Powered by Seat

HOPRG_2037a

„Na začátku roku 1945 se začaly kopat zákopy proti Rusům a všichni ti mladí lidé, co na to byli totálně nasazení, museli jíst. A tak Němci vymysleli, že bude jezdit takzvaný hilfzug, pomocný vlak, který měl těm lidem na různých místech vařit. Taková polní kuchyně na kolejích. Já jsem byl vyučený cukrář, a tak když mi v sedmnácti letech přišlo předvolání na arbeitsamt, úřad práce, tak jsem v jednom takovém vlaku skončil. Několik týdnů jsme potom objížděli po republice, kde bylo potřeba. Když se Němcům koncem dubna začala hroutit fronta, tak jsme byli v Přerově. Viděli jsme kolem projíždět obrovské, dlouhé vlaky, které jely z východu a byly narvané Němci – civilisty, kteří měli předtím osidlovat různá území. Tehdy už všude panoval obrovský chaos, a tak jsem se rozhodl, že uteču. Do jednoho z těch vlaků jsem se narval. Lidé byli všude, kam jste se podíval, stáli namačkaní jeden vedle druhého. Já stál u okna, celou dlouhou noc, co jsme jeli. Věřte tomu nebo ne, ale dodnes si vzpomínám, jak ke mně byl Pán Bůh milostivý. Protože v jednu chvíli, když jsme nad ránem projížděli stanicí, jsem se probudil z takového polospánku a čtu: Kolín. Moje město, můj domov! Představte si to, dodnes jsem z té vzpomínky dojatý. Hned jsem se probral a zařval: ‚Já tady musím vystoupit!‘ Vlak nezastavoval, ale skrz stanici jel hodně pomalu, a tak oni otevřeli okno, já tím oknem vylezl a vyskočil. Ještě mi hodili můj raneček věcí. Pamatuji, jak jsem potom šel domů přes celé město a jak jsem byl šťastný, že jsem se dostal dál od té vřavy. I když Kolín si za války také zažil svoje – byly tam velké fabriky, a tak ho Američani několikrát bombardovali. Pamatuji, že jednou to hodili na nádraží a činžáky vedle měly jen rozbitá okna. Ale jednou se netrefili a skoro úplně zničili Zálabí, obytnou čtvrť. Jako dnes vidím, jak jsem se tam šel podívat. Všude byly jen zničené domy, kouř a suť. A uprostřed toho všeho šel člověk, chlap ve středních letech. Měl vytřešťený pohled a v ruce držel jen krk od houslí. To mi v hlavě zůstalo dodnes – jak to drží a jde. Celá jeho rodina mu tam tehdy zůstala. Šel jsem okamžitě pryč. A teď taky půjdu. Protože to se ani nedá vypovědět. Kdo tohle nezažil, tak si to nepředstaví. Ale můžu vám říct, že celý život jsem pak měl heslo ‚Všechno na světě, jen ne válku!‘“

/

„In the beginning of 1945 Germans ordered combat trenches to be dug up against Russians and all the young people that were deployed to do that as a forced labor had to eat something. And so Germans came with the idea of hilfzug, an auxiliary train that cooked and serve food to people at various places. It was a kind of a field kitchen on the rails. I was a trained confectioner and so at the age of seventeen, after I had been summoned to arbeitsamt, a labour office, I ended up working in this kind of train. For the next several weeks we moved around the country, wherever we were needed. When Eastern battle front started to collapse at the end of April, we were in Přerov. We saw huge, long trains that were coming from the East and were packed with Germans – civilians who had populated different teritorries before. There was a huge chaos everywhere back then and so I decided to run away. I squeezed into one of the trains. There were people everywhere you looked, they stood squashed one next to another. I stood by the window, all night long. Believe it or not but I still remember how God was merciful to me back then. Because at one moment, as we were going through a station, I woke up from a half-sleep and I read: Kolín. My town, my home! Just imagine, I’m still moved by the memory. I woke up right away and I screamed: ‚I have to get off!‘ The train was not about to stop but it went very slowly through the station and so they opened the window for me, I climbed through it and jumped out. They even managed to throw out the few things I had. I remember how I walked back home through the city and how I was happy to get further away from the turmoil. But Kolín had its share of it as well – there were huge factories and so Americans bombarded it a couple of times. I remember that once they dropped it at the train station and the nearby apartment houses had only their windows broken. But on other time they didn’t hit their target and almost completely destroyed the residential are of Zálabí. I can still see how I went to see it. There were destroyed houses everywhere, fume and debris. And in the middle of it, there walked a middle-aged man. He was moon-eyed and clutched a violin’s neck in his hands. I still have the image in my mind – how he holds it and walks. His whole family died in there. I had to leave right way. And now I will go too. Because this is something that cannot be told. The ones who didn’t experience it, cannot imagine. But I can tell you that a motto I have had for all my life: ‚Anything in the world, just not war!’“


