Powered by Seat

hoprg_1970k

(2/3) „Protože tu nemoc mám, tak se stalo, že jsem asi po třech měsících spadla do další ataky. Ale zároveň jsem si bez těch léků uvědomila, že mám najednou odvahu uskutečnit věci, které jsem dlouho chtěla, ale o kterých jsem si předtím myslela, že bych je nezvládla. Třeba vzít svůj život do vlastních rukou, odejít od manžela a najít si práci v Praze. Předtím jsem se bála, že kdybych se vydala do Prahy za prací, tak že žádnou neseženu, že nenajdu ubytování, že nevyjdu s penězi. Když jsem tyhle strachy ztratila, tak jsem se osvobodila. Přestala jsem se bát toho, co se stane. A stalo se to, že jsem díky kamarádovi v Praze brzy našla dvě práce a v jedné z nich potkala Břéťu. Týden poté, co jsem v Praze našla podnájem, jsem se stěhovala k němu. To bylo předloni. A loni v září jsme měli svatbu.“

„Když jsem chtěla vzít děti s sebou do Prahy, tak bývalý manžel šel za právníkem a sepsali návrh na svěření dětí do jeho péče, kde poukazovali na tu moji nemoc, a snažili se dokázat, že se o děti neumím postarat. To mě přesvědčilo, že v naší společnosti existuje diskriminace lidí s duševním onemocněním. Protože to není tak, že by se někdo nedokázal postarat o děti jen proto, že má duševní onemocnění. Já s tím návrhem ale nakonec souhlasila. Ale jen proto, že jsem děti nechtěla zatahovat do bitky o to, kdo je bude mít. Protože by musely procházet různými testy a pohovory s psychology, a to jsem nechtěla. Ale dlouho mi trvalo se s tím srovnat, neustále jsem to řešila se svou psycholožkou. Ještě teď mě to někdy rozhodí, když si uvědomím, že je nemůžu mít u sebe.“

„Míváme je u sebe zhruba jednou za měsíc, na víkend. Už několikrát se stalo, že jsem si pro ně nebyla schopná zajet – bylo mi tak špatně, že to nešlo – ale myslím si, že to chápou. Ale samozřejmě mají o duševních onemocněních takové ty dětské představy. Když desetiletý syn nedávno s kamarády natáčel na foťák nějakou scénku, tak tam měli postavu psychopata. Ptala jsem se ho, jesli ví, kdo to je. Říkal, že to je někdo, kdo zabíjí – taková ta představa z filmů. Tak jsem mu vysvětlovala, že psychopat může být člověk, který se nedokáže vcítit do ostatních. A že mu to celý život chybí, a proto že může být nešťastný. Myslím, že začal chápat, že není důležitý jen ten venkovní pohled, který říká, že někdo je určitým způsobem jiný, ale že i ten člověk samotný něco cítí. Což je poselství, které jsem se dětem snažila dát i o nás s Břéťou: Že vše prožíváme a cítíme jako ostatní lidé, jen občas máme své psychické problémy, které nám v tu chvíli znemožňují něco dělat, žít normálním životem. To je to hlavní, co chci, aby pochopili. Že každý člověk má svůj vnitřní svět. Že každý ho má jiný a každý ho má jedinečný. A že my ho holt často máme plný strachu, který nám brání naplno prožívat náš život. Ale že ten náš strach není důvod, aby se někdo bál nás.“

/

„Because I have this disease, I had another attack after three months. But at the same time I realised I had the courage to make happen changes which I had hoped for but which I had thought I couldn’t do. Like to take my life into my own hands, divorce my husband and find a work in Prague. Before I had had worries that if I had gone to Prague for work, I wouldn’t have found one, I wouldn’t have found a place to stay or wouldn’t have been able to manage with money. When I lost the fears, I freed myself. I stopped being afraid for what might happen. And what happened was that thanks to a friend in Prague I soon found two jobs and in one of them I met Břéťa. A week after I had found a sublet in Prague, I moved to his place. That was the year before the last year. And last year in September we got married.“

„When I wanted to bring my kids to Prague with me, my ex-husband went to see a lawyer and they wrote up a proposal for his custody of our children where they pointed to my illness and they tried to prove my inability to take care of them. That persuaded me in the question of the discrimination of people with mental illness by our society. Because it’s not true that one isn’t able to take care of the kids just because he or she has a mental illness. But I agreed with their proposal eventually. Just because I didn’t want to involve my kids into the fights over their custody. They would have to undergo various tests and sessions with psychologists, which I didn’t want. But it took me a while to cope with it, I had to talk about it over and over with my therapist. Even now it throws me off the balance when I realise they cannot stay with me.“

„We have them about once a month, for a weekend. I wasn’t able to come pick them up a few times – I felt so bad that I couldn’t – but I think they understand. But they still have some childish ideas about the illness. When my ten-year-old son was shooting a video on a smart phone with his friends, they had a character of a psychopath. I asked him if he knew what kind of person a psychopath was. He said it was someone who kills – such is the idea you get from movies. So I tried to explain that a psychopath can be someone who cannot empathise with others. That he misses it for his whole life and so he can be unhappy. I think he started to grasp that the outsider look, which says that someone is like this and that, is not important, that the person has also feelings. Which is the message which I wanted to give our kids about me and Břéťa: That we feel and experience everything as other people, we just often have our mental problems which prevent us from living normal lives. Which is something I want them to understand. That everyone has his or her inner world. That the inner world is different and unique for everyone. And that we have the world full of fear which prevents us from living fully. But that the fear is not a reason why we should be feared.“

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.


hoprg_1970g

(1/3) „Po prvním porodu jsem měla deprese, které jsem zaléčila antidepresivy. Jenže pak jsem měla druhý porod a přišla moje první ataka. Slyšela jsem různé hlasy. Třeba mě kontaktovali mimozemštani a já s nimi telepaticky mluvila. Komunikovali se mnou různí lidé, které ostatní neviděli. Měla jsem vizuální halucinace. Viděla jsem bytosti v černých kápích, které mi chtěli sebrat dítě. Byla jsem šílená strachy. Dělala jsem tehdy vysokou školu, sociální pedagogiku, a jelikož jsme měli už několik semestrů psychiatrie, tak jsem tušila, o co se jedná. Hned jsem šla za doktorem, který ke mě přisunul léky a řekl: ‚No, to už je vážnější.‘ Dalších šest let jsem brala léky.“

