Powered by Seat

HOPRG_1816a

„Ať jsem v jakékoliv společnosti, na jakémkoliv místě, tak mám trochu pocit, že bych chtěl být někde jinde. Ale když jsem někde jinde, tak si říkám, že ještě jinde by to bylo ještě lepší. Tímhle způsobem jsem třeba zběhnul od fyziky k japonštině. Trochu se děsím toho, co přijde příště.“

/

„Wherever I am, in whatever society, I have a feeling that I would want to be somewhere else. But once I get somewhere else, I think that yet another place would be even better. This way I’ve defected from physics to Japanese. I am a bit scared of what comes next.“


HOPRG_1815a

„Po základce jsme s bývalými spolužačkami založily dívčí kapelu. Dnes už neexistuje, ale pro mě to tehdy bylo dost velký. Protože já jsem vždy byla taková hodně stydlivá a nervózní, a tak mi pomohlo, že jsme měly spoustu vystoupení. Ale často jsem si po koncertě říkala, že kdybych nebyla tak nervózní, tak bych to uměla líp. A že bych si to hlavně měla umět víc užít. Vlastně to pro mě bylo hrozně nepříjemný – už dva dny před vystoupením jsem neměla dobrou náladu, hodně jsem se bála, a pokaždé to ze mě všechno spadlo až ve chvíli, kdy koncert skončil. Až tehdy jsem si to začala užívat. Kolem mě už všechno upadalo, lidi byli unavení, a já se začala usmívat: ‚Jóó! Všechno je super! Jedem!‘ Jsem v tomhle trochu zpomalená. Doufám, že někdy dospěju k tomu, že budu umět věci silně prožívat ve chvíli, kdy se dějí. A ne ve chvíli, kdy skončí. Protože to trvá dodnes. Teď jsem měla zkouškové období a dělala jednu zkoušku, která probíhala úplně výborně. Ale přestože jsem na sebe byla pyšná, jak to všechno vím, jak pěkně odpovídám, tak to v tu chvíli stejně bylo hrozné – rozklepaná kolínka, pocit, že to musím přetrpět. A nebo i teď, když si tady spolu povídáme. Já si myslím, že až odejdu, tak z toho budu hrozně nadšená a budu mít radost. Ale teď je mi to vlastně trochu nepříjemný.“

/

„Years back we formed a music band with my former schoolmates from the elementary school. The band doesn’t exist anymore but back then it was a huge thing for me. Because I’ve always been quite shy and nervous so it was a good thing for me that we had a lot of public gigs. But after the show I often thought that if I hadn’t been so nervous, I could have done it better. And that I should be able to enjoy it more. Because it was quite uncomfortable for me – I was in a bad mood two days before the show, I was afraid, and I was able to relax only when the show was over. Only then I started to enjoy myself. The enterteinment was already in decline, people were tired, when I started to smile: ‚Woo! Everything’s great! Let’s party!‘ I am a bit slow in this. I hope I will get to a point one day when I will be able to experience things as they happen. Not when they finish. Because it’s still like that. There was an examination period at school recently, I had an oral exam and things were going great. But even though I was proud of myself for knowing all the answers, it was so awful for me – shivering knees, a feeling that I just need to suffer through it. Or even right now, as we’re talking. I think that later I will be really excited and happy out of this but right now it actually makes me a bit uncomfortable.“


HOPRG_1814a

„Jednou jsem z toho fakt letěl.“

/

„One time it really made me fly.“


HOPRG_1813c

(2/2) „What helped me back then was that I already joined MYSA, an organization that runs football leagues and tournaments for kids and youth in slum areas of Nairobi. When my friends told me to play football with them, at first I was like: ‚No, football is only for boys!‘ But one day they took me to the field, I saw their practise and decided to join. And it was the best decision I could have made. Even though I didn’t even know what position I wanted to play at first so they made me a goalkeeper. But it was not only football. I was trained as a peer educator and I started to train younger kids. In football, in life skills, in social issues. That’s also the reason why I came here – MYSA cooperates with Czech campaign ‚Fotbal pro rozvoj‘ that also uses football as a tool for development. It’s a chance for young people to come together and share their experiences. We don’t play the football people known from television. It’s a bit different – since there is no referee, at first we discuss the rules that we come up with, then we play the game and then we discuss again at the end. Politely, with respect to each other. We discuss fair play, what does it mean in the game and in everyday life. Here in Czech Republic we work with young people from youth centres and we ask them: ‚Do you think that everybody should be able to play football together, despite colour of their skin, their gender, their religion, their community?‘ And they say: ‚Yes, football is for everybody!‘ It’s a safe space to meet others. It can bring everyone together, no matter what their background is.“

