Powered by Seat

HOPRG_1864c

(2/2) „Pracovala jsem tehdy na Filozofické fakultě, učila ruštinu. Měla jsem ruskou kolegyni, která nedlouho po těch srpnových událostech jednou přišla celá poplivaná. Promluvila venku rusky. Když z Ruska přijeli moji známí a šli jsme do obchodu, tak nás nechtěli obsluhovat. Otočili se k nám zády. Moji kluci házeli se všemi ostatními dětmi na tanky jablka a hrušky, ale po pětadvaceti letech jsem se od nich dozvěděla, že je ostatní ve škole bili. Protože jejich maminka byla Ruska. Ale v té době jsem tu už roky žila a měla tu mnoho přátel, kteří věděli, jaký je můj postoj a co zažívám. Když jsme někde seděli a zpívalo se, tak říkali: ‚Tak a teď nějakou ruskou písničku pro Galku!‘ To jim v životě nezapomenu.“

„Z Karlovy univerzity vyhodili všechny lidi, kteří byli proti vstupu vojsk. Se mnou mluvili třikrát, ptali se mě, co si o vstupu vojsk myslím a chtěli ode mě přesnou formulaci mého vztahu k tomu, co se stalo. A já se bála. Bála jsem se, že mě můžou odvézt od mých dvou malých dětí. To se tehdy stávalo – znala jsem několik dívek se sovětským občanstvím, které byly proti vstupu, a které sebrali a odvezli do Ruska. Takže já tehdy nic neodsuzovala a mlčela. Na můj dnešní přístup k životu jsem se tehdy zachovala odporně. Ale měla jsem dvě děti. Nemohla jsem si dovolit udělat na protest vůbec nic. Ale nechtělo se mi žít.“

„Začátkem roku 1969 jsme s manželem odjeli do Iráku, on je geolog a jel tam pracovat. Po několika měsících jsem se vrátila a viděla, jak celý národ chodí se skloněnou hlavou. Všichni se dívali do země, to bylo něco strašného. Přitom jsem věděla, jak moc chtěli lidé protestovat. Ale nemohli. Babička v té době jednou vzala děti do Jeseníků na chalupu, kde se tehdy dělalo betonové zápraží. Babička do něj píše: Svoboda. Mír. Můj malý syn, vychovaný od maminky a ze školy, připisuje: Komunismus. Babička se zlobí, škrtá komunismus a píše: ’68. Máme to tam dodnes.“

/

„I worked at the Faculty of philosophy back then, I taught Russian. I had a Russian colleague who one day, not long after the events, came to the university all covered in spits. She spoke Russian outside. When my friends from Russia came to visit me and we went to a shop, they refused to serve us. They turned their backs to us. My boys thre apples and pears on the tanks just like all the other kids but after twenty-five years I got to know that they were beaten at school every day. Because their mom was Russian. But I’d been living here already for years and I had a lot of friends who knew what I was going through. When we were out together and we sang, they used to say: ‚And now let’s sing a Russian song for Galka!‘ I will never forget they did that for me.“

„All the people who’d spoken against the invasion were fired from the Charles Unviersity. They spoke to me three times, asking me what I thought about it and wanted to hear an exact formulation of my relation towards what happened. And I was afraid. Afraid that they might take me away from my two little kids. That used to happen back then – I knew several girls with Soviet citizenship who were against the occupation and who were taken away to Russia by them. So I didn’t denounce anything, I remained silent. From my today’s perspective, I acted in a repulsive way. But I had the children. I couldn’t afford to do anything as a protest. But I didn’t want to live.“

„At the beggining of 1969, me and my husband went to Iraq. He went to work there as a geologist. I came back to Czechoslovakia after a few monts and I could see the whole nation walking around with a bowed head. Everybody was looking down, it was terrible. Because I knew how much the people wanted to protest. But they couldn’t. Our grandma, my husband’s mother, took the kids to our cattage in Jeseníky where a concrete porch was being made at the time. Granny writes into the concrete: Liberty. Peace. My little son, well-brought-up by his mommy and by school, adds: Communism. Granny gets angry, crosses off ‚communism‘ and writes: ’68. The inscription is still there.“

__

Příběh je součástí série o srpnu 1968, která vznikla s podporou Paměť národa. Zde si můžete přečíst a poslechnout více o životě Galiny Vaněčkové: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5190/clip/14266…

Pokud byste chtěli podpořit dokumentování a archivaci vzpomínek dalších pamětníků, můžete tak učinit zde: https://www.postbellum.cz/podporte-nas/

/

The story is a part of the series on the events of August 1968 in Czechoslovakia. I was able to meet the witnesses thanks to the support of the Memory of Nations project. You can read and listen more about life of Galina Vaněčková: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5190/clip/14262…

If you would like to support recording and archiving of memories of witnesses of the 20th century historical events, you can do it here: https://www.postbellum.cz/english/


HOPRG_1864a

(1/2) „Studoval na začátku padesátých let u nás v Rusku na vysoké škole. Byl to můj první kluk a řekl, že si mě chce vzít. Zažádala jsem o vízum, že se chci jet vdávat. Ale přišla odpověď, že si jako občanka Sovětského svazu cizince nemůžu vzít. Přečetli jsme ten dopis, šli spolu přes celé město a mlčeli. Myslela jsem si, že ho už nikdy neuvidím. Nevěděli jsme, co dělat, a on mě poprosil, jestli bych na něj deset let nepočkala – že by v Československu odpracoval to, co za něj zaplatil stát za jeho studium a pak že by za mnou přijel. Neřešili jsme, co by se za těch deset let stalo, ale já mu tehdy slíbila, že počkám. Za pár měsíců jsem mu napsala, aby nikdy nepočítal s tím, že bych se za ním někdy mohla přestěhovat do Československa. Že já svoji velkou socialistickou vlast, která nese štěstí celému světu – tak jsem byla vychovaná, o tom tehdy přesvědčená –, nikdy nemůžu opustit. On mi napsal, že na mě přesto čeká. Nakonec jsem přijela a měli jsme svatbu na Staroměstském náměstí.“