„Bydleli jsme tehdy s bývalým manželem ve Zlíně a já se postupně v rámci rodiny dostala do hodně pasivní pozice. Během té mé první ataky jsem se nebyla schopná pořádně postarat o děti. Spala jsem dvacet hodin denně, a tak péče o děti byla hlavně na mých rodičích, na manželovi a na tchýni. Trvalo to asi tři čtvrtě roku, kdy jsem se dávala postupně dohromady a pomalu přebírala zpět nějakou odpovědnost. Ale rodina už se na mě od té doby dívala jinak. Je pravda, že jsem i později po lécích bývala často unavená. Třeba jsem usnula u tchýně na pohovce a všichni příbuzní to brali dost negativně – mysleli si, že jsem líná. Říkali, že mi nic není, že si vymýšlím. Ale zároveň mi naznačovali, že různé věci sama nezvládnu, a já to dlouhé roky přijímala. Když jsem po letech hledala práci, tak mi tchýně říkala, že na víc než půl uvazek to u mě nemá smysl, že bych to nezvládla. Nakonec jsem po čase hledala jen práce pro osoby se zdravotním postižením. Moje sebevědomí v té době hodně utrpělo. Všeho jsem se najednou bála.“

„Součásné léky dělají to, že člověku úplně oploští jeho cítění. Nemáte sice mánie ani deprese, ale léky neustále drží vaše emoce někde na středu, kde je to zcela ploché. Až tak, že jsou na bodu ‚já nevím, jestli tu emoci vlastně mám‘. A tak si třeba nedokážu ujasnit, jestli mám někoho ráda, anebo ne. Jestli k někomu něco cítím, anebo ne. Nedokážu mít ani velkou radost, ani se nějak příliš naštvat. Tahle plochost mi vždy strašně vadila. Hlavně v souvislosti s dětmi. Protože po letech, co jsem léky brala, jsem vůbec nedokázala mít radost z toho, že jsem s nimi. Vůbec jsem to nedokázala naplno prožívat, vžít se do toho, co jsem s nimi dělala, radovat se s nimi. Přitom jsem věděla, že dřív to šlo. Teď jsem k nim byla taková odtažitá, jako bych byla jen jakýsi pozorovatel. To bylo hrozné. Pro mě je totiž hodně důležité, abych cítila a prožívala intenzivně. Bez toho si život nedokážu představit. To byl důvod, proč jsem tehdy nakonec po šesti letech léky vysadila – chtěla jsem znovu cítit.“

/

„After the first childbirth, I had depression and cured it with anti-depressants. But then I gave birth to my second child and there came the first attack. I heard some voices. I was contacted by aliens and I spoke with them telepathically. Various people – unseen by the others – spoke to me. I had visual hallucinations. I saw creatures in black hoods who wanted to take my child away. I was maddened by fear. At that time I was at university, studied Social Work and thanks to several semesters of Psychiatry, I had an idea what was it all about. I went to see a doctor who handed me some medicines and told me: ‚Well, it’s got serious.‘ So I was taking the meds for another six years.“

„At that time we used to live with my ex-husband in Zlín and I gradually got into a very passive position within the family. I wasn’t fully capable of taking care of my kids during the first attack. I slept from twenty hours per day so the care of my kids fell onto my parents, my husband and my mother-in-law. It took about three quarters of the year when I was gradually recovering and started taking back my responsibilities. But my family viewed me differently. It’s true that I used to be tired after the meds. I used to fall asleep on a couch at my mother-in-law’s and my relatives took it rather negatively – they thought I was lazy. They kept on telling me that there was nothing bad with me, that I was making the stuff up. But at the same time they made remarks on my inability to do some tasks and I used to take it for long years. When I was looking for a job after a long time, my mother-in-law told me I should look for part-time jobs, that I couldn’t do more. Eventually I looked for jobs for handicapped people. My self-confidence suffered a lot at that time. I was afraid of everything.“

„The present-day meds flatten your feelings. You don’t have either manias or depressions but the meds hold your emotions somewhere in the middle where it’s also completely flat. So that I’m not sure if I have any emotions at all. If I feel anything to anyone. I can’t be very happy or very angry. I have always mind this flatness. Mainly in the connection to my kids. I couldn’t fully experience whatever I did with them, be happy with them. I remembered I was capable of it before. But back then I felt distanced, as an observer. That was awful. Because it’s important to me to be able to feel and experience things with intensity. I cannot imagine my life without it. Which was also the reason why I decided to drop the meds off after the six years – I wanted to feel again.“

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.


hoprg_1970e

(2/2) „V následném období jsem byl ve stavu, kdy jsem měl příliš energie, nezastavitelné myšlenky. Vůbec jsem nemohl spát. Objevila se i telepatická komunikace s různými bytostmi a pocity pronásledování ze strany nějakých ostřelovaců. Bylo to takové rozjitřené. Ale v podstatě mě poháněl strach. Neustále jsem hledat klid. Měl jsem predstavu, ze po mě jdou ostřelovači, takže jsem se krčil mezi auty. Slyšel jsem hlas, který mi říkal: ‚Jsou tady ostřelovači, kryj se!‘ Bylo to jako ve filmu Matrix, kdy Morpheus naviguje Nea po telefonu a říká mu, kudy má proběhnout, aby se vyhnul agentům. Ale zárověn jsem ve stejném období pociťoval radost. Tu jsem v jeden moment projevil tim, že jsem začal bubnovat na jedno auto. Rozezněl se alarm, vyběhl majitel a začal na mě strašně řvát. Ten jeho hněv ve mě vzbudil také hněv. Tak jsme si to tak předávali, až jsem vyskočil na to jeho auto a tím mu promáčkl kapotu. Dopadlo to tak, že mě policajti přivezli v poutech do léčebny.“

