Powered by Seat

HOPRG_1798a

„I think a big change in your life comes when you start listening. When you let your senses go. Can you hear the water of the stream behind us? Can you smell the flowers? The trees? And the moist in the air, can you feel it? The voices of the children playing in the park, can you hear? That’s wonderful. I came to a point when I enjoy all those things. I sit down and I enjoy. Then it happens that people come, like you did, they talk to me and listen to what I say. So I am part of the landscape.“

/

„Myslím, že velká změna v životě člověka přichází ve chvíli, kdy začne naslouchat. Kdy začne vnímat všemi smysly. Slyšíte tu vodu, co teče v říčce za námi? Cítíte ty květiny? Ty stromy? A tu vlhkost vzduchu, vnímáte ji? Ty hlasy dětí, co si hrají támhle v parku – slyšíte je? Je to krásné. Došla jsem do bodu, kdy si všechno tohle dokážu užít. Sednu si a užívám si. Pak se stane, že se někdo objeví, tak jako teď vy, začne se mnou mluvit a naslouchá tomu, co říkám. Takže jsem součástí té krajiny.“


HOPRG_1797a

„Bylo chvíli po revoluci, já byla na mateřské, když manžel dostal báječný pracovní kontrakt v cizině. Děti byly malé, a tak jsme šli všichni. Já si nejprve myslela, že to bude třeba jen na tři roky, na mateřskou. Jenže manžel pak dostal další, ještě větší kontrakt a děti si v té cizině začaly zvykat. Dnes mluví česky, francouzsky, anglicky a německy. Já tam tehdy šla jen se znalostí němčiny. Kvalifikaci jsem měla dobrou, tady už předtím osm let pracovala, ale chyběla mi angličtina, kterou všude chtěli. A jako člověka z Východu mě tam v té době moc nebrali. To pro mě byl takový šok. Někdo na šok reaguje tak, že se to toho pustí ještě víc, já jsem spíš upadla do takové deprese. Nedokázala jsem se na to pořádně soustředit. Téměř ve čtyřiceti letech, bez hudebního sluchu, navíc se čtyřmi dětmi, to se nový jazyk učí špatně. I když jsem zvládla gramatiku a slovíčka, tak mi nešla výslovnost. Dodnes občas něco říkám a nikdo mi nerozumí. Nevím, možná jsem se tehdy měla vrátit domů. Protože já vždy chtěla dělat nějakou smysluplnou, naplňující práci. Ale přenechala jsem ji svému muži. Ten měl a dodnes má báječnou kariéru, já už třiadvacet let dělám manželku v domácnosti. Vidím, jak on vedle mě vyrostl a možná mu to trochu závidím. Protože já se musela vzdát všech těch představ, co jsem v hlavě měla. Místo toho jsem se začala dívat na děti – jak rostou, jaké mají možnosti, jaké školy mohou studovat – a říkala jsem si, že se sem třeba jednou vrátím. Jenže ono to všechno běží hrozně rychle. Najednou je vám šedesát a vy si uvědomíte, že už se nemáte kam a k čemu vrátit.“

/

„It was shortly after the Velvet revolution, I was on maternity leave, when my husband got a great work contract abroad. Our children were young and so all of us went with him. At first I thought it would be only for three years, for the maternity leave. But then my husband got a new, even better work contract and the children started to get use to the foreign country. Now they speak Czech, French, English and German. As for me, I spoke only German when I went there. I had a good qualification, I’d worked for eight years before, but I didn’t speak English and all the emloyers required it. And as I was a person from the East, I was not really well-accepted in the society back then. That was kind of a shock for me. When shocked, some people tend to work even harder but I fell into a kind of a depression. I couldn’t really focus. I was almost fourty, tone-deaf, with four kids – that’s a difficult situation to learn a new language. Even though I’ve managed to learn grammer and vocabulary, I have a poor pronunciation. Even today I sometimes say something and nobody understands me. I don’t know, maybe I should have returned home back then. Because I always wanted to have a meaningful, fulfilling job. But I left it to my husband. He’s the one with a great career, I’ve been a housewife for twenty-three years. I can see how he has grown next to me and I guess I envy him that. Because I had to give up all those ideas I had in my head. I started to to look at my kids instead – how they grow, what opportunities they have, what schools they can attend – and I thought that I would maybe go back home one day. But it’s all going so fast. Suddenly you are sixty and you realize that there is no place and nothing to go back to.“