„V životě jsem prožila dva tragické momenty. Když mi umřela maminka a když do Československa přijely sovětské tanky. To jsem zprvu vůbec nemohla pochopit. Běhala jsem od jednoho tanku k druhému a ptala se: ‚Prosím vás, proč jste tady?‘ ‚Jak, proč?‘, říkali. ‚Vždyť nám řekli, že Němci stojí na hranicích, my jsme vás přišli zachránit!‘ Vysvětlovala jsem jim, že na hranicích rozhodně nikdo nestojí. Ptala jsem se: ‚Vy jste četli Dva tisíce slov? Samozřejmě, že ne – já vám to můžu přeložit do ruštiny! Abyste pochopili, co jsme tady chtěli. Co chtěli Češi – lepší socialismus než v Sovětském svazu.‘ Odpovídali: ‚Jak by mohl být socialismus lepší než v Sovětském svazu?‘“

„Několik dní po vstupu vojsk jsme s manželem jeli vyzvednout děti na chatu do Jeseníků a potkávali další a další ruské tanky. Ty nás pouštěli, protože já vždy vyšla z auta a rusky řekla: ‚Tak prosím vás, pustíte nás?‘ Oni si nejspíš mysleli, že jsem nějaká paní z KGB na obhlídce, a tak říkali: ‚Samozřejmě!‘ a uhýbali. Pamatuji, jak jsem manželovi říkala: ‚Jedeme pro děti a potkáváme samé tanky. Až se budeme za pár dní vracet, tak je budeme potkávat znovu – budou odjíždět z Československa.‘ Byla jsem přesvědčená, že jak přišli, tak zase odejdou. Uvidí, jak tady chceme budovat socialismus s lidskou tváří, a odejdou.“

/

„It was the beginning of the 1950′s and he studied in my hometown in Russia at a university. He was my first boyfriend and he told me that he wanted to marry me. I applied for a visa, stating that I wanted to go to have a wedding. But I got a reply that as a Soviet citizen, I couldn’t marry a foreigner. We read the letter and silently walked around the city for an hour. I thought I would never see him again. We didn’t know what to do and he asked me if I could wait ten years for him – that he would work off what he had been paid by the Czechoslovak government for his studies and then he would come back. We didn’t think too much about what would happen in the ten years but I promised him to wait. After a few months I wrote him a letter, saying that I could never move to Czechoslovakia with him, that I could never leave my great great socialist homeland that brings happiness to all the world. I was raised to believe this and I did. He replied that he was about to wait anyway. In the end I did come and we had a wedding in the Old Town Square.“

„I went through two tragic moments in my life. When my mom died and when Soviet tanks invaded Czechoslovakia. At first, I couldn’t understand what was happening. I ran from one tank to another, asking: ‚Excuse me, why did you come?‘ ‚What do you mean?,‘ they asked. ‚They told us that West German troops stood at the borders. We came to save you!‘ I was trying to explain to them that there was nobody standing at the borders. I asked them: ‚Did you read The Two Thousand Words manifesto? Of course you didn’t – but I can translate it into Russian for you! So you could understand what we wanted around here. What Czech people wanted – better socialism than in the Soviet Union.‘ They replied: ‚How could there be better socialism than in the Soviet Union?’“

„A few days after the invasion, me and my husband were driving to pick up our kids at our cottage in the Jeseníky mountain area and we passed by one Russian tank after another. They let us drive up in front of them because I always got out of the car and said in Russian: ‚Would you let us go or what?‘ They probably thought that I was a KBG officer on an inspection and so they said: ‚Of course!‘ and let us drive. I remember that I said to my husband: ‚We go to pick up kids and we keep passing tanks. When we’ll be on our way back in a couple of days, we will be passing them as well – they’ll be leaving Czechoslovakia.‘ I was convinced that just as suddenly as they came, they would leave. That they would see that we wanted to build up ‚socialism with a human face‘ and they would leave.“

__

Příběh je součástí série o srpnu 1968, která vznikla s podporou Paměť národa. Zde si můžete přečíst a poslechnout více o životě Galiny Vaněčkové: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5190/clip/14266…

Pokud byste chtěli podpořit dokumentování a archivaci vzpomínek dalších pamětníků, můžete tak učinit zde: https://www.postbellum.cz/podporte-nas/

/

The story is a part of the series on the events of August 1968 in Czechoslovakia. I was able to meet the witnesses thanks to the support of the Memory of Nations project. You can read and listen more about life of Galina Vaněčková: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5190/clip/14262…

If you would like to support recording and archiving of memories of witnesses of the 20th century historical events, you can do it here: https://www.postbellum.cz/english/


