Powered by Seat

hoprg_1899a

„Znáte Rataje nad Sázavou? Tam jsme se s manželem poznali, tam jsem se mu zalíbila. Chodili jsme se koupat do Sázavy a bylo z toho manželství. Dobré manželství. Byla neveselá doba, pořád se sem někdo cpal, ale s manželem jsme si vytvářeli zázemí. Mohli jsme se na sebe spolehnout – že budeme poctiví, že si budeme věrní. Nevím, co bych o nás jinak řekla. Víte, my jsme ničím nevynikali, byli jsme takoví malí, solidní lidé. Ale ti jsou také potřeba, ne?“

/

„Do you know the town of Rataje nad Sázavou? That’s where I met my husband, that’s where he noticed me. We used to go to swim in the Sázava river and soon we got married. And it was a good marriage. The times were bad, other countries kept on forcing their way in here, but we managed to create a common base. We could rely on each other – that we would be honest, that we would be faithful. I don’t know what else I could tell you about us. We didn’t really excel in anything, we were little, decent people. But those are needed to, aren’t they?“


hoprg_1897a

„Já jsem byl majitelem hospody. Ne tady v Praze, ale kousek od Jablonce. Hrával jsem tam jeden čas fotbal, něco si vydělal a pak se shodou náhod dostal k možnosti koupit levně polorozpadlou hospodu. Vzal jsem si úvěr, koupil jí, zrekonstruoval a devět let jí provozoval. Staral jsem se o její fungování, každodenní nákupy a manželce svěřil veškeré finance, které se kolem toho točily. A podařilo se to rychle rozjet. Měl jsem štěstí na kuchaře, díky němu se tam naučili jezdit i pražáci. Postavil jsem tam i cukrárnu, vydělával mraky peněz. Pak jsme ale jednoho dne seděli s manželkou doma a víte, jak to je – člověk se vždy pohádá kvůli nějaké volovině. Už nevím, o co tam tehdy šlo, ale podařilo se mi jí ubít argumenty. Nevěděla kudy kam, a tak řekla ‚tak já ti něco ukážu!‘, otevřela šuplík a vyndala papír, kde stálo: ‚Jménem republiky se manželství rozvádí.‘ Já byl v šoku. Nevím, jak to udělala, ale byl jsem tehdy čtrnáct dní rozvedený a nevěděl o tom. Hlavně ani nevím proč to udělala, dodnes mi dluží vysvětlení. No ale hospodu jsme tedy prodali a ona mi měla velkou část peněz splácet. Už pět let to leží u soudu, já z toho neviděl ani korunu. A víte, jak to je – dokud máte peníze, tak máte kupu známých a kamarádů. Ale jakmile zjistí, že vám ty peníze ubývají, tak ti kamarádi jeden po druhém odpadávají. Až pak najednou zjistíte, že žijete na ulici a jste úplně sám. Dnes jsem na ubytovně, chodím po městě, ale často mi chybí společnost. Proto chodím sem do parku na lavičku, kde se schází lidé, kteří skončili podobně jako já. Mám si tady s kým popovídat o fotbale, o hokeji – sport je dodnes můj největší koníček. Řeknete, že jen kecáme o fotbale, ale pro mě to znamená, že aspoň na chvíli nejsem sám.“