/

„Tehdy mi pomohlo, že už jsem se v té době přidala k organizaci MYSA, která ve slumech východního Nairobi pořádá fotbalové ligy a turnaje pro děti a mládež. Když mi kamarádky prvně říkaly, abych s nimi šla hrát fotbal, tak jsem nejdřív odpovídala: ‚Nejdu, fotbal je jen pro kluky!‘ Jednoho dne mě ale vzaly s sebou na hřiště, viděla jsem, jak trénují, a rozhodla jsem se přidat. A bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat. I přesto, že jsem na začátku ani nevěděla, na jaké pozici bych chtěla hrát, a tak mě postavily do brány. Ale nešlo jen o fotbal. Byla jsem vyškolena jako mentorka svých vrstevníků a začala je učit. Jednak fotbal, ale také praktické životní dovednosti nebo různé sociální otázky. To je také důvod, proč jsem přijela sem – MYSA spolupracuje s českou kampaní ‚Fotbal pro rozvoj‘, která také využívá fotbal jako prostředek rozvoje. Je to šance pro mladé lidi se sejít a sdílet své zkušenosti. Ale nehrajeme fotbal, který lidé znají z televize. Je to trochu jiné – jelikož hrajeme bez rozhodčího, tak nejprve diskutujeme o pravidlech, která společně vymyslíme, pak hrajeme a na konci se sejdeme k diskuzi znovu. Diskutujeme slušně, se vzájemným respektem. Mluvíme o fair play, o tom, co to znamená ve hře a v každodenním životě. Zde v České republice pracujeme s dětmi z nízkoprahových center. Ptáme se jich: ‚Myslíte si, že by každý měl mít možnost hrát společně fotbal? Bez ohledu na barvu kůže, pohlaví, náboženství?‘ A oni odpovídají: ‚Jo, fotbal je pro všechny!‘ Je to bezpečné místo pro setkání s druhými lidmi. Dokáže lidi spojit, ať už pochází z jakéhokoliv prostředí.“

__

Tentokrát se o náhodné setkání nejednalo. V organizaci MYSA Kenya jsem v roce 2012 působil tři měsíce jako dobrovolník a ve stejném roce jsem procestoval Česko s kampaní Fotbal pro rozvoj. Letošní ročník odstartoval včera v Praze, v následujících týdnech zavítá česko-keňský tým například do Plzně, Nepomyšle, na hrad Hartenberg či do Ostravy.

Více informací: http://www.fotbalprorozvoj.org

/

This time it was not a random encounter. I worked as a volunteer in MYSA Kenya back in 2012 and the same year I travelled around Czech republic with the Fotbal pro rozvoj. This year’s campaign has started yesterday in Prague. In the following weeks, the Czech-Kenyan team will visit Pilsen, Nepomysl, Hartenberg castle or Ostrava.

More information: http://www.fotbalprorozvoj.org/?lang=en


HOPRG_1813a

(1/2) „I was born in a Kenyan village but when I was a child, we moved a lot. From one city to another. When I was nine, we came to Nairobi – a big city. It was me, my mom and my little sister. And it was not easy for us. We lived in a small room in a place that I can call a slum, in a house made of iron sheets. When you live in such a house, you can hear when your neighbour cooks, sneezes or coughs. We also had to share cloth lines, bathroom and toilet and there was a lot of quarells between people because of that. It was not the best place for a kid to grow. My mom had to work a lot to sustain us and I had to take care of my sister and still find time to study.“

„When I was fourteen, my grandfather died in his village and we travelled there to bury him. When we returned back to Nairobi after a few days, we were shocked. I remember my mom saying: ‚Am I not seeing well or what’s happening?‘ I said: ‚Yes, mom – there is no house!‘ There was nothing at all, nothing that was ours. We had to sit down on a rock and try to figure out what happened. All the other houses around, six or seven of them, were also gone. We went to a neighbour who had a nice, brick house and he said that there was a case in court and they decided to demolish the houses. It’s not a new thing in slums of Nairobi – many houses are built on a government property and so was the one that we used to rent. Fortunately, one woman knew my mom so she managed to collect some of our things before the demolition and took it with her. But we had to start again from the scratch. When I saw the vacant lot after the demolished house, I felt like my life had come to an end.“