HOPRG_2036a

„Jsem jejich babička, ale zároveň pěstoun, mám je ve výchově. Celkem čtyři, na dvě další tu čekáme, až přijdou ze školy. Můj syn umřel a snacha to nezvládala, a tak je odevzdala do Klokánku, byly tam dva roky. Já o tom nevěděla – předtím jsem žila s nimi, piplala je od narození, ale snacha mi po smrti syna zakázala je vídat. A tak jsem hodně pracovala, abych přišla na jiné myšlenky. Často jsem myslela na syna. Odjela jsem na čas za dcerou, která se vdala v Německu a která mě k nim pozvala, když viděla, v jakém jsem byla psychickém stavu. Jejich máma se s nimi mezitím nastěhovala ke své mámě, která z ní ale jen tahala prachy. Nakonec skončili v sociálním bytě, ona ani tak neměla na nájem a děti tam spaly na zemi – to mi všechno později řekly. Dnes má novou rodinu, nového partnera. Ten se o ně nechtěl starat, a tak skončily v Klokánku. Když jsem se to dozvěděla, tak jsem je hned jela navštívit. Přišla jsem za ředitelkou toho zařízení a domluvily jsme se, že dorazím druhý den – aby je na to připravili. Ony se mě pamatovaly, prý říkávaly: ‚Najděte nám tu hodnou babičku, ona si nás vezme!‘ Ale nevěděly, kde mě hledat. Když jsem ten den za nimi přišla, tak mi hned skočily okolo krku: ‚Babi! Babi, zase budeme rodina!‘ Všichni jsme brečeli. Musela jsem pro nás najít byt – což pro ‚Romku se čtyřmi děti‘ nebylo vůbec snadné –, musela jsem si je vysoudit, ale nakonec to všechno dobře dopadlo.“

„Tahle je nejmladší, takže si mě už ani nepamatovala a zpočátku mě vůbec nechtěla poslouchat. Vůbec nejedla, bez dovolení šla a brala si bonbóny. Chvíli trvalo, než se rozkoukala, než jsme si na sebe zvykly. Děti musí vidět, že je má někdo rád. A že to s nimi myslí dobře, i když jim zrovna něco zakazuje. Viď?“

„… a víte, že Spider-Man byl taky fotograf?!“

/
„I’m their grandma and at the same time their foster parent. There are four of them, we are waiting here for the remaining two to come from school. My son died, my daughter-in-law was not able to handle it and so she put them into institutional care. They spent there two years. I didn’t know about it – I used to live with them before, had taken care of all of them since the moment they were born but after my son died, the daughter-in-law forbade me to see them. And so I worked a lot to think about different things. I thought about my son a lot. I went to live with my daughter who married in Germany and who invited me to live with them for a while after she saw how badly I’d taken it. In the meantime, their mom moved in with her mom. But she only pulled money out of her. Despite the fact that they moved to a social housing flat, she was not capable of paying the rent and the kids slept on the ground – as they told me later. She has a new family now, a new partner. He didn’t want to take care of them and so they ended up in the institutional care. As soon as I learned about it, I went to see them. I had a meeting with the director of the centre where they stayed and we agreed that I would come on the following day – so that they could get them ready for it. They did remember me, the people in the centre told me that they used to say: ‚Find the nice grandma, she will take us!‘ But they didn’t know where to find me. The moment they saw me that day, they jumped and hugged me: ‚Grandma! Grandma, now we will be a family again!‘ We all cried. I had to find an apartment for us – which was not easy for a ‚Roma woman with four children‘ – I had to go through court hearings but in the end everything worked out well.“

„This one is the youngest, she didn’t even remember me at first. And so she didn’t want to listen. She didn’t eat and she used to go and take candies without permission. It took some time before she found her feet, before we got used to each other. Children have to see that somebody loves them. And means well even though the person may forbid them something at times. Right?“

„… and do you know that Spider-Man was also a photographer?!“


humans_of_prague_vyzva2b

POZNÁVÁTE SE? Nebo někoho jiného? Rád bych kontaktoval lidi, které jsem v minulých letech v Praze fotografoval. Na mnoho z nich kontakt mám, ale na zde zpodobněné jsem ho nedohledal.

