Powered by Seat

HOPRG_2102a

„Měli jsme velké hospodářství na Vysočině. Můj otec zemřel, když mi bylo šestnáct let, v době, kdy jsem snil o tom, že půjdu k letectvu – ještě mám doma odznáček Masarykovy letecké ligy, kam jsem se hlásil. Dnes jsem čtyřiadevadesátiletý dědek, ale pořád mě baví se dívat, kdykoliv nade mnou něco proletí. Máma ale tehdy řekla: ‚Žádné letectvo, tady máš hospodářství, budeš se starat!‘ A tak jsem se staral. Zpočátku dost nerad, i jsem za války s dvěma kamarády téměř utekl na Západ. Když jsme se ale dostali na polské hranice, tak jsem jim řekl: ‚Kluci nezlobte se! Já bych strašně chtěl jít s vámi, ale mám tady mámu, nemůžu ji tu nechat.‘ Svědomí mi to nedovolilo. Já se tedy vrátil, ale oni se do té Anglie opravdu dostali. Oba je vzali k letectvu a nakonec opravdu lítali nad La Manche. Jednoho z nich tam sestřelili, má v Humpolci pomník. Maminka mi o pár let později také zemřela a mě na konci války Němci nasadili, spolu s třiadvaceti tisíci jinými, na kopání zákopů v Rakousku. Tam to bylo také hrozné. Jak každý člověk mého věku říká, že by si zas přál být mladý, tak já ne. Nechtěl bych svůj život prožít znovu.“

„Měl jsem souseda, který měl na štítě domu čtyřlístek. To byl takový člověk, co neustále převlékal kabát – přišli Němci, byl hned u Němců, přišli komunisti, byl hned u komunistů. Hned po převratu v roce 1948 začal jezdit na okresní úřad a stal se z něj místní agronom. Rozepisoval lidem dávky – kolik mají dodávat čeho, co smí a nesmí zasít, prodat. Ti, kdo měli menší výměry hospodářství, těm nenapsal nic, ale ti, kdo vlastnili větší pozemky, dostali nesplnitelná čísla. Aby jim mohli začít sázet pokuty, aby je mohli zavřít. Aby ty takzvané ‚kulaky‘ mohli odstranit. A já byl jeden z nich. Nenáviděný. Přestože toho naše rodina pro lidi v obci tolik udělala. Před válkou i za války. Vzpomínám si například, že jsme chodili k jednomu krejčímu, který měl tři syny. Jelikož jsme měli až osm kila másla týdně, tak jim ho matka levně prodávala. A oni byli úžasně ochotní. Ale když přišli komunisti, tak ti jeho synové byli najednou na Národním výboru, najednou to byli komunisti jako řemen. Já brzy dostal ohromné smyšlené pokuty – padesát tisíc, dvacet tisíc, osm tisíc, ještě mám ty papíry doma. Byl jsem mladý, takže jsem si to nebral tolik do hlavy, ale mnoho z těch, kdo měli v okolních obcích velká hospodářství, si vzali život. Takové peníze samozřejmě nikdo neměl. A tak k nám jednoho dne synové toho krejčího přišli a začali zapisovat, co vlastníme. Přišli zabírat. Pamatuji, že jsem tam měl starou konev od mléka, kde jsem uschovával vyjetý olej. I tu zapsali. Tomu jsem se musel až smát. Sebrali úplně všechno. Já jsem předtím ještě zkoušel některé ty dluhy splatit – odjel jsem pracovat na Šumavu, sváželi jsme dřevo. Ale když jsem se vrátil, tak jsem na místě našeho domu našel tři holé zdi. Komunisti zakládali zemědělská družstva, a tak tam svedli veškerý dobytek a udělali si z toho úřad. Než to všechno přestěhovali k jednomu mlynářovi z vedlejší vesnice, který vlastnil ještě o dvacet hektarů víc než my. Tehdy jsem se na tu zříceninu domu díval a napadlo mě, že si ten výjev nakreslím. Ten mám také uschovaný. Napsal jsem si na něj: ‚Vítáme tě v tvém rodném domě!‘ Ale nebral jsem to tragicky. Kdybych to tragicky bral, tak bych tu s vámi dnes neseděl. Říkal jsem si, že proti tomu nic nezmůžu: ‚Nějak bylo, nějak bude, zase se nějak protluču.‘ Můj tchán mi jednou říkal: ‚Já v té době seděl v kanceláři, já nevím, že by se něco dělo!‘ Všechno to šlo mimo něj. A to ani nebyl ve straně. Říkal: ‚Co mi to tady vypravuješ, pro mě to jsou pohádky!‘ Pro někoho pohádky, pro mě to byl život. Dům jsem během několika let celý zrekonstruoval, ale v třiapadesátém mi nakonec sebrali i ten. Řeknu vám, co jsem asi ještě nikdy nikomu neřekl: Tehdy jsme s pár kamarády měli i nápad, že bysme toho agronoma odstřelili. Jezdil na motocyklu do města na úřad a my, že si na něj počkáme. S puškou. Nakonec jsem si řekl: ‚Ne, já mu život nedal, nesmím mu ho brát.‘ Dodnes jsem za to rád. Je zajímavé, že ten můj pozemek dnes vlastní jeho vnučka, koupili to za pár haléřů. Mně tam zbyl kousek země, sto osm metrů meze, a tak tam občas zajedu. Teď zrovna ten můj rodný dům rekonstruují. Jednou jsem se tam zašel podívat. Ta paní říkala: ‚Co tady děláte?‘ Já říkal: ‚A co vy tady děláte?‘“

/

“We used to have a big farm in the Czech Highlands. My father died when I was sixteen, at a time when I dreamt of joining the air forces – I still have a badge of the Masaryk aircraft which I applied to at home. I’m ninety-four years old now but I still enjoy looking up when I see something flying above me. Back then, my mum told me: ‘No air force, there is your farm you have to take care of!’ So I did. At first I didn’t like it, I even wanted to run away to the West with two friends of mine during the war. When we reached the Polish borders, I told them: ‘Guys, I’m sorry! I would really love to go with you but my mum lives here and I can’t leave her.’ My conscience didn’t allow me. So I went back but they eventually reached England. Both joined the air force and both used to fly over the La Manche channel. One of them got shot down, he has a memorial in Humpolec. My mum died a few years after that and I was sent by the Germans to Austria for digging trenches as forced labor at the end of the war. That was horrendous. When people say they would like to be young again, I wouldn’t. I wouldn’t like to go through my life again.”

