Powered by Seat

HOPRG_2116a

„Vždycky jsem se hrozně bál. Rodičů, lidí obecně. Když mě chtěl někdo pohladit, tak jsem vždy ucukl. Táta byl voják a neustále mě v dětství za něco sprdával. Byl hrozně negativní – stačilo se na něj podívat a viděl jste to. Měl takový upřený výraz očí, někdy ho mívám také. Neurózy, alkoholismus, cigára, to u nás jelo. Navíc jsme se každou chvíli stěhovali a rodiče byli furt někde pryč. Já byl pořád u někoho, kdo se o mě staral – u tety, u strejdy, u babičky, u dědečka, u sestřenice. Tu si pamatuji z doby, kdy mi mohly být čtyři roky. Byla to hrozná megera. Asi nymfomanka, už ve třinácti letech nejspíš šlapala. Její máma byla tuším kapitánka u policie, ale umřela už v padesáti, protože hulila jedno cigáro za druhým. I u nás doma byly na stole věčně plné popelníky, všude se válely Sparty. Já začal kouřit v sedmi letech – potají, z okna svého pokoje. Rodiče to museli vědět. Ale tolerovali to. Nebo se o mě možná jen vůbec nezajímali. Byla to taková divná doba, sedmdesátá léta. Rodiče mě upláceli různými dárky, ale že by se se mnou smáli, radovali nebo si hráli, na to si nepamatuju. Asi se tehdy nikomu moc vesele nežilo – ani těm, kdo byli na straně komunistů. Dnes někdy fotím svoje nevlastní vnučky a ony se furt smějí a jsou veselé. Na fotkách z mého děství je vidět, že já nikdy veselý nebyl. A mám pocit, že tehdy se moc nestávalo, že by někdo chodil s úsměvem po městě a radoval se. Všichni byli zamlklí, upjatí, ustrašení. Jiné to bylo snad jen pro herce, kteří bývají spontánní, nebo tehdejší disidenty, kteří si z ničeho nic nedělali a nikoho se nebáli.“

„Dlouho jsem to negativní, co jsem v sobě měl, vůbec neřešil. Ale pak jsem si uvědomil, že mě to svírá, že to je těžké jak olovo. Hodně jsem jeden čas pil, kouřil tři krabičky denně. Žil jsem beze smyslu. Jako když vidíte lidi, co jdou každý den do hospody, každý den tam melou ty samé nesmysly a každý den si tam stěžují na ty samé věci. Já jsem několik let žil v zahraničí, vrátil jsem se na přelomu tisíciletí. A nějak se to pro mě tehdy obrátilo k lepšímu. Jednak se člověk v pokročilém věku dostává do trochu jiné dimenze, snaží se zapomenout a všem odpustit, jednak šlo najednou všechno tak nějak automaticky. Šel jsem po Praze a hned jsem si našel práci, a hned jsem si také našel přítelkyni. Jsme spolu dodnes. Všechno plyne tak, jak jsem si to vždy představoval. Proto jsem dnes veselejší, klidnější a vyrovnanější. A přestal jsem se bát lidí. Dřív jsem si vždy hned myslel, že to se mnou někdo myslí špatně. Dnes už si to nemyslím.“

/

„I used to be very afraid. Of my parents, of people in general. When somebody wanted to caress me, I flinched. My father was a soldier and he used to give me a talking-to all the time. He was very negative – you could just look at him and you saw. He had this gaze, I have it too sometimes. Neurosis, alcoholism and cigars, that’s what ran in my family. On top of that we often moved and my parents were away all the time. I was constantly with some other prople who took care of me – with my aunt, uncle, granny, grandpa or cousin. I have a memory of her from the time when I was around four. She was a total shrew. I guess she was a nymphomaniac, she probably used to prostitute herself at the age of thirteen. I think that her mum was a police captain but she died at fifty because she had used to smoke one ciggy after another. There were full ashtrays at our home as well, ‚Sparta‘ cigars were all around the place. I started smoking at seven – secretly, from the window of my room. My parents must have known. But they tolerated it. Or they just didn’t care about me at all. It was a weird time, the 1970s. Parents used to bribe me with presents but I don’t remember that they would smile, laugh or play with me. I guess nobody really had a happy life back then – not even those who were on the side of Communists. I sometimes take photos of my step-granddaughters today and they smile and are joyful all the time. On my children’s photos you could see that I was never joyful. And I don’t think that there were many people back then who walked down the streets with a smile. Everybody was taciturn, stiff, timid. I guess it was different only for actors, who are spontaneous, and for dissidents who took things as they came, who were not afraid of anything.“

