Powered by Seat

HOPRG_2079a

„Bylo mi přes třicet, měla jsem úraz a zmrzačila si ruku. Přeřízla jsem si nerv a měla dlouhou rehabilitaci. Hned druhý den po operaci jsem sice šla do divadla, ale po první půlce jsem musela odejít, protože to hrozně bolelo. Nemohla jsem se obléct, nemohla jsem se učesat, musela jsem se znovu učit psát. Za největší úspěch jsem považovala, když se mi podařilo naporcovat kuře. Ale hodně jsem se díky tomu všemu dozvěděla sama o sobě. Třeba to, že jsem docela dobrá. Že se nevzdávám. Ten úraz, co jsem měla, je typicky mužský – často se stane při práci se sekyrou. Během rehabilitace mě sestřičky ukazovaly chlapům, kteří ještě dva roky po úraze pořád chodili s takzvanou ‚kazatelskou rukou‘, to je, když některé vaše prsty zůstanou ohnuté. Já jsem si řekla, že ze mě žádný kazatel nebude, a tak jsem tu ruku cvičila a cvičila. A jelikož nejsem pitomá, tak cvičím dodnes. Sice mi každou chvíli něco spadne na zem, u návštěv neumývám nádobí, ale podívejte, co s tou rukou dokážu!“
 
/
 
„I was over thirty, I had an injury and maimed my hand. I cut a nerve and had to go through a long rehabilitation. The day after I had a surgery, I went to see a theatre play but I had to leave it after first half because I felt a strong pain. At that time I was not capable to dress up, I couldn’t comb my hair and I had to learn to write again. The greatest achievement during this time was when I successfuly managed to carve up a chicken. But I learnt a lot of things about myself through all this. For example I learnt that I’m quite good. That I don’t give up. The kind of injury I had is typically men’s, it often happens when one works with an axe. During the rehabilitaion, nurses used to show me to male pacients who often still had a so-called ‚preacher’s hand‘ two years after their injury happened – they couldn’t bend some of their fingers. I said to myself that I won’t be no preacher and I exercised the hand a lot. And since I’m not stupid, I still do. Although I drop things every now and then and I don’t do dishes in other people’s home but look what I can do with the hand!“

HOPRG_2083a

„Celý život jsem dělal v knihách, nejprve v nakladatelství a nakonec jako knihkupec. Vedl jsem například prodejnu v ulici Na Příkopech. I proto jsem velice intenzivně prožíval události roku 1989. Pamatuji, že už v lednu, během takzvaného Palachova týdne, policie naháněla mladé lidi a ti běhali okolo naší výlohy. Měli jsme tam mříž, kterou jsme v takových chvílích radši zavírali. Jednou kolem běžel nějaký student, té mříže se chytil a říkal: ‚Nemáte nějakou příručku sebeobrany?‘ To mi utkvělo. Jak to tak bývá, mladí lidé byli tehdy vůdčí silou té změny, a bylo hezké vidět, jak byli nebojácní. Já to celé sledoval a fandil jim. Jakmile se na podzim daly do pohybu události na Albertově a na Národní třídě, tak za mnou do knihkupectví začali chodit různí lidé a říkali: ‚Konečně to přišlo!‘ Na začátku probíhala různá srocení na Václavském náměstí. Silný dojem na mě dělalo to, co se z balkónu Melantrichu přednášelo, jak se tam střídali řečníci, ale i třeba samotný fakt, že tam vedle sebe stáli a ty projevy s nadšením poslouchali lidé z různých skupin společnosti. Byli tam studenti, byla tam ta takzvaná pracující inteligence, ale zároveň tam byli i dělníci. Vždy když přicházela nějaká větší skupina, tak to organizátoři ohlásili. Třeba: ‚Připojují se k nám i dělníci z ČKD!‘ A lidé propukali v jásot, hlasitě ty nově příchozí zdravili. Zažívali jsme tam úžasné pocity pospolitosti. Vnímal jsem, že celý ten svět socialismu byl v pohybu, že se pohne k demokracii a ke svobodě. Ne všechno se samozřejmě povedlo. Tu určitou pospolitost jsem cítil ještě několik dalších let, pak to pomalinku uvadalo. Každý se začal hnát za svým a lidé na sebe přestali mít čas. Ale já vnímal především to, že se leccos uvolnilo – že se moje děti snáž dostaly na školy, nebo že začaly vycházet různé knihy. Knihy, o kterých jsem věděl, že existují, ale které tady nebyly k dostání. Některé knihy a filmy vyšly poprvé ve svém plném znění – za socialismu vycházely zkrácené. Existovala totiž takzvaná ‚Hlavní správa tiskového dohledu‘, která leccos zarazila. Ani nemuselo jít o nějaké ‚protirežimní kusy‘. Zažil jsem, že byla vytištěná tak nevinná kniha jako je ‚Školák Kája Mařík‘, a někdo najednou rozhodl, že nesmí spatřit světlo světa. A tak šla do stoupy, celý obrovský náklad. Odvážel se na nádraží do Bubenče, rvaly se z toho desky a papír se házel na hromadu. Děly se zkrátka šílené věci. Vím, že dnes je mnoho jiných problémů, že ten politický vývoj po revoluci mnoho lidí zklamal, ale já si myslím, že si tady nežijeme špatně. Je dobré si uvědomit, že ještě na začátku 90. let tady byla přítomná sovětská vojska. Obrovské množství vojáků, kteří nás tady v podstatě vyjídali. Já jsem ve svém životě nezažil žádný ‚přelomový okamžik‘, který by mě vrhnul někam úplně jinam, ale rok 1989 znamenal opravdový přelom pro nás pro všechny. Mě ten vývoj uspokojil v tom, že jsem si mohl říci, že druhou půlku života prožiji ve svobodě. V demokracii. Ono to zní jako takové klišé, ale když si pamatujete, že to někdy bylo jinak, tak ta slova mají svůj hluboký význam.“

