Powered by Seat

hoprg_1947a

„Já teď zrovna píšu jeden díl Hajaji, což je takový rozhlasový večerníček pro děti. A tak přemýšlím o domu, který kousl upír a který se tedy sám v upíra proměnil. Neví si s tím rady – jednak proto, že nemá zuby, a také proto, že stojí na vesnici a sám. Závidí pražským domům, že jsou tak nalepené jeden na druhý. A má hlad. Dál zatím nevím, rád se sám nechávám překvapovat, jak ten který příběh skončí. Ale bude to celkem sedm dílů. Hlavní příběh bude o chlapečkovi, Kryštofovi, kterému se nechtělo vstávat – spal doma pod těžkou peřinou a tak dlouho, že se ztenčil jako papír. Přišel o strašně moc věcí. Třeba zjistil, že jeho kamarádka už dávno nebydlí v jejich městě. A on se teď snaží vše dohnat tím, že se vždy nechá zabalit do obálky a někam odcestuje. Třeba do domu, který kousl upír.“

„Já teď v sobě hodně řeším různé vztahy na dálku. Mám partnerský vztah na dálku a i různí moji přátelé se mi tak trochu rozutekli po světě. Zároveň přemýšlím o tom, jak se proměnil můj vztah s rodinou poté, co jsem se odstěhoval. Vídáme se dnes jednou za čtrnáct dní, a tak si říkám, jak ten čas s lidmi dohánět a jak si ho užít. Jak ty chvíle nepromeškat. Třeba jsem došel k tomu, že už nemám právo být náladový. Dřív, když jsem se ráno probral doma, neměl úplně svůj den a byl na někoho z rodiny protivný, tak to bylo celkem v pohodě, protože už večer to mohlo být jinak. Ale dnes bych musel čekat celé týdny na reparát. Každá chvilka s rodinou je tedy o trochu vzácnější. Jen je těžké si to někdy uvědomit už v tu danou chvíli. Protože člověk si ne vždy uvědomí, když ve správný čas na správném místě. Někdy prostě něco zamešká. Mně se to stalo s babičkou – měla rakovinu a já byl ve čtrnácti moc velký puberťák na to, abych si uvědomil, že je důležitější s ní být, než řešit, jak je mi nepříjemné bavit se s někým, o kom vím, že umírá. Asi pro mě tehdy bylo pohodlnější se tomu vyhnout. Bál jsem se s ní být sám, protože se mi v hlavě pořád objevovaly věci, o kterých bych s ní mohl mluvit, ale o kterých jsem mluvit nedokázal. Třeba jen říct, že se mi bude stýskat. Místo toho abych si s ní tehdy ty chvíle užíval, tak jsem jen neustále přemýšlel o tom, co přijde. A když takovouhle chvíli promeškáte, tak už je těžké se k ní vracet. Touhle snahou pak taky můžete strávit celý zbytek života. Ale nakonec zjistíte, že už je pozdě. Že lepší než snažit se dohnat chvíle, které jsou už dávno pryč, je čekat a být připraven na ty nové.“

/

„I’ve just written an episode of Hajaja, a kind of a children bedtime story for a radio. And so I think about a house that got bitten by a vampire and turned into one. It doesn’t know what to do – for once it doesn’t have teeth and also because it stands alone in a village. It envies the houses of Prague because they stand one next to another. And it gets hungry. I don’t know how it will end, I like to surprise myself when I write a story. But there will be seven episodes of the bedtime series. The main story will be about a young boy, Kryštof, who didn’t want to wake up – he slept at home under a heavy quilt for such a long time that he became as thin as paper. He missed a lot of things. For example he found out that his friend no longer lives in his town. And so he tries to catch up on everything by letting himself get wrapped in an envelope and mailed to differrent places. One of which is the house that had been bitten by a vampire.“

