Powered by Seat

hop_2

Kniha Humans of Prague vyšla 20.10.2017 v nakladatelství Labyrint, zvlášť česky (světle fialová obálka) a anglicky (lososová obálka). Obsahuje 370 stran příběhů lidí z pražských ulic, které jsem zaznamenal za poslední čtyři roky. Knihu najdete u svých oblíbených knihkupců nebo si ji můžete objednat přímo na stránkách nakladatelství:

Česky: http://www.labyrintshop.cz/art/humans-of-prague-cz/

Anglicky: http://www.labyrintshop.cz/art/humans-of-prague-en/

/

The book Humans of Prague! 370 pages of stories from streets of Prague. You can find it in your local bookstore or order it directly from Labyrint publishing house

Czech: http://www.labyrintshop.cz/art/humans-of-prague-cz/

English: http://www.labyrintshop.cz/art/humans-of-prague-en/


HOPRG_2154a

„Mně už je devadesát, co já ti budu povídat? Snad jen: Když máš ženu, a máš dobrou ženu, tak si jí važ.“

/

„I’m already ninety years old, I guess there’s nothing I can tell you. Except maybe one thing: When you have a wife, a good wife, you should appreciate her.“


HOPRG_2157a

„Během studia jsem byla na půlročním výměnném pobytu v Thajsku. Dodnes na to strašně ráda vzpomínám. Když jsem skončila školu, tak jsme nejdřív cestovali s partou lidí, pak jen s jednou kamarádkou, a pak jsem se rozhodla, že bych si chtěla vyzkoušet chvíli cestovat sama. Čtrnáct dní jsem cestovala po Laosu a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsem kdy udělala. Když je člověk sám, tak neustále potkává někoho nového. Jednak místní a pak další různé cestovatele. Potkala jsem hrozně zajímavé lidi – holku z Egypta, která bojuje za práva žen a která si vydělává tím, že píše cestovatelské články, jinou holku, která pracovala v Hollywoodu na různých velkých filmech, nebo jednu mladou Korejku, která mě zbavila předsudku, že taková holka musí být nutně tichá a plachá. Potkávala jsem i holky, které cestovaly samy už třeba dva roky v kuse. Přišlo mi to hrozně odvážné. Říkala jsem si, že jsem se někdy asi zbytečně různých věcí bála, že bych se bát neměla. Já navíc když se bojím, tak si vždy představím ty nejhorší scénáře. Takže než jsem vyrazila, tak jsem si říkala, že mě někdo okrade, že mi někdo něco udělá. Hodně lidí mi říkalo: „Ne, nedělej to, je to nebezpečný. Kdybys byla kluk, tak by to bylo jiný.“ Ale pak jsem měla kamarádku, která řekla: „Jeď! Bude to super!“

„Myslím si, že holka musí být při cestování neustále ostražitá, hlavně když se jde večer bavit. Ale jinak jsem viděla, že v tom už dneska nemusí být takový rozdíl, cestovat sám jako kluk a jako holka. Alespoň v té oblasti, kde jsem byla. A potkala jsem tam i ženské okolo padesáti, šedesáti let, které už měly dospělé děti a které odešly z práce a na půk roku odjely cestovat po Asii. To mi přišlo úžasné. Říkala jsem si: Až budu v jejich věku, tak se budu snažit být jako ony – budu neustále objevovat nové věci, nebudu koukat na televizi, nebudu jen sedět doma.“