HOPRG_1796a

„Pozvala jsem jednoho kamaráda ven na čaj. Doma jsem ráno sbalila čajové moře, šálky a darjeeling a vzala je s sebou do práce. Jenže on mi během dne napsal, že nemůže, že dostal otravu jídlem. Já už měla navařenou vodu, všechno připravené, a tak jsem napsala status na Facebook, že půjdu s prvním člověkem, kdo se bude chtít přidat. A napsal mi kluk, kterého vůbec nemám v přátelích. Ještě s takovou divnou profilovkou. Prý jsme se kdysi viděli na jedné akci a máme společné známé. Asi pět minut jsem o tom přemýšlela – většinou s cizími lidmi ven nechodím –, ale pak jsem si řekla: Proč ne? Byl z toho skvělý, inspirativní pokec. Opravdu. Ani chvíli jsem se nenudila. Studuje prvním rokem psychologii a zdá se být hodně otevřený. A umí naslouchat – vnímal všechno, co jsem říkala. Mluvili jsme o Japonsku, o čaji, o Praze, o Pražácích, o hipsterech – vlastně jsme řešili takové různé blbosti, ale zasmáli jsme se. Odešel před pár minutami. Říkala jsem si, že v klidu dopiju, že si třeba ještě někdo přisedne. Dáte si darjeeling?“

/

„I invited a friend of mine to have a cup of tea outside. I packed a tea tray, cups and darjeeling and I took it with me to the work. But he wrote to me during the day that he won’t make it, that he has a food poisoning. I’d already boiled water, had everything set so I wrote a Facebook status that I will go with the first person who would want to join me. And I got a response from a guy that was not even in my friends list. Moreover with a weird profile picture. He said that we once saw each other at an event and that we have some common friends. I thought about it for five minutes – I don’t usually go out with strangers – but then I thought: Why not? It turned out to be a great, inspiring chat. Really. I wasn’t bored for a single minute. He’s a freshman at Psychology and he seemed to be very open-minded. And he knows how to listen – he perceived everything I said. We talked about Japan, about tea, about Prague and Praguers, about hipsters – basically small, stupid things. But we laughed. He left few minutes ago. I thought that I would calmly finish up the tea, that somebody else might sit down to join me. Would you like some darjeeling?“


HOPRG_1794a

„Když jsem říkala, že půjdu studovat ekologii, tak se mě asi tři lidi zeptali: ‚A to se pak budeš vázat ke stromům?‘ Hodně mě mrzí, že mnoho lidí bere ekology za hrozné potížisty. Spojují si je s aktivisty a vidí je jako někoho, kdo zbytečně straší a násilím si něco vynucuje, třeba právě tím, že se přiváže ke stromu. Přitom tu je velké množství různých projektů a iniciativ, které se snaží o dobré věci a propagují je standardní cestou. A co je důležitější než starat se o přírodu, o naše životní prostředí? Kde budeme žít, až si otrávíme vzduch, který dýcháme? Až zničíme půdu a nebudeme moci produkovat jídlo? Dospělí lidé ví, že jídlo neroste v supermarketech, ale často se snaží chytat různých stébel. Jako že lidstvo nezpůsobuje globální oteplování. Nebo že můžeme vyčerpat všechny nerostné suroviny a díky technologiím to bude všechno v pohodě. Než aby se sami uskromnili, tak o tom tímhle způsobem odmítají přemýšlet. A média tomu moc nepomáhají – vyzobávají jen ty nejvíc kontroverzní věci, největší senzace, podvody, násilnosti. Takže o ekologickém tématu často nenapíší, dokud se někdo nepřiváže ke stromu.“
 