„I deal with various distant relationships at the moment. I have a distant love relationship and I feel like many of my friends are scattered around the world. At the same time I think how my relationship to my family members changed after I moved out. I see them once in fourteen days now and I wonder how to catch up with them and how to enjoy the moments. How not to miss it. For instance, I’ve realized that I don’t have the right to be moody anymore. It used to happen when I woke up at home and I didn’t feel so great, I used to be be unpleasant to someone and it was still fine. Because in the evening it could already be different. But now I would have to wait for weeks to have another chance. Every moment with my family is a bit more precious. But sometimes it’s hard to realize it in the given moment. Because you don’t always realize when you are in the right place in the right time. Sometimes you just miss things. It happened to me with my grandma – she had cancer and in my fourteen years of age I was just too much of a teenager to realize that it was more important to be with her than to deal with the fact of just how unpleasant it was for me to talk with a dying person. I guess it was more comfortable for me to avoid it. I was afraid to be alone with her because I kept on thinking about all these things that I could talk to her about and was not able to. Like saying that I will miss her. Instead of enjoying the moments with her, I thought about the things to come. And when you miss out on such a moment, it’s difficult to go back to it. Because you can end up trying to do that for the rest of your life. But in the end you realize it’s too late for that. That rather than trying to catch up on the moments that are long gone is better to wait and be prepared for the new ones.“


hoprg_1945a

„Vyrostla jsem v surrealistické rodině – máma fotila praskliny ve zdech a táta maloval, třeba rozřezaná břicha a rozřezaná ňadra – a zůstal mi z toho určitý sklon k morbiditě. Což má svoje výhody. Když na ulici vidím chcíplé zvíře, tak mi nevadí jít a uklidit to. Také jsem ještě do nedávna, jako členka židovské obce, chodila mýt mrtvoly před pohřbem. Každý zemřelý se musí perfektně a rituálně umýt, zvládne to dělat jen pár lidí. Ale já s tím neměla problém. Mě už se některé věci prostě nedotknou. Nemyslím, že by to bylo okoralostí srdce, spíše jsem se už otužila – když uvidíte sto mrtvol a budete je mýt, tak vás další nepřekvapí. Kdežto člověk, který třeba nikdy žádnou mrtvolu neviděl a poprvé uvidí ležet člověka někde na zemi, tak ho obejde velkým obloukem a s velkou vnitřní hrůzou. Já žádnou vnitřní hrůzu necítím. Já vidím všechno.“

/

„I grew up in a surrealistic family – my mom used to take pictures of cracks in walls and my father was a painter and drew cut stomachs and cut breasts, for example – and I got a tendency towards morbidity out of it. Which has its advantages. When I see a dead animal on a street, I don’t mind going and cleaning it up. Up until recently I also, as a member of the local Jewish community, used to go and wash dead bodies before their burials. All the deceased need to be perfectly and ritually washed and only a few people are able to do that. But I didn’t have a problem with it. Some things simply don’t get to me anymore. I don’t think it’s because my heart is too numb, it’s rather that I’ve hardened myself – when you see one hundred dead bodies and wash them, you won’t get surprised by the next one. Whereas when a man who has never seen a dead body before goes and sees somebody lying on a ground, he will probably try to walk as far as he can from the scene and will do so with a great inner fear. I don’t feel the inner fear. I can see it all.“

__

Jedno z děl její matky, Emily Medkové / One of the artworks of her mother, Emila Medková