HOPRG_1865c

(2/2) „Bylo měsíc po vpádu vojsk a už bylo vidět takové kroucení, jak ti všichni, kteří se zaťatou pěstí hrozili vojákům v ulicích, pochopili, že ten proud bude nadále východní. Z celého ministerstva jsem byl za okupace zraněný jen já, takže se tam o mně vědělo. Do očí mi nikdo nic neřekl, ale třeba jsem se dozvěděl, že předseda stranické organizace o mně začal říkat: ‚No, bůh ví, jak to bylo. Jestli náhodou ten Kolda opravdu nestřílel.‘ To mi připadalo neuvěřitelné. Protože to říkal člověk, který dobře věděl, že my tam ve službě ani žádné zbraně neměli, že jsme tam zvedali telefony. Podle mě si takto pro sebe obhajoval změnu svého postoje. Tehdy si plno lidí lhalo do kapsy. Takovou tu propagandistickou lhavost jsem viděl i u těch Rusů. Ještě než jsem po tom svém postřelení upadl do bezvědomí, tak jsem zaslechl, jak ten voják říká: ‚On mě napadl se zbraní v ruce!‘ Asi měl strach, že by za to byl postihován. To se ještě dá pochopit. Ale když jsem se později dostal do jejich polní nemocnice, tak se mě tam pracovník vojenské kontrarozvědky ptal, jak se mi to stalo. Bylo to ještě před tím, než mě operovali, ale já mu to tehdy na pokraji mdlob odvyprávěl. Odpověděl: ‚To není pravda. Sovětský voják nikdy nevystřelí na někoho, kdo nemá zbraň!‘ Taková byla jejich doktrína a nic jiného nepřipouštěli. Takhle byli naočkovaní, i ti doktoři a sestry. Jedna sestřička mi ukázala na deset zraněných sovětských vojáků, kteří tam leželi a říkala: ‚To jsou všechno oběti vaší kontrarevoluce!‘ Když jsem se pak s jedním z těch vojáků bavil, tak mi přiznal, že si přiskřípl ruku do poklopu tanku.“

/

„Already a month after the invasion you could see people equivocating, as all those who had been shaking their fists at the soldiers on the streets understood that we were still going to go in the Eastern direction. I was the only one injured at the Ministry of Transportation so people knew about me around there. Nobody told me anything face to face but I got to know that the chairman of the local party organization started to say: ‚Well, who knows what really happened. It’s possible that he really fired first.‘ I couldn’t believe it. Because he knew very well that we didn’t even have guns at work, that all we did was answering phone calls. I think this was his way to justify a change of his stance in front of himself. There was a lot of people back then who deluded themselves into believing certain things. I could see the kind of a propagandist lying among Russians as well. Before I fell unconscious after I was shot, I could hear the soldier saying: ‚He attacked me with a weapon!‘ I guess he was scared of a punishment. That’s something I can understand. But when I later got to their field hospital, a military counterintelligence officer asked me what had happened. It was before I underwent a surgery so I was almost about to faint. But I told him the story. He replied: ‚That’s not true. A Soviet soldier would never shoot an unarmed man!‘ That was what they believed, they were in denial of anything else. This was the way they’d been indoctrinated, even the doctors and nurses. At one point, one nurse pointed at ten injured Soviet soldiers who were lying there and said: ‚These are all the victims of your counterrevolution!‘ When I later talked with one of the soldiers, he conceded that his injured arm had been squeezed by a hatch of his tank.“

__

Příběh je součástí série o srpnu 1968, která vznikla s podporou Paměť národa. Pan Kolda pracoval v osmašedesátém roce na ministerstvu dopravy, které v noci z 24. na 25. srpna 1968, kdy měl noční službu, obsadili sovětští vojáci. Hledali zbraně. Jak popisuje ve svém vyprávění na webu Paměti národa, jeden z vojáků ho s namířeným samopalem odváděl z jedné místnosti do druhé a nešťastnou náhodou ho postřelil. Před čtením následujícího úryvku našeho hovoru si poslechněte jeho vzpomínky na tento okamžik a na to, co následovalo: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5730/

Pokud byste chtěli podpořit dokumentování a archivaci vzpomínek dalších pamětníků, můžete tak učinit zde: https://www.postbellum.cz/podporte-nas/

/

The story is a part of the series on the events of August 1968 in Czechoslovakia. I was able to meet the witnesses thanks to the support of the Memory of Nations project. Jiří Kolda worked at the Ministry of Transportation in 1968. He had a night shift on the night of 24th August when Soviet soldiers came in, searching for weapons. As he tells in his story at the website of Memory of Nations project, one of the soldiers was taking him from one room to another with a pointed machine gun and accidentaly shot him. Before reading the following excerpt of our conversation, please read how he remembers this moment and what followed next: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5730/clip/15647?locale=en_GB

If you would like to support recording and archiving of memories of witnesses of the 20th century historical events, you can do it here: https://www.postbellum.cz/english/


HOPRG_1865a

Pan Kolda pracoval v osmašedesátém roce na ministerstvu dopravy, které v noci z 24. na 25. srpna 1968, kdy měl noční službu, obsadili sovětští vojáci. Hledali zbraně. Jak popisuje ve svém vyprávění na webu Paměti národa, jeden z vojáků ho s namířeným samopalem odváděl z jedné místnosti do druhé a nešťastnou náhodou ho postřelil. Před čtením následujícího úryvku našeho hovoru si poslechněte jeho vzpomínky na tento okamžik a na to, co následovalo: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5730/