Pokud někoho znáte, budu vděčný za zprávu – napište mi prosím na e-mail: princtomass@gmail.com

Stále také hledám kontakt na některé lidi z minulé výzvy

/

DO YOU RECOGNIZE ANYBODY? Your coworker, neighbour or a friend? I would want to contact people whom I photographed in Prague in recent years. I have a contact of many but I haven’t found contact on these people.

If you know someone, I will be grateful for a contact information. You can e-mail me on: princtomass@gmail.com

I’m still looking for some of the people from the previous appeal


HOPRG_2035c

„Moje berušky. Už to jsou stařenky – je jim šestnáct a patnáct let. Tahle je mladší a je to nevlastní dcerka té černé. To je taky příběh. Černou jsem si vzala z útulku jako štěňátko, kterému nedávali moc nadějí, že přežije. Ale přežili jsme a rok na to jsem na ulici našla několikadenní štěně. Byla malinká, do hrstičky. Donesla jsem ji domů a tahle maličká se o ni začala starat a za tři dny ji začala kojit. Samotné jí to prospělo. Nevím, co se jí jako psímu miminku stalo, ale bývala plachá, lekavá – o Silvestru se mi strachy vyškrábala až ke stropu, na skříň. Celá se chvěla. Teď najednou z ní ale byla sebevědomá psí maminka. Měla opravdu kuráž, srdnatě se za tu malou vždy postavila. A vždy jí ve všem upřednostnila. Dodnes když jim dávam mlsek, oběma současně, tak ona počká, až si vezme dcerka. Teprve pak i ona. To jsou taková moje pozorování, řekněme, lidského jednání mezi zvířaty. Které lidem někdy chybí. Ony jsou opravdu úžasné. Mají neuvěřitelnou trpělivost pokud jde o to, jak se s vámi domluvit. Když jsem ještě chodila po úklidech, to byla také ještě malá, tak když jsem odcházela, tak jí se to nelíbilo. Hodně tím trpěla. Doprovodila mě na rohožku, chvíli kňourala, to jsem poslouchala, ale když jsem se vrátila z práce, tak jsem ji na té rohožce zase našla. Nejedla, nepila. Bylo jí smutno. Pak byly dvě, ale ona dál dávala rezolutně najevo, že se jí takové věci nelíbí. Tím, že jakmile jsem otevřela dveře, tak utekla. Proklouzla mi jako myška dveřmi a hybaj po domě. Musela jsem ji odchytnout a odnést domů. Časem jsem zjistila, že ona má zpětnou vazbu a kontroluje si, jestli byl tenhle její projev revolty vůbec brán na vědomí. Zjistila jsem, že za to musí být potrestaná – čili, že ji chytím za kůži, nadzvednu, zatřepu a pustím. Pak jsme byly já pán, ty pán. Ona věděla, že jsem pochopila, že se jí to nelíbí a došla k tomu, že může připustit, že se s tím nedá nic dělat. To jsou takové přímé, rovné vazby mezi vámi a zvířetem. Taková důvěra – ona na vás umí úplně spoléhat. Bezvýhradně. Tak, jak to od lidí většinou neznáte, tam skoro vždy bývá takový ocásek pochybnosti. Na ni se opravdu můžete spolehnout. To jsou hrozně dobré a zdravé věci. Učí to přímosti, učí to spolehlivosti, učí to poctivosti.“

/

„My sweethearts. They’re old ladies now – sixteen and fifteen years. This one is the younger one and it’s a step daughter of the black one. There’s also a story. I took the dark one from a dog shelter. She was still a puppy and they didn’t think she would make it. But we made it and a year after that I found a newborn puppy on the street. She was as tiny as a palm. I brough her home, this little one started to take care of her and in three days she started to suckle her. It helped her as well. I don’t know what happened to her when she was a puppy but she used to be timid and easily frightened – on New Year’s Eve she climed in fear all the way up to a closet. She was trembling. But now she suddenly turned into a self-confident dog mommy. She was really courageous, she stood up for the little one every time. And she always gave preference to her. Still today, when I give both of them a dainty, she waits until daughter take hers. Only then she does. That’s my observations of, let’s say, human behaviour among animals. The kind that people lack sometimes. They’re really amazing. They are incredibly patient in searching for a way how to agree on something with you. Back at the time when I still used to go to work as a cleaning lady and she was still small, she didn’t like me leaving. She suffered a lot due to it. She walked me to the doormat, whined for a while – I listened – and when I came back home, I found her on the doormat again. She hadn’t eaten, hadn’t drank. She was sad. Then it was two of them but she still gave me a resolute signs that she didn’t like such things. As soon as I opened the door, she ran away. She slipped out like a mouse and started to run all over the building. I had to capture her and carry her home. After a while I realized that she has a feedback, that she checks if her revolt action were taken into account at all. I found that she had to be punished – I grabbed her by her skin, lifted her up, shook with her and released. That’s when we became equal – I’am the master, you’re the master. She knew that I’d understood that she didn’t like it and she came to the conclusion that she could accept that there was nothing to be done about it. These are such a straight, upright bonds between you and the animal. Such trust – she is capable of trusting you fully. Unconditionaly. In a way that you usually don’t know from people, with them there’s always a small tail of doubt. But you can count on her. These are very good and healthy things. It teaches you to be frank, to be reliable, to be righteous.“