“I used to have a neighbour who had a four leaf clover on the gable of his house. It used to be that kind of person who used to change coats constantly – the Germans came, he joined them, then there were Communists, he joined them right away too. After the coup in 1948 he stated going to the municipal office and he became a local agronomist. He had to assign rations to the people – how much they should deliver, what should be sown and hat not, how much to sell. Those who had a lower acreage didn’t get anything but those who owned bigger areas were assigned unreachable numbers. So that they could be fined and put behind bars. So they could get rid of the so called ‘kulaks’. And I was one of them. The hated. Even though our family used to do so much for the local community during the war, and also before it. I remember that we used to come see a tailor who had three sons. Because we had up to eight kilos of butter weekly, my mum sold them some under very good conditions. And they felt so obliged! But when the Communists came, the sons got high position at the national committee, suddenly they were hard-core Communists. And I got ridiculous fines – fifty thousand, twenty thousand, eight thousand, I still have those pieces of paper at my place. I was young so I didn’t take it so much to heart but many many local farmers took their lives. Because no one had that much money. So one day the sons of the tailor came to us and started writing up all we had. They came to take our property. I recall I had an old milk jug where I stored old motor oil. They put it on their list as well. I had to laugh. They took everything. I tried to pay back some of the debts – I went to Šumava for work, we gathered wood. But when I came back I found just three bare walls. The Communists used to found agricultural cooperatives and so they took all the livestock in there and remade it into a bureau. Then they all took it to a miller from the neighbouring village, as he owned twenty hectares more. I remember looking at the ruin, I had an idea of drawin a picture of it. I still have it by me. I put down on it: ‘Welcome to your native house.’ But I didn’t take it tragically, I wouldn’t be sitting here with you now if I did. I told myself that I couldn’t do anything about it: ‘What will be, will be, I will get by somehow.’ My father-in-law told me once: ‘At that time I used to sit in an office, didn’t have an idea that there was something going on.’ It all passed by him. He said: ‘What are you telling me, it’s just some made-up stories!’ For some made-up stories, for me it was my life. I reconstructed the house, it took several years, but they eventually took it away from me in 1953. I will tell you something I haven’t told anyone so far: At one point, I even had a plan with some of my friends that we would take the agronomist down. He used to take a motorcycle to the town so we were thinking about waiting for him. With a gun. Eventually I decided not to: ‘I didn’t give him the life, I shouldn’t take it from him.’ Today I’m happy that I decided so. But it’s interesting that his grand-daughter is the one who owns my former land these days, they bought it for some pennies. I still have a strip of land in the area – one hundred and eight metres of balk – so I go there from time to time. They are just reconstructing my native house. I once went there. The woman said: ‘What are you doing here?’ And I replied: ‘And what are you doing here?’


HOPRG_2101a

„Před lety jsem si zvykl chodit na Kolbenku, na blešák. Jsem muzikant, takže občas jsem tam našel nějaký hudební nástroj, jindy jsem se jen přehraboval různými zajímavými artefakty. Jednou jsem takhle narazil na starý, prázdný sešit. Pěkně vázaný, se čtverečkovaným papírem uvnitř. Přestože byl snad z 20. let, tak byl hezky zachovalý. Když jsem si ho ale přinesl domů a otevřel ho, tak jsem zjistil, že do něj nedokážu nic napsat. Říkal jsem si, že nemá smysl, abych tam psal nějaké svoje pokusy o básničky nebo abych si z toho udělal deník. Ten sešit vypadal, že tady ještě dlouho bude, a tak mi přišlo, že by to chtělo nějaký trvanlivější obsah. Univerzálnější informaci. Několik let mi ležel na poličce u počítače – nevěděl jsem co. Až jsem ho jednoho dne tak nějak spontánně vzal a plnícím perem do něj napsal ‚Do, Re, Mi, Fa, Sol, La, Si‘, solmizační slabiky. Což je kód z 11. století – říkal jsem si, že ten už se ukázal být dotatečně trvanlivý. Nejdřív jsem to napsal v řádku, potom ve sloupci, pak jsem začal vyplňovat vznikající čtverec. Přišlo mi to vtipné a začal jsem si uvědomovat, kolik různých kombinací těchto slabik je možné vymyslet a do toho sešitu napsat. Celé léto jsem potom ten sešit nosil u sebe a popisoval ho. Jel jsem kombinatoricky, sedm na čtvrtou, všechny kombinace. První kapitola byla ‚Do-Do-Do-Do‘, ‚Do-Do-Do-Re‘, ‚Do-Do-Do-Mi‘, a tak dále. Jako v Rumburakovi, když počítač hledá zaklínadla: ‚Hubero kororo‘. U těch různých kombinací mi to vyhazovalo všemožné slovní asociace a také jsem po čase zjistil, že z toho jdou vytvářet různé grafické motivy. Nakonec jsem popsal celý sešit, snad sto padesát stran. Původně jsem si myslel, že to bude jen taková estetická věc pro mě, ale jelikož jsem to často psal někde mezi lidmi, v parku i hospodě, tak to dopadlo jinak. Byl to jeden z těch případů, kdy se zdánlivě iracionální a nesmyslné chování začne samo rozvíjet a někam nepředvídatelně směřovat. Spousta lidí mi koukalo přes rameno a různě mi to interpretovali – v jedné hospodě seděl zeměměřič a tvrdil, že to jsou souřadnice. Také jsem zjistil, že mě podle toho baví hrát, což zas začalo zajímat další lidi. Nakonec jsem se rozhodl, že to vydám tiskem – což obnášelo, že jsem to celé přepsal do excelových tabulek. Mohl jsem to jednoduše vytvořit pomocí pár počítačových funkcí, ale bylo zajímavé přistoupit k tomu jako k rukopisu. Včetně toho, že tam při přepisu vznikly různé chyby. Takže – vyšlo to, vyšly na to různé ohlasy a recenze, dostalo se to k lidem z Archivu výtvarného umění, rukopis byl vystaven v DOXu jako autorská kniha. Pak jsem také uspořádal několik koncertů, například v Libeňské synagoze. V Maďarsku, kde mají s těmi slabikami spojená i gesta, z toho vznikl takový ‚ruční balet‘. Nakonec jsem se s tím dostal i na festival experimentální literatury do Krakova a různá literární média se mě začala ptát, jestli nemám ještě nějaké další texty. Takže mně se tímhle způsobem omylem zrodila kariéra experimentálního básníka.“

/

“A few years back I got used to going to a flea market in Kolbenka. I’m musician and I found some music instruments there, or I just dug through some interesting artefacts. Once an old and empty notebook popped on me. It had a nice binding, with squared paper sheets inside. Even though from the 1920s, it was was well-preserved. When I brought it home and opened it, I realised I couldn’t write down anything. There was no point in putting in either some silly poetry experiments of mine, or to use it as a diary. The notebook looked as if it was gonna be around for some time so I thought it deserved a more permanent content. A universal piece of information. It lay on a shelf by my computer – I didn’t know what. But then, one day I just took it and spontaneously wrote down: ‘do, re, mi, fa, sol, la, ti’, the solfa syllabi. Which is a code from the 11th century – I though that one turned out to be quite permanent. At first I wrote it into a row, then into a column, then I started filling in the arising square. I found it funny and thanks to it I started realising how many various combinations is there and how many I can put down into this notebook. The whole summer I was carrying the notebook with me and wrote in it. I did it in a combinatorial way. The first chapter was ‘Do-Do-Do-Do‘, ‘Do-Do-Do-Re‘, ‘Do-Do-Do-Mi‘ and so on. As in the Rumburak series when the computer looks for magic formulas: ‘Hubero kororo‘. There were various verbal associations and I also found out that I could create diverse graphic motives. Eventually I wrote all over the notebook, one hundred and fifty pages I think. Originally I thought it was going to be an aesthetic thing for me but because I wrote among people, in parks and in pubs, it turned out differently. It was one of those cases when seemingly irrational and nonsense behaviour starts to develop and aim at something on its own. A lot of people peeked over my shoulders and interpreted what they saw – a geodetist claimed those were coordinates. I found out I ended playing according to it, which attracted other people. Eventually I decided to publish it in print – which meant transcribing everything into excel sheets. I could have created it with a few computer functions but it was interesting to approach it as a manuscript. Including the mistakes which were made in the meantime. So – it worked out well, there were some reviews and accolades, it reached people from the Art Archive and the manuscript was exhibited in DOX as an authorial book. I organised several concerts, for example in the Libeň synagogue. In Hungary where they have syllabi connected to gestures there was a ballet made. I got into a festival of experimental literature in Crakow thanks to it and various literature media started asking me if I had any other texts. So this is how my career of experimental poet started by mistake.”