/

„I have worked in the field of books my whole life, at first in a publishing house and then as a bookseller. For example, I was a manager of a bookstore in the Na Příkopech street. It was one of the reasons why the events of 1989 were so intense for me. I remember that already in January, during the so-called ‚Palach Week’, police was chasing young people around and they were running past our shop window. There were iron bars which we used to close down at such moments. Once a young student ran by, grabbed the bars for a moment and asked: ‚Do you happen to have a self-defence manual by any chance?‘ I still remember that. As it is common, young people were the leading force of the change. It felt nice to see their courage. I observed it and held my fingers crossed for them. In the autumn, as the events of Albertov and Národní třída started to unfold, all kinds of people started coming to the store and used to say: ‚It’s here, finally!‘ There were many gatherings in the Wenceslas Square at the beginning. I was impressed by what were the various speakers saying but also by the simple fact that the speeches were cheered and listened to by people from various social groups. They stood there one next to another. Students, the so-called working elites but also blue-collar workers. Every time a bigger group was approaching the gathering, the organizers announced it. For instance: ‚Workers of ČKD are coming to join us!‘ And people cheered and greeted the newcomers. We were experiencing strong feelings of solidarity. I could sense that the whole world of Socialism was shifting, that it was about to move towards democracy and freedom. Not everything worked out the way we wanted, obviously. I could sense the solidarity for a few years more and then it slowly faded. Everybody started to care about the business of their own and suddenly they didn’t have so much time for the others. But overall, I noticed how things became more relaxed – that my children had easier access to education or that many new books got to be published. Books that I’d known about but that had not been available around here. Some films and books were released after the Revolution for the first time in their complete edition – they used to be shortened during the Socialism. Because there was the ‚Department of Print Supervision‘ that banned many things. And these were not only the ‚anti-regime pieces’. I saw how once ‚Schoolboy Kája Mařík’, the innocent children novel, was printed, when somebody suddenly decided that it couldn’t be sold publicly. And so it all went to a dump site, the entire huge press run. They drove it to the Bubeneč train station, tore out its book covers and dumped paper on a pile. Crazy things were happening. I know that there are other problems now, that the political development after the Revolution dissapointed many people, but I don’t think that we live badly now. It’s good to know that at the beginning of the 1990s, there were still Soviet troops here. A huge number of soldiers that were basically eating the country up. I didn’t experience any ‚turning points‘ in my private life but the year of 1989 was a great turning point for all of us. The development made me happy in a way that I was able to tell myself that I could live out my second half of life in freedom. In democracy. It sounds like a cliché but when you remember that it used to be the other way, you find out that the words have their profound meaning.“


HOPRG_2109a



HOPRG_2108a

„Manžel se díval na televizi a najednou řekl: ‚Konec filmu.‘ Já jsem v kuchyni luštila sudoku a ještě nevěděla, že to byla jeho poslední slova. Řekla jsem mu, že si půjdeme lehnout, šla jsem do koupelny a uslyšela ránu. Ležel na zemi. Měl mozkovkou mrtvici. Přijela záchranka, nahodili ho, ale jeho mozek už byl poškozený. Byl v podstatě v komatu. Než zemřel, tak jsem jsem za ním měsíc chodila do nemocnice, každý den jsme tam s dcerou byly. Myslím si, že se na mě ten stres podepsal. Zanedlouho potom někde psali, ať si jdou lidé zkontrolovat své pihy, mně se najednou jedna udělala uprostřed hrudi, a tak jsem šla do nemocnice a doktor mi řekl, že to je v prsu. Rakovina. Poslal mě na mamograf, na cytologii a na různá další vyšetření. Zjistili, že v kostech to nemám. Nejdřív jsem chodila na chemoterapii, pak mi během operace vzali prso, a pak jsem několik měsíců chodila každý všední den na ozařování. Nedovedla jsem si představit, že se to týká tolika lidí, i mnohem mladších než jsem já. Bylo to jak procesí – jeden člověk za druhým. Takových lidí, co s tím bojuje! I já bojuju, v srpnu jdu na kontrolu. Věřím, že to dopadne dobře, ale u rakoviny nikdy nevíte, jestli se vrátí. Je jako chapadla, které vás chytnou a nepustí. Ale snažím se tím nestresovat. Nikam nepospíchat. Přesto být pořád činná. Nechci se odkázat posteli, ta pro mě neexistuje – jak vstanu, tak ji hned ustelu. Hned začnu cvičit. Všichni mi říkají, že jsem statečná, že to beru tak, jak to je. Pokouším se o to. Dopředu mě táhne pocit, že se v září stanu prababičkou. Už žehlím košilky.“