„I didn’t concern myself with all those negative things, which I had in me, for a long time. But then I realized that it used to give me a knot in my stomach, that it was as heavy as lead. I used to drink a lot back then and I smoked three cigarette packs a day. I didn’t see a meaning of my life. Just like when you see people who go to the pub every day, say the same bullshit and complain about the same things. I lived abroad for a couple of years, I came back here at the beginning of the millenium. And somehow everything turned for the better back then. It was partly because of the fact that as one gets older, he gets into a different dimension, tries to forget and forgive certain things, and partly I had a feeling that everything started to come to me naturally. I walked through Prague and I immediately found myself a job, and I also immediately found myself a girlfriend. We’re still together. Everything goes as I imagined. That’s why I’m now more joyful, calm and balanced. And I stopped to be afraid of people. Before when I met somebody, I used to think right away that they wanted to do me harm. I don’t think that anymore.“


HOPRG_2115a

„Přemýšlím v poslední době o lidské svobodě. A docházím k tomu, že, jak psal Erich Fromm, dát lidem svobodu je snad to nejhorší. Protože mnoho lidí neumí ve svobodě žít, neumí ji uchopit. Sami se neptají, přebírají názory. Dnešní doba je samozřejmě náročná, ale přijde mi, že se v posledních letech opět děje to, co se dělo za komunismu. Tehdy se to dělalo cíleně a hromadně: Něco se lidem předestřelo a oni to jako ovce převzali. Dnes zažíváme to samé. Mám pocit, že mladí lidé ani tak ne, ale lidé v mém věku – často inteligentní, s vysokou školou – jakoby vypnuli myšlení. Zase zařazují do škatulek, zase jedou podle jednoduchých schémat, zase hledají jednoduchá řešení. Něco jim vadí na nějaké konkrétní politické osobnosti a automaticky to škrtnou celé. Ten člověk může říct něco moudrého, ale oni o tom už nepřemýšlí. Je to zvláštní.“

Co jste si z toho vyvodil pro vlastní život?

„Celkem podstatné věci. Třeba to, že už nechci být farář v kostele – tím jsem byl jednadvacet let. Ale dnes mi přijde tenhle náš rozhovor, od člověka k člověku, daleko smysluplnější než něco hlásat z kazatelny. Neříkám, že je to špatně, ale vybral jsem si jinou cestu. Duchovní cesta člověka je něco jiného než organizace, struktura. Ta lidi často podrží, to je pravda, ale často je také někam zařadí, zaškatulkuje. A vede lidi k tomu, že škatulkují dál. V mé církvi panovaly vyhraněné názory, se kterými jsem se už nedokázal ztotožnit. Například v pohledu na homosexuály. Sám jsem ženatý, ale mám mezi nimi spoustu kamarádů a nedokázal bych je odsoudit. Přelom pro mě byl, když jeden mladý kluk, kterého jsem dobře znal, spáchal sebevraždu. Skočil z Nuseláku. Byl to úžasný člověk, ale introvert, který to o sobě nikomu neprozradil. Pak měl ale hovor s jedním představitelem té církve, který mu řekl, že to je hřích – takové to strašení peklem. A on to neunesl. Já jsem se o těch okolnostech dozvěděl až po letech, ale pak to pro mě byl velký otřes. Řekl jsem si: Takhle ne. Takovéhle jednoduché, neosobní řešení – v žádném případě! Dnes tedy dělám rehabilitace a masáže, tím se živím, lezu po skalách, a u toho všeho mám daleko víc příležitostí mluvit s lidmi. Často mi třeba říkají, že nevěří v Boha. Začnou mi ho popisovat, mnohdy jako nějakého moralistního starého pána, a já jim říkám: ‚Tak v tohohle Boha nevěřím ani já!‘ Ať už jde o jakékoliv téma, tak se lidi snažím znejistět otázkami – rozhodit jim ten jejich jednoduchý koncept. To je myslím dobré – klást lidem neustálé otázky, jako to dělají malé děti. Tak se brzy zjistí, jestli si opravdu stojí za tou jednoduchou výpovědí, kterou tak jednoduše vyřkli.“