hoprg_1944a

„Já jsem vždy byla velká motoristka. Měla jsem Pionýra, tříkolku Velorex, takzvaný hadraplán, i dva trabanty. Pracovala jsem v Jawě, takže mi to bylo blízké. Když jsem šla do důchodu, tak jsem auto už finančně nemohla utáhnout a začala jezdit na kole. Dlouho jsem jezdila na horském kole a teď mám takovouhle tříkolku. V zimě na ní jezdím na nákupy a od jara do podzimu jezdíme s pejskem na výlety. Už hodně let jedeme každý rok z Prahy na Šumavu – trvá nám to asi čtrnáct dní, jedeme po vedlejších silnicích, na etapy. Spíme ve stanu, vždy někde v polích nebo u lesa. Pejsek je špic, výborný hlídač. Ale až takový, že nemůžu jít do kempu – on ty lidi nesnese a štěká na ně. My jsme taková dvojka. Mívám ho za jízdy tady vzadu, v cestovní tašce. Tam on sedí a štěká. Když přijedu do těch šumavských obcí, tak mě tam už někteří znají: ‚Tak už jste zase přijela!‘ Vítají mě, jako kdybych byla jejich známá. Oni tam žijí takový poklidný život, takže pro ně je to atrakce, když tam přijede baba z Prahy, na tříkolce a se psem! A pro mě je to taky bezva, protože já na tu cestu a vůbec na Šumavu celý rok vzpomínám. Jsem dnes sice úplně sama, ale mně to vůbec nevadí. Opravdu. Protože já si tam vždy nafotím štůsek fotek a to mi stačí. Pak si je prohlížím a říkám si: ‚Tady bylo krásně, tohle bylo báječný, tady se zkazilo počasí, tohle bylo hrozný!‘ Jak lidé pořád říkají: ‚Chudák člověk! Být sám o Štědrém večeru, to musí být něco tak strašného!‘ Pro někoho asi jo. Ale pro mě? Nevadí! Já si vezmu fotky z léta a jedu!“

/

„I have always been a big fan of motor vehicles. I had the Jawa Pioneer motorcycle, the Velorex Trike and two Trabants. I used to work in the Jawa factory and so motor vehicles were close to me. When I retired, I couldn’t manage to pay for a car anymore and so I started to ride a bicycle. I used to ride a mountain bike for a long time and now I have this tricycle. During the winter, I ride with it to a grocery store and from spring till autumn I take my dog with me and we go on trips. For many years I’ve ridden to the Šumava Mountains area – it takes us about fourteen days to get there, we go on secondary roads and sleep in a tent, between fields or at the edge of a forest. My dog is a German spitz, he’s a great guardian. But he’s guarding up to the point that I cannot stay in camps – he cannot stand other people and keeps on barking at them. We are a special duo. During each journey, he sits back there, in a travel bag. He sits there and barks. When I arrive into a South Bohemian village, some people already know me: ‚So you’ve came back!‘ They welcome me as if I was a friend of theirs. They lead a calm life over there and so it’s quite a sight for them to see a granny from Prague who arrives on a tricycle and with a dog! For me it feels great as well because I can always remember the journey to Šumava for the rest of the year! I am all alone in my life now but I don’t care. I really don’t. Because I always bring back a stock of photos from the journey and that’s enough for me. When I later look at them, I think: ‚This was a beautiful place, this was great, this is when the weather turned bad, this was terrible!‘ I hear how people often say: ‚Poor men and women! It must be so terrible to be alone on Christmas Eve!‘ Well, maybe for some people. But for me? I don’t care! I take my summer photos and I’m set off on a journey again!“


hoprg_1893a

Neděle

/

Sunday

__

Aneb poslední dny ležím doma s horečkou a zažívám jen divné příběhy ze snů. Do ulic se snad vrátím na začátku příštího týdne.