__

Jan Faix: Solmizační variace (listování rukopisem)


HOPRG_2100a

„Přemýšlím o dítěti, o tom, že bych ho ráda měla. Už na tom pracujeme, a tak si říkám, jak to všechno bude. Není to jednoduché, v mém věku. Je mi třicet sedm. Ale to, že dítě chci, že na něj jsem připravená, vím už asi deset let. Ale prostě mi k tomu chyběl partner. Mnoho mých kamarádek má stejnou zkušenost – najít po třicítce chlapa, který na člověku nebude totálně závislý, který vás bude mít rád a bude s vámi chtít mít děti, to je snad umění. Přijde mi, že takoví chlapi už jsou všichni oženění. Já vždy narazila buď na takové, kteří na mně byli hrozně závislí a uzurpovali můj vnitřní život – u jednoho jsem měla pocit, že mě tak moc potřebuje, že jsem jen čekala, kdy na mě začne čekat před prací –, a nebo na takové, kteří se nechtěli vázat. Ti s vámi rádi zajdou za zábavou, vyjedou na víkend, ale neexistuje s nimi žádné ‚my‘ a už vůbec ne nějaké dítě. Nedomlouvají si nic moc dopředu. Když zrovna mají náladu, tak vám napíšou: ‚Co děláš dneska?‘ Po čase jsem se cítila tak trochu jako prostitutka. Takovým chlapům se snad ani nevyplatí ty intimní okamžiky svěřit. Ale je to složité, ženská má také svoje potřeby.“

„Trápí mě, že jsem včas nepochopila, že život je docela krátký. Táhne mi na čtyřicet a já pořád nemám dítě a nejsem vdaná. Mám dnes pocit, že do třicítky jsem potkávala velice slušné chlapy, ale neuvědomovala jsem si to. Každý má nějaké chyby – měla jsem být kdysi nadšená už jen z toho, že měl nějaký chlap zájem o rodinu a že byl hodný. Dnes vím, že není na co čekat. Kdo vybírá, ten přebere, lepší to nebude. Mívala jsem pocit, že si věci stačí dobře promyslet a bude to. Ale zjistila jsem, že to tak není. Přestože mám všechno už dlouho jasné, tak tu teď s vámi sedím a brečím. Sama jsem z toho překvapená. Mám se dnes dobře, mám všechno, co bych mohla chtít, ale necítím se šťastná. Nevím, čím to je. Jestli je to tím, že mi chybí to dítě, nevím. Přijde mi, že dříve jsem byla bezstarostná, nic mě netrápilo. Dnes mě trápí spoustu věcí. Daleko víc očekávám od přítele. Myslím, že je to dobrý přítel, ale pořád čekám víc. Víc lásky. On je takový studený čumák. Třeba mi doteď neřekl, že mě miluje. Přestože jsme spolu déle než dva roky, přestože se plánujeme vzít, přestože spolu plánujeme rodinu. Nikdy mi to neřekl. A mně to asi chybí. On tvrdí, že to nemá v sobě, že to nikdy nezažil, že to neumí cítit. Já nevím, podle mě to umí cítit každý. A už vůbec nevím, jestli je dobrý nápad pořizovat si dítě s někým, kdo mě nemiluje.“

/

„I think about a child, about having one. We’ve been working on it and so I wonder how everything will work out. It’s not easy, in my age. I’m thirty-seven. But it’s been ten years since I started to feel that I want a child, that I’m prepared for it. But I simply missed a partner for that. Many of my female friends have the same experience – it feels like a special skill to be over thirty and to find a guy who wouldn’t be totally dependable on you, who would love you and want a child with you. It feels like all guys like that have already married. I always used to meet either the kind of guys who were really dependable on me, who used to usurp my inner life – with one of those I had a feeling that he was very close to wait for me infront of the buidling where I worked – or the kind who doesn’t want to commit to a relationship. Such guys are happy to go out with you, to go on a weekend trip, but there’s no ‚us‘ for them, and definitely no baby. They don’t really plan ahead. When they’re in the mood, they text you: ‚What are you up to tonight? ‚ After some time I felt almost like a prostitute. I don’t think it’s even worth sharing the intimite moments with such guys. But it’s complicated, a girl also has her needs.“

„I’m sorry that it took me such a long time before I understood that life is quite short. I’m almost forty, I don’t have a child yet and I’m not married yet. Now I feel that before I was thirty, I used to meet very decent guys. But I didn’t realize it. Nobody’s perfect – I think I should have been impressed by the fact that a guy was nice and that he was interested in having a family. Now I know that it doesn’t make sense to wait. The ones who hesitate end up without any options. It won’t get any better. I used to think that if I had had a clear idea of things, everything would have been alright. But I found it’s not like that. Even though I’ve had my priorities straight for a long time, I’m now sitting here with you, crying. I’m quite surprised by it myself. I’m doing fine, I have everything that I need, but I don’t feel happy. And I don’t know why. It may be because I miss having the baby, I don’t know. I feel that I used to be so carefree, there was nothing that bothered me. Now a lot of things do. I expect more from my boyfriend. I think he’s a good boyfriend but I keep expecting more. More love. He’s like a cold fish. He still hasn’t told me that he loves me. Even though we’ve been together for two years, even though we plan a wedding, even though we plan to start a family. He never told me. And I guess I miss it. He says that he doesn’t have it in him, that he never experienced it, that he’s not capable of feeling it. I don’t know, I think everybody is able to feel that. And I really don’t know if it’s such a good idea to have a child with someone who doesn’t love me.“