/

„My husband was watching TV and suddenly he said: ‚It’s the end of the film’. I was in the kitchen, doing sudoku, and I was not aware that these were his last words. I suggested that we go to sleep, I went into a bathroom and suddenly I heard a loud sound . He was lying there on the floor. He had a stroke. The ambulance came, they revived him but his brain was already damaged. He was basically in a coma. Before he died, I used to come into the hospital every day with our daughter for a month. And I think that the stress left its mark. Because not long after that I read somewhere that people should go for a medical check-up of their freckles, one suddenly appeared in the middle of my chest, and so I went into a hospital and the doctor told me that it was in my breast. Cancer. He sent me for a mammography screening, to a cytology and many other examinations. They found that it was not in my bones. At first I started to go for o a chemotherapy, then they removed my breast during a surgery and then I used to go for a radiation thereapy. Every weekday. Before I couldn’t imagine how many people deals with it, a lot of them much younger than me. It felt like a procession – one person after another. So many people stuggles with it. I do too, I’m about to go for a check-up in August. I have a faith that it will work out fine but with cancer you never know. It’s like tentacles that grasp you and won’t let go. But I try not to stress myself from it. Not to rush. But to be active, still. I don’t want to submit myself to the bed, it doesn’t exist for me – as soon as I wake up, I make it up. I start to exercise right away. Everybody tells me how brave I am to take it as it is. I do try. What pushes me forward is the fact that I’m going to become a great-grandmother in September. I already iron baby shirts.“


HOPRG_2103a

Vodičkova


HOPRG_2107a

„Já jsem publicista, především na poli vážné hudby, ale moje činnost má velice široký, respektive až takový bizarní záběr. Například se bavím tím, že s jedním kolegou už léta vytváříme takvzanou korespondenční poezii. Vidíme se jednou, maximálně dvakrát do roka, občas si voláme, ale téměř každý den si e-mailem posíláme básničky. Často je to tak, že on začne, napíše pár veršů, a já na to nějak reaguji. K dnešnímu dni máme těch básní osm set patnáct. Já jsem mimo jiné vystudoval estetiku, zabývám se uměním a podobnými problémy, a tak docházím k tomu, že jelikož každou tu strofu píše někdo jiný, tak se vytváří věc, která by v jednom člověku nebyla myšlenkově možná. Dochází k trochu surrealistickému spojení. Ale my se známe už pětačtyřicet let, oba jsme ‚řimsologové‘. To je věda, kterou pěstujeme v rámci ‚Protialkoholní společnosti doktora Řimsy“. Založili jsme ji před těmi pětačtyřiceti lety jako studenti, už jsme měli šestadvacet kongresů. Jednou z našich základních tezí bylo: ‚Alkoholem proti alkoholu!‘ Ale naše úvahy měly současně vždy filozofický rozměr. Naším duchovním doyenem je Josef Váchal, autor Krvavého románu, kde se právě vyskytuje postava doktora Řimsy. V té naší poezii se na to taky odkazujeme, celým názvem tomu říkáme ‚Soukromá řimsologická psychoterapeuticko-poetická tvůrčí dílna‘. A je to opravdu úžasná psychoterapie! Na verše mám dost blbou paměť, ale většinou je to humorné. Někdy skrytě humorné. Nebo i naivně humorné. Blbě humorné. Někdy ale docela rafinovaně humorné. Vždy mi to každopádně zlepší náladu. Těm výtvorům říkáme ‚kraviny‘ – jakou jsou třeba balady, tak my máme kraviny. Poslední, včerejší kravina, se například týká toho, že on našel někde v úvoze za vesnicí vyhozené klávesy. Tak jsem napsal: ‚Vyhozené klávesy už nezahrajou bluesy.‘ Takhle nějak to vypadá. Kolikrát je to taková kravina, že to je jako ve Švejkovi s tím psem: On je tak šeredný, až je krásný. Ale musím říct, že jsem na tom až trochu závislý. Když mi ten kolega dlouho žádnou kravinu neposílá, tak už jsem celý nervózní. Nebo mám někdy takovou obyčejnou, nijakou náladu, něco bych si napsal, a on nepíše. Takhle bych vám o tom mohl vykládat celý den, já jsem se humorem a recesí zabýval celý život. A to víte, že v tomhle významu je to české slovo? Recese jinak znamená ‚ekonomický úpadek‘. Před válkou ale byla taková parta študentů mezi které patřil Vladimír Bor, hudební kritik. Oni na gymnáziu dělali různé kousky, vylomeniny a použili pro to slovo ‚recese‘. ‚Jsem v recesi,‘ říkali. A to se ujalo. Já jsem například v permanentní recesi.“/