/

„I did a half-year long exchange stay in Thailand during my studies. I still love to think back about this time. When I finished with the school we traveled with a group of friends at first, then I traveled with one of my friends and then I decided that I would like to travel on my own. I traveled around Laos for fourteen days and it was one of the best decisions I have ever made. When you’re a solo traveler, you keep meeting new people. Both locals and other travelers. I met a lot of really interesting people – a girl from Egypt who fights for women rights and who makes a living by writing travel articles, another girl who used to work in Hollywood on many blockbusters or a young Korean girl who made me realize that it was just my prejudice to think that such a girl has to be quiet and timid. I even met girls who had already been travelling for two years. I found it really brave. I thought that I had probably been too scared about different things, that I shouldn’t have. The thing is that when I’m scared of something, I always envison the worse possible scenarios. And so before I set off on the journey, I imagined how someone would rob me or did some harm to me. A lot of people told me: ‚No, don’t go, it’s dangerous. If you were a boy, it would be different.‘ But then a female friend of mine said: ‚Just go! It will be great!’“

„I think that a girl who travels on her own has to be cautious at all times, especially when she goes out at night. But other than that I saw that it’s not necessarily all that different nowadays, to travel on your own as a guy and as a girl. At least in the region that I visited. And I even met women in their fifties or sixties who already had grown-up children and who had left their job to travel Asia for half a year. I found it amazing. I thought: When I’ll be their age, I’ll try to be like them – I will keep discovering new things, I won’t watch TV, I won’t just sit at home.“


HOPRG_2155a

„Když se v šedesátém sedmém roce všechno politicky a společensky uvolňovalo, tak jsem vlezl do strany. Říkal jsem si, že tomu třeba nějak pomůžu. Samozřejmě v tom asi byla i dávka oportunismu, ten máte úplně ve všem. Byl jsem vystudovaný grafik a říkal jsem si, že se i třeba snadněji dostanu k nějakému kšeftu. Hned v šedesátém devátém, po lednovém plénu, jsem ze strany vystoupil. Komunisti mě sice nechali, ale nemohl jsem pak dlouho jako výtvarník sehnat místo.Takže jsem dělal v ČKD. A i když jsem po čase různé zakázky sehnal, tak mě komunisté nikdy nepustili k žádnému většímu kšeftu. Dělal jsem například v oblasti výstavnictví a různé velké podniky jako Škodaexport, Strojexport nebo Technoexport si mě žádaly, chtěly, abych jim třeba navrhl celé výstavní pavilony. Za což bych měl poměrně velký honorář. Ale Svaz výtvarných umělců, jehož jsem musel být členem, mi to neschválil. Musel jsem dělat jen různé drobné kšefty. A bylo zajímavé, že po revoluci to bylo přesně to samé: Dělal jsem všechno možné, ale když se nabízela možnost mít nějakou větší, prestižnější zakázku, tak to vždy skončilo tím, že mi různí lidé – tentokrát ti, kteří se dostali do čela po revoluci – říkali, že jsem byl v té straně, že jsem stará struktura. Takže v tomhle se tolik nezměnilo – protekce, známosti, klientelismus a korupce pokračují dodnes. Už za socialismu mě to natolik otrávilo, že jsem si řekl: Tak dobře, vy mě tady takhle omezujete, tak já si vybuduju místo, kde si budu moci dělat, co chci. Koupil jsem starou chalupu s velkým pozemkem, kde bylo neustále co dělat, a veškerý volný čas jsem trávil tam. A rodině vždy v legraci říkám, že kdyby nebylo té chalupy, tak jsem dnes slavný.“

/

„In 1967, when everything started to loosen in politics and in society as a whole, I joined the Communist Party. I thought that I could help the process a little. Obviously it was also party also an act of opportunism, you can find it everywhere. I was a trained graphic artist and I thought that it also might be a way of getting work contracts more easily. But already in 1969, after the party’s plenary session in January, I resigned my membereship. The communists allowed me to do that but after that I couldn’t find a job in my field for a long time. So I worked in the engineering company ČKD. And even though I later got some contracts for my graphic art, the communists never let me have a bigger commission. I worked in the field of exhibitions management and many different big companies like Škodaexport, Strojexport or Technoexport wanted me to work for them, even to design their whole exhibition pavilions. I would get quite high fee for such work. But the Association of Fine Artists, of which I had to be a member, didn’t approved me to do that. They allowed me to do only small works. And it was interesting that I experienced the very same thing even after the Velvet revolution: I had all kinds of contracts but as soon as I had a chance to have a bigger, more prestigious job, it always ended in a way that different people – this time those who had gotten into a lead after the revolution – used to tell me that since I had used to be member of the Communist party, I was a reactionary man. So not much changed in this sense – favouritism, clientelism and corruption still continues today. These things had already made me so annoyed during the socialism, that I thought: Alright then, you limit me in this way, so I will build a place where I’ll be able to do whatevery I want. I bought an old cottage with a big land around it where there was always some work to do and I started to spend every free time I had in there. I jokingly tell my family that if I hadn’t had the cottage, I would have been a famous artist today.“