/

I’ve been having a fever in the last couple of days and so the only stories I encounter are the feverish ones from my dreams. Hopefully, I’ll be back in the streets at the beginning of the next week.


hoprg_1943a

„Mám za sebou těžké životní období – v létě jsem se rozvedla s manipulátorem. Po dlouhých osmadvaceti letech. Přitom to, jaký on je, jsem si uvědomila už několik let po svatbě, po narození dcery. Najednou úplně otočil, byl z něj jiný člověk. Začal prosazoval jen jeho názory, jeho myšlenky. Pravda byla jen to, co řekl on. Neustále mi opakoval: ‚Tvůj způsob myšlení je příšerný! Vždyť ty jednáš jenom emotivně! Neříkej mi, že tys vystudovala vysokou školu!‘ Potřeboval mít nade mnou převahu, denodenně mě ponižoval. Já jsem se divila, co se to děje, ale nebyla schopná na to nijak zareagovat. Šlo o spoustu drobných momentů, které vlastně nejsou podstatné – ale když se vám dějí každý den, tak se podstatnými stanou. Nejhorší to bylo v souvislosti s penězi – kontroloval mi každou korunu, kterou jsem utratila. Když jsem večer přišla domů, tak první co udělal bylo, že mi vytáhl peněženku a přepočítával, kolik jsem ten den utratila. A já si to celé roky nechávala líbit. Sama jsem si po čase začala myslet, že si nejsem schopná vyřídit různé věci, sama se postarat. A pořád jsem si říkala, že když mu budu neustále dokazovat, že to myslím dobře, tak že se to změní. Protože já tu změnu vyvolat nedokázala. Byla jsem slabá. Bála jsem se být sama sebou, převzít za sebe zodpovědnost.“

„Nakonec mi pomohla podpora mých dětí a kamarádek. Říkám si, že nad sebou mám anděle strážné. Protože když jsem se konečně rozhodla odstěhovat se a začala si balit věci, tak on začal říkat: ‚Co to děláš? Co blbneš? Rozvádět se v tvém věku?! Do měsíce stejně budeš zpátky!‘ Byla jsem zmatená, nevěděla ani pořádně, co si zabalit. Cítila jsem se bezmocná. Najednou zazvonil telefon a kamarádka se ptala: ‚Jak ti je?‘ ‚Nic moc,‘ řekla jsem. Tak si se mnou povídala a pak mi ještě napsala zpávu: ‚Vydrž! Když nevydržíš, tak z tebe nadosmrti bude hadr!‘ Odstěhovala jsem se a ani jednou toho nelitovala. Byla to pro mě obrovská úleva. Musím na sobě ještě hodně pracovat, ale ani nedokážu říct, jak jsem šťastná, že dnes můžu žít po svém.“

/

„I’ve just been through a difficult period – this summer I divorced a manipulator. Atfer a long twenty-eight years. Even though I could see how he was already few years after our wedding, after our daughter got born. He completely changed, turned into a different person. He started to enforce only his views and opinions. The truth was only what he thought. He kept on saying to me: ‚Your way of thinking is terrible! All you do is only based on your emotions! Don’t tell me you have a university degree!‘ He needed to have a superiority over me, every day he used to humiliate me. I was surprised what was going on but I was not able to respond to it in any way. It was a lot of small moments that are not really significant – but when they’re happenign to you on a daily basis, they become significant. The worst was how he dealt with money – he used to check every crown I’d spent. When I came back home in the evening, he took my wallet and started to count how much had I spent that day. And I didn’t protest it. After some time, I even started to think that I was really not able to take care and arrange anything. And I kept on thinking that if I proved to him that I mean well, it would change. Because I couldn’t make the change myself. I was weak. I was afraid to be myself, to take the responsibility for myself.“

„In the end it was a support of my children and my friends that helped me. I like to say that I have guardian angels watching over me. Because when I had finally made the decision to move out from him and I started to pack my things, he started to shout at me: ‚What are you doing? Are you nuts? You want to get divorced at your age? You’ll be back in a month anyway!‘ I was confused, I didn’t even know what to pack. I felt helpless. But suddenly a phone rang and it was my friend. She asked me: ‚How are you doing?‘ ‚Not very well’, I said. And so she talked to me and later she sent me a message, saying: ‚Hang on there! If you won’t, you’ll be a rag doll forever!‘ So I moved away and I have no regrets about it. It was a great relief for me. I still have a lot of work on myself in front of me but I can’t even tell you how happy I am that now I can live the way I want.“