/
 
„When I said I was going to study Ecology, three people asked me: ‚So are you gonna chain yourself to trees?‘ It’s frustrating that many people see ecologists as a troublemakers. They mix them with activists and see them as people who scare others and use violent acts to have things their way, as people do when they chain themselves to a tree. But there are many projects and initiatives that try to do good things and promote it in a standart way. And what’s more important than to take care of nature, of environment? Where will we live when we poison the air we breathe? When we destroy the land and won’t be able to produce any food? Grown-ups know that food doesn’t grow in a supermarket but they use every possible way to make their point. Like saying that people don’t cause global warming. Or thinking that we can exhaust all minerals and everything will be fine because of technologies. Instead of tightening their belts, they refuse to think about these things this way. And media don’t help it either – they pick out only the most controversial things, the greatest scandals, frauds and acts of violance. So they often don’t write about any ecological issue until somebody chains himself to a tree.“

HOPRG_1791a

„Po šedesátce jsem šla pracovat jako uvaděčka do Národního divadla. Nakonec jsem tam vydržela sedmadvacet let. Dva roky už nepracuji, ale do divadla chodím stále. Já jsem v podstatě všechny ty hry už viděla, ale pořád mě to baví. A vždy tam potkám někoho, koho znám. Třeba nedávno jsem potkala známé, dceru s maminkou, které je už devadesát šest. Říkala: ‚To divadlo, to nás drží, že?‘ Divadlo nás drží.“

/

„When I was sixty, I went to work as an usherette at National Theater. I stayed there for twenty-seven years. I don’t work the last two years but I still go to the theatre. I‘ve basically seen all the plays but I still enjoy it. And I always meet someome I know. A couple of days ago I met my friends, a daughter with her mother who is ninety-six. She said: ‚The theatre still holds us together, huh?‘ The theatre holds us.“


HOPRG_1792a

„Jednoho dne jsem se probudil pod takovým velkým stromem a zjistil, že jsem kašpárek.“

/

„One day I woke up under a great tree and I found out that I was a jester.“


HOPRG_1790a

Svatební sezóna v plném proudu

/

Wedding season on its way


HOPRG_1789a

„Dnes máte vy mladí tolik možností! Můžete jet kamkoliv, přečíst si cokoliv. A naučit se tolik řečí! Když já byla mladá, tak jsem se na škole učila francouzštinu, ale všichni mluvili hlavně německy. Tenkrát se posílalo na tzv. ‚handl‘, na výměnu. Já jsem takhle jedno léto, to mi mohlo být tak dvanáct, jela do Sudet k jedné rodině. Jejich dcera zase jela na léto k nám. To bylo šikovné, člověk si mohl procvičit jazyk. Protože oni tam mluvili jen německy. A navíc – ti na mě byli tak hodní! To byly snad moje nejkrásnější prázdniny. Ta rodina měla hodně dětí v mém věku. Celkem jich bylo sedm: Fritz, Kurt, Gitty, Willy, Otwin, Gunter a Greta, ta šla na léto k nám. Chodili jsme se koupat do náhonu, chodili na výlety, přes noc spali na seníku. Ta rodina vlastnila takovou malou továrničku, kde vyráběli pily, ten nejstarší kluk tam už tehdy pracoval. Taky si pamatuji, že přede mnou ve skříni něco schovával, asi německou vlajku. Myslím, že tam už tehdy byl znát vliv Henleina, který do Sudet jezdil a punktoval je. Přede mnou ale o ničem takovém nemluvili.“

„I později jsem s tou rodinou udržovala kontakt, dopisovali jsme si. Na to jsem málem doplatila. Ti mladí kluci za války bojovali na ruské frontě. Tehdy mi od jednoho z nich přišel dopis, kde mi psal, jak mrznou, jak bude prolezlý revmatismem, pokud přežije. Ale pošťák mě varoval, že si mám dát pozor, že to je hlídané – dopisovat si s Němcem. Já měla globálně na Němce taky vztek, viděla jsem, jak se k nám zachovali a jaké to pro lidi mělo následky, ale tohle pro mě nebyl ‚Němec‘, to byl kluk z rodiny, na kterou jsem měla překrásné vzpomínky.“