__

psí bonus / dog bonus


HOPRG_2035e

(2/2) „Těžkých chvil je v životě velmi mnoho a z velmi mnoha příčin. Ale člověk ty věci musí přijmout, musí je přežít a musí je překročit. Nesmí si v duši pěstovat ani ublíženost, ani zlobu, ani pomstychtivost. Protože tím maří podstatné množství svých sil, úplně k ničemu. Já jsem měla nastudovaného Marxe i Engelse, měla jsem přečtené Leninovy spisy, protože většina kazatelů tohoto náboženství – a nic jiného to nebylo – ty knihy nikdy neotevřeli. Tak jsem se jich vždy ptala: ‚A kde jste se to dočetl? Já jsem to proštudovala, víte, a nikde jsem to tam nenašla, to co tvrdíte.‘ A tohle se týká i ostatních náboženství, křesťanství i islámu. Ti nejhorlivější hlasatelé obvykle nevědí, co říkají. A týká se to i veřejné debaty v té naší dnešní liberální demokracii. Lidé, co mají určitou moc, často mluví tak, aby nic neřekli. Protože jsou bezradní. Neví, co s tím, a tak hledají květnaté výrazy a tváří se vznešeně. V domnění, že ty výrazy nabudou obsah někde cestou. Jednu dobu bylo například módní říkat slovo ‚nazrálé‘ – pořád někdo říkal, že něco nazrálo. Že čas nazrál. Což je z logiky věci hrozná hovadina. Protože – zkuste to vysvětlit jinými slovy a ta slova nenajdete. Nebo si vezměte slovo ‚restrukturalizace‘. Každou chvíli někdo mluví o restrukturalizaci a přitom tím myslí destrukci. To je ale přeci něco jiného. Něco rozbíjíme a překryjeme to tím, že to předěláváme. Každý by si měl umět logicky srovnat určité věci a vyhodnotit si je. Lidé po roce 1989 jásali, vyřvávali ‚hurá!‘ a nakonec zjistili, že směr republiky je jiný, než očekávali. A politici žádný směr nemají. To je přešlapování v jedné louži bláta. Nemá to žádný průtok, žádné proudění, žádný cíl. Podíváte se na politiky a vidíte, co z nich čiší: ‚Čtyři roky to přežijem!‘ Proto by měl každý přemýšlet. Myslet poctivě. Protože z poctivého přemýšlení vychází ono poctivé jednání, poctivé žití. Naši dědové a báby, když třeba vedli hospodářství, nemysleli na své synky a dcerky, mysleli na své vnuky. Vrátit se k takovému přemýšlení by nám tady všem prospělo. Protože tehdy to nebylo: Po nás potopa! Ti lidé žili s výhledem do budoucnosti, ob generaci. Aby vše bylo zvelebeno ve chvíli, kdy vyrostou děti jejich dětí. Ti budou mít prospěch – tvrdě odpracovaný, ne získaný spekulací, kterou dnes činí mnoho lidí. Prospěch získaný nikoliv činěním, ale poctivou prací.“