(1/2) „Myslím, že jsem si na základě té zkušenosti plně uvědomil význam toho, co to znamená ‚mít štěstí‘. Však si to vemte: Někdo vám míří samopalem přímo na srdce, napálí do vás dávku z jeden a půl metru a vy to přežijete jen proto, že se zrovna v tom okamžiku stáčíte, abyste prošel dveřmi. Tím jsem tu ránu chytil tečně, šla centimetr od srdce. A tak dále, a tak dále, těch náhod tam byla celá řada. Ne, že bych byl takový fatalista, ale uvědomuji si, že jsem tehdy nepřežil nějakou svojí vůlí nebo chytrostí, ale opravdu díky štěstí. Přežil jsem situaci, kterou bych jinak zákonitě přežít nemohl. Měl jsem čtyřnásobný průstřel plic, prostřelenou ruku, dodnes si nesu následky, ale i v rámci těch zranění jsem zdaleka nedopadl tak špatně. Když jsem byl v rehabilitačním ústavu v Kladrubech, tak jsem zažil daleko horší případy. Byl tam třeba jeden Slovák z Košic, pracovník technického muzea. Díval se během okupace z okna a uviděl, jak najednou zastavil ruský gazík, protože mu chcípnul motor. Vylezl vojáček, zvednul kapotu a začal to opravovat. V tu chvíli se začali srocovat lidé a začali po něm házet dlažební kostky. On neměl žádné sympatie k sovětským vojákům, ale viděl to jako zbabělost, a tak seběhl dolů a začal ty lidi rozhánět. V tu chvíli tam přijela sovětská hlídka a začala okamžitě střílet. A koho postřelili? Toho, kdo se snažil tomu vojákovi pomoct. Dostal zásah i do hlavy, měl ochrnuté obě nohy a jednu ruku. Jak to s ním dopadlo nevím, ale během doby, co jsem byl v Kladrubech, se dvakrát pokusil o sebevraždu.“

/

Jiří Kolda worked at the Ministry of Transportation in 1968. He had a night shift on the night of 24th August when Soviet soldiers came in, searching for weapons. As he tells in his story at the website of Memory of Nations project, one of the soldiers was taking him from one room to another with a pointed machine gun and accidentaly shot him. Before reading the following excerpt of our conversation, please read how he remembers this moment and what followed next: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5730/clip/15647?locale=en_GB

“I think that based on this experience I fully came to understanding what it means to be ‘fortunate’. Take this: Someone points at your heart with a machine gun, shoots you from a 1,5 meter-distance and you survive only thanks to the fact that you twist yourself a bit so that you can squeeze through the door. I got shot tangentially, it missed the heart by 1 centimeter. And so on, and so on, there was a plenty of coincidence. Not that I’m such a fatalist but I do realise that I don’t survive thanks to my will or brightness, but really thanks to pure luck. I survived something which I logically shouldn’t have survived. I had a quadruple gunshot wound of lungs, my arm was shot through and I have felt the consequences up until now but considering all this, I didn’t end up so bad. When I was undergoing physical therapy in Kladruby, I met worse cases. There was a Slovak from Košice, an employee of the museum of technology. During the occupation, he was looking from a window and saw a Russian Jeep stop by as it’s engine shut down. A soldier stepped out, pushed up the bonnet and started to fix the engine. Suddenly some people started to gather around and they started throwing street cobbles at him. The guy from the museum didn’t support Soviet soldiers but he saw it as cowardice, so he went down and started to break up the gathering. At one moment, a Soviet watch came by and started to shoot. And who was shot? The one who tried to help the soldier. He was shot in head, his legs and one arm were paralysed. I don’t know how he ended up but he attempted a suicide twice during my stay in Kladruby.”


HOPRG_1868e

(3/3) „Já nemám rád takové ty kategorické pohledy, jací ti komouši byli hajzlové. Já zažil komunisty, kteří byli nevídané kurvy, ale také ty, kteří se chovali velice poctivě a bezelstně. Spíše šlo o to, že celý ten bolševický koncept, ač třeba bral určitý ohled na takovou tu bazální, úživovou stránku fungování společnosti, vedl k nevídané manipulaci. Nebyl schopný být otevřený, svobodný. Protože na co jste se tehdy mohl zeptat, abyste dostal odpověď? Všechno končilo u toho, že se ta věrchuška, ty mocenské struktury, udělaly samy pro sebe a celý způsob jejich komunikace, toho, jak k lidem promlouvaly, byl postaven tak, aby nadále držely moc. Šlo opravdu o jakési ptydepe, dá se říci argot. Při čtení Rudého práva jste mohl více usoudit z toho, co bylo zamlčeno, než z toho, co jste opravdu přečetl.“

„Pro mě normalizace měla osobně velkou hodnotu v tom, že se začalo pořádat množství takových domácích setkání, seminářů, které byly pravidelné, měly vždy své téma a byly úžasné v tom, kdo se jich účastnil. Třeba Jan Patočka. To byl člověk, který když studoval Merleau-Pontiho, tak francouzsky, když Platóna, tak řecky, když Heideggera, tak německy. Dokázal je hodinu z paměti citovat a komentáře k nim psal v tom příslušném jazyce. Ta darebnost tehdejšího režimu byla v tom, že se opravdu systematicky staral, aby takoví lidé jako on, kteří druhým otevírali oči a svět, nebyli veřejně slyšet. Rozhovor s ním pro mě vždy byla závrať. Protože jste něco řekl a on to následně dokázal říci tak ostře a jasně, že jste křičel, že to je přesně to, co jste chtěl říct. A pak on k tomu něco dodal. Vy jste se toho chytl a pokračovali jste dál. Já si tam tehdy uvědomil, že řeč není jen způsob, jak dosáhnout, aby ten druhý řekl ‚ano‘, ale že představuje určitý závazek k myšlení a k druhým lidem. Do té doby jsem netušil, že dialog není jen rozhovor dvou lidí, ale že jde o to, že se vzájemně k něčemu dostanete. Že ta věc, které chceme porozumět, nepatří ani vám, ani mně, ale že se nachází někde mezi námi. Jakmile jednou uděláte takovýhle objev, tak už to nikdy nezapomenete.“

/

“I don’t like the flat judgements that all Commies were crooks. I met Communists who were bastards, but I also met those who behaved in a very straight, ingenuous way. To me it was more about the whole Bolshevik concept; even though it respected some basic self-sufficient part of social development, it lead to unprecedented manipulation. It wasn’t able to stay open, or free. What could you ask about to get an answer? It all ended with the power structures that built themselves and the entire style of communication was built in their favour. It was some sort of ‘newspeak’, or a slang. After reading the Red Law newspaper, you could assume more from what had been withheld from you than what had been written.”