„Po válce je odsunuli. S manželem jsem se tam později jela podívat – nezbylo tam nic. Ti mladí kluci asi všichni zahynuli na frontě a rodiče s holkama museli do Německa. Nedlouho po odsunu Němců mě pozvali známí, abych s nimi jela do Orlických hor. Procházeli jsem tam tehdy skrz opuštěné vesnice. Tehdy jsme tam mohli přespat kdekoliv, všechny chalupy byly prázdné. Ale bylo to hrozné – dobytek řval hlady, nebyl podojený. Byli tam jen ti, kdo přišli nakrást, co tam Němci nechali – mohli tehdy vzít jen to, co unesli. Jeden soused, komunista, nám později vypravoval, že v té době v pohraničí pracoval jako správce. Říkal: ‚Co myslíte, že jsme dělali? Vešli jsme do baráku, roztáhli prostěradlo a začali na něj házet všechno, co mělo nějakou cenu.‘ Pak si to rozebrali. Já sama mám vzpomínku, jak během odsunu, kdy je hnali a všechno z nich strhávali, jelo auto plně naložené hodinkami. Na tom autě stál voják a rozhazoval je do vzduchu.“

„Teď nedávno jsem byla navštívit syna v Jizerských horách a viděla tam opět ty různé staré chalupy. To dávné léto v Sudetech mi přitom opět vytanulo. Všechny ty pěkné dny, všechny ty písničky, co jsme zpívali. Chodila jsem na procházky a všechno si to v duchu opakovala.“

/

„Young people have so many opportunities these days! You can go everywhere you want, read everything you want. And learn all the languages! When I was young, I learnt French at school but everybody spoke German. Back then there was a thing called ‚handl’, an exchange. When I was around twelve, I spent a summer in Sudetenland with a family. Their daughter went to spend the summer with my family. That was handy, you could practice the language. Because they spoke only German. And what’s more – they were so nice to me! I think that was the most beautiful summer holiday I had. The family had a lot of children of my age. There were seven of them: Fritz, Kurt, Gitty, Willy, Otwin, Gunter and Greta – she was the one who went to my family for the summer. We used to go for a swim in a stream, we went hiking, we slept in a hay shed. The family owned a small factory, they produded saws. The older boy worked there already. I also remember that he used to hide something from me in a closet, I guess it was a German flag. I think that already back then the people of the region were under an influence of Konrad Henlein who used to go to Sudetenland and persuade people of his thoughts. But they didn’t speak about anything like that with me.“

„Later I kept contact with the family, we used to exchange letters. I almost suffered the consequences because of that. The young boys of the family fought in the war at the Russian front. I got a letter from one of them where he wrote to me how they were freezing and how he would be riddled with rheumatism if he survived. But the postman warned me that I should be careful, that it’s being watched over – to exchange letters with a German. I was mad at Germans for what they did to us, I saw the consequences around me. But I didn’t see his boy as a ‚German’, he was a boy from a family that I had wonderful memories on.“

„They were displaced after the war. Me and my husband went to see the place later on – there was nothing at all. I guess that all young boys died at the front and the parents with girls had to move to Germany. Not a long time after the Expulsion of Germans, some people I knew invited me to go to the Orlice Mountains. We went through the deserted villages there. We could choose a place to sleep because all the houses were empty. But it was terrible – cattle roared out of hunger, they was not milked. There were only the people who came to steal things that were left after the Germans – when they had to leave, they could take only what they were able to carry. A neighbour of mine, a communist, later told us that he worked as an administrator in the borderlands. He said: ‚What do you think we did? We entered a house, spread out a bed sheet and started to throw in everything we could find that was of a value.‘ Then each of them took a part. I myself remember how during the Expulsion of Germans people chased after them and pulled down their clothes. There was a car that was fully loaded with watches. There was a soldier who stood on the car and scattered the watches around.“

„Recently I went to see my son in Jizera Mountains and I saw the old houses again. The age-old summer in Sudetenland came back to me again. All the nice days, all the songs we used to sing. I went for walks and I went thought everything in my mind.“