„Ale ani po téhle události jsem se necítil být nemocný. Stále jsem si říkal, že se to stalo nedopatřením. A že silou vůle se přeci příště už vždy ovládnu a zvládnu, aby se to už neopakovalo. Jenomže vůle na to nemá vliv. Biochemismus je silnější než vaše rozhodnutí chovat se takzvaně v normě či řádně. Ta epizoda s autem se stala v roce 1997 a já svoji nemoc přijal až v roce 2005. Do té doby jsem si prošel několika atakami, které jsem vždy vnímal jako určitou psychospirituální krizi a které jsem vždy zaléčil léky. Byl jsem třeba měsíc, dva na neschopence a znovu pracoval. Pak se ale jednou stalo, že jsem ataku neprožil blbě ani tak zdravotně jako sociálně. V podstatě jsem se totálně znemožnil – tehdy jsem už měl více sociálních vazeb, cítil se být více zakořeněný ve vztazích. Už mi dělalo dobře být mezi lidmi. O to těžší tedy bylo, když jsem během dvou měsíců přišel o bydlení, o práci, o partnerský vztah a ještě o účast v seberozvojovém semináři, na kterém mi záleželo. Všichni se na mě koukali a ťukali si na čelo. Až tehdy jsem si řekl, ze s tím asi něco musím, dělat, že jsem asi opravdu nemocný.“

„První, co jsem udělal, bylo, že jsem absolvoval psychoedukační stacionář na téma psychóz, psychotických onemocnění. A hned jsem si uvědomil, že jsem to měl udělat už v době té mé první epizody. Ale je otázka, jestli bych tehdy přijal ten doktorský, biochemický pohled na věc. Vysvětlili nám tam, jak to funguje v mozku – že tam jsou nějaké neurotransmitery, nějaké přenašeče, nerovnováha dopaminu, a tak podobně. A mě tehdy opravdu hodně pomohlo o tom slyšet. Dnes vnímám, že to je, vedle toho ryze psychospirituálního, takový druhý extrémní pól, jak se na celou věc dívat. A mezi tím je celá ta bohatost a košatost života.“

/

„In the following time I had too much energy, unstoppable stream of thoughts. I couldn’t even sleep. At this time I thought that I was able to use telepathy to communicate with all kinds of beings and I felt that I was being hunted by some snipers. Everything was very lively. But basically I was driven by fear. I kept searching for a calm place. I had an idea that the snipers were out there to get me and so I crouched between cars. I heard a voice that kept on saying: ‚There are snipers out there, cover!‘ It was just like in the Matrix movie where Morpheus navigates Neo over the phone and tells hom where to run to avoid the agents. But at the same time I was experiencing joy. I showed it in one particular moment when I started to drum on a car. An alarm started to ring, the owner of the car came and started to yell at me. His anger awoke my anger. And so we yelled at each other, until I jumped on the car and dented its hood. It all ended with me in handcuffs, being escorted by police to a mental hospital.“

„But I still didn’t consider myself ill. I still thought that it all happened by accident. And that next time I would use my willpower and would be able to control myself so that these things wouldn´t happen again. But the willpower is not strong enough. Biochemism is stronger than your decision to behave in a normal, orderly way. The described episode with the car happened in 1997 and I accepted my illness no sooner than in 2005. Until then I experienced several attacks but I always used drugs to treat it and I considered it a kind of psychospiritual crisis. For a month or two I was at home and then I went back to work. But then one time I experienced a really bad attack. Not so much in terms of health but rather in terms of social relations. To put it shortly, I totally embarrassed myself – at this time I already had more social connections, I felt more rooted in various relationships. I already felt good to be among people. That’s why it was so difficult for me when in a two months time I lost my apartment, my job, my relationship and a participation in a seminar of personal development that I really cared about. Everybody looked at me and tapped their forehead. Only then I said to myself that I probably needed to do something about it, that I was really ill.“

„The first thing I did was to attend a psychoeducational seminar on psychotic diseases. And soon I realized that I should have done this at the time of my first episode. But I am not sure if I had accepted the doctor’s, biochemist perspective at that time. They explained to us how it works in the brain – that there are neurotransmitters, that there is a dopamine imbalance and so on. And it really helped me to hear about it. Now I believe that, together with the psychospiritual view, it’s another extreme position how to think about at the topic. And in-between the two positions lies the whole richness and vividness of life.“

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.


hoprg_1970m

(1/2) „Nejdřív jsem měl v pětadvaceti letech asi čtyřměsíční depresi, která ale odezněla sama, bez toho, abych navštívil lékaře. Během té doby jsem byl totálně bez sebevědomí, bál jsem se promluvit na lidi, mluvit s kamarády. Všech jsem se stranil. Byl jsem uzavřený, sklíčený, unavený, vyčerpaný. Jen jsem jedl a vylučoval. Nechtělo se mi nikam moc chodit. Moc jsem nevědel, co se děje. Já jsem byl vždy takový uzavřený knihomol, takže rodině ani nepřišlo, že by se mnou něco bylo. Já ale věděl, že tohle už je moc. Během toho roku jsem prošel první atakou, kterou vyvolala taková hluboká psychospiritualní zkušenost.“