“To me, the period of Normalisation was invaluable in a way how many home encounters, workshops and meetings started to take place on a regular basis. All of them had a specific topic and it was amazing whom you could meet there. Take Jan Patočka, for instance. That was a man who studied Merleau-Ponti in French, when he read Plato, then in Greek, when Heidegger, then in German. And he was capable of quoting them for hours only by heart and he wrote commentaries in corresponding languages. The wickedness of the past regime lay in the systematic attention to shutting up such people who were able to open up your eyes and horizons. I always felt dizzy when I could talk with him. You said something and he followed so sharply and clearly that you wanted to scream that that’s exactly what you meant. And then he commented on it. Then it was your turn, and so we went on and on. It was then when I realized that speech was not just a tool for making other people agree with you but it’s more of an obligation to thought and to other people. Until then I didn’t have a clue that dialogue is not just about two people having a conversation, it’s also a matter of both of you getting somewhere through it. That the point we want to get to, is neither yours or mine but it’s somewhere between us. Once you make such a discovery, you’ll never forget it.”

__

Příběh je součástí série o srpnu 1968 a počáteční normalizaci, která vznikla s podporou Paměť národa. O životě Vojtěcha Sedláčka se můžete více dočíst na stránce http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2766?locale=cs_CZ

Pokud byste chtěli podpořit dokumentování a archivaci vzpomínek dalších pamětníků, můžete tak učinit zde: https://www.postbellum.cz/podporte-nas/

/

The story is a part of the series on the events of August 1968 and the early period of so-called „normalization“ in Czechoslovakia. I was able to meet the witnesses thanks to the support of the Memory of Nations project. You can read more about the life of Vojtěch Sedláček on his page http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2766

If you would like to support recording and archiving of memories of witnesses of the 20th century historical events, you can do it here: https://www.postbellum.cz/english/


HOPRG_1868c

(2/3) „Na vojně jsem poznal jednoho fantastického člověka. Byl to mazák, takový aktivní a poctivý kluk. Býval v partaji, ale v důsledku invaze z ní vystoupil. V té době jsme se velmi skamarádili, později jsem dokonce nastoupil do stejného zaměstnání jako on. Ale uběhlo pár let a on do té partaje opět vstoupil. My jsme se o tom tehdy spolu bavili a jeho postoj byl takový, že to, jak to tehdy ve společnosti bylo, bude už napořád, a že když už tu má tedy žít, tak je lepší, aby žil v dostatku, v pohodlí. Takových lidí bylo tehdy hodně. A je to myslím věc, která platila stejně tak tehdy, jako platí dnes. Možná to souvisí s tou takzvanou krizí středního věku, kdy má člověk najednou dojem, že si dostatečně neužil a dostatečně něčeho nedosáhl. Že mu ujíždí vlak. A tehdy člověk věděl, že když nepůjde do partaje, tak mu bude určitá kariérní úroveň kam se může dostat, nedostupná. Takže si člověk začne říkat: Co já tady změním? Což je přesně to, co mi v 70. letech říkali při výsleších: ‚Co vy, takovej schopnej člověk, chcete měnit? Vždyť víte, že hlavou zeď neprorazíte. A vidíte, že to tady není tak špatný.‘ Zkoušeli to přes výčitky: ‚Co vy jste za otce? Vám je jedno, že se vaše děti nikam nedostanou?‘ Říkal jsem jim: ‚Mně to jedno není. Ale za to, že se nikam nedostanou, nemůžu já, ale vy. Vy jste ti, kdo tomu brání.‘ Já rozhodně nebyl žádný revolucinář, ale říkal jsem si, že to dělám kvůli sobě a ze solidarity s lidmi, kteří jsou schopní a ochotní držet určitý postoj. Toho tehdejšího kamaráda z vojny nechci nijak démonizovat, myslím, že snaha docílit vlastního pohodlí je společná všem lidem a že to tak je dobře. Ale cítil jsem, že to tehdy z jeho strany byla poměrně cynická rezignace na pravdu, na jakýkoliv idealismus. Já tomu ale ani tak nerozuměl ve smyslu idealismu, ale tak, že to, co se dělo, bylo levý, že to tak být nemělo. Když později vznikla Charta 77, tak jsem to vůbec nebral jako nějaký opoziční, disidentský nárok, ale jednoduše jako věc, která dává smysl, která by se měla podpořit.“