HOPRG_1779c

(2/2) „Když jsem v půlce devadesátých let nastupoval na pozici sociálního kurátora, tak mi někdo řekl, že té práci skutečně porozumím až po několika letech. Protože když člověk nastupuje na takovou pozici, tak má často tzv. mesiášský komplex. Říká si: ‚Já těm lidem musím pomoct. Přeci není možné, aby byli v takové situaci – na ulici, kde jim to nevyhovuje, kde je to ničí. A navíc když já vím, co udělat, aby tam nemuseli být.‘ A tak to člověk začne realizovat, hlava nehlava. Ať se toho ten klient účastní anebo ne. Kolikrát byla klientovi zařízena protialkoholní léčba, na kterou ani nedojel. Protože on od začátku věděl, že to nejde. Ale nechal vás v tom, aby vám udělal radost. Tady se někdy razí něco, čemu říkám odborný fundamentalismus – přesvědčení, že podstata problému se dá vyřešit jen skrze určitou odbornost. Zapomínáme, že ti lidé samotní jsou ‚odborníci na svůj život‘. O svých pocitech toho vědí více než my. My ty pocity potřebujeme znát, reinterpretovat je a převést do té pomoci.“

„Případ od případu se to samozřejmě liší – každý má jiné schopnosti, jinou sociální inteligenci –, ale když my našemu průměrnému klientovi pomůžeme odstranit překážky, které mu brání žít více konvenčním způsobem života, tak je většinou schopný žít rok až dva sám. Povede se mu sehnat si práci, povede se mu sehnat si bydlení, třeba si najde i nějaký vztah a pošle nám pohled či e-mail, že se mu daří. Ale pak se jednoho dne znovu objeví a řekne: ‚Tak já jsem na tom zase úplně stejně jako předtím.‘ V takový moment se ale my nemáme začít podivovat, jak je to možné, ale říct: ‚To jste ale udělal velký kus práce! To je úspěch.‘ Teď to pojďme zkusit znovu, aby se vám to povedlo na delší dobu. To je pro mě princip práce s bezdomovci. Ne dát člověku jednu velkou šanci, zahrnout ho vším a pak z něj být zklamaný.“

„Když je člověk bezdomovec a když má, jako 60 % našich klientů, záznam v trestním rejstříku, tak je v podstatě neuplatnitelný. Ti lidé jsou de facto sociálně vyloučení. Naštěstí ne izolovaní, to by bylo to nejhorší, co by se jim mohlo stát. To nejlepší, co podle mě každý může udělat je, že se tomu tématu nebude negativně bránit. Aby politik věděl, že může mít podporu od veřejnosti, když namísto ‚Já vás zbavím bezdomovců!‘ řekne ‚Já budu pomáhat řešit bezdomovectví.‘“

/

„When I started to work as a social curator in mid 1990′s, somebody told me that I would really understand the work only after couple of years. Because when you start at such a position, you often have so-called messiah complex. You think: ‚I have to help the people. There is no way for them to be in such situation – on the street, where they don’t like it, where their life is being ruined. And when I know what to do for them no to be there.‘ And so you start to make and follow your plans, indiscriminately. Whether the client takes part in it or not. It happened many times that we organized a rehab for a client and he didn’t even come there. Because he knew from the very start that it was not possible for him. But he wanted to make us happy. This field of work is sometimes full of something that I call professional fundamentalism – a belief that the core of the problem can be solved only through certain expretise. We forget that the people themselves are ‚experts on their own life’. They know more about their feelings than we do. We need to know those feelings, to reinterpret them and to convert them into the help.“

„Every case is different – everyone has different abilities and different level of social inteligence – but when we help our ordinary client to get rid off the obstacles that stand in his way to lead more conventional life, he is usually able to live for a year or two on his own. He will manage to get a job, to get a place to live, perhaps even to find a partner and he will send us a postcard or an email saying that he’s doing fine. But then he shows up one day and says: ‚So I am in the same situation as I used to be.‘ At such moment we shouldn’t start to wonder and to ask how is it possible. We should say: ‚Well, you’ve done a lot of work! That’s a success.‘ Now let’s try that again so that you could manage it for even longer. That’s for me a principle of work with homeless people. Not that we would once give them a big chance, to shower them with everything and then to be disappointed of them.“