/

„Narodila jsem se v jedné keňské vesnici, ale když jsem byla malá, tak jsme se často stěhovaly. Z jednoho města do druhého. Když mi bylo devět, tak jsme dorazily do Nairobi – do velkého města. Byly jsme já, moje máma a moje malá sestra. A nebylo to snadné. Žily jsme v malém pokoji v jednom slumu, v domě postaveném z vlnitého plechu. Když žijete v takovém domě, tak slyšíte kdykoliv váš soused vaří nebo zakašle. Musely jsme se sousedy sdílet šnůry na prádlo, koupelnu i záchod a z toho pramenily mnohé rozpory mezi lidmi. Pro děti to nebylo to nejlepší místo. Máma musela pracovat, aby nás uživila a já se musela starat o sestru a k tomu si najít čas na studium.“

„Když mi bylo čtrnáct, tak zemřel můj děda a jely jsme ho pohřbít do jeho vesnice. Když jsme se po několika dnech vrátily do Nairobi, zůstaly jsme v šoku. Pamatuji, jak máma řekla: ‚To se mi jenom něco zdá, nebo co se to děje?‘ Odpověděla jsem jí: ‚Jo, mami – náš dům fakt zmizel!‘ Nezůstalo tam vůbec nic, nic co jsme měly. Sedly jsme si na holou zem a začaly přemýšlet, co se stalo. Všechny ostatní domy v okolí, bylo jich šest nebo sedm, byly také pryč. Šly jsme za sousedem, který měl pěkný dům z cihel. Řekl nám, že soud rozhodl domy zdemolovat. To nebylo ve slumech Nairobi nic nového – plno domů je postaveno na vládních pozemcích a stejně tak to bylo v případě domu, který jsme si pronajímaly. Jedna paní naštěstí znala moji mámu, a tak alespoň před demolicí sebrala některé naše věci a uložila je u sebe. Ale jinak jsme musely začít od nuly. Když jsem viděla to prázdné místo, které zbylo po našem zbořeném domě, tak jsem měla pocit, jako by můj život skončil.“


HOPRG_1811a

„We are carpenters who travel, it’s an old German tradition. We travel and work around the world for three years and one day. During this time we are not allowed to go home, to have a cell phone, to use the Internet. And when we are in a public place, we have to be dressed like this. In German speaking countries people usually know the tradition. In other places people think we are musicians, clowns or Amish. But we tell them what we do, we speak to them. All the rules we have to follow makes us communicate with people. We explain that after learning a craft from your master in Medieval times, you went to travel around the world. To learn more, to see how the craft is being done elsewhere. Then you came back and showed your country what you’d learnt.“

/

„Jsme potulní tesaři, což je stará německá tradice. Po tři roky a jeden den cestujeme a pracujeme okolo světa. Během této doby se nesmíme vrátit domů, používat mobil nebo internet. A když jsme na veřejném místě, musíme být takto oblečení. V německy mluvících zemích lidé většinou tuto tradici znají. Na jiných místech si lidé myslí, že jsme muzikanti, klauni nebo amiši. Ale my jim vždy řekneme, co děláme, mluvíme s nimi. Všechna ta pravidla, která musíme dodržovat nás nutí s lidmi komunikovat. Vysvětlíme jim, že když jste se ve středověku vyučil určitému řemeslu, vyšel jste do světa. Abyste se dále přiučil a viděl, jak se vaše řemeslo dělá na jiných místech. Pak jste se vrátil a předvedl své zemi, co jste se naučil.“


HOPRG_1812a

„Jsem zrovna ve fázi mutace. U mě se celý život přehoupává muzika na malování a naopak. Tedy ne, že bych něco z toho kdy studoval, já jsem vyučenej aranžér výloh. Ale věnuju se tomu dlouho a naplno, celým srdcem, a tohle je takový můj vnitřní souboj. Zároveň ale jedno bez druhého nemůže být.“