/

„There are many difficult things one has to go through in life. And these things have many different causes. But one has to accept it, survive it and overcome it. You cannot let neither sorrow, anger nor vindictiveness grow in your soul. Because you waste a substantial part of your energy that way, and for no good. I had studied writings of Marx, Engels and Lenin because most of the preachers of this religion – that’s what it was – never opened the books. So I always used to ask them: ‚And where exactly did you read it? I’d studied it, you know, and I never read anything about what you’re saying.‘ This applies to other religions as well, Christianity or Islam. The most zealous preachers usually don’t know what they’re talking about. And it also applies the the public debate in our current liberal democracy. The people who have certain power often talk in a way so that they wouldn’t say a thing. Because they are clueless. They don’t know what to do and so they choose a flowery expressions and pretend to look noble. In the belief that their expressions will acquire meaning somewhere on the way. One time, for example, it was really fashionable to say the word ‚ripen‘ – everybody were saying that something has ripened. That time has ripened. Which is, logically, a complete bullshit. Because – try to explain it in other words and you won’t find them. Or take the word ‚restructuring’. Every now and then there is someone who talks about restructuring and menas destructing. But that’s something else, isn’t it? We destroy something and cover it by saying that we redo it. Everybody should be able to think logically, compare and evaluate certain things. After 1989, people cheered, scremed ‚huray!‘ and in the end they realized that the direction where the country is heading was different than they thought it would be. And politicians don’t have any direction at all. What they do is shuffling around in a puddle of mud. There’s no flow, no stream, no goal. You look at the politicians and see what emanate from them: We’ll hold out the four years! That’s why everybody should be able to think. To think honestly. Because from honest thinking comes honest actions, the honest living. Our grandpa’s and grandma’s, when they had a farm, didn’t use to think about their sons and daughters, they thought about their grandchildren. It would be great for all of us if we would go back to this kind of thinking. Because it wasn’t used to be: ‚After us, the deluge!’. The people lived with a perspective the future generations. So that everything would be brought to prosperity when children of their children grow up. These were the ones to have the profit out of it – a profit worked off in a hard way, not gained through speculation that many people live off nowadays. A profit gained not through random actions but through an honest work.“


HOPRG_2035a

(1/2) „Když jsem chodila do druhé třídy, tak jsem jednoho dne našla ve školní rohožce zamotaný zlatý řetízek. Pracně jsem ho vymotala a zanesla do ředitelny, aby to ohlásili. Doma jsem dostala na šamotky, na zadek, protože jsem přišla pozdě. Pak jsem řekla, co jsem udělala, a za to jsem byla pochválená. Protože moje rodina a celý můj rod si vždy zakládal na tom, že je za všech okolností poctivý. Takové bylo naše krédo: Žít poctivě. A já o tom nikdy nepochybovala, bylo pro mě jasné, že musím. Můj dědeček byl za První republiky bankovní ředitel a naše rodina byla po komunistickém převratu na indexu. Ale děda i táta přijali, že holt nebyli ti, kdo mají navrch. A ctili to, že je ctěná práce – zpočátku ctěná byla. Táta před válkou studoval současně práva a teologii, ale dědeček trval na tom, že si musí jít vyzkoušet i práci ve fabrice, získat osvědčení pro nějakou dělnickou profesi. Jeho dcery, tátovy sestry, zase musely jít do služby do různých rodin. Musely vědět, co to obnáší pracovat. Kolik je na co třeba času a jak vypadá dobře vykonaná práce.“

„Otec, který mluvil osmi jazyky, patřil k lidem, které komunisté nasadili v 50. letech do výroby. Nebyl v dobrém zdravotním stavu, ale nereptal. Snažil se zvládat to, do čeho byl hozen. Protože to k tomu našemu krédu patří. Já jsem po osmdesátém devátém – s třemi vysokými školami, které jsem vystudovala při práci – také s jednou paní docentkou atomové fyziky šůrovala plavečák v Jinonicích. Jinou práci jsme v našem věku nenašly. Říkaly jsme si, že jsme kosmetičky podlah. Ale člověk se žádné práce nemá bát. To mě otec naučil svým příkladem. To byl totiž člověk, který nezalhal, ani když mu v práci hrozil vyhazov. Říkal vše na rovinu a ne každému se to líbilo. Nakonec ho zlomili – falešně ho obvinili z toho, že neoprávněně pobíral nemocenskou. Vzhledem k tomu rodinnému krédu bylo právě tohle pro něj to nejtěžší. Obvinění, že si přisvojil něco, co mu nepatřilo. Vyhmátli tím jeho bolavé místo. Tím ho srazili, to nemohl ve zdraví přežít. Nakonec to došlo až k tomu, že jsem ho jednou odřezávala ze smyčky lana. Okolo roku 1968 mohl být rehabilitován, kdekdo ho do toho hecoval, ale já mu říkala: ‚Ne, tati. Ty jsi byl čistý, ty jsi čistý, není proč bys měl někoho doprošovat a dělat ze sebe oběť. Tím nemá smysl trávit život.‘ Když na mě někdo na zdravotním středisku v té době jeho záznamy nastražil, tak jsem jim to roztrhala a hodila do záchodu.“