„I’m a journalist, I write mainly about classical music, but I’m active in a very broad or rather quite bizzare fields. For example in recent years I’ve been co-creating a correspondence poetry with a colleague of mine. We see each other once or twice a year, we talk on a phone once in a while, but almost every day we exchange short rhymes through e-mail. It often starts that he writes a few lines and then I react on it. Till this day we have eight hundred and fifteen of such poems. Among other things I studied esthetics, I deal with art and similar issues, and so I begin to realize that since every strophe is being written by somebody else, a new thing emerges that wouldn’t be possible if it was written by a single person. It’s quite surrealistic union. But we’ve known each other for fourty-five years, we are both researchers of ‚řimsology’. That’s a field of science that we cultivate in ‚Anti-alcohol Society of Dr. Řimsa’. We founded it as students the fourty-five years ago, we’ve already had twenty-six congresses. One of our main thesis was: ‚With alcohol against alcohol!‘ But our reflections always had also a philosophical dimension. Our spiritual doyen is Josef Váchal, an author of Bloody Novel where a character of Dr. Řimsa appears. We refer to it also in the poetry of ours. A full name of it is ‚Private Řimsological Psychotherapeutic and Poetic Creative Workshop’. And it really is a great psychotherapy! I have a very bad memory for verses but usually it’s humorous. Sometimes it’s secretly humorous, sometimes naively humorous. Even stupidly humorous. Or humorous in a sophisticated way. In any case it always cheers me up. We call our creations ‚nonsenses‘ – just as there are ballads, we make nonsenses. The last nonsense from yesterday dealt with the fact that the colleague of mine found a piano keyboard in a hollow way outside his village. So I replied: ‚Dumping the keyboard was somebody’s choice, it will never be used to make some noise’. It’s usually in this style. Many times it’s such a nonsense that it’s like the case with the dog in Good Soldier Schweik: It’s so ugly that it’s beautiful. But I have to say that I’m getting a bit addicted to it. When my colleague doesn’t send me anything for some time, I get all nervous. Or sometimes I have an ordinary, dull mood and I feel it would help me to write something but he’s not responding. I could talk about this topic all day with you, I’ve been dealing with humour and recession for all my life. And do you know that a ‚recession’, used in this sense, is a Czech word? A regular meaning of recession is ‚economic decline’. But there was a group of students in the pre-war Czechoslovakia and one of them was Vladimír Bok, a music critic. The group used to do all kinds of shenanigans and used the word ‚resession‘ to describe it. ‚I’m in a recession,‘ they used to say. And other people started to use it in that sense. I’m, for instance, in a state of a permanent recession.“

__

Více o řimsologii


HOPRG_2106a

„Jsem malá, ale mám krásný život. Nikdy jsem se z ničeho nestresovala. Hlavně díky rodičům – jsou velcí, zdraví, ale nikdy mi nedávali najevo, že jsem jiná než ostatní. Nikdy mi nedávali žádné úlevy. Když jsem někam nedosáhla, tak mi řekli, ať si nějak poradím sama. Jiné ‚malé lidi‘ jsem potkala až v dospělosti, kdy jsem přišla do Prahy a začala se motat okolo divadla – tehdy jsem si uvědomila, co mi tím ti rodiče dali. Znám totiž případy, kdy se k některým malým lidem jejich rodiče pořád chovají jako k dítěti: ‚Ťuťu, ňuňu.‘ To se pak na člověku projeví. Na mě sice neustále pořvávají děti, ale už to ani nevnímám. Jednou mě to ale rozesmálo. Dítě se ptalo maminky: ‚Proč je ta paní malá?‘. Ona mu říkala: ‚Nech toho, já ti to pak vysvětlím.‘ Po chvíli to dítě ale povídá: ‚A já už to vím!‘ To jsem se zastavila a schválně poslouchala, co řekne. ‚Ona nestihla vyrůst!‘“