hoprg_1942c

„Už padesát let žiju v Americe. Odešel jsem v polovině šedesátých let – jel jsem na konferenci do Německa a už se nevrátil. Já to tady nemohl vystát. Komunisti naší rodině všechno sebrali – strýc měl velkou stavební firmu, můj otec byl mlynář. Zaměstnával spoustu lidí, ti u nás celý rok spali a jedli. Po čtyřicátém osmém jsme ale o všechno přišli a ti nejhorší zemědělci ze vsi založili zemědělské družstvo. Já nemohl cestovat a nemohl se spravedlivě probíjet, protože jsem nebyl členem strany. A ani být nechtěl. Táta zemřel na rakovinu a já se musel naučit spoléhat se sám na sebe a využít ten systém, který měl za cíl zničit jednotlivce. Musel jsem se v tom naučit chodit. Byl jsem vždy hodně činný – dělal jsem sporty, hrál jazz, učil se jazyky a vzdělával se. To všechno jsem si vzal s sebou. Ale když jsem dorazil do Ameriky a nastoupil do prvního zaměstnání ve velké firmě, tak jsem byl v šoku – cítil jsem se podobně jako tady za komunismu. Jasně daná hierarchie společnosti. Museli jsme nosit bílou košili a tmavou vázanku, měli předepsáno téměř vše – například jste se nemohl v práci jen tak zastavit a začít se s někým bavit. To se hned začali cukat. Cítil jsem se být neustále pod kontrolou, musel jsem na slovo poslouchat šéfa, moje nápady a názory nikoho nezajímali. To pro mě bylo zklamání. Také jsem viděl, že místní politika je jiná, než jsem si představoval, a že v té době stále perzekvovali černochy. Jednoduše jsem čekal demokracii a volnost a zjistil, že je to složitější. Ale stále to bylo o hodně lepší, než na co jsem byl zvyklý. Zatímco tady když jste si z někoho nahoře udělal srandu, tak vás mohli zavřít, tak tam vás mohli maximálně vyhodit z práce. Což se mi také několikrát stalo. Byl jsem z toho špatný, ale vždy jsem se o trochu zlepšil, něco se naučil, a nakonec šel pracovat do menších firem, kde té svobody bylo víc. Nikdy jsem neměl velkou zaměstnaneckou jistotu, opět jsem si musel najít svoje místo, ale naučil jsem se v tom chodit.“

/

„I’ve been living in the United States for fifty years. I left Czechoslovakia in mid-1960′s – I travelled to a conference in Germany and never came back. I just couldn’t stand it here. Communists took everything from my family – my uncle used to have a big construction company, my father used to be a miller. He had employed many people, they slept and ate at our place throughout the years. But we lost everything after the communist coup in 1948 and the worst farmers of our village founded an agricultural cooperative. I couldn’t travel and struggled in the society in a fair way because I was not a member of the Communist party. And I didn’t want to be. My father died of cancer and I had to learn how to rely on myself, how to use the system that intended to destroy inividuals. I had to learn how to get by in it. I was always very active – I did sports, I played jazz, I learned languages and educated myself. I took all that with me. But when I arrived to the United States and took up a first job in a big company, I was shocked – I felt in a similar way like I did here during communism. There was a clear hierarchy. We had to wear a white shirt and a dark tie, there were all kinds of rules we had to follow – for example, you couldn’t just stop and chat with somebody at your desk. Because the bosses got all nervous. I felt like I was monitored all the time, I had to do everything my boss said and nobody cared about my ideas and opinions. I was dissappointed. I also noticed that the local politics was different than I thought and I could see the ungoing persecution of black people. Simply put, I had expected democracy and freedom and it all turned out to be more complicated. But it was still much better than what I had known from here. Because here when you made fun of somebody above you, you could have ended up in a jail. Over there, the worst you could expect was to be fired from your work. Which did happen to me, several times. It made me feel bad but I always managed to improve myself a bit and learn something new. In the end I started to work in a smaller companies where was more freedom. I never had much of an occupational security, I had to find my place once again but I’ve learnt how to get by.“