„Za poslední tři dny se mi toho hodně stalo – řekněme, že za tím stojí jedna žena –, a tak jsem si sem přišel sednout s blokem, kreslím si a takhle to tady vstřebávám. Vyrovnávám se s tím. A ve sluchátkách poslouchám jazz. Takhle já se vždy parádně ze všeho dostanu. Ale je to po hodně dlouhé době, co jsem vyšel kreslit ven, do terénu. Většinou kreslím doma. Ale tentokrát jsem se doma asi nudil. Můžu přitom dělat všechno možné, že? Můžu psát písničky, malovat obrazy, poslouchat desky, čumět na bednu, ležet, spát. Někde chlastat. Někde něco shánět. Jezdit na kole dokolečka kolem baráku. Člověk pak už neví. A když se přistihne u toho, že jen doma sedí a je víceméně opuštěnej, že se snaží se na tu ženskou nemyslet a nejde mu to, tak sedí otupěle a čumí do zdi. Může je mít tak krásně pomalovaný jako mám já, ale prostě neví co. Prázdnota. V takové chvíli je nejsnažší se sebrat a někam zdrhnout. Třeba do Španělska, takových znám spoustu. Já ale nikam zdrhat nechci. Já se radši seberu a začnu něco tvořit. Vezmu kytaru a začnu hrát, napnu plátno a začnu malovat. A pak – a to je důležitý – se snažím, abych tvořil dál. Protože po čase člověk zapomene. Co oči nevidí, srdce nebolí. Ale znamená to, že člověk najednou přestane malovat? Že zas čeká, až dostane ránu? Já věřím tomu, že člověk se celý život učí. Dokavaď neumře. Život nás sem prostě vyhodil a my ho musíme nějak strávit. A nejlepší je strávit ho tvůrčí činností.“

/

„I am currently in the process of mutation. For all my life music has been switching with painting as my priority. Not that I would study any of that, I am trained window-dresser. But I’ve been pursuing it for a long time and with all my energy, all my heart, so this is an inner struggle I have. But at the same time one cannot be without the other.“

„There is a lot of things that have happened in my life in the last three days – let’s say there is a woman involved – and so I came here to the park with my notepad, I draw and I try to absorb it all. To come to terms with it. And I listen jazz in my headphones while doing that. This way I always overcome everything easily. But it’s been a long time since I went to draw outside, into the field. I usually draw at home. But I guess I got bored this time. Even though I can do a lot of things, right? I can write songs, paint, listen to records, watch TV, lie down, sleep. To booze somewhere. To shop around for things. To ride my bike round the house. I don’t know what else. But when you find yourself sitting at home and being lonesome, trying not to think about the woman and failing at it, you just sit numbly on the spot and stare at a wall. You can have beautifully painted walls as I do but you just don’t know what to do. Emptiness. The easiest thing to do at such a moment is to get up and run away. To Spain, for instance, I know a lot of people who did it. But I don’t want to run away. I rather pull myself together and start creating. I take the quitar and start to play, I stretch a canvas and start to paint. And then – and that’s important – I try to keep creating. Because after a while you tend to forget. Out of sight, out of mind. But does that mean that you stop to paint? That you would wait till you get hit again? I believe that one learns the entire life. Till he dies. Life has thrown us here and we have to spend it in some way. I think the best way to spend it is by being creative.“

__

Jeho tvorba / His work


HOPRG_1809a

„Můj táta je z Peru, máma z Nikaraguy. Potkali se tady při studiu na univerzitě a já se tu narodila. Pak ale každý z nich odjel zpátky domů a já tedy vyrostla v Nikaragui. Ale vždy jsem se chtěla podívat na místo, kde jsem se narodila. Chtěla jsem tu studovat, stejně jako rodiče. Ale na rozdíl od nich jsem se tu rozhodla zůstat. Protože zatím jsem prostě nenašla město, které by bylo hezčí než Praha. Ale je to tady úplně jiný svět, než jaký jsem znala. Líbí se mi, že ženy tu mají mnohem lepší postavení než v Latinské Americe. Že se tady můžu oblékat, jak chci, a nikdo mě za to neodsuzuje. Že můžu pracovat a nikdo mi neříká, že bych měla být doma a starat se o domácnost. Že ve svém věku můžu bydlet sama a nikdo mi neříká, že bych měla bydlet u rodičů. Nebo, že si můžu dovolit, že neumím vařit. Teda – teď už trochu umím. Protože se musím starat sama o sebe. A je to úžasné.“