/

„I owned a restaurant. It was not in Prague but close to the city of Jablobec. I used to play footbal for their team, earned some money over there and got a chance to buy a ramshackled pub. I took a bank loan, bought it, reconstructed it and ran it for nine years. I was the restaurant manager and my wife took care of all the finance. We managed to start it up really quickly. I was lucky to find a good cook, thanks to him even people from Prague used to visit us. I also built a sweet shop and I was making a lot of money. But then one day me and my wife sat at home and you know how it is – married couples sometimes start to argue over silly things. I don’t remember what was it about back then but I managed to beat her down with my arguments. She didn’t know what to do and so she said ‚I’ll show you!’, she opened a drawer and took out a paper on which there was a text: ‚On behalf of the republic, the marriage is considered divorced.‘ I was shocked. I don’t know how she did it but I’d been divorced for fourteen days without knowing it. The main thing is that I don’t know why she did that, she still owns me an explanation. But we sold the restaurant and she was supposed to pay me instalments. It’s been at the court for five years already, I haven’t got a single crown from her. A you know how it is – when you have money, you have a lot of acquaintances and friends. But when they find out that your money drain away, they fall off one by one. And then one day you realize that you live on a street and that you’re all alone. I live at a doss-house now, I walk around the city a lot but I am often on my own. That’s why I come to this park where people who’ve ended up in a similar way like I did come to meet. Here I have someone with whom I can chat about football or hockey – sport is still my greatest hobby. You can say it’s just a football chatter but for me it means that at least for a moment I am not alone.“


hoprg_1896a

„Mě tyhle projekty zaměřené na lidské příběhy zajímají, fandím tomu, ale vždy mám pocit, že by tam měli vystupovat ‚ti ostatní‘. Protože ty zajímavé věci se přeci vždy dějí těm ostatním. Ostatní prožívají různé velké, smutné věci, ostatní vyhrávají ve Sportce. Ale zas chápu, že já jsem ostatní člověk pro ty ostatní lidi. Já sama ale příběhy ze svého života nevyprávím ani svým známým, vždy je to spíš tak, že já poslouchám je. To je moje životní role. Já jsem si totiž vždycky myslela, že lidi jsou rádi, když je člověk poslouchá. Protože v sobě všichni mají tu tenzi vyprávět své příběhy. Tak jsem si říkala: ‚To je pěkný, tak já je v tom prostě doplním a budu ta, co jim bude naslouchat.‘ Ale po letech jsem to dostala od lidí zreflektované, že je to prý divný. Že se lidi cítí nejistě, když o sobě já nic neřeknu. Mají pocit, že si vyblívají svůj život a nedostávají žádné sračky zpátky. Že je to na těch vahách nevyrovnané. Takže teď občas zkouším, že něco tak jako nahodím: ‚Jo, jo, byla jsem tam a támhle, dělala to a tohle…‘ Jen tak zlehka, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Musí tam být ta rovnováha.“

/

„I like these projects focused on human stories, I root for it, but I always felt that it should be ‚the others‘ who appear in it. Because it’s always the others who experience the interesting things in life. The others go through great tragic things, the others win the lottery. But I understand that I am the other person for the others. But I don’t tell stories from my life even to my friends, I rather listen to them when we meet. That’s the role I have in life. Because I always thought that people like it when there is someone who listens to them. And that everyone feel the need to tell their stories. So I thought: ‚Alright then, I’ll be the one who listens. But years later people told me that it’s weird. That they feel insecure when I don’t say anything about me. That they have a feeling like they’re spitting out their life to me and not getting any of the shit back. That the scales are out of balance. So now I sometimes try to throw them a bone: ‚Yeah, yeah, I was there and there, did this and that…‘ Just lightly, so that I could have my cake and eat it. There must be the balance.“


hoprg_1895a

„Snad se tam všechny moje vrásky vejdou!“

/

„I hope that all my wrinkles fit in!“


hoprg_1894e

Čemu jste se spolu naposledy smály?
„Když ona u babičky říkala, že se žába pokakala.“
„To jsem neříkala!“
„Že jelen se pokakal.“
„Já jsem říkala něco jinýho, ale už si to nepamatuju.“
„Že foťák se pokakal.“
„Říkala jsem, že koza se pokakala. A pak, že se počůrala.“
 
/
 
When did you laugh together lately?
„When we were at grandma’s and she said that a frog pooped itself.“
„I didn’t say that!“
„That a deer pooped itself.“
„I said something else but I can’t remember.“
„That a camera pooped itself.“
„I said that a goat pooped itself. And then it wet itself.“
 
hoprg_1894a

hoprg_1891a

„V pubertě má člověk dost rozházené emoce. Někdo v tom období říká, jak má neustále depku, ale já si vždy říkal, že depka je silné slovo, že to je diagnóza, a nebral jsem ty svoje stavy tak vážně. Ale pak mi bylo dvacet, dvaadvacet, všichni okolo mě se z toho dostávali, a já si uvědomil, že mě se to stále drží. Že jsem se nezklidnil.“