HOPRG_2099c

„Přemýšlím o korelaci mezi složitým a jednoduchým. Třeba v oblastech politiky nebo kultury, kde je dnes tendence věci zjednodušovat, což ovlivňuje to, jak lidé vnímají svět okolo sebe. Děsí mě taková ta ‚buzzfeed‘ vrstva masové kultury, která funguje způsobem: Like‚ dislike. Už dávno to není jen na internetu, ale v celém vnímání světa. Něco se ti líbí anebo nelíbí, nic mezi tím. Ale tak jednoduché to přeci není, těch emocí, otázek a informací je mnohem víc. Mně přijde, že jednoduchost je poměrně nebezpečná věc. I ve vztazích mezi lidmi. Ale vždy je jednodušší si něco zjednodušit. Jakmile něco rozdělíš na černé a bílé, tak máš hned po problému. Když si všímáš i kontextu a různých detailů, když se snažíš vcítit i do pozice druhého člověka, tak je hned všechno hrozně složité. Ale je to upřímnější. Takže neustále vybírám mezi nekonečným zpochybňováním všeho a ‚štastnějším životem‘, který vidím u některých svých známých, kteří mají ve věcech jasno. Nesnaží se koukat do hloubky. Někdy mi přijde, že ta hloubka není ničím užitečná, ale přijde mi, že jde hlavně o to, jakou má člověk představu sám o sobě. Můžeš si vytvořit hotový obraz sebe sama – víš, jak funguješ v takové a takové situaci, jaký máš názor na to a na tohle, a jedeš si v tom. Když se sejdeš s kamarády, kteří to mají stejně jako ty, tak vaše komunikace funguje podle předem daných šablon. To podle mě není dobré. Myslím, že člověk by měl neustále zpochybňovat všechno, co ví, a všechno, co je zvyklý cítit. Jakmile já mám pocit, že o sobě vím úplně všechno, tak se někam zavřu, s nikým se nescházím, a třeba měsíc strávím o samotě. To je dobrá mentální hygiena. Většinou si pak vzpomenu, že jsem někdo úplně jiný, než jsem si myslela.“

/

„I’ve been thinking about a correlation between simple and complex. For instance, the fields of politics or culture with their conteporary tendencies for the simplification of things that affects the way people see the world around them. I’m terrified by the ‚buzzfeed‘ layer of mass culture that works in either ‚like‘ or ‚dislike‘ way. It’s not only on the internet anymore, it gets into the whole perception of the world. You either like something or you dislike it, there’s nothing in between. But it’s not that simple, is it? There are many more emotions, questions and information. I think that simplicity is quite dangerous. Even in human relationships. But it’s always more simple to simplify things. When you sort it out into black and white, the problem is gone. When you pay attention to the context and various details, when you try to put yourself in other people’s shoes, everything gets very complicated. But more honest. And so I keep choosing between the endless questioning of everything and the ‚happier life‘ that I see some of my acquaintances lead. Because they have a clear idea how things are. They don’t try to see the depth of things. Sometimes I think that the depth is useless but the essential thing is how one thinks about him- or herself. You can create a complete image of yourself – you know what you are like in this or that situation, what’s you view on this or that topic, and you just go with it. When you meet with your friends who have it the same way, your communication works according to predefined patterns. For me, that’s not good. I think that one should constantly question everything he knows, everything he feels. As soon as I feel that I know everything about me, I hide somewhere, I don’t meet anybody and spend a month alone. That’s a good mental hygiene. It usually happens that I remember that I’m a completely different person than I thought.“


HOPRG_2098a

„V roce 1970 jsem odešla z republiky. Během dvou let, které tomu přecházely, mi zemřeli oba rodiče, kteří za socialismu dost trpěli. Můj otec byl ve své profesi vysoce postavený, ale komunisté ho donutili jít v pětapadesáti do penze. A žádnou penzi mu nedali. To byla rána pro celou rodinu. Babičce už dříve sebrali dům, pocházela z částečně německé rodiny. Vždy nám dětem říkala: ‚Nejlepší by bylo, kdybyste se odstěhovaly do Vídně.‘ Což tehdy už normálně nešlo. Ale od babičky a od rodičů jsme měly ‚kapitalistickou‘ výchovu z doby První republiky, kdy hodně cestovali po Evropě. Ve škole jsme zas slýchaly o socialismu, a tak jsme byly vnitřně takové rozpolcené. Žili jsme v Brně a myslím si, že jsme se sestrami v dospívání ničím přímo netrpěly, rodiče se snažili, abychom nestrádaly. Ale jednou za čas se vždy něco objevilo – že jsme z buržoazní rodiny, že máme rezidenci, zatímco jiní bydlí v garáži, že chodíme výstředně oblékané. Volali si kvůli tomu mého otce do školy, nebo to probírali na takzvaném uličním výboru. Často řešili vyložené blbosti. Neustále nám předkládali, že se ostatním lidem vymykáme, že jsme jiní. Nebyl to dobrý pocit. I když jsem utekla, tak ve mně zpočátku zůstával strach, že mě někdo neustále sleduje a kontroluje. Což ale bohužel byla částečně pravda. Do Švýcarska uteklo hodně lidí – byli jsme sice všichni na jedné lodi, v podobné situaci, kdy jsme museli začínat od nuly, já říkala ‚od ponožek‘, ale brzy se i tahle skupina rozdělila. Najednou tam byli takoví, kteří sem mohli jezdit. Scházeli jsme se různě po hospodách. Někdy se stalo, že si k vám někdo přisedl a začal se vyptávat: ‚Co děláš? A kde jsi? A kde pracuješ?‘ Donášeli. Po revoluci jsme je s manželem našli v seznamech spolupracovníků StB. Mně naštěstí často byli podezřelí od začátku, a tak jsem se od té komunity brzy odstřihla. A možná i kvůli takovým zkušenostem jsem žádný výrazný stesk po domově necítila. Nepomohlo tomu ani to, že když jsme se sem s manželem poprvé vrátili v roce 1990, tak jsme vnímali, že se na nás lidé dívali se závistí, snad i se zlobou. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme byli jinak oblečení, nebo jestli jsme mluvili jinak, ale třeba jsme šli na Hrad, chtěli si koupit lístek a slyšeli: ‚Vždyť vy nejste odsud!‘ Nečekali jsme, že nás tady bude někdo vítat, ale chtěli jsme, aby se k nám lidé chovali slušně. Cítím, že i mezi mnou a mými sestrami, které tu zůstaly, se vytvořila určitá bariéra, kterou nedokážeme překročit. Abych řekla pravdu, tak když sem dnes přijedu, tak se tady cítím a pohybuji jako turistka.“