hoprg_1941a

„Žila jsem jeden čas v Egyptě a i později se tam často vracela. Ale přišlo arabské jaro, vypukla revoluce a cestovní kancelář mi řekla: ‚Tam teď nelítáme. Buď vám vrátíme peníze nebo si vyberte jinou destinaci.‘ Nelyžuji, chtěla jsem někam do tepla, a tak jsem přemýšlela a nakonec vybrala Keňu. Letěla jsem z Německa – v letadle samí Němci, jen jedna Keňanka a jeden Keňan. Samozřejmě jsem seděla přímo vedle něj. Je o dvanáct let mladší, celou noc mi něco povídal. Já chtěla spát, neustále mi padala hlava. Ale všimla jsem si, že v sobě má takovou zvláštní otevřenost a od té doby jsme v kontaktu – on žije v Berlíně, navzájem se těch posledních sedm let navštěvujeme a ten vztah rozvíjíme. Pamatuji, jak jsme si na začátku psali smsky a odtajňovali si své city. Takové ty zprávy, kdy poprvé napíšete ‚mám tě rád‘ a tím vlastně myslíte ‚mohl bych tě mít i rád – kdyby…‘ – protože pak čekáte, jestli se vám v tom druhém naplní vaše očekávání. Až nakonec to ‚kdyby‘ zmizí a zůstane jen ‚mám tě rád‘. Ten cit vzniká postupně. Jako ta kytka, která potřebuje sluníčko, světlo a vodu – a vy pak jdete jeden večer spát, ráno vstanete a vidíte, že to poupě se rozvinulo. Takhle nám to k mému údivu vykvetlo. Až se dokonce zdá, že se budu ve svých letech vdávat. A že se společně přestěhujeme do Keni, do vesnice, odkud on pochází.“

„Pořád teď přemýšlím: Do čeho se to zas řítíš?! To bude tsunami! A co řeknou lidi? Já stará – on mladý. Já běloška – on černoch. On chudej – já střední vrstva. Ale už jsem toho spolu mnoho překonali. A stále překonávat musíme – on je teď na psychiatrické klinice, měl epilepsii. Takže se zdá, že tomu nic nenahrává. Ale, víte, dříve když jsem narazila na nějakou překážku, tak jsem si řekla: ‚No, tak když to nejde…‘ – a minulé manžeství mi ztroskotalo. Ale s ním mě ty překážky neodrazují. Naopak je beru jako výzvu. Já rozumím tomu, že vzhledem ke všem okolnostem není rozumné doufat v nějaký happy end. Ale já v něj přesto doufám.“

/

„I lived in Egypt for some time and even after that I used to return there often. But the Arab Spring came, there was a revolution and my travel agency told me: We don’t fly to Egypt now. We can either refund your ticket or you can choose a different destination. I don’t ski and I wanted to go somewhere hot so I chose Kenya. I flew from Germany – the plane was full of German people, there were just two Kenyans, a woman and a man. My seat was just next to his, obivously. He’s twelve years younger, he was talking to me all night long. I wanted to sleep, my head kept on falling. But I noticed his exceptional frankness and we stayed in contact even since – he lives in Berlin, we´ve been visiting each other for the past seven years and cultivating the relationship. I remember how we used to send each other sms and reveal our affection. Those messages when you write ‚I like you‘ for the first time and what you really mean is ‚I could like you if…‘ – because then you wait if your expectations of the other person would come true. Until the ‚if‘ dissappears and ‚I like you‘ remains. The affection arises in time. Just as the flower that needs sun, light and water – and you go to sleep one night, wake up in the morning and see that flower-bud has blossomed. This way, to my surprise, our love has came into bloom as well. Now it seems that in my age I’ll be getting married. And that we’ll move to Kenya together, to his home village.“