„Přichází to v epizodách. Přijde to, já se s tím potýkám, myslím si, jak jsem to v sobě vyřešil a po čase se to vrátí znovu. Teď jste mě zastavil v takovém zvláštním období, kdy se v sobě ztrácím. Kdy nemám pojmenované, co se ve mně děje. Člověk sice googlí a googlí, najde kdesi a cosi, občas se pozná v nějakých příznacích, ale nakonec stejně sám nemůže určit, co se s ním děje. Já vím jen to, že se cítím být neukotvený. Protože nevím, kdo jsem. Když celý život nosíte masku, tak to ani vědět nemůžete. Cítíte, že se nemáte čeho chytit. Že pořád jen padáte. A padáte a padáte a padáte a padáte. A jen se bojíte, kdy dopadnete.“

„Mám pocit, že s věkem je to spíš horší. Člověk je vysílený a má v sobě víc ‚flashbacků‘, věcí z minulosti, ke kterým se vrací. Někdy tušíte, že to opět může přijít a tím si to sami přivoláte. Nebo si to spustíte už jen tou snahou tomu porozumět. Třeba když si o tom čtete, v něčem se poznáte, a dočtete se, že je to nevyléčitelné. Nebo geneticky dané. To vám opět dá pocit bezmoci. A už jste v tom zase. Když nemáte kam utéct, třeba ve škole nebo v práci, tak to v sobě udusíte. Ale později se vám to vrátí, i s úroky. Někdy to mívá takové prkotinové záminky, třeba že se na vás někdo blbě podívá v metru. To roztočí takový kolotoč, který přestanete ovládat. Zavalí vás emoce toho nejzákladnějšího strachu se kterým neuděláte vůbec nic. Jakmile máte možnost být někde sám, tak se sesypete. Máte zároveň strašný strach, vztek a zároveň cítíte bolest. Vaše racionální já říká: Co se to sakra děje?! To absolutně nedává smysl. Seber se! Ale je to, jako kdybyste měl svázané ruce. Nemůžete nic udělat. Můžete si to jen protrpět a čekat, až zabere chemie, endorfiny. Protože pak se z toho rozbrečíte a brečíte klidně hodinu v kuse. To vás v podstatě zdroguje, odstaví a fyzicky vysílí. Takže nakonec usnete. Po čase se probudíte, cítíte se líp, ale stále máte strach. Takový ten základní, existenciální strach z opuštění, ze smrti. Strach, co mívají malé děti, když je opustí rodiče. S tímhle pocitem žiju každý den.“

/

„In puberty, one’s emotional state is messed up. Some people say at that age that they experience a depression but I always thought that it’s too strng of a word, that depression is a diagnosis. And I didn’t take what I was going through very seriously. But then I turned twenty, twenty-two, all the people around me had already got over it and I realized that it’s still the same. That I hadn’t calmed down.“

„It comes in waves. It comes, I struggle with it, I think how I managed to get over it and then it comes back again. Now you’ve met me in a strange time when I am lost in myself. In time when I don’t have a name for what’s happening in me. You can google it and find all kinds of things, recognize certain of your symptoms but in the end you cannot diagnose what’s happening to yourself on your own. I just know that I feel unanchored. Because I don’t know who I am. When you’ve been wearing a mask for all your life, you cannot really know. You feel that there is nothing you can hold onto. That you keep falling. You are falling and falling and falling. And you are scared, waiting till you hit the bottom.“