„Mám dojem, že to celé souviselo s tím, že jsem se cítil být nepoužitelný pro praktický život. Pořád jsem nevěděl, co budu dělat po škole, jak budu žít, kde budu žít. Vůbec jsem v tom neměl jasno. Když mi během deprese přestaly dávat smysl takové ty běžné, každodenní věci jako chodit do školy, chodit do práce, chodit na šerm, tak jsem se začal upínal ke spiritualitě, kde jsem našel určitou seberealizaci a hlubší smysl. Jeden týden jsem tehdy držel půst a do toho hodně cvičil jógu a pránájámu, což jsou dechová cvičení. Hodně jsem se také modlil za odpuštění mých hříchů. Jeden den jsem se rozhodl, že bych rád Boha zažil přímo, opravdově, a následoval jsem doporučení jedné knihy, která mluvila o probuzení něčeho, čemu se říká hadí síla. A stalo se, že se ve mě opravdu něco probudilo. Byl jsem tehdy v kostele, kam jsem se přišel modlit a kde jsem byl dva roky předtím pokřtěn, a začal jsem se třást a silně potit. V jednu chvíli jsem se už ani nemohl udržet na nohou a musel si lehnout na dlažbu. Tam jsem tehdy zažil, jak mé vědomí letí tunelem ke zlatému světlu, kde prožívá totální blaženost a chce s tím světlem, s tou blažeností, splynout. Ale zároveň jsem pořád věděl, co se děje. Když už jsem se rozhodoval, jestli splynout nebo nesplynout, tak mě napadlo, že by to také mohla být moje úplná smrt. A já nechtěl způsobit zármutek mým blízkým, kteří by našli mrtvé tělo. V tu chvíli tam přiběhl nějaký chlapík, to jsem také vnímal, který vykřikl: ‚Proboha, vždyť je tady nějakej mrtvej! Zavolejte záchranku!‘ Já jsem si říkal: Záchranku? Představil jsem si, jak mi nějací chlapi dávají elektrošoky, a jelikož jsem to nechtěl zažít, tak jsem se radši vědomě vrátil zpět do svého těla a probral se. Ale s obrovskou energií. A myslím si, že právě tahle energie, která se ve mě naakumulovala, mi tehdy hýbla s jemným biochemismem v mozku a mě z toho lidově řečeno hráblo.“

/

„It all started when I was twenty-five and when I had a depression. It lasted about four months and it faded away without me seeing a doctor. During that time I competely lacked confidence. I was afraid to approach people, to talk to them, even my friends. I kept to myself. I was withdrawn, depressed, tired, exhausted. I just ate and excreted. I was not interested to go anywhere. I didn’t know what was happening to me. I’ve always been quite an introverted bookworm and so my family never noticed anything. But I knew this was different. During that year I underwent my first attack which was caused by a deep psychospiritual experience.“

„I think it was all connected to my feeling at the time that I was useless for practical life. I still didn’t know what I would do after school, how I would live and where. I had no idea. When the regular everyday things – like going to school, going to work or going for a swordsplay practise – stopped to make sense to me during the depression period, I started to focus on spirituality where I’d found a kind of self-realization and a deeper sense. Then one week I fasted and I practised yoga and praṇayama a lot. I also prayed a lot for the forgiveness of my sins. One day I decided that I would like to experience God in a more direct and true way and I followed recommendations of a book that spoke about awakening of something called ‚the force of a snake’. And something did awake inside of me. I was at a church at the time where I had been baptised two years before that and where I had come to pray. Suddenly I started to tremble heavily and sweat. I couldn’t stand and so I had to lie down on the floor. There I experienced how my conscience flies through a tunnel towards golden light, goes through a feeling of a total bliss and wants to merge with it. But at the same time I still knew what was going on. When I was already about to decide whether to merge or not to merge, a thought crossed my mind that it could mean death for me. And I didn’t want to cause pain to my loved ones that would find my dead body. At that moment a guy appeared, I could see him as well, and started to shout: ‚Oh my God, there´s a dead guy in here! Call an ambulance!‘ I thought: Ambulance? I imagined how some guys give me electroshocks and since I didn’t want to experience that, I rather conciously returned to my body and woke up. But with an immense energy within. And I think this energy, that had accumulated inside of me, shifted the delicate biochemism of my brain and, to say it blunty, it made me crazy.“

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.


hoprg_1946c

(2/2) „Jediné, co mi vždy pomáhalo, bylo, když jsem začal malovat. Najednou jsem se začal smál, ta úzkost, ta zacyklenost, ty obsese z mé hlavy zmizely. Výsledky toho malování nebyly zpočátku nic extra, ale snažil jsem se tím nastavit na správnou frekvenci. Na vlnu, kdy se můj život bude vyvíjet dobře. Tím, že je člověk tady a teď a soustředí se jen na tu malbu, tak zapomene na všechny věci, které se mu točí v hlavě. Skrz malbu jsem se nakonec nějak vyrovnal i s tím obdobím, kdy jsem dělal v Baumaxu. Namaloval jsem čtyřicet velkých obrazů.“

„Když mi bylo dvacet sedm a byl jsem v prvním ročníku na Akademii výtvarných umění, tak jsem krátce šel do psychiatrického centra do Bohnic. Až tehdy jsem našel způsob, jak ty své obsese překonat. Popsal jsem ty své stavy psycholožce a ona mi poradila, abych tu obsesi, až zase přijde, prostě neřešil. A ať to zkusím udělat ve všech oblastech svého života. Ono to zní dost samozřejmě, ale říct to je mnohem snažší než to opravdu udělat. Ona mi tehdy řekla, ať to zkusím udělat hned ten den, až pojedu z Bohnic domu, až budu na Kobylisích vystupovat z autobusu. Řekla: ‚Vyjděte z toho autobusu a zkuste se neotočit.‘ Tak jsem si řekl: Dobře. Hrozně jsem se na ten moment těšil, na to, že to opravdu neudělám. Seděl jsem v tom autobuse a říkal si: Musíš to zvládnout. Tohle je tvoje cesta k novému, lepšímu životu. Teď vyjdeš ven, neotočíš se a nebudeš to v sobě řešit. A normálně se mi to povedlo. Hned v ten moment jsem začal cítit, jak se ve mně tvoří obrovské vlny, velká vnitřní energie. Jel jsem metrem na Muzeum a zase se neotočil. Tím jsem tu energii nezablokoval, jak jsem to dělával celé ty roky předtím. Nechal jsem ji volně proudit. To pro mě byl velký zlom. Cítil jsem takovou čirou radost, že jsem přišel na něco, co mi pomáhá. Hned jsem si začal říkat, že teď v sobě tu energii budu mít a že ji můžu dát do svých obrazů. Když jsem totiž maloval pár let před nástupem na Akademii, tak moje malby byly, jako bych je vystřihl z encyklopedie. Namaloval jsem třeba motýla, ale nebyla v tom žádná energie, žádná dravost, žádná malířskost. Veškerou svou energii jsem utápěl ve svých obsesích. Teď jsem jí najednou měl a mohl ji přenést na plátno.“