HOPRG_2162a

Tenhle člověk dnes umístil hvězdu na staroměstský vánoční strom. Příhlíželi: Hus, holub.

/

This man has placed a star on the Old Town’s Christmas tree today. The event was observed by: Statue of Jan Hus, a pigeon.


HOPRG_2161a

„Když mi bylo dvanáct, tak jsem v jednu chvíli onemocněl poměrně vážnou nemocí. Najednou jsem na několik týdnu ulehl na lůžko a dlouho se z toho vzpamatovával. Pamatuju, že hned na začátku jsem odjel do špitálu na operaci a probral se z narkózy ve chvíli, kdy nade mnou seděla máma. Vnímal jsem ji tehdy jako takovou hrozně tvrdou ženskou, která vždy všechno vydržela. A ještě se u toho dokázala smát. S tátou se rozvedli sotva jsem se narodil, a tak na nás byla sama a vždy o sobě prohlašovala, že je babochlap. A že když s bráchou tedy nemáme toho ‚tatu‘, tak budeme mít aspoň ‚mamu‘. Takhle to vždycky říkala. Snažila se vždy všechno vyřešit, být hodně racionální. Nikdy moc nedávala najevo, že má někoho ráda, že jí na někom záleží. Když jsem se ale tehdy v té nemocnici probral, tak si chvíli neuvědomovala, že už jsem při vědomí, a já viděl, že tam nade mnou brečí. Pochopil jsem, že mě má opravdu ráda, a že jí kromě radosti přináším i trápení. A začal jsem si pak strašně vážit různých běžných věcí, co pro mě a pro bráchu dělala. Nebylo to nic jiného než dřív, ale já si od té doby všechno vykládal trochu jinak. Protože už jsem viděl, co je za tou maskou, kterou máma nosí.“

„Když jsem o pár let později měl první vážný vztah a jako mladší syn opouštěl hnízdo, tak jsem vnímal, jak s tím vnitřně bojovala. Ale dávala to najevo tím, že byla ještě tvrdší, ještě razantnější. Kdybych neměl tu předchozí zkušenost, tak si asi řeknu, že je praštěná, ale takhle jsem chápal, že to je její způsob, jak se vyrovnat se svými emocemi, se svým smutkem. A že to tak dávala najevo i mně. Třeba jsem si od ní jednou chtěl půjčit auto a strašně jsme se kvůli tomu pohádali. Tak sprostí jsme na sebe v životě nebyli. Po hádce jsme se každý zavřeli do svého pokoje a asi hodinu a půl nevylezli. A pak jsme ve stejný okamžik vešli do kuchyně. To byl pěkný moment. Omluvili jsme se, řekli si, že takhle jsme tu situaci řešit neměli, že já zkrátka musím odejít na školu, opustit to hnízdo, ale že by asi bylo lepší, kdybych to dělal pomaleji a plynuleji. Aby to nenarušilo náš vztah. A aby ona měla čas se s tím srovnat.“

