old, I walked the streets of Prague with my mum and there were posters with people executed by the Germans everywhere. They did it on purpose so that everyone saw them and was afraid. My dad was an army officer. Once the Germans arrived and started to search our apartment. I remember being woken up – a soldier with a helmet and a gun burst into my room and switched the lights on. I was lying in my bed, he looked underneath and stabbed the clothes in my wardrobe – in case there was someone hidden. At the end of the war when I was eleven already, we played with my friends in a park in Prague – Bubeneč. We saw a train making a stop. We went closer and saw it was a train with prisoners who came from concentration camps. It used to be cars for cattle with only tiny barred windows. There we saw shaved heads of those incredibly thin people, they were just flesh and bones. I came home all frightened and I remember my mum saying: ‘You know, if you meet a person like this, don’t give him anything to eat. Because he would die of it. You have to start with a mash.’ These things keep on coming back to me. When I see what is going on in Syria, I think that it creates such a horror in children which they wouldn’t be able to get rid of. I talk about such stuff with you even though I had a beautiful life. But what happened during the war – I never got over it. Once I took a tram with my mum, I wanted to offer my seat to an elderly lady but my mum told me that this lady was not allowed to sit down, that she would explain it to me later at home. She told me that the lady was wearing a yellow star. So we all stood there and the seat remained empty. There was a girl who lived next door, she used to stand behind the window, behind the curtains and she couldn’t even wave at me. I remember going to school and gradually there were less of us. Those people disappeared at some point and I found it weird that the Germans moved into their apartments. I asked my mum: ‘So their kids play with the toys of my friends?’ You can’t imagine what it was like. We were rubbish for the Germans but the Jews were as bad as dirt on their shoes. I haven’t understood it until now. When the war was over, we used to wait for our friends and schoolmates to come back. But they didn’t. Just five years ago I was on a tram while I saw a lady from the window. Suddenly I knew it was the girl next door who couldn’t wave at me. I wanted to get off but I didn’t in the end. I don’t know why, I might not be very nimble. I have regretted it. I often think of her and about the joy such an encounter would bring to her.”