„Zjistil jsem, že mi ty obsese vlastně napovídají, jak něco neudělat. A tím tedy, jak si udržet zdravou mysl. To je nejdůležitější, udržovat si hlavu bystrou a čistou. I proto teď každé ráno píšu tři stránky deníku. Sednu si do křesla, dám si kafe a napíšu tři stránky textu. Krom toho, že psaním propojím hlavu s rukou, což je důležité i při kreslení, tak ze sebe vypisuji všechno, co mi leží v hlavě. To je velká terapie. Někdy píšu jen blbosti. Někdy píšu, co se stalo včera, na co se těším dnes. Jindy píšu něco, co mi pomáhá – třeba několikrát za sebou napíšu ‚nikam nespěchat‘. Nebo jen poděkuji, že se mi daří dobře.“

/

„The only thing which helped me was when I started painting. Suddenly I started to smile, the tension was gone, the cycle broke and the obsessions in my head disappeared. The results from this activity was so-so at the beginning but I tried to find the right frequency. The wave when my life will go in the right direction. When you are here and now and focus only on painting, you forget about all the things spinning in your head. Thanks to pairing I was also able to come to terms with the period when I worked at Baumax. I made forty large-format paintings.”

“When I was twenty-seven and I was in the first year at the Academy of Fine Arts, I went to the mental hospital in Bohnice for a short time. At that time I found the way to get over my obsessions. I described my feelings to the therapist and she advised my to ignore my obsession when it comes again. And to try it in all areas of my life. It sounds so obvious but sounds easier said than done. She told me to try it that very day on my way home when I’ll be getting off the bus on Kobylisy. She said: ‘Leave the bus and try not to turn.’ So I said: OK. I was very much looking forward to that moment when I would really do it. I sat on the bus and thought: You have to make it. This is your way to a new, better life. Now you’ll leave, don’t turn and won’t think of it. And I made it! I felt so many waves, such great energy within at that moment. I got on the metro to the Museum station and didn’t turn either. I didn’t block the energy how I had done it before. I let it flow. That was a real break-through for me. I felt pure joy that I found something which helps. I wanted to keep this energy and transfer it in my paintings. When I started painting a few years before the Academy, my paintings were like from an encyclopaedia. I painted a butterfly but there was no energy, no drive, no craft. I used to drown all my energy in my obsessions. But now I kept the energy and I could put in on the canvas.”

“I found out that the obsessions tell me what not to do. So they give me hints on how to maintain a healthy mind. Which is the most important, to keep the head bright and clear. That’s why I write three pages into my diary every morning. I sit in my armchair, have coffee and write three pages. Not only I connect my head to my hand by writing, which is very important for painting, but I write everything what is on my mind. It’s a great therapy. I sometimes write stupid things. Sometimes it’s stuff that happened yesterday or stuff that I’m looking forward to. I sometimes write what helps me – for instance I put down ‘don’t rush’ several times. Or that I’m thankful for being fine.”

__

hoprg_1946_harant_jan_web2

Jan Harant: „Z terapie v brnění“, akryl na plátně, 2016, 185 x 145 cm

Další jeho obrazy můžete najít zde. / More of his paintings.

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.


hoprg_1946a

(1/2) „Už v páté třídě na základce jsem měl ve věcech vytvořený určitý systém, který mi dával pocit vnitřní jistoty. Je těžké to popsat, ale přišlo mi, že musím všechno brát hodně zodpovědně. Že musím mít ve věcech pořádek, abych život zvládal. Měl jsem třeba na lavici srovnané všechny učebnice a měl strach z toho, že si nějakou zapomenu. Asi i proto pro mě začalo být těžké odněkud odcházet. Třeba jsem měl tehdy vždy problém, když jsem opouštěl školní šatnu nebo sedačku v metru – pořád jsem kontroloval, jestli všechno mám, jestli jsem něco nezapomněl. Pořád se mi to točilo v hlavě. Možná to zní jako takové banality, ale já to prožíval s velkým stresem. Nevěděl jsem, jak s tím pracovat. Jak to uchopit a odhodit za hlavu. Na střední škole to už pro mě bylo tak těžké, že jsem měl stavy, kdy jsem necítil absolutně nic. Ani venku, ani uvnitř. Jednoho dne jsem dostal záchvat a skončil v blázinci. Řekli, že mám obsedantně-kompulzivní poruchu.“

„Po jedné další hospitalizaci jsem začal pracovat v Baumaxu, v obchoďáku. Ale byl jsem v takovém stavu, že mi vlastně ani pořádně nedocházelo, že tam jde o nějaký prodej věcí – když si na to dnes vzpomenu, tak se musím smát. Vždy jsem tam přišel, dal si věci do skříňky, vzal si žlutý tričko, jmenovku a chodil jsem po obchodě, utíral prach a rovnal žrádlo pro kočky. Ředitel za mnou po měsíci přišel a říká: ‚Tak, teď už jste připraven, abyste mohl zákazníkům podávat vyčerpávající informace o sekačkách, drtičích větví, kompresorech a čerpadlech.‘ Ale já jsem vůbec nevěděl, co se po mě chce. Jak podat vyčerpávajíci informace o čerpadle, když o něm nic nevím? Navíc se mi tam po čase stalo, že jsem najednou ve všem začal viděl prázdnotu. Říkal jsem si, že to do rána přejde. Ale ráno jsem se vzbudil, šel do Baumaxu, uviděl tam ty klece, ty krabice, ty kufříky s nářadím, ty pily a za tím nebylo nic. Miliarda věcí, ale já v tom nic necítil. Říkal jsem si: Vždyť všechno je jen iluze! V té době jsem měl silné obsese, které mě připoutávaly k různým věcem a místům. Vyústilo to až v to, že jsem měl různé tiky – třeba jsem polknul a pak dva dny myslel na to, jak polknu znovu. Mrknul jsem a viděl černo před očima.“

/

“I remember having a set system in my things when I was already in the fifth grade. It gave me a feeling of inner security. It’s hard to describe it but I felt I had to take everything responsibly. I had to have everything in order so that I was able to manage my life. I had all textbooks aligned on my desk and I was afraid of forgetting something. Later on it started being difficult to leave from somewhere. Whenever I was leaving a dressing room at school and a seat in a metro, I kept on checking if I had everything with me, if I didn’t forget anything. It was all whirling in my head. It might sound banal but I was under a lot of stress. At high school it became so hard that I used to get into a condition when I felt nothing. Neither outside, nor inside. One day I got a fit and ended up in a mental hospital. They told me I had obsessive-compulsive disorder.”