/

„I met a great guy during the military service. He was an old hand, an active and honest man. He used to be in the Communist party but he resigned from his membership after the invasion. We became good friends back then, later I even worked in the company where he’d been working. But a couple of years went by and he decided to join the Communist party again. We talked about it back then and he argued that the situation in the society was going to be like that forever and if he had had to live in it, he’d have rather lived with sufficient funds, in comfort. There was a lot of people who thought this way. And I think it’s still relevant today. Perhaps it has something to do with the so-called midlife crisis when you suddenly feel like you haven’t had enough fun in life, like you haven’t achieved enough. That you’re missing the boat. Back then you knew that if you hadn’t joined the party, there would have been certain given limits to your career. So one started to think: Who am I to change something? That’s what they were telling me in the 1970′s during interrogations: ‚What do you, such a capable man, want to change around here? You know that it makes no sense to go with head against the wall. And you can see that things are not so bad.‘ They tried it through remorse: ‚What kind of father are you? Don’t you care that your children won’t get to any school?‘ I told them: ‚I do care. But it will be your fault if they don’t get to any schools. Not mine. You are the ones who obstruct it.‘ I was definitely no revolutionary but I thought that I was doing it for myself and out of solidarity with people who were capable and ready to hold their position. I certainly don’t want to demonize the friend from the military service, I think the effort to achieve a comfort is common to all people and I find it good. But back then, I felt it was quite a cynical resignation on the truth or any kind of idealism from him. For me it was not so much about idealism, I just felt that what was happening was wrong, that it shouldn’t be like that. When the Charter 77 came into existence in 1977, I didn’t really see it as any kind of dissident or opposition claim but simply as something that makes sense, something that deserves to be supported.“

__

Příběh je součástí série o srpnu 1968, která vznikla s podporou Paměť národa. O životě Vojtěcha Sedláčka se můžete více dočíst na stránce http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2766?locale=cs_CZ

Pokud byste chtěli podpořit dokumentování a archivaci vzpomínek dalších pamětníků, můžete tak učinit zde: https://www.postbellum.cz/podporte-nas/

/

The story is a part of the series on the events of August 1968 in Czechoslovakia. I was able to meet the witnesses thanks to the support of the Memory of Nations project. You can read more about the life of Vojtěch Sedláček on his page http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2766

If you would like to support recording and archiving of memories of witnesses of the 20th century historical events, you can do it here: https://www.postbellum.cz/english/


HOPRG_1868a

(1/3) „Byl jsem tehdy na vojně a sloužil u Banské Štiavnice, kde byla nejvýše položená trvalá vojenská jednotka v Československu. A byl tam radar. Večer 20. srpna ho zapnuli a uviděli ten probíhající letecký most. Hned nám bylo jasné, že jsme přepadeni, že jdeme do války. Což pro nás byl naprostý šok. Okolo jedenácté večer radar vypnuli a my si šli okamžitě sbalit plnou polní. A pak jsme už jen čekali. Na to, až nám to písknou. Čekali jsme celou noc, až do rána, kdy jsme brečeli. Protože bylo jasné, že je konec. Nevím, jak jiným, ale mně se v ten moment zhroutilo takové nevyslovené, ale naprosto bazální přesvědčení, že když zaútočí vnější nepřítel, tak by člověk neměl stáhnout ocas. Ač jsem si později nastudoval všechno možné a uvědomuji si, že by ten boj byl nesmyslný, tak vím, že moje srdce v tu chvíli bylo jinde.“

„Jelikož jsem narukoval v roce 1967, tak to největší společenské uvolnění před vpádem vojsk jsem zažil už na vojně. Takže jsem ho vlastně moc nezažil. Ale i tam jsem to pocítil tím způsobem, že jsem hodně četl časopisy a noviny, kde se začalo psát o sovětských gulazích a různých dalších zvěrstvech z minulosti. Říkal jsem si: Když se to už jednou takhle natvrdo a soustavně řeklo, tak už to nikdy nepůjde zpátky. Dodnes to mám v hlavě jako takovou červenou žárovku, protože pro mě později byla velmi hluboká zkušenost to, jak jsem viděl, že to zpátky šlo. Kolik lidí se otočilo.“

„V srpnu 1969 jsem byl stále na vojně. V té době jsem si už ale říkal, že na armádu si musím dávat bacha. Že kvůli vnějšímu nepříteli tady není. Na výročí 21. srpna jsme jeli do Banské Štiavnice – takzvaně dělat pořádek. Náš major byl takový malý, vzteklý, dost primitivní člověk a nechal napáskovat ostré náboje. Když jsem to viděl, tak jsem vystoupil před celou rotou a udělal takovou trochu hysterickou scénu, že nebudu střílet do slovenských matek. Že někdo hodí šutr, poteče krev a my že budeme mít v ruce samopal. Major to vzal to jako vzpouru a dal mě do lochu. Ale zároveň dal ostré náboje vypáskovat.“

/

„I was in the military service back then, I served near Banská Štiavnica in Slovakia with the military unit. It was based at the highest altitude of all the units of Czechoslovakia. And there was a radar. They turned it on in the evening of 20th of August 1968 and we saw the ongoing air bridge. It was clear to us that the country had been invaded, that war was coming. Which was a complete shock for us. They turned off the radar around 11 p.m. and we went to pack our full combat gears. And then we waited. We waited for them to give us a signal to go. We waited all night and into the morning, then we cried. Because it was clear that it was over. I don’t know how others experienced it but for me it was a moment of collapse of my untold but utterly essential conviction that a man should fight when the outter enemy attacks. Although I later studied a lot ot things about the events and I am aware that the fight would have been senseless, I know that my heart felt something else that day.“

„Since I was enlisted in 1967, it was in the army where I experienced the greatest political and social liberalization that preceded the invasion of Warsaw pact armies. So I didn’t really experience it that much. But I could see it at least through reading of magazines and newspapers where stories of Soviet gulags and other atrocities of the past had started to be published. I remember thinking: Once it was said out loud this way, clearly and systematically, it can never go back. I still have it in my mind as a kind of a warning light because it was very profound experience for me when I later saw that it did go back. When I saw how many people turned.“