„I feel it’s getting worse in time. You get more exhausted and you have more „flashbacks“ within, things from your past that you go back to. On times you start to expect that it would hit you again and you summon it this way. Or you summon it just by trying to understand it. Like when you read about it, you recognize yourself in something and then you read that there is no cure for that. Or that it’s genetically determined. That makes you feel helpless again. And you fall into it again. When there is no place you can hide, at school or at work, you just suppress it in you. But later it comes back even stronger. Sometimes the initial trigger is really silly, like someone looking at you badly on the metro. But it spins such a treadmill that you have no control over it. You get overwhelmed by the feeling of the most basic fear and you are defenceless. As soon as you find a private place, you go to pieces. At the same time you experience an immense fear, anger and pain. You rational self says: What the hell is going on?! This makes no sense. Pull yourself together! But it’s as your hands were tied. There is nothing you can do. You have to suffer throught it and wait till endorphins kick in. Because then you cry, for the whole hour even. That basically dopes you up and drains all your energy. And so you fall asleep. After some time you wake up, you feel better but you still feel the fear. The kind of basic, existential fear of being abandoned, a fear of death. A fear that small children experience when their parents leave them. That’s the feeling I live with every single day.“


hoprg_1890a

„Pro mě je strašně duležitý humor, vždycky byl. Ale já mám rád takový ten suchý anglický humor, který ne každý chápe. Třeba se mě někdo na zastávce zeptá, co dělám a já řeknu, že koukám z okna. Když namítne, že tam žádné okno není, tak řeknu, že koukám ze zavřeného.“

/

„Humour is very important to me, it always has been. But I like the kind of dry English humour that not everybody understands. Like when somebody asks me on a bus stop what am I doing and I reply that I am looking out of a window. When the person objects that there is no window, I say that the window is closed.“


hoprg_1877a

„Táta je vědec, máma vystudovala chemii, takže já k počítačům a vědě inklinoval od dětství. Školami jsem proplouval bez velkých potíží – na základce se v podstatě vůbec nic nedělo a střední škola je flákárna už ze své definice. A tak jsem si říkal, jak v klidu vystuduju vejšku, seženu práci ajťáka a bude. Ale přišel jsem na ČVUT a zažil své první velké selhání. Nevím, jak je to dnes, ale dříve tam natankovali tisíc studentů, osm set jich vyhodili a dvě stě demotivovali. Já už po prvním semestru viděl, že na to studium asi nejsem psychicky stavěný. Dnes si říkám, že to bylo to nejlepší selhání mého života, ale tehdy jsem si byl sám sebou dost nejistý, protože se mi rozsypala představa, kterou jsem o své budoucnosti měl. Najednou jsem nevěděl, co budu v životě dělat. Hodně jsem se děsil toho, že si vyberu nějakou školu, nějakou profesní cestu a pak že si ve čtyřiceti najednou uvědomím, že jsem svoje nejproduktivnější léta strávil prací na něčem, co nemá velký význam.“

„Nakonec jsem si podal přihlášku na chemii, kde do nás dva roky hustili kvanta věcí a teorií, které vypadaly hodně oddělené od toho, co kdy budeme dělat. Ale pak jsem začal pracovat na bakalářské práci a pochopil: Aha, takže já teď díky tomu rozumím tomuhle, můžu dělat to a tohle, vím, jak funguje támhleto. Dnes dělám z fyzikální chemie doktorát, zabývám se elektromigrací. Sice jsem zjistil, že pracovní rutina existuje úplně všude, ale přijde mi to daleko zajímavější, než jaká byla ta moje původní představa. Inženýrství je super, ale přeci jen tam člověk jen dává dohromady umělé věci. Když děláte vědu, tak víte, že existují věci, které můžete odhalit, na které můžete přijít, které můžete popsat. A pak třeba navrhnout, k čemu by taková věc lidem mohla být dobrá. Okamžik nějakého velkého odhalení asi prožije jen pár lidí, ti pak získají Nobelovku, ale pro mě je důležité už to vědomí toho, že dělám něco, co má skutečný smysl.“