/

„When I was in a second grade, I once found a golden chain tangled up in a school doormat. I utangled it out of there and brought it to the director’s office so that they could announce it as a found property. When I got home, I got spanked because I was late. Then I said what I did and I was praised for it. Because my family has always took pride in being righteous in every situation. That was our creed: To live righteously. I never doubt it, it was a clear thing for me that I had to. My grandfather used to be a director of a bank during the time of the First Republic and so after the Communist coup my family was on the index. But both my grandfather and my father accepted that they simply weren’t the ones on top. And they honoured that work was honoured – it was, at the beginning. Before the ward, my father studied Law and Theology at the same time but my grandfather insisted that he had to try also a work in a factory, to get a certification for a worker’s profession. His daughters, my father’s sisters, in a similar manner, had to go to serve with a different families. They had to learn what does it take to work. How much time you need to do certain things and how does a work well-done looks like.“

„My father, who spoke eight languages, was one of the people who got deployed into factories in 1950′s. He was not in a good health but he didn’t grouse about it. He tried to manage what he had been given. Because that’s also a part of the creed of ours. After 1989, with three university diplomas I acquired while working, I also used to clean a public swimming pool as my job, together with a lady who had been an associate professor of Atomic Physics. We simply didn’t find anything else at our age. We used to tell ourselves that we were a floor beauticans. But one shouldn’t be affraid to do any work. That’s what my father showed me with his example. Because he was a person who didn’t lie even when he could loose a job. He used to say everything as it was and not everybody liked it. In the end they managed to break him – they falsely accused him for receiving sick leave illegally. Because of the family’s credo, this was the hardest thing for him. The accusation of having taken something that did not belong to him. They found his sore spot. That’s how they knocked him down, he couldn’t survive it in health. It all got into a point when I cut him off a loop of a rope one time. There was a chance of him being rehabilitated around 1968, many people advised him to do that, but I told him: ‚Dad, don’t. You were clean, you are clean, there’s no reason why you should plead with somebody and make a victim out of yourself. There’s no sense to spend time doing that.‘ When someone at the medical centre set up his records for me to find, I tore them to pieces and threw them into a toilet.“


HOPRG_2034a

„Já se v téhle době neumím moc orientovat. A v lidech už vůbec ne, spíše se jich bojím. Především od loňska, kdy mi zemřel manžel. Strašně mi chybí. Navíc mi přijde, že je to všechno takové rozbouřené, rozhádané. Pustím televizi a tam je samá válka, samá vražda. Takže radši skoro nikam nechodím, jen nakoupit a na středisko k doktorovi. A ještě tedy běhám z jedné botanické zahrady do druhé – mám ráda přírodu a cítím se tam v bezpečí. Když ještě manžel žil, tak to bylo dobré, chodili jsme všude spolu. Bez něj jsem nedala ani ránu. A celý život jsem cítila úžasné bezpečí s ním. Když byl vedle mě, tak se mi nemohlo nic stát. Poznala jsem ho, když mi bylo sedmnáct, byl to můj první mužskej. Byl v podstatě taková moje máma, sám v sobě tuhle maminkovskou, ochranitelskou potřebu měl. Když se nám narodil syn, mně bylo pětadvacet, tak jsem nemohla spát, protože jsem pořád poslouchala, jestli miminko dýchá. On si ho tehdy vzal k sobě, já šla spát jinam, a on vždy přišel se synem v náručí a říkal: ‚Mámo, máme hlad!‘ Byl to opravdu takový rovný chlap, moje opora. Jezdili jsme spolu na chalupu, na výlety, v Praze jsme spolu chodívali po Petříně, po Karlově mostě, provedl mě uličkami Starého města – já nemám žádný orientační smysl, takže mě vodil jako medvědář medvěda. Můj šéf v práci mi vždy říkal: ‚Prosím tě, ty radši nikam nechoď! Pro tebe je to džungle a ty se v ní nevyznáš!‘ A byla to pravda. Já jsem takový bázlivý člověk, sama se bojím někam jít, něco vyřizovat. Nejsem člověk, který by se uměl seznamovat s novými lidmi, jsem nedůvěřivá a vnitřně vím, že už se nedokážu dopracovat k takovému pocitu bezpečí, jaké jsem cítila celý život s ním. A vlastně to ani nechci. Chci dál být s manželem. Mám doma jeho fotku, ráno ho pozdravím, povídám si s ním. Takhle s ním budu dál žít. Až do konce.“