„Now I keep thinking: What are you getting into again?! That’s going to be a tsunami! What will people say? I am old – he is young. I am white – he is black. He’s poor – I am from a middle class. But we’ve been through many things together. And we still struggle – he’s at a psychiatry unit at the moment, he had epilepsy. And so it seems that the relationship seems to be so unlikely to paper. But, you know, when I used to ran into an obstacle before, I thought: ‚Well, if it’s not possible…‘ – and my former marriage fell apart. But the obstacles I face with him don’t put me off. On the contrary, I take them as challenges. Given the circumstances, I am aware that it’s not reasonable to hope for a happy ending. But I still do anyway.“


hoprg_1937a

„Nedávno jsem nastoupil do nového zaměstnání a říkám si, jestli je to pro mě správná cesta. Nevím, jestli jsem ji kdy objevil. Teď už o tom však alespoň přemýšlím – dříve jsem tak trochu automaticky následoval to jediné, o čem jsem měl pocit, že umím. To, čím jsem se zabýval, co jsem studoval na škole. Pět let jsem tedy pracoval jako překladatel. Ale nevyhovoval mi životní styl, který je s tou prací spojený. Deset hodin denně u počítače, doma nebo v knihovně. Zabýváte se jen tím daným textem, soustředíte se jen na něj a z okolního světa se snažíte vše vypustit. Pokud člověk není vyloženě etablovaný a nepracuje stabilně pro nějaké nakladatelství, tak je to taková práce-nepráce. Nikdo o tom moc neví, s nikým se pracovně příliš nepotkáváte a ani o tom, co děláte, nemůžete s nikým moc mluvit. Nemáte tolik šancí učit se od dalších lidí, vše závisí jen na vás. Já měl ale pocit, že na to je v mém životě příliš brzy – spoléhat jen a jen na vlastní síly.“

„Roky jsem měl pocit, že mi něco utíká, roky sbíral odvahu z té mé ulity vystoupit. Byl to hrozný pocit. Uvědomoval jsem si totiž, že se dlouhodobě nezabývám tou nejpodstatnější otázkou: Jak žiju? Protože co je důležitější, než mít pocit, že děláte něco, co pro vás má smysl a co vás vnitřně uspokojuje? Tím, že jsem to neustále odkládal, tak se ve mě hromadila frustrace. Nejtěžší pro mě bylo připustit si, že přestože mě literatura hodně zajímá, tak že to není moje vášeň – znám mnoho lidí, kteří překlady a literárními světy žijí mnohem víc. Dokud člověk takovýhle krok neudělá, tak je také plný obav. Co budu dělat? Co to pro mě bude znamenat? Jak se v tom budu cítit? Myslím si, že v tom, že jsem se nakonec odhodlal, hrál roli i věk. Je mi třicet čtyři a bylo mi jasné, že nebudu moci kdykoliv začít svůj život utvářet úplně jinak.“

„Nevím, co budu říkat za měsíc nebo za půl roku, ale cítím se dnes líp než dřív. Vstoupil jsem sice na nové, neznámé území a musím začínat znovu, s pocitem, že jsem zelenáč, ale věřím tomu, že když člověk pracuje s lidmi a učí se od nich, tak je jeho život radostnější. Také si přijdu normálnější – chodím někam do zaměstnání jako ostatní, řeším stejné, třeba i stejně banální, věci jako ostatní. Důležitý poznatek pro mě je, že smysl povstává lépe ze srovnání více věcí. Podle mě je dobré vyzkoušet mnohem víc různých zaměstnání, dokud člověk nenajde tu polohu, která mu vyhovuje nejvíce. Ale když vidíte změnu svého směřování jako ohromný úkol nedozírného dosahu, tak se s tím strašně špatně něco dělá. Takhle na to pohlížet je však nesmysl. Protože nic není definitivní. Jde zkoušet mnoho věcí, vyzkoušet různé práce a pozice. Můžete mnohokrát narazit, neuspět, vydat se špatnou cestou. Ale nejhorší je stát na místě, stagnovat a nic s tím nedělat.“