/

„I’ve been thinking about human freedom. And I begin to realize that – as Erich Fromm puts it – to give people freedom is the worst you can do. Because many people don’t know how to live in liberty, they cannot grasp it. They don’t ask questions, they adopt somebody else’s opinions. It’s a difficult age that we live in today but it seems to me that in recent years something came back that used to happen during the communist times. Back then it was an intentional and a large-scale phenomenon: People were introduced to certain opinions and they were like sheeps and adopted it. We experience the same thing today. I don’t think it concerns young people that much but it seems to me that people of my age – often intelligent people with an university diploma – somehow switched their brains off. Once again they pigeon-hole everything, once again they follow simple schemes, once again they search for simple solutions. They don’t like something about certain politician, for example, and so they disregard him or her completely. The person might say something wise but they don’t think about it anymore. I find it strange.“

What have you inferred from this for your own life?

„Quite significant things. For instance that I don’t want to be a parish priest – I was one for twenty-one years. But now I find this interview of ours, man to man, much more meaningful than to preach something from a pulpit. I don’t say it’s bad but I’ve chosen a different path. A man’s spiritual journey is something different from an organisation, from structure. It’s true that the structure can support a man but it also classify and pigeon-hole him. And it make people pigeon-hole others. There were some clearly defined views in the denomination that I was part of and I couldn’t identify with it any longer. For example in the view on homosexuals. I’m married but I have a lot of friends among them and I wouldn’t be able to judge them. A turning point came when a young man whom I knew really well, commited a suicide. He jumped from Nusle bridge. He was a great man but an introvert who didn’t confide with that to anyone. But then he had a talk with a representative of the church who told him that it was a sin – the usual frightening images of hell. And he couldn’t bear it. I learnt about the circumstances only years later but it was a great shock for me. I thought: Not this way. Not these simple, impersonal solutions – no way! So now I do rehabilitions and massages, I make my living out of it, I do rock climbing, and this way I have much more opportunites to talk to people. They often tell me that they don’t believe in God. They start to describe me how they see him, in many times as a moralist old man, and I tell them: ‚Well, I don’t believe in such God either!‘ Whatever the topic of conversation is, I try to shake people’s certainty with my questions – to disrupt the simple concept of theirs. I think that’s good – to keep asking questions, just like small children do. That way you can quickly find if they really stand firm behind the simple statement that they’d so easily uttered.“