After yet another hospitalisation I started working in Baumax, at a department store. But I was in a condition which didn’t allow me to find out that the job was about selling things – I have to laugh when I remember it. Whenever I came, I put my things in my closet in a dressing room, took the yellow T-shirt, a name tag and wandered around the store, wiped the dust and arranged packs of cat food. After a month, the manager approached me and told me: ‘Well, now you are ready to give our clients exhaustive information on grass mowers, garden shredders, compressors and pumps.’ But I had no idea what was it that he wanted. How to give exhaustive information on a compressor that I don’t know anything about? Moreover, after some time, I started seeing such a void in everything. I thought it would disappear in the morning. But then I woke up, went to Baumax and saw all those cages, boxes, sets of tools, saws and behind them there was nothing. I thought it was all just an illusion. At that time I had strong obsessions which tied me to various things and places. It all transformed into tics – I swallowed and then was thinking about another swallow for two days. I winked and I saw darkness in front of my eyes.”

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.


hoprg_1968c

(2/2) „Zpočátku jsem v Bohnicích odmítala léky. Měla jsem pocit, že mě tím chtějí zabít. Říkala jsem si, že se ten starší věk odmítá vzdát své vlády a chce lidi, kteří jsou vnímavější, nějakým způsobem zničit. Nikdo se se mnou ale o ničem nebavil. Asi tři čtvrtě roku jsem mohla ven jen v doprovodu rodiny. Až když jsem šla z příjmového na uzavřené oddělení, tak jsem narazila na psycholožku, která měla zájem pochopit, co se se mnou děje. Já jsem v té době nebyla dost dobře schopná mluvit o tom, co mi je a co se mi děje, ale bylo pro mě důležité, že se mě někdo snažil pochopit. Vycítila jsem, že to, co jí řeknu, nepoužije nijak proti mě. Mluvila jsem s ní o své bezradnosti, o tom, že je ve mě velké prázdno. Ona pozorně poslouchala a snažila se mi s pomocí jedné doktorky pomoci. Došly jsme k tomu, že to, co prožívám, je pro mě hodně spojené s otázkou víry. A že víra je pro mě v životě něco hodně důležitého. A zatímco dříve, na příjmovém oddělení, když jsem líčila, jak to v tom novém věku bude všechno hezké, jsem se dozvídala, že to je jen projev mé psychózy, tak tentokrát se ta doktorka s psycholožkou snažily řešit příčinu. Třeba mě nechaly mluvit s místním koordinátorem spirituální péče. Mohla jsem si s ním dlouze povídat, mohla jsem chodit odpoledne mimo areál léčebny a do kostela. Také vyhověly mé žádosti dostávat vegetariánskou stravu – dříve mi stejnou žádost jiná doktorka zamítla, s tím, že to bude dražší. Rozhodla jsem se tak z etických důvodů. Myslím si, že i díky tomu jsem začala mít pocit, že naslouchám sama sobě. A začala jsem se cítit líp. V té době jsem si začala říkat, jestli to, co si myslím, je opravdu tak nezpochybnitelné nebo jestli to může být i jinak.“

„Přijde mi, že razantní léčba pomocí léků nemůže nikdy fungovat. Protože takhle se lidi zaléčí, po čase propustí a dál nic. S psychologem jsme došli k tomu, že příčina mých potíží začala roky předtím, než jsem byla hospitalizovaná. Já jsem vždy měla sklony k perfekcionismu a k pocitům velké zodpovědnosti. To, co jsem chtěla já, jsem odsouvala až ‚na někdy‘. Často to totiž překryly různé povinnosti, které jsem vnímala, že mám. Říkala jsem si, že druzí lidé to mají těžší a potřebují mě víc. Starala jsem se o nemocnou babičku, snažila se vyjít vstříc různým kamarádům. Říkala jsem si, že to, co chci já, není vůbec důležité, že teď jsou důležitější věci. Ale když člověk popírá sám sebe, tak to nikdy nikam nepovede. To se teď snažím říkat i lidem, se kterými se tady ve volnočasovém klubu potkáváme. Snažím se je motivovat, aby se svým životem něco dělali, aby nebyli jen jeho pasivními diváky. Aby šli svou vlastní, individuální cestou. To je často jediná cesta k zotavení.“

/

„When I got into the psychiatric hospital, I used to refuse drugs at first. I thought they were trying to kill me. That the old age refuses to give up its reign and wants to get rid off the people who are more perceptive. But nobody discussed anything with me. For nine months I was allowed to go out of the building only when I was accompanied with my family. Only after they moved me from the admission ward to the closed ward, I met a psychologist who was interested in understanding what was going on with me. At that time, I wasn´t really able to talk about what I was going through but it was important for me that there was someone who tried to understand me. I could feel that she wouldn´t use the things I said against me. I talked with her about my helplessness, about the great void I felt inside of me. She listened carefully and tried to help me, together with a local doctor. We concluded that what I´d been experiencing was heavily connected with faith. And that faith was something very imporant for my life. And so while before, after I had been admitted to the hospital, they considered my talks about the new, coming age as signs of my illness, now the psychologist and the doctor tried to find the cause of it. They let me talk with a local coordinator of spiritual care. I was able to talk with him in lenght, in the afternoon I could go out of the hospital compound and I could visit church. They also granted my request to get vegetarian food – before another doctor had refused this request by saying it would have been more expensive. I decided for it out of ethical reasons. I think that also thanks to that I started to feel that I listen to my true self. And I started to feel better. At that time I started to think whether the things I considered to be true were really so unquestionable or if it all could be also different.“