/

„I’m little but I have a beautiful life. I’ve never been stressed from anything. It’s mainly because of my parents – they are big, healthy, but they never made me feel different. They treated me without any easements. When I couldn’t reach something, they told me to handle it on my own. I met other ‚little people‘ only as an adult, when I came to Prague and started to be active in theatre – it was then when I fully realized what my parents gave me this way. I know that parents of some little people treat them as children. When people do that, it affects you. I’m constatnly being shouted at by children but I don’t even notice anymore. But once it made me laugh: A child asked her mom: ‚Why is the lady so little?‘ The mom replied: ‚Be quiet, I’ll explain it to you later.‘ But after a while the child said: ‚Oh, I know why!‘ I stopped and listened with an interest. ‚She didn’t manage to grow up in time!’“


HOPRG_2105c

(2/2) „Jednou jsem si od lidí vyžebral šest stovek, říkal jim, že si za to chci půjčit kostým šaška a udělat lidem radost. Někdo mi věřil, někdo mi nevěřil, někdo dal, někdo nedal. Ale já si ten kostým fakt půjčil, chodil s ním po Praze, došel až na matějskou pouť. Dělal jsem radost dětem, dělal radost maminkám. Lidé mi cpali peníze horem dolem, ale já si ten den nevzal ani korunu. Řekl jsem si: ‚Dneska ne, dnešek potřebuji pro sebe.‘ A můžu říct, že když jsem viděl ty stovky radostných dětských očí, tak jsem si říkal, že asi nikdy nezažiju hezčí pocit. Láska k ženě nebo rodičovská láska je asi víc než to, ale tohle bylo moje maximum. Víckrát jsem to neudělal, bál jsem se, že to pokazím, ale tehdy jsem si řekl: ‚Tak, teď jsi na vrcholu. Nemusíš jít výš, zkus nejít níž, zkus to držet.‘ A tak to držím. Rozesmívám lidi, kteří nemají sebevědomí. Když jde pět holek a čtyři jsou krásné a jedna není, tak si toho všimnu a vědomě jdu za tou jednou a začnu si povídat s ní. Začnu jí říkat, že má krásné ruce. Ty holky se můžou zbláznit, srší blahem. Snažím se lidem dávat to, co nikdy nedostanou. Dál se pohybuju mezi bezdomovci a narkomany, dál od lidí beru drobné. Ale už ne tolik, protože mám občas brigády, vyndavám zboží z kamionů. Vydělám si za pár nocí čtyři tisíce, které mi stačí. Platím z toho pojištění a pár dluhů z minulosti. Dokud je teplo, tak spím ve spacáku, když teplo přestane, tak se neštítím a jdu spát do center mezi bezdomovce. Ti když pochopili, že jim chci pomoct, tak za mnou začali chodit a ptají se mě: ‚Co pro tebe můžeme udělat my?‘ Říkám jim: ‚Hele, pošli to dál. Až uvidíš mladýho kluka na nádraží, který přijede s pár korunama, krosnou a chutí na drogy, a bude chtít dobýt svět, tak ho zastav. Protože já jsem takový byl a skončil jsem špatně, stálo mě to život.‘“„Rodiče ode mě dali ruce pryč, nepomohli mi vůbec s ničím. Do vězení mi od nich nepřišel jediný pohled. Patřil jsem tam mezi lidi, kterým tam pošta nechodí – to byli bezdomovci, sígři z dětských domovů a já. Ale svoje rodiče bezmezně miluju. Nic na světě nemiluju jako je. Chci s nimi být, ale oni mi absolutně nevěří. Nevěří, že jsem čistý. Jednou jsme si volali. Zeptali se mě: ‚Tak co? Bydlíš? Můžeme se přijet podívat?‘ Já jim řekl: ‚Můžete se přijet podívat do parku, já od lidí seženu něco k jídlu, můžeme hezky posedět, seznámím vás s bezdomovci…‘ Než jsem to dořekl, tak jsem slyšel ‚tu, tu, tu, tu…‘. Mobilu už jsem se zbavil, nemám si s kým volat, ale tuhle fotku a povídání jim pošlu e-mailem. Stále se jim snažím dokázat, že žiju plnohodnotný život. Život, který jsem si vybral. Že není ničím špatný, že není ničím dobrý, že je takový, jaký je. A že by na mě byli hrozně moc pyšní, kdyby to všechno viděli.“

/

„Once I scrounged six hundred from some people, I told them that I wanted to rent a costume of a fool and make people happy. Some believed me, some not, some gave me money, some didn’t. But I ended up renting the costume, walked in it around Prague as far as the St. Matthew’s fair. I made a few kids and mums happy. People were giving me money but on that day, I didn’t accept even a penny. I told myself: ‚Not today, I need the day just for myself.‘ And I can say that when I saw the hundreds of joyful eyes, I thought I couldn’t be happier. A love to a woman or parental love might be more but that was my maximum. I didn’t do it again, I was afraid I could spoil it but I told myself: ‚Now I am on the top, I don’t have to climb higher, so try not to sink lower and try to hang in there.‘ And so I keep on hanging in there. I make people with low self-esteem laugh. When I see five girls walking, four of them are beautiful and one isn’t, I notice it and consciously approach her and start talking to her. I tell her she has nice hands. The girls go crazy, they’re buzzing with joy. I try to give people what they can’t get anywhere else. I live mostly among the homeless and drug addicts, I still beg for money. But not as much as in the past, I take seasonal jobs, I sometimes unload goods from trucks. I make four thousand in a couple of nights which is enough for me. This covers my insurance and some debts from the past. Until it’s warm weather, I sleep in the tent, when it stops I have no problem with sleeping in the shelters. When the homeless people understood that I want to help them, they started to come to me and ask: ‚What can we do for you?‘ I tell them: ‚Well, pass it on. When you see a young boy on the railway station who comes with a few crowns in his pocket, a big backpack and a lust for drugs, a boy who wants to conquer the world, stop him. Because I was like this and ended up badly, it cost me life.’”