/

„It’s hard for me to understand this era. And even harder to understand people nowadays, I am rather afraid of them. Especially since last year when my husband died. I miss him dearly. What’s more, everything seems to be so turbulent and full of disputes. There are only wars and murders on TV. So I rather don’t go anywhere, I just go to buy groceries and to the doctor’s. And I go from one botanical garden to another – I like nature and I feel safe in there. It was good when my husband lived because we used to go everywhere together. I didn’t do anything without him. And for all my life I felt amazingly safe with him. When he was beside me, I couldn’t be hurt. I met him when I was seventeen, he was my first man. Basically he was a kind of a mother to me, he himself had a motherly protectiveness in him. When our son was born, I was twenty-five, I couldn’t sleep because I kept on listening if he the baby was breathing. He took him, let me sleep in another room, and then he always came to me with the baby in his arms and said: ‚We’re hungry, mom!‘ He was really an honest man, my support. We used to go together to our cottage, for trips, in Prague we used to walk on Petřín hill, over Charles Bridge, he took me through the little streets of the Old Town – I don’t have any sense of direction so he used to lead me like a bearman leads a bear. My boss in work always used to tell me: ‚Please, don’t go anywhere! It’s a jungle for you, you cannot find your way around it!‘ And it was true. I’m rather timid person, I am afraid of going anywhere on my own. I’m also not good at meeting new people, I’m suspicious of them and I know that I won’t be able to ever reach the level of safety I felt with him for all my life. And I don’t even want to. I want to still be with my husband. I have a photo of him at home, I greet him in the morning, I talk to him. I will go on living with him this way. Till the very end.“


HOPRG_2033a

„Před pár lety jsem jednou sledovala tatínka, jak štípe dříví a bleskla mi hlavou vzpomínka, jak to dělal před třiceti lety – jak byl mlád a plný síly. Uvědomila jsem si, že rodiče stárnou a že já stárnu také. Pomalu se s tím směřuji. A čekám, co mi to přinese. Děti už mám velké, a tak mám pocit, že jsem se v těch uplynulých letech začala více dívat okolo sebe a zjišťovat, co mě baví. Začala jsem se odstřihávat od domácnosti, ve které jsem strávila dlouhá léta. A nejen já. Mám pocit, že dnešní generace mladých lidí se stále přátelí, udržuje kontakt a různé skupiny, ale my jsme na to po té revoluci tak trochu zapomněli. Hodně lidí se rozletělo do světa, někdo začal podnikat, vydělávat peníze, někdo měl děti. Všichni měli moc práce, moc dětí, moc starostí. Pořád jsme si říkali: Sejdeme se, sejdeme se, ale nebyl čas. Když máte děti, tak vše projektujete do nich, na sebe zapomínáte, a pak najednou zjistíte, že děti odešly z domu a vy jste zůstal sám. Až jsem si říkala: Co jsem celá ta léta dělala? Takže dnes se to snažím dohnat. Hodně čtu, chodím ven, cvičím. A obnovuji různé stará přátelství. Což není snadné, po deseti, patnácti letech. Navíc je to tak, že jeden kamarád žije v Americe, jeden v Německu, jeden v Anglii, a každý má jiné zkušenosti. Ale možná i tím, že jsme spolu prožili ten socialismus, tu revoluci, ty vysoké školy – hodně intenzivní dobu –, tak máme stále mnoho společného. Jedné kamarádce jsem třeba napsala snad opravdu po patnácti letech, a ona mi odpověděla, jako bysme se viděly včera. Hned mi psala, co si zrovna koupila, co ten den dělala – běžné pitomosti, ale já z toho měla moc hezký pocit, že to naše kamarádství nenarušilo ani to, že jsme od sebe daleko v prostoru i v čase.“