„It seems to me that a vigorous medical treatment based on drugs can never work. Because this way people are treated, they let go and nothing else happens. Me and my psychologist have concluded that the cause of my troubles had started years before I was hospitalized. I always had an inclination for perfectionism and for feelings of great responsibility. I always used to postpone the things that I wanted for myself. I thought: I will do it, one day. Because often these things got pushed away by the responsibilities I thought I had. I thought that other people had more difficult things to deal with in life and so that they needed me more. I took care of my sick grandma, I tried to acommonade to what my friends needed. I thought that what I myself wanted was not important at all. But it will never get you anywhere when you deny yourself. That’s what I tell people that I meet here, in the leisure club of Fokus Praha. I try to motivate them to do something about their life, so they wouldn’t be just passive viewers. So that they follow their own, individual way. On many times, that’s the only way towards recovery.“

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.


hoprg_1968e

(1/2) „Pro mě bylo vždy těžké vyrovnat se s různými negativními jevy ve světě, ať už šlo o války nebo špatné mezilidské vztahy. Vždy jsem tyhle věci silně vnímala a hodně se jimi zabývala. Když se něco špatného stalo a já třeba viděla v televizi záběry z války, tak jsem se cítila bezmocně, že těm lidem nemohu pomoci. Mám stále v tom, co jsem prožila, trochu zmatek, ale mám pocit, že to tehdy došlo do okamžiku, kdy už nebylo možné tímto způsobem pokračovat. Zkoušela jsem se s tou nespravedlností ve světě nějak vnitřně vyrovnat. Říkala jsem si, že by stačilo málo a hodně věcí by se zlepšilo. Pak jsem začala jednoho dne vnímat, že lidstvo přechází z jednoho věku do druhého a říkala jsem si, že potom už bude lépe. Že vztahy mezi lidmi se napraví, že už nebudou války. Takhle jsem to vnímala a četla si o tom různou literaturu. Tehdy mi přišlo, že ty proměny světa můžu vnímat, že jsem citlivější to pozorovat. Dnes připouštím, že můj kontakt s realitou byl v téhle době poměrně malý. Docházela jsem tehdy k psychiatričce, která mi jednoho dne naznačila, že takhle to dál nepůjde. A tak jsem se nakonec ocitla v Bohnické léčebně na nedobrovolné hospitalizaci. Moje oficiální diagnóza je psychóza a organická porucha nálady, ale z pozdějšího rozhovoru s psychologem vyplynulo, že mám sklony trápit se věcmi, které nemůžu změnit. Já si myslím, že není jednoznačné, že za hospitalizací v psychiatrické nemocnici stojí vždy nějaké medicínské důvody. Někdy je za tím podle mě něco, čemu se říká psychospirituální krize.“

/

„It’s always been hard for me to cope with all the negative things in the world, whether these were wars or bad relationships. I’ve always been a person who thought about these things a lot. When something bad happened and I saw some war scenes on TV, I felt powerless because I couldn’t help those people. It’s still not so clear to me what I experienced but I think it all got into a moment when it was not possible to go on in the same way anymore. I tried to find a way how to deal with the unjustice in the world. I thought that not much would be needed for a lot of things to get better. One day I started to think that the humanity is passing from one historic period into another and I thought that when it will be over, things would be better. That the relations will change, that there will be no more wars. This was what I thought and I read all kind of literature about it. It seemed to me that I was more sensitive than other people to notice the ongoing transformation of the world. Now I can see that my contact with reality was quite weak at this time. I used to visit my psychiatrist and one day she said that something needed to be changed. And so I involuntarily ended up in the Bohnice psychiatric hospital. My official diagnosis is psychosis and organic mood disorder but me and my psychologist later concluded that I have a tendency to worry about things that I cannot change. I think it’s not clear that there are always medical reasons for hospitalization of a person in a psychiatric hospital. I think that sometimes it’s rather caused by something that’s called psychospiritual crisis.“

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.


hoprg_1967c

(3/3) „Když už je člověk na lécích roky, tak je to těžší – čistě psychologická léčba pak už tolik nezabírá. Zároveň, když u svého psychiatra zmíním otázku vysazování léků, tak o tom se mnou nechce moc mluvit. Spíše mě před tím varuje. Já to na jednu stranu chápu, protože léky beru už dlouho, ale na druhou stanu si říkám, že mi už dávno měli říct, že z dlouhodobého hlediska to není žádoucí. Protože to snižuje možnost se uzdravit. Protože léky člověka utlumují, než aby ho vedli k rozvoji. Já si myslím, že slovo psychóza je taková výmluva, abychom nechali lidi někde zapráškované a nemluvili s nimi, dokud se z toho neproberou. Mně se třeba líbí teorie, že ona takzvaná psychóza člověka zasáhne v době, kdy se ubírá nějakým špatným směrem. Americký psychiatr John W. Perry se vyjádřil, že psychotické stavy, respektive schizofrenie, je obnovný, sebeúzdravný proces. Což je hrozně zajímavý způsob, jak o tom přemýšlet. Takže když vám pak někdo řekne ‚Ty vaše představy, to je jen dopaminová porucha mozku!‘, tak je to naprosté znehodnocení toho, co se s vámi děje.“

„Dnes pracuji jako koordinátor svépomocných aktivit v Klubu Mosty, což je volnočasový program organizace Fokus Praha pro lidi s vlastní zkušeností s psychiatrickou diagnózou. Máme tady takový nehierarchický přístup. Já tu nejsem jako někdo, kdo by měl lidem něco nařizovat nebo jim dávat návody do života. Jsem tu od toho, abych je vyslechl a abych jim zprostředkoval svoji zkušenost. Snažím se být lidem průvodcem po těch místech, která já už trochu probádal. Aby nemuseli zbytečně bloudit.“

/

„When someone uses drugs for a long time, a purely psychological treatment doesn’t work that much anymore. At the same time, when I mention the question of cutting out the drugs to my doctor, he doesn’t want to hear about it. He warns me from it. On the one hand I can understand because I´ve been takng drugs for a long time now but on the other hand I think somebody should have told me a long time ago that a long-term use of drugs is not desirable. Because it decreases a chance of recovery. Drugs make people mute rather than leading them towards their development. I think that the word psychosis is a kind of an excuse so that we can let people be heavily medicated and not talk to them until they ge out of it. I like a theory that the so-called psychosis hits a man at the time when he or she goes in a wrong direction. American psychiatrist John W. Perry stated that psychotic condition, or schizophrenia, is a regenerative, self-healing process. Which is a very interesting way how to think about it. So when somebody tells you ‚those visions of yours, that’s just a dopamine brain malfunction!’, it’s a total depreciation what you’re going through.“