/

„I’ve recently taken up a new job and so I been thinking whether it’s a good path for me. I don‘t know if I had ever discovered it. But at least I think about it now – before I used to, somehow automatically, follow the only thing I thought I was good at. The only thing that I engaged in and studied at school. And so I worked as translator for five years. But I didn’t like the lifestyle which goes with it. You sit at a desk for ten hours every day, at home or in a library. You deal only with the text and try to shut down everything else. If you’re not a well-known translator who works in a publishing house, it’s a weird kind of a job. Almost nobody knows you, you don’t meet many people and you can’t even have a normal conversation about it. There’s not many opportunities for you to learn from other people, everything depends solely on you. But I felt that I was still too young for that – for relying only on myself.“

„For years I felt like I was missing out, years it took me to muster the courage to walk out of my shell. It was terrible. Because I was aware of the fact that I wasn’t asking myself the most important question of all: How do I live? Because what’s more imporant than to have a feeling that you do something that makes sense to you and which brings you an inner satisfaction? By constantly putting this off, a frustration grew in me. The most difficult thing was to admit to myself that even though literature is something that I really enjoy, it’s not my passion – I know many people who are far more into literary worlds and translations. Until you make such a step, you are also very anxious. You think: What would I do? What would it mean for me? How would I feel? I think my age also played a role in my decision-making. I am thirty-four now and I was well-aware that I am getting to a point when I won’t be able to start shaping my life in a completely different way.“

„I don’t know what I’ll be saying in a month or six months but I feel better now than I did before. I’ve entered a new, unknown territory and I have to start anew and with a feeling of being a rookie but I do believe that when you work with people and learn from them, your life gets more joyful. I also feel to be more normal now – I go to work as others do and I deal with the same – even the banal – things. The important finding for me was that a sense rises up more clearly from a comparison of more things. I think it’s good to try out many jobs, until you find the position that suits you the most. But if you see the change of your life-course as a colossal task of an immense significance, it gets really hard for your to make it happen. But it makes no sense to look at it this way. Because nothing is permanent. You can try many things, many jobs and positions. You may stumble, you may even fail or set off in a wrong direction. But the worst thing is to stay still, stagnate and do nothing about it.“


hoprg_1935a

„A to dnes nemám kšandy, náušnice ani klobouk!“

/

„And today, I am not even wearing either suspenders, earings or a hat!“


hoprg_1936a

„Lojza je bruselský grifonek. Viděli jsme ho ve filmu ‚Lepší už to nebude‘ s Jackem Nicholsonem, rozhodli se a jeli pro něj až na Moravu. A stejně jako v tom filmu obměkčil toho morouse, tak dělá radost i nám. Je sladkej. On je jako batole – chodí neustále za mnou, ať jdu, kam jdu. Když jdu do patra, tak on leze za mnou, když sedím u televize, tak ho v tu ránu mám na klíně a už mi olizuje obličej. Jak se tomu říká, když berou psy za dětmi nebo starými lidmi a nechávají je mazlit se s nimi – canisterapie? Terapie psem.“

/

„Lojza is a Brussels Griffon. We saw him in the ‚As Good as It Gets‘ movie with Jack Nicholson, decided and went for him all the way to Moravia. And the same way he soften heart of the grumpy man, he makes us happy. He’s sweet. And he’s just like a toddler – he keeps following me, no matter where I go. Where I go upstairs, he climbs up too, when I watch TV, he jumps into my lap and licks my face. How is it called when they take dogs to children or elderly and let them cuddle with them – Canistherapy? A therapy through a dog.“