/

„A few years back I once watched my father while he was chopping wood and I remembered him doing that thirty years earlier – how young and vital he had used to be. I realized that my parents were getting old and that I was too. I slowly come to terms with that. And I wait for what it will bring. My children have already grown and I have a feeling that in recent years I’ve started noticing things around me more than I used to and finding out what I enjoy doing. I’ve started to cut myself away from the household where I’d spent the long years. And it was not just me. I have a feeling that the young generation today still keep contact with each other, keep various groups, but we somehow forgot about it a bit after the Velvet revolution. A lot of people dispersed all around the world, some people started a business, started to earn money, others had children. All of us had too much work, too many kids, too many worries. We kept on telling each other: We should meet, we should meet, but there was no time. When you have children you make all the plans for them and tend to forget about yourself. But then one day you find out that the children have left home and you are left alone. I thought: What have I been doing for all those years? So now I try to catch up. I read a lot, I go out, I exercise. And I restore the old friendships. Which is not easy after ten or fifteen years. Also because my friends now live in America, in Germany, in England, and all of them have a different life experience. But perhaps it’s because we’ve been together through socialism, through the revolution, through universities – a very intense time for us – we still have a lot in common. I wrote to a female friend after fifteen years and she replied as if we saw each other the day before that. She immediately wrote what she had bought the previous day, what she’d been doing right that moment – it was the everyday stuff but I had a very nice feeling that our friendship hasn’t been disrupted neither by the space nor the time that divide us.“


HOPRG_2032c

„To, jak vypadám, že vyčnívám, je takový můj trik na neviditelnost. Lidé si vás sice všimnou, ale po čase mají pocit, že jste si jim jen zdál. Nebo vás prostě jen neberou moc vážně, považují vás za šaška. Ale to paradoxně znamená, že vy můžete víc pozorovat je, než oni pozorují vás. Protože je často tak vyhodíte z konceptu, že na vás nejsou schopni standardně reagovat. Jdete po ulici, lidé vás vidí, míjejí vás, a vy na nich vidíte, jak si vás snaží zařadit do nějaké kategorii, kterou znají. Což se projeví třeba tím, že vám rychle dají nějakou přezdívku. Takže jdete a slyšíte za sebou: ‚Hele Tarzan!‘ ‚Magor!‘ ‚Blázen!‘ ‚Buzna!‘ ‚Ježíš!‘ Takhle si vás přichytí a vy máte radost, že si vás sice pojmenovali, ale že vás stejně vlastně neviděli.“

/

„The way I look, the fact that I stand out, is my trick for invisibility. People do notice you but after a while they assume you were just an illussion. Or they simply don’t take you seriously because they think you’re a fool. But that means, ironically, that you can observe them more than they observe you. Because you stun them so much that they’re not able to react in a standard way. You walk down the street, people see you, pass by you and you can see how they try to put you into a category they know. Which shows when they immediately give you a nickname. So you walk and hear behind you: ‚Look, Tarzan!‘ ‚Loony!‘ ‚Freak!‘ ‚Fagot!‘ ‚Jesus!‘ They pin you down this way and you are happy that even though they gave you a name, they actually didn’t really see you.“


HOPRG_2030a

„Před třemi lety mi zemřel manžel a od té doby jsem v takovém deliriu tremens. Chybí mi. My jsme měli takové trochu zvláštní manželství. Doma jsem všechnu práci zastala zodpovědně já – což mi nevadilo, dělala jsem to s radostí – a milý můj muž měl hlavu. Kdykoliv byl nějaký problém, i ten nejmenší a nejobyčejnější, tak jsem to okamžitě vypustila z hlavy. Protože jsem si říkala: Chlapec je tady, on na to přijde. ‚To je pro tvoji hlavu!‘, říkala jsem mu. Už zkraje, když jsme se brali, jsem si to tak postavila. Říkala jsem si, že si beru hlavu. Nikdy jsem nehledala takovou tu klasickou zamilovanost, uvědomovala jsem si, že to nevydrží dlouho. Více mě lákalo, když jsem viděla, že někdo něco uměl, věděl, znal. Že se dokázal rozhodovat jasně, jednoduše, logicky. Bylo to, jako bych měla určité věci, určité vlastnosti, celý život od něj vypůjčené. Pěkně jsme se doplňovali, vyhovovalo nám to, ale možná je to pro mě dnes o to těžší. Chybí mi hlava.“

/

„My husband died three years ago and since then I’ve been in a kind of a delirium tremens. I miss him. Our marriage was quite peculiar. I did all the housework – I didn’t mind, I was happy to do it – and my husband was our head. Anytime there was a problem, even the tiniest and the most ordinary one, I immediately let it out of my head. Because I thought: The boy is here, he will figure it out. ‚That’s something for your head!’, I used to tell him. Already at the beginning, when we got married, I set things this way. I told myself that I married a head. I never sought the classic kind of a love crush, I realized it wouldn’t last for long. I was more interested in skills and knowledge of men. In seeing somebody who was able to make clear, simply and logical decisions. It was as if I had borrowed certain things, certain qualities, from him for all my life. We used to complement each other and it suited us but maybe it makes my current situation even more difficult. I miss my head.“