/

„I left Czechoslovakia in 1970. During two years that preceded it, both of my parents died. They suffered a great deal during the socialism. My father had a high position in his profession but Communists made him retire at the age of fifty-five. And they didn’t give him any pension. It was a blow for the whole family. They had taken my grandma’s house before, she was from a partially German family. She used to say to us kids: ‚It would be best if you moved to Vienna.‘ Which was not possible at that time anymore. But our grandma and from our parents gave us a ‚capitalist‘ education of pre-war Czechoslovakia when they travelled a lot around Europe. At school we used to hear about socialism and so we felt a certain split inside of us. We lived in Brno and I think that me and my sisters didn’t really have to deal with anything difficult while growing up, our parents made an effort for us not to suffer any hardship. But once in a while something came up – we heard remarks that we were from a bourgeois family, that we had a residence while other people lived in a garage, that we dressed in an eccentric way. They used to call for my father to come to school because of that or they discussed it in a so-called Street Committee. They often dealt with complete trivialities. They kept saying to us that we were different than others. It was not a good feeling. Even when I escaped, for some time I still felt a fear of being observed and monitored. Which was sadly a true to some degree. A lot of people emigrated to Switzerland – we were in the same boat, in a similar situation when we all had to start from scratch, ‚from socks‘ as I used to say, but it didn’t take long before this group splat as well. Suddenly there were people who were allowed to travel back here. We used to meet in various pubs. Sometime it happened that somebody sat down next to you and started to ask questions: ‚What do you do? Where do you live? And where do you work?‘ They informed on people. After the Velvet revolution me and my husband found them in the lists of secret police collaborators. It was fortunate that I found them dubious from the very start and so I soon cut myself off the community. Those were perhaps the kind of experiences that made me not particularly miss my home country. It also didn’t help that when we first returned here with my husband in 1990, we felt that people looked at us with envy, even with anger. I don’t know if it was because we were dressed in a different way or because we talked differently, but we went to buy tickets to the Prague Castle, for example, and we heard: ‚You are not even from here!‘ We didn’t expect that somebody would throw us a welcome reception but we wanted to be treated in a decent way. I feel that even between me and my sisters, who stayed here, there is a certain barrier that we haven’t been able to cross. To tell the truth, when I come here today, I feel and move around like a tourist.“


HOPRG_2097a

„Prošla jsem klinickou smrtí. Z bouračky si nepamatuji vůbec nic, ale pak mi zůstal obraz toho, jak jsem byla v tunelu, jak mi bylo krásně. Opravdu to byl takový ten výjev, o kterém se v ezoterické literatuře mluví. Zněla tam nádherná muzika, bylo tam světlo, hodně osob. Cítila jsem se být obklopena láskou. Pak najednou vystoupila moje babička a řekla: ‚Ještě tady musíš být.‘ Dovedla mě zpátky. No, a pak už to příjemné nebylo. Samá bolest. Ale celá ta zkušenost mi dodala hodně odvahy. Už jak jsem ležela v nemocnici, tak se mi v hlavě neustále objevovala myšlenka: ‚Musíš něco změnit. Musíš něco změnit. Přeci nechceš žít, tak jak žiješ.‘ Já žila dlouhé roky v manželství s alkoholikem. Byla jsem v podstatě týraný člověk, zůstávala v tom z určité setrvačnosti. Nedovedla jsem si představit, že bych se rozvedla, že bych zažila tak velkou změnu. Pak jsem to ale najednou dokázala. Také jsem se odstěhovala zpátky tam, kde jsem vyrostla, a úplně jsem změnila profesi – jsem vystudovaný ekonom, celý život jsem dělala něco, v čem jsem byla dobrá, ale co mě nebavilo. Ta moje babička byla bylinkářka, vedla mě tímto směrem, a tak jsem se začala zabývat ezoterikou. Více dnes myslím sama na sebe. Nebo se to alespoň učím. Ta bouračka byla moje chyba – věděla jsem, že mi není dobře, že nemám řídit, ale slíbila jsem tehdy mamince a různým lidem, že někam přijedu. Takhle jsem byla naučená, vždy jsem se lidem snažila vyhovět. Ještě ani nepožádali o pomoc a já už jim říkala: ‚Já to udělám!‘ Tohle mě naučilo říkat ‚ne‘.“

/

„I experienced clinical death. I don’t have any memories from the car crash but from the time after that I do remember being in a tunnel and feeling great. It was really the kind of image that is often mentioned in esoteric literature. Beautiful music played there, there was light and a lot of people. I felt to be surrounded by love. Then my grandma appeared and said: ‚You have to stay here for a little longer.‘ She brought me back. And then it was not pleasant anymore. There was a lot of pain. But the whole experience gave me a lot of courage. Already in the hospital, a thought kept coming back to my mind: ‚You have to change something. You have to change something. You don’t want to live the way you did, do you?‘ I’d been living with in a marriage with an alcohol addict. I was basically an abused person, I stayed with him because of my own inertia. I couldn’t imagine that I would divorce him, that I would make such a big change in my life. But then I did. I also moved back to a place where I grew up and I completely changed my profession. I studied Economics and for all my life I had been doing something I was good at but something that I didn’t enjoy. My grandma was a herbalist, she led me in this way so I started to deal with esotericism. I think more about myself now. Or at least I keep learning how to do that. The car crash was my fault – I knew that I was not feeling well, that I shouldn’t drive, but I had promised my mom and some other people that I would come. This is how I was raised, I always tried to comply with people. They didn’t even ask for help yet and I was already there, saying: ‚I’ll do it!‘ This experience taught me how to say ‚no’.“


HOPRG_2095a

„Byla jsem prvorodička. Celé těhotenství probíhalo v pořádku, ale okolo třicátého týdne mi začalo být špatně. Lékařka přišla na to, že mám náběh na preeklampsii, hrozil mi celkový kolaps, a tak mě hospitalizovali a do čtyřiadvaceti hodin provedli akutní císařský řez. Syn se narodil v době, kdy už měl sám začít dýchat, ale vůbec se nehýbal, ani neotvíral oči. Byl jako hadrová panenka. Lékař za mnou přišel na pokoj a řekl: ‚Váš syn má pravděpodobně vážnou genetickou vadu. Nemáte něco v rodině?‘ To bylo první, kdy jsem se o něm něco dozvěděla. Ten přístup lékařů byl dost necitlivý. Mně se přitom zbořil celý svět. Čekáte, že se vám narodí zdravé dítě, že všechno bude v pořádku, krásné, že si to budete užívát, a najednou je to úplně jinak. Nevíte, co vás čeká, ale máte představu, že to bude hrůza. Přesto jsem si v sobě udržovala určitou naději. Asi po týdnu za mnou přišla lékařka, která syna ani neošetřovala a říkala: ‚Jen abyste nebyla příliš optimistická! S tím vaším synem to nevypadá dobře, je to špatná prognóza!‘ Oni přitom tehdy ještě ani neměli diagnózu. A když není diagnóza, tak není prognóza. Ale člověk je v takové chvíli hrozně zranitelný. Slýchala jsem: ‚On nemá vyvinutý mozek, on se mu nevyvíjí, a když se mu nedovyvine, tak nebude ani vnímat.‘ Doktoři se možná jistili a radši mi říkali ty horší varianty, ale ve mně to vyvolávalo pocit, že je všechno špatně. A moje reakce byla taková, že jsem se z toho složila. Začala jsem brečet, volala jsem muži, aby hned přijel, sestry mi daly léky na uklidnění. Psycholog mi později vysvětlil, že to je normální reakce, ale v těch prvních dnech se mi v hlavě objevovala i myšlenka, že by bylo lepší, kdyby to dítě vůbec nebylo.“