/

„When I was twelve, I got sick with quite serious illness. I had to spent several weeks in bed, recovering. I remember that right at the start I got into the hospital for a surgery and they gave me general anaesthesia. I woke up when my mom was sitting next to my bed. I used to see her at that time as a very tough woman who had always withstood everything. Even with a smile on her face. She divorced my dad soon after I was born, she was a single mother, and she always used to describe herself as a manly woman. And she used to tell me and my brother: ‚You don’t have ‚papa‘ so at least you will have a ‚tough mamma’.‘ This was what she used to say. She always tried to deal with everything, to be very rational. She never used to show that she loved someone, that she cared. But when I woke up in the hospital back then, for a moment she wasn’t aware that I was already conscious and I saw her crying over me. I realized that she really loves me and that I bring her both joy and worries. After that I started to appreciate much more the everyday things she used to do for me and my brother. These were the same things as before but my intepretation of it had changed a bit. Because I was able to see what was behind the mask that my mom wears.“

„A few years later I could see how she struggled when I had my first serious relationship and was about to fly out of the nest. But she showed it by being even tougher on me, even more vigorous. If I hadn’t had the previous experience, I would probably thought that she was crazy, but this way I understood that it was a way how she dealt with her emotions, with her sorrow. That she was also trying to show that to me. Once I wanted to borrow a car from her and we got into a huge fight over it. We were never so rude to each other as on this day. After the fight we locked ourselves in our rooms and stayed there for an hour and half. And then we entered kitchen at the same time. That was a nice moment. We apologized, we agreed that it was a bad way how to deal with the situation, and that it made sense for me to leave the nest to go to study at the university. But we also agreed that it would be better if I did it more slowly and gradually. So that it wouldn’t harm our relationship. And so that she had time to reconcile with it.“


HOPRG_2160a

„I’m Brasileira, a girl from Brazil.“

/

„Jsem Brasileira, holka z Brazílie.“


HOPRG_2159a

„Nejdřív jsme začali chodit krmit na Náplavku, protože jsme tam nedaleko bydleli. Po dvou týdnech si na nás ta zvířata zvykla. Až tak, že si na nás začali sedat holubi. Stačilo dát ruku před sebe a hned tam seděli. Samozřejmě lidi chodili kolem a říkali: ‚Fuj! Oni na sebe nechaj sedat holuby!‘ Byli jsme od nich celí posraní, tomu nezabráníte, ale měli jsme speciální ptačí oblečení – vždy jsme z baráku vyšli jak bezdomovci. Ale když si na nás sedli poprvé, tak to byla síla. Později jsme už věděli, který je který, měli jsme je pojmenované. Jeden měl takové číro, a tak jsme mu říkali Panký, jakože pankáč. To jsme tam pak jednou přišli, Panký se neobjevil, a tak jsme se hned strachovali: ‚Kde je? Nestalo se mu něco?‘“

„Když jsme se přestěhovali sem ke Stromovce, tak jsme byli nešťastní, že o ty své holuby přijdeme.“

„Mně se tady zprvu nelíbilo, chyběla mi tu řeka. Chyběly mi labutě.“

„Ty mě taky bavily. Ale našli jsme kachny. A je tu plno dalších druhů. Mě příroda nikdy dřív moc nezajímala, ale letos na jaře a v létě, když bylo období páření, bylo hezký vidět, jak to tady žije: ‚Jé, támhleta zas vyrostla, viď?‘ Nebo: ‚Podívej, tyhly tu byly jen tři, a teď kolik jich je!‘“