/

„My father is from Peru, my mom is from Nicaragua. They met here at a university and this is where I was born. But later both of them returned to their home countries and I grew up in Nicaragua. But I always wanted to see the place where I was born. I wanted to study here, just like my parents did. But unlike them I decided to stay here. Because I simply haven’t found a more beautiful city than Prague. But it’s a completely different world than I knew before. I like that women have a much better position in the society here than in Latin America. That I can dress the way I want and nobody judges me for that. That I can work and nobody tells me that I should be at home and take care of the household. That I can live on my own at my age and nobody tells me that I should live with my parents. Or that I can dare not being able to cook. Well – now I can cook a little. Because I have to take care of myself. And it’s amazing.“


HOPRG_1808a

„Mám rakovinu. Zjistilo se to při lékařské prohlídce, před půl rokem. Ale vlastně jsem to čekala – je to dědičné a já to mám v rodině. Ale jsem životní optimistka, budu bojovat. Smrti se nebojím, bojím se toho utrpení předtím. Na rakovinu totiž zemřeli moji prarodiče, moji rodiče i můj manžel. Takže vím, co mě čeká. Také díky tomu vím, že nechci do nemocnice, že chci zůstat doma. Mám dobré zkušenosti s domácím hospicem – když umíral manžel, tak za námi každý den docházely lékařka a dvě sestry. Lékařka s jednou sestrou se věnovaly manželovi, druhá sestra mluvila se mnou – o tom, jak to zvládám. Protože manžel na mě byl posledních čtrnáct dní svého života hodně zlý. Nesměla jsem se ho dotýkat, nechtěl se mnou mluvit. Jednou, to už byl úplně zesláblý, se se mnou chtěl dokonce poprat. To bylo hrozné, špatně jsem to snášela. Protože nic takového se do té doby nikdy nestalo, měli jsme spolu báječné manželství. Ta sestra mi tehdy vysvětlila, že to tak někdy bývá. Že lidé mají vztek sami na sebe, že se dostali do takového zuboženého stavu, a potřebují to předat někomu jinému. Měl tehdy morfiové náplasti, duševně už nebyl zcela v pořádku. Lékařka se mě potom jednou ptala, jestli se mnou mluvil o nějakém kufru. Řekla jsem jí, že ano, protože se mě předtím ptal, jestli mám sbalený kufr a říkal, že mám koupit jízdenky. Lékařka mi odpověděla, že to znamená, že se už odebral na cestu. On skutečně mluvil o tom, že chce jet domů, byl celý neklidný. Uklidnil se až ve chvíli, kdy jsem mu řekla, že sbalený kufr čeká přede dveřmi a že jízdenky jsou koupené. Že stačí jen odejít.“

/

“I have cancer. They found it out during a health check-up half a year ago. But I have to admit that I expected it – it’s hereditary and it runs in my family. But I’m optimistic, I will fight. I’m not afraid of death, I’m rather afraid of the suffering which precedes it. My grand-parents, my parents, my husband – they all died of cancer. So I know what to expect. Thanks to this experience I also know that I don’t want to go to a hospital, I want to stay at my place. I have very good experience with a household hospice – when my husband was dying, a doctor and two nurses came to see us every day. The doctor and one of the nurses took care of my husband while the other nurse talked with me, how I was dealing with it. The last two weeks were very difficult as my husband treated me badly. I couldn’t have touched him, he didn’t want to talk to me. Once when he was very weak, he wanted to fight with me. That was terrible, I had a very hard time enduring this. Because nothing like that had never happened before, we had a wonderful marriage. The nurse explained to me that at times it can happen. That people get upset with themselves for getting into such a wretched condition and they need to transfer the anger onto someone else. He had morphine band-aids, he wasn’t doing well mentally. The doctor once asked me if he’d talked to me about a suitcase. I told her that he had done so, that he had asked me if I had packed him a suitcase and he asked me to buy him a ticket. The doctor told me he was setting off on the journey. He would really talk about wanting to go home, he was all restless. He calmed down at the moment when I confirmed that his suitcase waited at the door and that the ticket had been purchased. That the only thing which remains is to leave.”


HOPRG_1807a

Mohl bych vás vyfotit?
„To už se profláklo, že jsem hrával v hokejovém nároďáku?“

/

Can I take a picture of you?
„The word has got out that I used to play in the national hockey team?“