„Jediné, co mě zachraňovalo, byla moje vlastní aktivita. Jezdila jsem do nemocnice, odsávala mléko, trávila s ním čas. Byla jsem paralyzovaná, byl to extrémní stres. Po dvou měsících jsme se dozvěděli synovu diagnózu, takzvaný syndrom Prader-Willi. Byl to pro mě šok, ale to, že jsem věděla, co konkrétně mě může čekat, mi pomohlo se s tím vnitřně srovnat. Myslím si, že těžší než to samotné žití je v sobě ty informace zpracovat. Já jsem o tom syndromu shodou okolností viděla film v době, kdy jsem byla těhotná. Ty děti mají neustále hlad, mají málo svalů a hodně tuku. Taková paradoxní situace, kdy máte hlad, ale vůbec se vám nechce hýbat. Takže furt jen jíte a přibíráte a přibíráte. Ale synovi jsme ale věnovali velkou péči, a tak dnes, v jeho pěti letech, laik nepozná, že mu něco je. Všimnete si, že hůř mluví, ale jinak vypadá jako zdravý, štíhlý kluk, který hrozně rád běhá, skotačí a směje se. Ale musela jsem být aktivní a sama po těch věcech jít, sama si to zjišťovat. Co s ním dělat a nedělat, jak s ním cvičit. Dnes už si na to naštěstí zvykl a dokonce to sám vyžaduje, ale zpočátku to cvičení bylo těžké – musíte dítě nutit do něčeho, co mu je nepříjemné, do čeho se mu nechce. Ale víte, že se bez toho neobejde. Že nejde o vás, ale o jiného človíčka, který je na vás bezprostředně závislý. A nejen v danou chvíli – když máte dítě, které je takto postižené, tak si více uvědomujete, že jeho celý budoucí život je závislý na tom, co pro něj uděláte. Je to vyčerpávající. Nemůžete si říct, že si na pár dní hodíte nohy na stůl. Neříkám, že se rodiče zdravých dětí nenadřou, ale ty si to hození nohou na stůl dovolit můžou. Příroda to nastavila tak, že i kdyby se dítěti nevěnovali, tak se bude vyvíjet – samo začne chodit, samo začne mluvit. U těchto dětí to tak úplně není, potřebují podporu neustále. Ale jestli jsem si skrz to něco uvědomila, tak to, že když něčemu věnujete energii, tak se to může povést. Ačkoli vám lidé tvrdí opak.“

/

„I was pregnant with my first child. The whole pregnancy went fine but around thirtieth week I started to feel sick. A doctor found that I had a starting preeclampsia, that there was a risk of my total collapse, and so they hospitalized me and made a Caesarean section within twenty-four hours. Son got born at a moment when he was supposed to breathe on his own but he didn’t move at all, he didn’t even open his eyes. He was like a rag doll. A doctor came to my room and said: ‚Your son probably has a serious genetic disorder. Does some disorder run in your family?‘ That was the first thing I learnt about my child. The doctor’s approach was quite insensitive. In the meantime, my world had collapsed. You expect to have a healthy baby, everything to be fine and beautiful and suddenly it’s all but that. You don’t know what comes next but you expect a horror. But I still kept a certain hope in me. After a week a female doctor, one who wasn’t even treating my son, came and told me: ‚Just beware of being too optimistic! It doesn’t look good with your son, the prognosis is bad!‘ But they didn’t even have a diagnosis at that time. And when there’s no diagnosis, there’s no prognosis. But in such a situation, you’re very vulnerable. I used to hear them say: ‚His brain is not developed, it’s not developing, if it doesn’t, he won’t be even able to perceive at all.‘ Maybe the doctors wanted to play it safe and rather chose to tell me the worse of the options but they made me think that everything was bad. My reaction to that was that I broke down. I started to cry, called my husband to come and nurses gave me tranquillizers. A psychologist later explained to me that it was a normal reaction but during the first days I even had a thought that it would have been better if the child didn’t even exist.“

„The only thing that helped me was my own activity. I used to go to the hospital to use a breast pump and to spend time with him. I felt paralyzed, it was an extreme stress. After two months we learnt our son’s diagnosis, a so-called Prader-Willi syndrome. It was a shock for me but the fact that I knew what to expect helped me to come to terms with that. I think that more difficult than actually living with something is to process information about it. By a coincidence, when I was pregnant I saw a film about the syndrome. Children who suffer from it are constantly hungry, don’t have much muscles and have a lot of fat. It’s a paradoxical situation when you’re hungry but at the same time you don’t want to move. And so you eat all the time and gain weight. But we took a lot of care of our son and so today, at age of five, a layman can’t tell that there’s something wrong. You can notice that he’s not speaking so fluently but other than that, he seems like a healthy, slim boy who likes to run around, to frolic and to smile. But I had to be active and search for things and information on my own. What to do with him, what not to do, what kind of exercises to make. Today he has already got used to that fortunately, he even demands it, but at the beginning it was difficult to exercise with him – you have to force the child into doing something that feels unpleasant to him, into something he doesn’t want to do. But you realize it’s essential for him. That it’s not about you but about the little person that is directly dependent on you. And not just at that given moment – when you have a child with a disability of this kind, you are more aware that all his future life depends on what you do for him. It’s exhausting. You cannot just decide to relax for a couple of days. I don’t say that parents of healthy children don’t have a hard work but they actually can afford to throw their feet on a table for a while. Nature made it in a way that even if you don’t pay much attention to your child, it will still develop on its own – it will start to walk on its own, it will start to talk. It’s not like that with these children, they need a constant support. But if I have realized something through this experience, it’s that when you invest your energy into something, it can turn out well. Even though people might tell you otherwise.“


HOPRG_2089c

„Od patnácti do sedmnácti jsem byla v internátní škole v Liberci. Byla první polovina 50. let, naši mě tam dali, abych se vyučila knihařkou. Jmenovalo se to OÚSPZ, odborné učiliště státních pracovních záloh, a byl tam režim jak na vojně. Brzo ráno budíček a pak začal vyřvávat rozhlas: ‚Nástup na snídani!‘ ‚Nástup do učeben!‘ ‚Nástup na oběd!‘ ‚Nástup do dílen!‘ Ven jsme chodili na propustky a po městě museli chodit v zástupu. Na prsou jsme nosili ozubené kolo s pětiletkou. Děti na nás křičely ‚pozor, zloději!‘, protože jsme na sobě měli napsané PZ, ‚pracovní zálohy‘. Každý týden jsme měli takzvaný učilištní rozkaz, kde stálo: ‚Na návrh výchovných pracovníků se uděluje dovolenka těmto žákům‘. Když jsme chtěli jet domů, tak jsme to museli mít podepsané od učitele, od mistra a od vychovatelky. Uklízeli jsme, drhli podlahy a ve skříni jsme museli mít z prádla udělané komínky – když to nebylo řádně srovnané, tak to vychovatelka rukama vyházela na zem a nohou to ještě rozkopala. Cítila jsem se jako ta Popelka, kterou nechávali přebírat hrách a čočku. Když jsme byli ve škole, tak nám někdy vtrhli do pokojů, kde měli kluci schované rodokapsy a děvčata nějaké zamilované románky. Všechno se to sebralo a spálilo. Říkali, že z nás chtějí udělat socialistického člověka. Ale nám bylo šestnáct, my se o politice nebavili. Jen vím, že jsem jich měla plné zuby, vůbec se mi tam vůbec nelíbilo. Byl to dost drsný vstup do života, nejhorší dva roky mého života. V životě bych své dítě na internát nedala. A v životě bych nešla do domova důchodců, na místo, kde je nějaký ‚režim‘. Takhle mě to na celý život poznamenalo. Kdybyste dnes přišel ke mně domů, tak uvidíte, že mám prádelník srovnaný do komínku.“