“My parents gave their hands off me, they didn’t help me with anything. They didn’t even send me a postcard to the prison. I belonged to a group of people who didn’t get any mail – the homeless, thugs from children homes and me. But I love my parents unconditionally. I love them like anything in the world. I want to be with them but they don’t trust me. They don’t believe I’m clean. Once we spoke on a phone. They asked: ‚So? Do you have a place to stay? Can we come?‘ I replied: ‚Yeah, you can come to the park, I can get some food from the people, we can sit down, I introduce you to some of the homeless…‘ Before I finished my sentence, I had been able to hear the sound of a finished call. I got rid of my cellphone, I don’t have anyone to call. But I will e-mail them this picture and the story. I still try to prove them that I live a full life. That it’s the life that I’ve chosen. That it’s not bad or good, it’s the way it is. And that they would be very proud if they could see it all.”

__

Poprosil mě, abych uvedl jeho jméno / He asked me to state his name: Ondřej Král


HOPRG_2105a

(1/2) „Bylo mi třiadvacet, rozešli jsme se s přítelkyní, a tak jsem se rozhodl vzít krosnu a pár drobných a přijet do Prahy. Myslel jsem si, jak poznám naše hlavní město a jakou tady udělám boží kariéru. Dopadlo to tak, že namísto nějakých elit jsem se začal stýkat s lidmi po Václaváku a po nádražích, kde jsem zpočátku přespával. Začal jsem pít, začal jsem brát drogy – k těm jsem měl nakročeno, už když jsem přijel. Ze snu se stal zlý sen, noční můra. Když jsem si dal poprvé v životě heroin, tak mi bylo tak strašně špatně, že jsem si položil hlavu na koleje a čekal, až pojede vlak. Neuhnul bych, vlak musel zastavit. Pochopil jsem, že mě drogy začínají ničit. Začal jsem docházet na různé protidrogové kliniky, ale nikdo mi nedokázal pomoct. Protože pokud se člověk nechce změnit ve své hlavě, tak to nikdy nedokáže. Začal jsem ale chodit po ulicích a bavil jsem se s lidmi. Byť opilej, byť zdrogovanej. Vedl jsem různé depresivní řeči, neměl v tu dobu žádné sebevědomí, a ti lidé mi ho vraceli. Poslouchali mě a říkali: ‚Hele, vždyť ty seš vlastně chytrej kluk, proč děláš tohle a proč děláš tamto?‘ Často to začalo tak, že jsem jim řekl o drobné. Nikdy jsem ale neříkal: ‚Ahoj, já mám hrozný hlad, nemohl bys mi dát na housku?‘ Řekl jsem: ‚Ahoj, hele, já jsem alkoholik, beru drogy, nemohl bys mi pomoct s pár drobnými na to víno? Protože já jinak budu vzteklej a udělám nějaký průser.‘ Nakonec to tím průserem skončilo – začal jsem krást v krámech. Šel jsem na rok do vězení. Za krádež kávy za 79 korun. A za ublížení na zdraví. Chlap mlátil svojí ženskou u nonstop herny, já se na to nedokázal koukat, a tak jsem na něj nastoupil. Problém byl v tom, že ona s ním jela v drogách a podala na mě trestní oznámení. Když jsem se to dozvěděl, že půjdu sedět, tak jsem se začal hrozně bát. Ale to mi pomohlo zbavit se těch závislostí. Ve vězení drogy dostupné jsou, a jak jsem tam byl čistý, tak jsem viděl, jaké jsem byl zvíře, čeho jsem byl schopný. Najednou se mi začaly vracet různé vzpomínky, kdy jsem po ulicích řval na lidi ty nejhorší nadávky, kdy jsem byl úplně mimo. Když jsem se z vězení vrátil, tak jsem si řekl, že udělám všechno úplně jinak. Že začnu zase od té nuly. Že budu mluvit s lidmi a že když mi pomůžou, tak já pomůžu i někomu jinému. To znamenalo, že když mi pán dal padesát korun, tak jsem šel a za dvacet pět korun jsem koupil jídlo pro sebe a za dvacet pět jsem koupil jídlo pro nějakého feťáka, co se někde válel. Pak jsem si s ním sedl a řekl mu: ‚Hoď se mnou pár vět. Proč to bereš? Feťák mi řekl: ‚Ty o tom víš hovno!‘ Tak jsem mu ukázal díry v rukách, které mám – a že jsou velký. Říkám mu: ‚Hele, jde to změnit, nechceš to zkusit jinak a znova?‘ Stal se ze mě takový mezičlánek mezi lidmi, snažil jsem se sám sobě i jim pomoct. To bylo před rokem. Začínal jsem tak, že jsem s bezďákama chodil po popelnicích, ale donutil jsem je umýt si ruce. Nebo si vzít si v nemocnici rukavice, než se jde fárat. Donutil jsem streetworkery, aby ty rukavice rozdávali. Začalo mě to strašně naplňovat. Najednou jsem pociťoval štěstí, serotonin se mi hemžil v hlavě, jen díky tomu, že jsem viděl, že jsem někomu pomohl. Že chlap, který se včera opilej válel v hovnech, dnes seděl na lavičce a byl čistě oblečený. Pil stejný víno, ale už věděl, že když bude mít takhle vypito, tak by měl přestat. Nebyli to všichni, byli to někteří. Ale to, co jsem u těch některých viděl, mi začalo dodávat sebevědomí. Nastoupil jsem do práce, řekl si: ‚Jo, jdu do toho!‘ Ale v ten moment jsem se naprosto odřízl od lidí na ulici. A oni odřízli mě. Tři měsíce jsem pracoval, vydělával třicet měsíčně, ale nebyl se sebou spokojený. Začaly se mi vracet deprese, začal jsem chodit zpátky do hospody. Všechno to začalo směřovat zpátky ke dnu. A tak jsem dal výpověď a vrátil se k tomu, co mě dělalo šťatným.“