„I was still in the military service in August 1969. But back then I already thought that I should beware of the army. Because I knew that it was not there because of the outer enemy. On 21st of August, the anniversary of the 1968 events, our unit went to the city of Banská Štiavnica – to secure order, as they said. Our major was a little furious and quite primitive man and he gave an order to fill our weapons with live ammunition. When I saw it, I stepped in front of our unit and I made quite hysteric scene that I wouldn’t shoot Slovakian mothers. That someone might throw a stone at us, we would bleed and be armed with machine guns. The major took it as a mutiny and put me to jail. But he also ordered to take the live ammunition out.“

__

Příběh je součástí série o srpnu 1968, která vznikla s podporou Paměť národa. O životě Vojtěcha Sedláčka se můžete více dočíst na stránce http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2766?locale=cs_CZ

Pokud byste chtěli podpořit dokumentování a archivaci vzpomínek dalších pamětníků, můžete tak učinit zde: https://www.postbellum.cz/podporte-nas/

/

The story is a part of a series on the events of August 1968 in Czechoslovakia. I was able to meet the witnesses thanks to a support of Memory of Nations project. You can read more about life of Vojtěch Sedláček on his page http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2766

If you would like to support recording and archiving of memories of witnesses of 20th century historical events, you can do it here: https://www.postbellum.cz/english/


HOPRG_1863c

Následující dny zveřejním příběhy několika lidí, kteří v minulosti sdíleli své vzpomínky v rámci projektu Paměť národa. Ten zaznamenává a digitální formou zpřístupňuje vzpomínky pamětníků důležitých historických událostí minulého století. U každého příběhu uveřejním odkaz na stránku daného pamětníka v archivu www.pametnaroda.cz, kde si budete moci přečíst a poslechnout si více o jeho životě. Já s lidmi tentokrát hovořil o srpnu 1968 a důsledcích tehdejších událostí.

Na fotografii je střepina, která 21. srpna 1968 proletěla oknem budovy Československého rozhlasu na Vinohradské třídě.

/

In the following days I will publish stories of several people who’ve shared their memories in the project Memory of Nations. The project records and shares memories of witnesses of imporant historic events of 20th century. Each time I will share a link to a page of the given witness in the archive of http://www.pametnaroda.cz/?locale=en_GB where you’ll have a chance to read and hear more about his or her life. I talked with the witnesses about the events of August 1968 and its consequences.

On the photograph there is a shrapnel that flew through the window of the Czechoslovak Radio on Vinohradská street on 21st of August 1968.


HOPRG_1870a

„Bylo mi dvaadvacet a nemohla jsem vůbec pochopit, jak se to stalo, že naši takzvaní bratři se přes noc proměnili v naše nepřátele a stáli s tanky u rozhlasu. Bála jsem se potom chodit ven, nevěděla co bude. Měla jsem už malé dítě a nakonec tehdy pod tlakem udělala tvrdé, bolestivé rozhodnutí – ještě než se zavřely hranice, tak jsem odjela do Západního Německa. Neuměla jsem na začátku ani slovo německy, všechno pro mě bylo cizí. Ale všichni na mě byli milí a brzy jsem začala pracovat a později se vdala za Němce. Nikdy se mi ale nepřestalo stýskat. Uchovala jsem si různé obrazy a představy o Praze, měla v hlavě každou jednotlivou stavbu, všechny cesty městem, všechny písničky, knihy a dětské knížky. To vše ve mně zůstávalo. Takže i po letech jsem v Německu říkala: ‚Já tu žiji‘ nebo ‚já tu bydlím‘, nikdy ‚já jsem tu doma‘. To pro mě bylo důležité rozlišení. Ale byla jsem s tím vždy sama, lidé okolo mě to nechápali. Říkali: ‚Vždyť se ti tu dobře daří, máš tu všechno.‘ Jenže lidé dnes zapomínají, že nemáme jen hlavu, rozum, ale že máme i cit, srdce. A to moje zůstalo tady.“

„Manžel se na mě v tomhle díval trochu shovívavě. Když jsme sem po revoluci začali jezdit, tak se vždy těšil, ale za týden toho měl dost a chtěl okolo sebe slyšet němčinu. Já naopak odjížděla se smutkem. Když jsme se vraceli v zimě, po Vánocích, a jeli někde okolo Plzně a tam stál na kopečku zasněžený kostelíček, jak na obrázku od Lady, tak mě to okamžitě dojalo. Když jsme přejížděli přes hranice, tak já byla celá ubrečená a on si prozpěvoval. Protože on jel domů a já domov opouštěla.“

„Nakonec mě tahle prapůvodní, vlastenecká myšlenka přivedla zpět. Manžel před třemi lety zemřel a já se nakonec rozhodla, že prodám dům a vrátím se. Před rokem tedy přišel druhý velký řez mého života. Vrátila jsem se do bytu, kde jsem vyrostla a už rok se potýkám s úřady a hledám napojení na to, co jsem zde kdysi zažila. Ne všechno, co tady kolem sebe vidím, se mi líbí, nad něčím zavírám oči, ale přesto cítím, že to rozhodnutí bylo správné. Ten pocit, že jsem opět v Čechách, že jsem v Praze, že dýchám pražský vzduch – tenhle pocit mi za to stojí.“