/

„Between the age of fifteen and seventeen I was at a boarding school in Liberec. It was the first half of 1950s and my parents put me there so that I would become a bookbinder. It was called OÚSPZ, vocational school of state labour reserves, and its regime resembled the one at military service. There was an early morning wake-up signal and then the loudspeaker started to shout: ‚Line-up for breakfast!‘ ‚Line-up for classes!‘ ‚Line-up for lunch!‘ ‚Line-up for workshops!‘ We could go out only with a permit and when we walked in the city, we had to go in line. There was a cogwheel drawn on our chests with a note of a five-year plan. Children used to shout at us ‚Pozor, zloději! ‚ (‚Beware, thiefs! ‚) because there was PZ, ‚Pracovní Zálohy‘ (‚Labour reserves’) written on our clothes. Every week we had a so-called vocational command which stated: ‚On the proposal of educational workers a permit is being granted to following pupils.‘ When we wanted to go home, we had to have a signature from a teacher, a workshop foreman and a governess. We had to clean all the time, scrub the floors and we had to have our clothes arranged in the wardrobe in the form of an upright column – when it was not done properly, the governess threw it out and kicked it all over the place. I felt just like the Cinderella who was told to sort peas and lentils. When we were at school, they sometimes entered our rooms where boys had hid their comic books and girls their love novels. They took everything and burnt it. They said they wanted to make a Socialist man from us. But we were sixteen, we didn’t discuss politics at all. I just know that I was sick of them, I didn’t like it there at all. It was quite harsh start of life, the two worst years of my life. I would never have put my child into a boarding school. And I would never go to an elderly’s home, to a place with a certain ‚regime’. This is how it affected me. And if you would come to my home today, you would find my clothes arranged in the form of an upright column.“


HOPRG_2090c

„Hodně přemýšlím nad tím, jestli nepromrhávám svůj život. Především v osobní rovině. Mám pocit, že mě minulý vztah svazuje a drží na jednom místě. Taková ta klasika – rozchod, zlomené srdíčko. Byla to první holka, do které jsem se skutečně zamiloval. Asi i proto jsem si to plně uvědomil až ve chvíli, kdy mi po půl roce řekla, ať jdu do háje. Ve chvíli, kdy jsem ji ztratil. Klasika. Prvních pár měsíců po rozchodu pro mě bylo nejhorší období mého života. Ona se mnou chtěla udržovat kontakt, ale já jí řekl, že to nedokážu. Ten moment, kdy jsem jí to říkal – že už ji nebudu vídat, že si ji zablokuju na Facebooku, že ji musím vytěsnit – byl pro mě hodně emocionálně vypjatý. Až moc. Mělo to být přeškrtnutí veškeré té minulosti, tlustá čára. Ale ukázalo se, že mě to ovlivňuje dodnes. I po roce a půl. Nejvíc v postoji k dalším potenciálním vztahům. Mám v sobě určitý blok. Kdykoliv si teď s nějakou holkou začnu, tak ji od začátku říkám, že vztah nehledám. Třeba spolu i spíme, chodíme do kina, třeba je to i fajn, ale cítím, že se to nesnažím posouvat nikam dál. S těmi holkami se většinou znám delší dobu, jsou to různé ‚kamarádky‘ se kterými máme společné zájmy, ale udržuji to tak trochu v neosobní rovině. Ta předchozí slečna pro mě byla ‚top‘, doteď je to pro mě – bohužel – nejkrásnější holka na světě. Tím, jak vypadá, i tím, jaká je. A já s ní, vědomě či podvědomě, ty ostatní holky porovnávám. A jednoduše cítím, že to s nimi není tak dobré. Přitom vím, že to s nimi nikdy nebude tak dobré, že to bude jiné. Vím i to, že kdybych tomu dal šanci, tak by mi to asi pomohlo oprostit se od těch minulých zkušeností. Ale protože jsem idiot, tak se tomu bráním a neudělám to. Alespoň, že ty vzpomínky na ni pomalu blednou. Máme společné známé, občas o ní něco zaslechnu, občas někde zahlédnu její fotku. Zatímco dřív jsem se v takovou chvíli začal masochisticky utápět ve stesku, tak dnes si už jen tak povzdechnu: ‚Hmm, škoda.‘“

/

„I think a lot about if I don´t waste my life away. Especially my love life. I feel that my last relationship holds me down and keeps me stuck. It’s the classic story – a breakup and a broken heart. She was the first girl I really fell in love with. I guess that was why I fully realized it only after five months, when she said ‚go to hell’. At the moment when I lost her. A classic story. The first few months after the breakup were the worst time of my life. She wanted to stay in touch but I told her that I couldn’t do that. The moment when I told her about it – that I wouldn’t see her anymore, that I would block her on Facebook, that I had to get away from her – was emotionally very intense for me. Way too intense. It was supposed to be an act of elimination of all the past we had. But it turned out that I’m still being affected by it. Even after a year and a half. Mostly it shows in my attitude towards prospective relationships. I have a certain block inside of me. Everytime I start going out with a girl now, I tell her from the start that I’m not looking for a relationship. With some of the girls I may have sex, we may go to the cinema, it may be nice but I feel that I’m not trying to move it any further. I usually know the girls for a longer time, they’re my friends with whom I share some interests but I keep our relations somehow impersonal. The girl I dated before was ‚the best‘ for me, I still see her – unfortunately – as the most beautiful girl in the world. Both by the way she looks and what is he like. And I constantly, both consciously and unconsciously, compare other girls with her. And I simply feel that it’s not so good with them as it was with her. I’m aware that it will never be so good, that it will be different. I’m also aware that I if I gave it a chance, it may help me to free myself from the memories. But I’m an idiot and so I keep on resisting to do that. At least the memories of her are slowly fading out. We have mutual friends, I hear about her sometimes or I accidentaly see a photo of her. When things like that happened before, I used to drown in sadness with a relish of a masochist. These days I just utter a sigh: ‚Hmm, that’s a pity.’“