/

„I was twenty-three, I had just broken up with my girlfriend and so I decided to take a backpack and some money and go to Prague. I thought I would get to know the capital city and that I would make a great career around here. But instead of getting to know the elites, I started to get familiar with people from Wenceslas Square and railway stations where I used to sleep at the beginning. I started drinking a lot, I started taking drugs – I had already some experience with them when I arrived. A dream became a nightmare. When I took heroin for the first time, I felt so sick that I laid my head on a railway tracks and I waited for a train to come. I wouldn’t have dodged, the train had to stop. I realised that drugs were starting to destroy me. I started to going to rehab clinics but nobody was able to help me. Because as long as a man doesn’t want to change in his mind, he can never do it. I started going through the streets and I talked to people. Albeit drunk or high. I used to say all kinds of depressive things, I had no self-confidence at the time, but the people were giving me the self-confidence back. They listened to me and said: ‚But you’re a smart guy, why do you do this and that?‘ It often started with me asking them for a change. But I never said: ‚Hi, I’m so hungry, would you help me so that I could buy a bread?‘ I said: ‚Hi, I’m an alcoholic, I do drugs, would you help me with any change so that I could buy wine? Because if I won’t have it, I will get angry and get into some problems.‘ In the end I did – I started shoplifting. I went into a jail for a year. For stealing a pack of coffee that cost 79 crowns. And for the ‚harm to health’. A guy was beating his woman outside a nonstop gambling house, I couldn’t just look at it and so I approached him. The problem was that she was doing drugs with him and filed a criminal complaint. When I learnt that I was heading to jail, I got very scared. But it helped me to get rid off the addictions. Drugs are available in jail – since I was clean, I realised what a monster I used to be, what I had been capable of. Suddenly all kinds of memories started coming back to me. The moments when I screamed the worst insults at people in the streets, when it was not even me. When I returned from the jail, I told myself that I would do everything in a completely different way. That I would start from the scratch again. That I would talk to people and when they help me, I help somebody else. That meant that if a man gave me fifty crowns, I would buy something to eat for myself for twenty-five and used the other twenty-five to buy food for some junkie on the street. I sat down with him and asked: ‚Talk to me. Why do you take it?‘ The junkie told me: ‚You know shit about it!‘ And so I showed my the holes in my arms – and that they’re big. Then I told him: ‚Look, you can change it, don’t you wanna try it again and differently?‘ I became an intermediate between people, I tried to help them and to help myself. That was a year ago. I started by rummaging garbage cans with homeless people. But I made them wash their hands after that. Or to take gloves in the hospital before. I made street workers hand out the gloves. It was fulfilling. Suddenly I felt happiness, serotonin swarmed in my head, all this just thanks to seeing that I was helping someone. That a drunkard who lied around in his shit yesterday was suddenly sitting on a bench in clean clothes. He would drink the same wine but he knew when to stop. It wasn’t like that with everyone, only with some of them. But what I could see gave me self-confidence. I started a job, told myself: ‚Yeah, let’s do it!‘ But then I got completely cut off off the people in the street. And they cut me off as well. I worked for three months, made 30k a month but wasn’t satisfied with myself. My depressions came back, I started drinking again. It all started going down back to where I was. So I resigned and got back to what made me happy.“