„Vždy nejdřív zajdeme od obchodu a nakoupíme pytle starého pečiva – důchodci by na nás nestačili. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět beden – berem! Sbalíme výletní deky a jdeme za kachnama. Já si sebou neberu ani telefon, a to je co říct. My máme v centru Prahy černé divadlo, jsme pořád mezi lidmi, strašně moc komunikace, e-mailů, telefonování. Sem přijdem, sedíme, krmíme a mlčíme. A smějeme se – třeba si vybereme jednu kachnu a snažíme se to házet přímo jí. Což moc nejde, protože jí to všichni okolo berou. Když jste nás oslovil, tak jsem se to snažil házet jedné lysce – to jsme si přečetli, že se tak jmenují, my jim říkáme ‚malá černá‘ –, u které jsem vysledoval, že je strašně zmatená a zbrklá. Prostě tohle je v týdnu ta z příjemnějších chvil. Člověk nemusí a nemůže nic. Přes týden v jednom kuse myslím na divadlo, ale co bych teď udělal? Kdyby začalo hořet, tak já o tom zaprvé nevím, a za druhé jsem tady s kachnama u vody – nic nezmůžu. Tak to uhasíme potom.“

/

„At first we started to feed animals at the Náplavka riverbank because we lived nearby. After two weeks the animals got used to us. Up to the point that pigeons started sitting on our arms. All we had to do was to stretch out our hand and they landed right away. People who were passing us by obviously thought: ‚Ugh! They let pigeons sit on them!‘ We were covered in shit, there’s no way around it, but we had special birdy clothes – we looked like homeless people when we were leaving our house. But it was intense when the pigeons firstly sat on us. After a while we could tell one pigeon from another, we even named them. One had a mohawk on his head and so we named him Punk. Then we came there one day, Punk didn’t show up and so we got worried: ‚Where is he? Did anything happen to him?’“

„When we moved here, close to the Stromovka park, we were sad that we lost our pigeons.“

„I didn’t like it here at first, I missed the river. And I missed swans.“

„I also enjoyed swans. But we found ducks. And there’s many different species around here. I was never into it but during this spring and summer, the mating season, it was great to see the local life: ‚Oh, that one has grown a bit, hasn’t she?‘ Or: ‚Look, there were only three of those and now there are many more!“

„We always go to a grocery store at first and buy bags of old bread – the seniors would be no competition for us. One, two, three, four, five boxes – we take it all! We pack our picnic blankets and off we go to see the ducks. I don’t even take my mobile phone with me, and that’s something. We run a black theatre in the centre of Prague, we are surrounded by people, a lot of communication, e-mails, phone calls all the time. When we come here, we just sit, feed the ducks and remain silent. And we laugh – for example we choose a single duck and try to feed it. Which is not really possible because others steals from her. When you approached us, I was just focused on a coot – we recently read the name, we call it ‚the small black one‘ – who seemed very confused and hot-headed. Simply put, this is one of the more pleasant moments of the week. I don’t have to do anything and even if I wanted, I can’t. During the week I constantly think about the theatre but what can I do here? If fire started in the theatre, I wouldn’t even know about it in the first place, and secondly I’m sitting here at the lake with the ducks – there’s nothing I can do. So we’ll put out the fire later.“
HOPRG_2159c


HOPRG_2156a

„Je to hlasité, je to veselé, a mně se vždy hrozně líbilo, když to tak lidé měli. A vždy jsem chtěla vypadat zajímavě, jedinečně. Samozřejmě, že každý člověk je něčím jedinečný, ale v tomhle našem všedním pražském světě každý spěchá a ti, kdo jsou na pohled zajímaví, upoutají náš zrak. A já chci být takový člověk. Takže to pak máte možnosti – výrazné oblečení, různé doplňky, tetování. No a pak vlasy. Když si je takhle nabarvíte, tak pozornost upoutáte vždy, a ještě to má tu výhodu, že když jste ráno línej se nějak zajímavě oblíkat, tak si můžete říct: Hmm, pořád ještě mám ty vlasy!“

/

„It’s loud, it’s joyful, and I’ve always liked when people had it this way. And I always wanted to look intriguing, in a unique way. Of course everybody is unique in one way or the other but in our everyday world of Prague many people rush and the ones with an interesting look are the ones who catch our attention. And I want to be this person. So there are several options how to do that – distinct clothes, all kinds of accessories, tattoos. And then hair. When you dye it like this, you get the attention every time and there is a benefit to it – when you’re too lazy in the morning to dress up in a unique way, you can say to yourself: Well, I still have the hair!“