HOPRG_2094c

(2/2) „Nic to nebylo – hned po operaci, jak to bylo venku, jsem cítila, že to bude dobré. A něco se ve mně zlomilo. V nemocnici jsem na pokoji ležela s jednou ženskou, jen o pár let starší než jsem já, která se do nemocnice vrací už tři roky. Měla stejnou diagnózu – nezhoubnou cystu. Jen ji měla nejprve v koleni. Pak se jí vrátila znovu, pak znovu. Teď už ji má v plicích. Je to nezhoubný nádor. Ale nezhoubný nádor je zhoubný, když se dostane na špatné místo. Já jsem si ale od začátku řekla, že se do nemocnice vracet nebudu. Lékaři léčí jen to, co už vzniklo, ne důvod, proč to vznikne. A cysty a nádory jsou znaky nerovnováhy v těle. Když jsem zjistila, že mám takhle napadenou kost, která mne drží ve vzpřímené poloze, která mne tedy tak trochu dělá člověkem, tak jsem začala hodně přemýšlet o tom, co v životě změnit. Přišlo mi, že musím něco dělat hodně špatně. Říkala jsem si, že to musím začít opravdu řešit. Já, ne doktoři. Ta paní, co tam byla se mnou, ani jednou nevyšla ven z pokoje. Prý jí bolí noha. ‚Ale i mě bolí noha!‘ Bylo pár dní po operaci a už jsem lítala venku, po parku, byla opálená, ptáčky krmila. Sestřičky ze mě byly hotové: ‚Vždyť vy se chodíte do pokoje jen najíst!‘ Cítila jsem, že jsem ožila. Té ženské jsem říkala: ‚Však pojď, dáme tě na vozík, chytnu berle a jedeme!‘ ‚Ne, díky.‘ Nevyšla ven. Doma má tři děti a v sobě ani kousek života. Říkala jsem si: Tohle není můj případ. Je to na mě, musím se vyléčit sama. Nesmím od toho utíkat. Na to jsem byla dříve zvyklá, utíkat od věcí. Měla jsem těžké dětství – můj bratr je autista, matka to nedávala, jen se zašívala na zahrádce, ve svém světě, otec se oddával práci a penězům. A když jedno dítě bylo postižené, tak já jsem měla přinést Nobelovu cenu. Všechny naděje a očekávání vkládali do mě. A já to nezvládla. Jen jsem čekala až mi bude osmnáct a pak jsem utíkala tak daleko, že jsem došla až do Izraele. Vdala jsem se, několik let tam žila. A pak jsem lítala hore dole. Teď jsem si uvědomila, že se musím zastavit. Protože sebe samu jsem si vždy odnesla i do Izraele, i do Maroka, i do Indonésie. Vnímám, že to, co jsem prožila, je takové varování: Ty, ty, ty! A já tomu musím dát šanci, aby to tím varováním skutečně bylo.“

„Zrovna dnes jsem si došla k poznatku, že mě berle naučily chodit. Předtím jsem pořád jen jezdila metrem a tramvají – z práce, do práce, za někým. Ale jak jsem teď už několik měsíců na neschopence a mám volno, tak chodím. Dnes jsem už byla na Bastioně, na Ztracence a teď jsem se vyškrabala sem na Vyšehrad. A je to super! Jak musím chodit pomalu, tak si také všímám daleko více věcí. A méně kouřím! S alkoholem už jsem přestala úplně. Na začátku to tak nevypadalo, ale ukázalo se, že je to celkem dobrá část mého života, s berličkami. Jsem fakt nadšená. Už ráno, když se probudím, je to jiné než dřív. Jsem dnes zvědavá, co zas vymyslím, kam půjdu, ne kam se zas zašiju. Je to, jako bych znovu byla dítě, kdy jsem se vzbudila u nás na dědině, byla sobota a já přemýšlela, jaké vylomeminy zas vymyslím. Bolest už téměř necítím, jen ještě chvilku musím tu nohu odlehčovat. Berle mám do konce léta, pak zase začne realita. Ale do té doby se nemusím o nic strachovat. Jsem nadšená z lékařského i sociálního systému, který tady v Česku je. Já se tu nenarodila, žila jsem všude možně, ale až teď se tu cítím jako občan. Platím daně, zdravotku, sociálku, bylo o mě postaráno, viděla jsem, jak to všechno funguje. Všichni známí mi dnes říkají, že vypadám daleko spokojenější a pozitivnější než dřív. Jestli se takhle řeší životní problémy, tak si nemůžu stěžovat.“

/

„In the end it was nothing – right after the surgery, as they removed it, I felt it was good. And something changed in me. In the hospital I shared a room with a woman who was only a few years older than me, who had been coming back there for three years. She had the same diagnosis – a benign cyst. The difference was that she had it in her knee. Later another one formed somewhere else so she had to come back again. And now she has it in her lungs. It’s a benign tumor. But a benign tumor becomes malignant when it appears in a bad place. But I thought from the start that I didn’t want to come back to the hospital with the same diagnosis. Doctors treat only things that have sprang up, not the reasons why it did. And cysts and tumors are signs of an imbalance in the body. When I found out that a bone that keeps me in an upright position, which basically makes me human, has been affected, I started to think hard about what to change in my life. It seemed to me that I must have been doing something wrong. I thought that I had to deal with it. Me, not doctors. The woman that was there with me didn’t once leave the room. She said she had a pain in her leg. ‚But I have a pain in mine too!‘ It was a few days after the surgery and I was running around outside around park, I had a tan, I fed birds. Nurses were amused: ‚The only time you come back to the room is when food is served!‘ I felt that I had livened up. I used to tell the woman: ‚Don’t worry, let’s put you on a wheelchair, I’ll grab the crutches and out we go!‘ ‚No, thanks.‘ She didn’t leave the room. She has three children at home and no life energy inside of her. I thought: This is not my case. It’s up to me now, I have to treat myself. I cannot just run away from it. That’s how I was used to deal with things before, to run from them. I had a tough childhood – my brother was autistic, my mother couldn’t cope with it, so she used to hide in her little garden, in her own world; my father indulged in his job and in money making. And since one child was handicapped, the other one was supposed to bring home the Nobel prize. They put all their hopes and expectations in me. And I didn’t handled it. I just waited until I was eighteen and then I ran as far as I could and ended up in Israel. I got married, lived there for a couple of years. Then I was running all around. Now I realized that I need to stop doing that. Because I’ve always carried myself to every place anyway, to Israel, to Morocco, to Indonesia. I understand that what I’ve experienced is a kind of a warning: Careful! I have to give it a chance for it to really serve as the warning.“

„Just today I realized that the crutches taught me to walk. I only used to go by trams and metro before – from work, to work, to see someone. But since I’ve been on a sick leave for a couple of months and since I have a lot of free time, I walk. Today I’ve already visited Bastion, Ztracenka park and now I’ve just climbed up here to Vyšehrad. And it’s great! I have to walk slowly so I also notice much more things. And I smoke less! I’ve quited alcohol altogether. It didn’t look like that at the beginning but my time with the crutches proved to be quite a good period of my life. I’m really excited. Already in the morning, as I wake up, I feel different than before. Now I’m curious about what I’ll come up with, where will I go, not anymore where will I hole up. It’s as if I was a child again when I woke up in our village on Saturday and my head was full of ideas of shenanigans. I almost don’t feel the pain in my leg anymore, I just have to lighten it for some time more. I’ll have the crutches until the end of the summer, than reality will kick in again. But until then I don’t need to worry about anything. I’m impressed by both medical and social systems here in Czech republic. I wasn’t born here, I lived all around, but only now I feel as a citizen of a state. I pay my taxes, my health and social insurence, I was taken care of, I saw how everything works. All my friends tell me that I look much happier and more positive than ever before. If this is how one deals with life troubles, I have nothing to complain about!“