„Today I work as a coordinator of self-help activities in the Mosty club which is a leisure program of Fokus Praha for people with the experience of psychiatric diagnosis. We have a non-hierarchic approach. I am not here as someone who should order people to do something or to give them instructions on how to live their lives. I am here to listen to them and share my own experience. I try to guide them around the place that I’ve explored. So that they wouldn’t get needlessly lost.“

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.


hoprg_1967e

(2/3) „Můj příběh je o tom, že nevím, jestli mám nějakou poruchu v mozku anebo jestli jde o psychologický proces. Jsou přístupy, které ukazují, že to, co mi diagnostikovali, tedy paranoidní schizofrenie, vzniká jako určitý proces myšlení. Ten vede až k tomu, že člověk pociťuje takovou úzkost, že přestává být schopen komunikovat s druhými lidmi. Britská psychologická společnost se na to dívá takto. Teď na podzim v Praze proběhla konference, kterou organizoval Národní ústav duševního zdraví, a tam se k téhle otázce stavěli úplně naopak. Lidé z tohoto ústavu totiž mají za to, že příčinou je porucha mozku. Já jsem na tohle vysvětlení nakonec po těch prvních hospitalizacích také přistoupil. Tehdy mě přesvědčili, že můj problém spočívá v přebytku dopaminu v mozku. S tím jsem žil dlouho. Což ale vedlo k tomu, že jsem rezignoval. Byl jsem poslán do invalidního důchodu a rezignoval na to, že na sobě nějak mohu pracovat. Dlouho jsem nic nedělal. Maminka se o mě starala – vařila, prala, uklízela –, táta dělal na baráku a já jsem jen seděl doma, koukal do stropu a poslouchal rádio. Jednou za týden jsem chodil na skupinovou terapii, ale ta mě vůbec nevedla k tomu, abych se sebou něco dělal. Po čase ale usoudili, že pro mě bude lepší individuální terapie, a tam se začalo něco hýbat. Zanedlouho mě také psycholog poslal bydlet do terapeutické komunity, kde jsem zjistil, že nejsem sám, kdo má takovéhle problémy. Pobýval jsem tam rok, dostal se od rodičů, kteří mě opečovávali a zneschopňovali, a zjistil jsem, že na sobě dokážu pracovat. A že o sobě a svých problémech dokážu mluvit. To mě postavilo na nohy.“

„Domnívám se, že to, co mi mohlo na začátku, v době mé první epizody, pomoci, by bylo, kdyby se mnou někdo opravdu mluvil. Já jsem třeba navštívil finské městečko Tornio, kde už od 80. let dělají něco, čemu říkají ‚Otevřený dialog‘. Je to setkání lidí, do kterého zapojí blízké okolí člověka. Rodinu, příbuzné, nejbližší kamarády, kolegy z práce. Ale může tam být i nějaký úředník, který s člověkem přichází do kontaktu. Tyhle lidi oni sezvou dohromady a řeší s nimi problém toho daného jedince. A ukazuje se, že ho pak nepotřebují zamedikovat, utlumovat. Protože on v sobě většinou sám najde sílu jednat – vylíčit, co se s ním děje, vysvětlit, co ho vedlo k určitému jednání. Nebo jen říct, jaké má potřeby. Na to je celý ten přístup zaměřený – okamžité potřeby člověka. Oni jsou schopni to setkání zorganizovat v krátké době. Protože když se neřeší ty aktuální potřeby člověka, a to se stávalo mně, tak on začne být apatický a začne mít pocit, že nikoho nezajímá, co se s ním děje. Až to nakonec vzdá. Pak jsou lidé dlouhodobě na lécích a dlouhodobě hospitalizovaní.“

/

„My story is based on not knowing if I have a brain malfunction or if it’s all a psychological process. There are approaches that show that paranoid schizophrenia, which I was diagnosed with, emerges as a mental process. It leads to a condition when one experiences such an anxiety that he is not able to communicate with others anymore. The British Psychological Society sees it this way. This Autumn there was a conference held in Prague which was organized by National Institute of Mental Health and the people there had quite opposite views. Because people of the Institute think that schizophrenia is a brain malfunction. After my first hospitalizations I accepted this explanation as well. They convinced me that my problem lies in dopamin surplus in brain. I lived with this thought for a long time. But it led to my resignation. I got a disability pension and I gave up on the thought that I could work on myself. I didn’t do anything for a long time. My mom took care of me – she cooked, cleaned, did laundry – my father worked on the house and I just sat at home, stared into a ceiling and listened to a radio. Once a week I used to go to a group therapy but it didn’t really motivate me to do anything about me. But after some time they decided that an individual therapy work better for me and things started to change. Not long after that the psychologist sent me to a therapeutical community where I found out that I was not alone with such problems. I spent a year over there and I got myself from my parents who had taken care of me and by doing that had made me incapable. I found out that I can work on myself. And that I am able to talk about me and my problems. That put me back on my feet.“

„I think what could have helped me at the beginning, at the time of my first episode, would have been if anyone had really talked to me. I had a chance to visit Tornio, a small city in Finland where they, already since the 1980′s, use something called the ‚Open Dialogue’. It’s a meeting of people close to the affected person. His family, relatives, close friends, collegues from work. But there can also be a person from a certain office who deals with the person. They invite all those people and talk with them about problems of the person. And it shows that they don’t need to put him under medications and mute him. Because the person himself usually finds strenght to act – to explain what’s going on with him, to explain what led him to do certain things. Or just to say what are his needs. That’s the key thing of the approach – the immediate needs of a man. They are capable of organising the meeting in a short time. Because when these needs are not addressed, as it happened to me, the person starts to feel apathetic and starts to feel that nobody cares about him. Until the moment when he gives up. Then there are people who are medicated and hospitalized for a long time.“

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.