HOPRG_2153a

„Můj život byl celkem pohodlný. Po válce jsem nastoupil do fabriky, pak do druhé, pak do třetí. ČKD, Tesla, Motorlet. Takže jsem pořád jen pracoval. Největší zlom pro mě nastal v roce 1961, kdy se u mě projevila určitá nemoc a po akutní operaci jsem se neprobudil. Deset dní jsem byl v bezvědomí. Všichni už nade mnou dělali kříž, ale manželka za mě bojovala. Po deseti dnech jsem se probudil a divil se, co je to okolo mě za hluk a proč jsem připoutaný a ze všech stran nacpaný trubičkami. Ale bylo mi dobře. Jen mi z toho bezvědomí zůstaly různé takové podivné obrazy. Sny. Třeba jsem se ocitl na konci Pařížské ulice a uviděl, že všechny domy, co tam jsou, byly vybourané. Všechno bylo pryč, pásli se tam koně. Zvláštní. Nebo jiný obraz – malí klokánci běhali a skákali okolo mě. Nevím kde, nevím proč. A ještě jeden – měl jsem dojem, že mi nějací lidé řežou břicho pilkama na železo a že dávají mi tam takové štangle špeku. To bylo asi v době, kdy se ve mě doktoři hrabali a hledali, co mi je. Nevím, jak si to vyložit, nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel, ale z nějakého důvodu si ty sny dodnes pamatuji. Manželce jsem je snad ani neříkal, všichni byli štastní, že jsem se vůbec probral. A jak vidíte – už je to taková doba, mně pomalu táhne na stovku, a pořád tu ještě běhám. Jako ten klokánek.“

/

„My life was quite comfortable. I started to work in a factory after the war, then I went to work to another factory and then to a third one. ČKD, Tesla and Motorlet. So I worked all the time. My biggest turning point came in 1961 when I had a certain illness and didn’t wake up after an urgent surgery. I was in a come for ten days. Everybody thought that I wouldn’t wake up but my wife fought for me. After the ten days I woke up and I was surprised about the fuss and about the fact that I was confined to bed and and tubes ran all over from my body. But I felt good. The only thing was that I remembered all kinds of weird images. Dreams. For instance in one of those I found myself at the end of Pařížská street and I saw that all the buildings were demolished. All gone, there were horses grazing. Weird. Or another image – small kangaroos were running and jumping around me. I don’t know where, I don’t know why. And one more – I had a sensation that some people were cutting my belly with hacksaws and were putting loafs of fat inside. I guess I had this dream during the time the doctors cut me open and searched what was wrong with me. I don’t know how to interpret it, I never thought about it too much but for some reason I still remember those dreams. I think I didn’t even tell it to my wife, everybody were happy that I’d woken up. And just look at me now – it’s been such a long time ago, I’m slowly getting to one hundred years, and I still run around here. Just like the kangaroo.“