„When a man is homeless and when he has, as 60 % of our clients does, a criminal record, it’s basically impossible for him to find employment. These people are de facto socially excluded. Fortunately not isolated, that would be the worst thing that could happen to them. I think that the best thing everyone can do is not to reject this topic in a negative way. So that a politician would know that he or she can have a support of the public when instead of ‚I will get you rid off the homeless people!’, he or she will say ‚I will help to deal with homelessness.’“


HOPRG_1779a

(1/2) „Dlouhodobé bezdomovectví není diagnóza. Ale podle mě je to škoda – kdyby se uznalo za sociální diagnózu, tak by ti lidé totiž měli daleko větší odůvodněný nárok na pomoc. Protože když dnes řeknete, že je někdo bezdomovec, tak si většina společnosti myslí, že to je budižkničemu, svévolník, kriminálník, alkoholik, méně inteligentní člověk. Ale když se řekne, že člověk trpí určitou nemocí, proto se v tomto případě někdy mluví o sociální patologii, tak každý z nás cítí, že za to ten člověk nemůže. Když geneticky zdědím dispozici k bujení rakovinotvorných buněk, tak to nikdo nezpochybňuje, nebagatelizuje. Ale tím, že je bezdomovectví viditelný jev, tak lidé mají pocit, že tomu rozumí. Říkají si: ‚Kdyby se snažili, tak práci seženou.‘ Nebo si někdo, kdo chce pomoci, řekne: ‚Tak on jenom nemá práci. Tak já mu jí dám a bude to.‘ Selský rozum v tomhle ale neposkytuje tu nejlepší odpověď.“

„Mnoho bezdomovců je sociálně nepřizpůsobivých. Ale nemyslím to v tom negativním slova smyslu, jak se to dnes často užívá – tenhle výraz se v 80. letech používal pro označení režimu nepohodlných lidí. Říkalo se tím: ‚Tito lidé se nechtějí přizpůsobit.‘ Ale u mnoha bezdomovců je to tak, že zkrátka nemohou. Nemají tu schopnost. Někteří z nich dokáže bravurně navázat vztah, zapůsobit na člověka. Ale už neumí ten vztah udržet a rozvíjet. Když se jich třeba ze své pozice sociálního kurátora ptám, jestli se stýkají s rodinou, tak často odpovídají: ‚Ne, vůbec.‘ Spálí za sebou všechny mosty. V takové chvíli, kdy nefungují rodinné, sousedské ani komunitní vztahy, musí přijít ‚institucionální rodina‘, vyslechnout je a snažit se jim pomoci, v téméř jakékoliv situaci.“

/

„Long-term homelessness is not a diagnosis. But I think that’s a shame – if it was recognised as a social diagnosis, homeless people would have much more valid claim to get help. Because when you label someone as a homeless person, most of the people think he’s a good-for-nothing, wicked, criminal, alcoholic, a less intelligent person. But when you say that someone suffers from a disease, that’s why a social pathology is being discussed in this case, everyone feels that it’s not the person’s fault. When somebody inherits an inclination for proliferation of cancer cells, nobody questions or trivialize it. But since homelessness is a visible phenomenon, people have a feeling that they understand it. They think: If the people try harder, they would get a job. Or somebody who wants to help think: ‚This person just doesn’t have a job. So I will give it to him and the problem will be solved.‘ But the common sense doesn’t provide the best answers in this case.“

„Many homeless people is socialy maladjusted. But I don’t mean it in the negative sense of the phrase how it’s often being used nowadays – this phrase was used in 1980′s to mark ‚enemies of the regime’. The phrase meant: ‚These people don’t want to adjust.‘ But the thing with many homeless people is that they simply cannot. They don’t have the ability. Some of them are able to establish a relation without any problems, they can make an impression. But what they lack is the ability to maintain the relationship, to develop it. When I asked them, as a social curator, if they are in contant with their family, they often say: ‚No, not at all.‘ They burn all the bridges behind them. At such a moment, when there are no family, neighbourly or community relations, an ‚institutional family‘ has to come forward, listen to them and try to help them, in almost any situation.“