/

„My father is a scientist, my mom studied Chemistry and I’ve been interested in computers and science since I was a child. I had basically no problems at school – there was nothing going on at the primary school and high school is a place where you can slack off. And so I thought that I would graduate from a university, get myself a job in IT and that would be it. But then I came to Czech Technical Univerzity and I experienced my first failure. I don’t know how it’s now but they used to enroll thousand students, throw eight hunded of them out and demotivate the rest. Already after the first semester I knew that I was not mentally built for the study in there. Now I think it was the best failure of my life but back then it made me quite insecure because the idea of my future had shattered. Suddenly I didn’t know what to do in life. I was afraid that I would choose a school, a career, and then I would turn forty and realized that I’d spent my most productive years doing something that don’t have much meaning.“

„In the end I applied for Chemistry where they rammed all kinds of things and theories down our throats and it looked very distant from everything we could do in the future. But then I started to work on my bachelor’s thesis and I got it: Oh, now I understand this, I know that. At the moment I doing a doctorate from physical chemistry, I am interested in electromigration. I’ve realized that routine exists in every field but I found out that it’s much more interesting than the idea I had originally. Engineering is great but in the end you just assemble artificial things. When you do science you know there are things that you can discover, that you can come up with, that you can describe. And then to suggest what it can be good for. Only a few people get to discover something great, these are the people who get the Nobel prize. But what’s important to me is just the awareness that I do something which really makes sense.“


_mg_2165a

Tento čtvrtek jsem měl prezentaci o Humans of Prague v ukrajinském Lvově. Přijal jsem pozvání cestovatelského fóra, které proběhlo v rámci knižního veletrhu Форум Видавців.

Lvov jsem poznal jako město plné pavlačových domů, kostelů, kaváren, starých zdí a mladých lidí. V sobotu večer se v každé ulici v centru hraje a zpívá. Ukrajina zažívá těžké časy, ale Lvov tepe životem.

/

This past Thursday I had a presentation about Humans of Prague in Lviv. I accepted an invitation by a travel forum which was organised as a part of Форум Видавців book fair.

I got to know Lviv as a city full of houses with courtyard balconies, churches, cafés, old walls and young people. There are people singing and playing in every street on Saturday evening. These are difficult times for Ukraine but Lviv is full of life.


hoprg_1888a

“Čtyři jsou moji, čtyři hledají nový domov. Protože já už několik let dělám dočasnou péči, kdy se staráte o psa z útulku, aby si zvykl na člověka, socializoval se. Pozorujete ho, všímáte si, na co reaguje špatně, v jakých momentech prožívá déjà vu, kdy se mu v hlavě vrací to špatné, co prožil. O tom pak můžu říct budoucím majitelům. A je to skvělý pocit, když od nich pak slyším, jak se ten pes má. Jednou jsem měl vlkodava kříženého s pudlem, který měl jen tři nohy a dostal se do rodiny, kde mají dalšího vlkodava. Po čase mi ukazovali fotky a to pro mě bylo úžasné. Vidět, jak ten pes, který prožil hrozné věci, najednou dostal křídla. Jak úplně lítá. Jak dostal volnost, důvěru a sám začal důvěřovat, že se mu jeho život změnil. Ale je to pro mě trochu jako droga. Protože když si na ten pocit, že dokážete měnit životy psů a lidí k lepšímu, zvyknete, tak si začnete říkat: Proč bych jel na dovolenou? To bych ztratil jeden týden, kdy bych mohl zachránit jednoho dalšího psa.”

/

“Four of them are mine, another four are looking for a new home. For several years now, I’m been providing temporary care for dogs from shelters so as they can get used to people, socialize. You observe them, pay attention to what he reacts on and when they experience something like a déjà vu when they get flashbacks from their past. Everything I can tell the future owners. It’s a great feeling when I later hear how is the dog doing. Once I took care of a wolfhound crossbred with a poodle, he had only three legs and got to a family that had another wolfhound. After some time they showed me his pictures and it was amazing. Too see the dog, who had been through terrible things, suddenly get free. He got freedom, trust and started to trust others, his world really changed. But it’s like a drug for me. Because when you get used to the feeling that you can change lives of other dogs and people for the better, you start questioning yourself: ‚Why would I go on vacation? I would lose one week when I could save another dog.’”