__

Poprosil mě, abych uvedl jeho jméno / He asked me to state his name: Ondřej Král


HOPRG_2104e

(2/2) „Odpoledne mi to volala kamarádka. Nechtěla jsem tomu věřit. Říkala jsem si: Kde je? Furt jsem mu volala, říkala si, že je zraněný v nemocnici. Snažila jsem si namluvit si různé věci. Po čase jsem si řekla: Dobře, jestli zemřel, tak ho ale chci vidět. Potřebovala jsem vidět jeho tělo, vidět, že nedýchá. Bylo to poprvé, kdy jsem se setkala s mrtvým člověkem. Paradoxně mu to hrozně slušelo.“

„Existuje spoustu duchovní literatury, kde se říká, že se všechno děje z určitého důvodu. Mně bylo devatenáct a absolutně jsem nevěděla, co mi to má říct. Ani jsem nevěděla, jak se má člověk chovat, když o někoho přijde. Bylo to hrozně matoucí. Nejdřív jsem řvala, hulákala. Nevěděla jsem, co cítím. Pět dní v kuse jsem brečela, až mě z toho bolel mozek. Lidé z mého okolí se ke mně začali chovat úplně jinak. Nevěděla jsem, jaký pocit v sobě chci upřednostit. Jestli se mám pohroužit do sebe, nebo jestli bych měla být silná a jít dál. Od své rodiny jsem cítila podporu, ať jdu dál – snažili se mě odvádět od myšlenky, že jsem o něj přišla –, ale vnitřně jsem tehdy cítila, že chci být s jeho rodinou a ten smutek si prožít. Měla jsem potřebu si ho představovat. Hmotně, fyzicky. První měsíc jsem ho v mysli neustále objímala – pořád jsem si pamatovala ten pocit, to, jaké to bylo. Cítila jsem jeho vůni, celkově jsem hodně jsem vnímala jeho přítomnost. Silně jsem cítila, že mě pozoruje. Byl to chlap, žárlil, takže vždy, když jsem potom byla v přítomnosti někoho, o kom jsem věděla, že ho neměl rád, tak mi bylo jasné, že se mu to nelíbí. Pokud šlo o to, co bych měla dělat dál, tak jsem absolutně neměla vlastní úsudek. Lidé vám v takové situaci říkají různé věci, snaží se vám pomoci. Na mě nejvíc působilo, když mi někdo řekl: ‚Tak by to on chtěl.‘ A já věděla, že on chtěl, abych dál studovala. Nedávno jsem se vrátila z Holandska, z Erasmu.“

„Změnil se mi pohled na smrt. Nikdy jsem z ní neměla vyloženě strach, ale dnes mám pocit, že i kdyby se mi něco stalo, tak to bude v pořádku. Přestože teď už jeho přítomnost tolik nevnímám, tak vím, že už tam někde je. Takže vím, že mi tam nebude špatně.“

/

„A friend of mine called me the news in the afternoon. I couldn’t believe it. I thought: Where is he? I kept on calling his number and I said to myself that he was probably injured, lying in a hospital. I tried to convince myself of all kinds of things. After some time I thought: Alright, but if he’s dead, I want to see him. I needed to see his body, to see that he’s not breathing. It was the first time I saw a dead person. Ironically, he looked very handsome.“

„There is a lot of spiritual literature which says that everything happens for a reason. I was nineteen and I had absolutely no idea what it should tell me. I didn’t even know how one should behave when a close person dies. It was very confusing for me. At first I just screamed. I didn’t know what I felt. I cried for five days straight until my brain hurt. People around me started to treat me in a completely different way. I didn’t know what feeling I wanted to give preference to inside of me. If I should get immersed into myself or if I should rather be strong and go on. I felt that my family wanted to support me in going forward – they were trying to distract me from the thogh that I lost him – but inside I felt that I wanted to spend time with his family. To experience the grief. I had a need to visualise him. In a corporeal, physical way. In the first month I used to hug him all the time in my mind – I still remembered the sensation. I could smell his scent, I was aware of his presence a lot. I strongly felt that he observed me. He was a guy, he was jealous, and so every time I was around somebody he was not fond of, I knew he didn’t like it. As for my plans for the future, I had absolutely no idea. When you get into such situation, people try to help you and tell you all kinds of things. What worked the best on me whas when somebody said: ‚He would wanted it this way.‘ And I knew that he wanted me to keep studying. Recently I came back from the Netherlands, from the Erasmus programme.“

„I see death differently now. I was never scared of it but now I feel that even if something happened to me, it would be alright. Even though I don’t sense his presence that strongly anymore, I know he’s somewhere up there. And so I know that it won’t be a bad place for me.“