HOPRG_2152a

„Já nejsem z Prahy, v dětství jsem bydlela u babičky a u dědečka na venkově. Maminka je chemik-technolog přes potraviny, tatínek chemik-technolog přes sklo, oba hodně pracovali, a pracovali na směny, a já tedy zprvu zůstala u prarodičů. Když mi bylo deset, tak jsem se za rodiči přestěhovala do Prahy, na pomezí Michle a Nuslí. Ty byly tehdy ještě docela na periferii. Pamatuji, že od začátku jsem byla překvapená, že moji noví spolužáci vůbec nevěděli, co kde v Praze je. Že jezdili do Prahy, do centra města, asi tak, jako jsem do Prahy předtím jezdila já z venkova. Ale po tom přestěhování mi rodiče koupili francouzský bedekr, aby mě přiměli učit se cizí jazyk, dali mi peníze na tramvajové lístky a řekli: ‚Tohle je Praha!‘ Francouzsky jsem se toho moc nenaučila, ale Prahu jsem uměla nazpaměť. A bavilo mě ji objevovat. Vypadala hodně jinak než dnes. Dnes jsem zrovna šla kolem Ungeltu a říkala si: Vypadá to jako krásný dvůr, ne jako to šílené staveniště, jak si to pamatuji, když jsem dospívala. Ale dosud se tady v Praze necítím úplně dobře. Dodnes necítím, že bych sem patřila, byla tady doma. Bude to i tím, že posledních pětadvacet let s manželem žijeme v bytě na barrandovském sídlišti. Chystáme se ho prodat, takže už bych mohla mluvit v minulém čase, ale tohle období trvalo déle, než jsem si představovala. Roky jsem pracovala na škole na Chodově, na dalším sídlišti. Takže jsem neustále přejížděla z jednoho sídliště na druhé. Kdybych bydlela v nějaké Horní Dolní, tak bych alespoň měla dojem venkova. Takhle jsem neměla ani město, ani venkov. Ani jsem si nemohla ‚jen tak‘ zajít do kina, ani neměla svou zahradu.“

„Nedávno jsem nastoupila do jedné školy v centru a říkám si, jaká je to paráda, být opět ve městě. Mám to tady ráda, mám tu i kamarády – ty jsem si na tom sídlišti za celé ty roky nenašla. Ale obecně mám pocit, že se s lidmi ve městě míjím. Lidé na venkově mi připadají víc uzemnění. Řada činností městských lidí mi přijde dobrá jen k zabití času – adrenalinové sporty, prapodivné víkendové výjezdy za nákupy do Paříže, a podobně. Zkrátka mi přijde, že ten městský člověk je dnes trochu odtržen od přirozeného života. Že dělá různé věci, které by nedělal, kdyby se musel starat o barák a o zahradu.“

/

„I don’t come from Prague. When I was a child I lived with my grandma and grandpa in the countryside. My mom is a chemist in the field of food processing industry, my father a chemist in the field of glass-making, they both used to work shifts and to work a lot and so I lived with my grandparents at the beginning. When I was ten, I moved to Prague to live with my parents. We lived near the boundary of Michle and Nusle districts which was quite a periphery location then. I remember how surprised I was when I noticed that my new schoolmates had no clue about places in Prague. That they used to go to Prague, to the city centre, the same way I did when I lived in the countryside. But after I started living here, my parents got me a French guidebook, they thought I would learn a foreign language that way, they got me money for tram tickets and they said: ‚This is Prague!‘ I didn’t learn much French but after some time I knew Prague by heart. And I really enjoyed discovering it. It looked very different than today. I just walked past Ungelt and I thought: It looks like a beautiful courtyard, not like the messy construction site I remember from when I was growing up. But I still don’t feel very well in Prague. I still don’t feel like I belonged here, like this was my home. One of the reasons is that for the past twenty-five years me and my husband have been living in a panel house flat in Barrandov’s housing estate. We’re going to sell the flat so I might talk about it in a past tense but this period have lasted longer than I imagined. For years I worked at a school in Chodov, which is another housing estate in Prague. So I kept on moving from one housing estate to another. If I lived in some random village, I would at least felt to be in a countryside. This way I didn’t have neither the city nor the countryside. Neither could I go easily to a cinema, nor did I have a garden.“

„Recently I started to work at a school in the centre and I’m really happy to be in the city again. I like it here, and I also have some friends in the area – I haven’t found any during all those years in the housing estate. But generally speaking, I have a feeling that I see things differently than people that I meet in the city. It seems to me that people from the countryside are more grounded. I think that many of the activities that urban people do are good just to kill time – adrenalin sports, all kinds of strange weekend shopping trips to Paris and so on. Simply put, I think that the urban people are a bit distant from the natural life today. That they do all kinds of stuff they wouldn’t do if they had to take care of a house and a garden.“