/

„I was twenty-two and I couldn’t understand how had it happened that our so-called brotherly nation turned into our enemies over night and stood with tanks in front of the Czechoslovak Radio on Vinohradská street in Prague. After that I was afraid to go out and I was scared of what could happen next. I had a small child already and in the end I made a tough, painful decision – before they closed the borders, I emigrated to West Germany. I couldn’t speak a word of German at first and everything was unfamilar to me. But everyone was kind, I soon started to work and later I got married to a German man. But I never stopped feeling homesick. I kept a lot of mental images and visions of Prague, I had every building in my mind, all the journey through the city, all the songs, books and children‘s books. All of that stayed in me. So even after the years in Germany, I used to say: ‚I live here‘ but never ‚This is my home’. That was an important distinction for me. But I was alone with it, nobody around me was able to understand it. They used to say: ‚You are doing well around here, after all. You have everything you need.‘ But people nowadays tend to forget that we don’t have just our head or our reasoning, but also a heart. And my heart always remained here.“

„My husband used to look at me with leniency in this matter. When we started to visit Prague after the Velvet revolution, he was always looking forward to the trip but after a week here he had enough and craved to hear German around himself. As for me, I was always sad when leaving Prague. When we were returning to Germany in winter time, after Christmas, and we went somewhere around Pilsen and saw a nice little snow-covered church on a nice little hill – just like in Lada’s painting – it touched me. When we crossed borders, I was in tears and he was joyfully singing. Because he was on the way home and I’d just left mine.“

„This original patriotic thought eventually brough me back here. My husband passed away three years ago and after some time I decided to sell the house and move back. And so one year ago, there came the second big cut in my life. I returned to the flat where I grew up and for a year I’ve been strugling with various bureaus and I search for a connection to what I experienced here before. I don’t like all the things I’m seeing around, I turn a blind eye to some things but I still feel I made a good decision. The feeling of being back in the Czech Republic, in Prague, of breathing Prague’s air, this feeling makes it all worth it.“


HOPRG_1869a

„Těžko mi bylo, když v devadesátém druhém roce zemřel – byli jsme spolu čtyřicet sedm let. Od té doby jsem sama. Ale mám rodinu, která o mě pečuje. Syn mi tehdy řekl, abych šla bydlet k nim, že mají volnou ložnici. Malá vnoučata se ptala: ‚A můžeme spát u babičky?‘ Když jim řekli, že ne, tak dvouletá Kristýnka koukala, až rodiče zhasnou, vstala, otevřela dveře ke mně do ložnice a zašeptala: ‚Babičko, spíš? A můžu si jít lehnout vedle tebe?‘ ‚Ale to víš, že můžeš!‘ Za chvilku přišel Péťa: ‚Babičko, je tady Kristýnka? Já jdu taky!‘ Nakonec přišla nejstarší, čtyřletá Michalka. Syn nás tam ráno našel všechny čtyři. Říkal mi pak: ‚Vždyť ty si takhle vůbec neodpočineš.‘ ‚Ale odpočinu‘, říkala jsem. Protože oni když začali povídat, tak mě nenechali, abych byla smutná. Babičko, nesmíš plakat, říkali. Zakázali mi to.“

„Dnes už opět bydlím sama, ale všichni se o mě starají. Když jsem byla nemocná, tak za mnou syn chodil každý den, snacha také každou volnou chvíli. Z nemoci jsem se pak velmi těžko dostávala, ale musím říct – to mě tak potěšilo, když jsem viděla, že o mě stále mají zájem. Když jsem tady v parku ještě měla kamarádky, se kterými jsme tu sedávaly, tak si mně kolikrát stěžovaly, že jsou samy a děti že se o ně nestarají. To já naštěstí nezažila. Mám vnučky, mám vnuka. Syn se snachou mi každý den volají, ptají se co dělám, jak se mi daří. Každý pátek mi vozí nákup. Když jsem ještě chodila, tak mě syn o Vánocích brával na procházku po Praze, tam, kde jsem to mívala nejraději. Já prostě nevím, co bych si bez nich počala. Je to od nich takové… milé. Těší mě, že vím, že mám rodinu, ke které kdybych kdykoliv přišla přespat, tak můžu.“

/

„It was hard when he died in 1992 – we were together for fourty-seven years. I have been on my own ever since. But I have a family who takes care of me. My son told me back then to go live with them, they had a free bedroom. My grandkids asked: ‚Can we spend the night at grandma’s?‘ When they told them they couldn’t, the two-year-old Kristýnka used to watch when the lights went off, got up, sneaked into my bedroom and whispered: ‚Granny, are you asleep? Can I lie in your bed?‘ ‚Of course you can!‘ But then Péťa joined us: ‚Grandma, is Kristýnka here? I also wanna come!‘ Then the oldest, four-year-old Michalka came. And my son found all four of them there in the morning. He told me: ‚You cannot rest this way.‘ ‚Oh, yes, I can,‘ I replied. Because when they started to talk, they didn’t let me be sad. ‚Granny, you mustn’t cry,‘ they used to say. They forbade it.“

„Now I live on my own again but they still take care of me. When I was sick, my son visited me every day, my daugther-in-law on every possible occasion. It took me a while to recover but I have to admit I felt happy seeing them thinking of me. When I used to have girlfriends in the park, with whom I could sit and chat, they used to complain that they had been feeling alone, their kids hadn’t paid much attention to them. That wasn’t my case, luckily. I have the grandaughters and the grandson. My son and my daughter-in-law call me everyday, asking what I do, how am I doing. Every Friday they bring me groceries. When I was able to walk, he used to take me for walks around Prague on Christmas, to places I liked the most. I don’t know what I would do without them. It’s just so… so nice of them. I’m happy that I know I have a family to which I can come for a sleep-over anytime.“