HOPRG_2114a

„Do Prahy jsem se vdala, už jsem tu padesát let. A miluji to tady. S manželem jsme často chodili po památkách – po Starém městě, po Malé Straně, po Hradčanech – a za kulturou. Především na koncerty, protože manžel byl hudebník. A bylo to krásné, vzdor době, která byla. Byl to pro nás trochu takový únik před realitou. Například v kostele Sv. Jakuba mohl člověk každé Velikonoce slyšet Dvořákovu skladbu ‚Stabat Mater‘, která se jinak nemohla hrát. Protože má duchovní rozměr – a to se tehdy nesmělo. Ale když člověk hledal, tak našel. A pak se mohl zaposlouchat do zvuku varhan a na chvíli zapomenout, co se ve společnosti děje. Když byl člověk věřící, tak to mělo nedozírné následky na zaměstnání. Nesměla jsem dělat odbornou práci, nesměla jsem být nikde vedoucí, nesměla jsem jít učit do školy. Měla jsem aprobaci na gymnázia, ale nesměla jsem. Manžel byl vynikající virtuóz, ale protože hrál v kostele, tak nesměl do ciziny. Já byla i dvakrát odvezena do Bartolomějské k výslechu, o tom ale ani nechci mluvit. Potýkala jsem se s tím od mládí. Zprvu mě nechtěli pustit na vyšší gymnázium, ale já si ho vybojovala. Lítala jsem po úřadech, psala dopisy. Paradoxně mi k tomu nakonec pomohla těžká nemoc – lékař jim zakázal dát mě na řemeslo. Takže byl začátek 50. let, já byla na gymnáziu, vybojovala jsem si dokonce studium latiny proti studiu deskriptivní geometrie, ale stávalo se, že mě na chodbě zastavil profesor a začal mi z krku trhat křížek. Říkala jsem mu: ‚To je moje věc, do toho vám nic není!‘ Nikomu jsem nic nevnucovala, nikoho nepřesvědčovala. Další den jsem křížek opět měla na sobě – ale už pod límcem.“

„V 80. letech jsme s manželem už ani nevěřili, že se něco změní. V listopadu 1989 jsme ale jeli na svatořečení Anežky České do Říma a začali jsme cítit, že se něco stane. Patnáctého jsme se vrátili do Prahy, sedmnáctého to začalo. Zakládali jsme pak v naší čtvrti Občanské fórum, chodili jsme na různá shromáždění. Pětadvacátého listopadu proběhla v katedrále Sv. Víta mše, kterou sloužil kardinál Tomášek. To bylo něco fantastického – plná katedrála, tisíce lidí, stáli od Hradu až na Pohořelec. Když začali všichni zpívat ‚Svatý Václave‘, tak jsem se cítila jak na jiném světě.“

/

„I moved to Prague after I got married, I’ve been living here for more than fifty years. And I love the city. With my husband we used to visit a lot of historic sights – in the Old Town, Lesser Town or the Hradčany area – and cultural events. Especially concerts because my husband was a musician. And it was beautiful, despite the times. It was a kind of a escape from the reality for us. For instance, you could hear Antonín Dvořák’s ‚Stabat Mater‘ every Easter in the Saint Jacob’s church. It was a piece that couldn’t be heard elsewhere because of its spiritual dimension. Which was not allowed back then. But when you were looking for something, you eventually found it. And then you could immerse yourself into the sound of the organ and forget for a while about what was going on in the society. It had far-reaching consequences when you were religious. I was not allowed to do professional work, not allowed to have a leading position, not allowed to teach at school. I had a teaching qualification for grammar schools but I couldn’t teach anywhere. My husband was a great music virtuoso but since he performed in a church he couldn’t play abroad. On two occasions I was even taken to Bartolomějská street, into the headquarters of secret police, for interrogation. But I don’t want to talk about that. I had to deal with such things since I was young. They didn’t want to allow me to study at a grammar school but I fought for it. I ran round all kinds of bureaus, I wrote letters. Ironically, it was a serious illness that helped me to achieve it in the end – a doctor forbade them to put me into a vocational school. And so it was the beginning of 1950′s, I studied at a grammar school, I even got them to let me learn latin instead of descriptive geometry, but it used to happen that a professor approached me in a hallway and started to rip my little cross from my neck. I told him: ‚That’s mine, that’s none of your business!‘ I didn’t force anything to anybody, I didn’t try to persuade anybody. On the following day I took the little cross with me again – but I already had it hidden under my collar.“

„In the 1980′s me and my husband didn’t have much faith that things might change. But in November 1989 we went to Rome for a canonization ceremony of Saint Agnes of Bohemia and we started to feel that something was about to happen. We returned back to Prague on November 15th and the events started to unfold on 17th. We helped to establish ‚Citizen’s Forum‘ in our district, we attended all kinds of gatherings. On 25th November there was a mass held in St. Vitus Cathedral which was officiated by cardical Tomášek. It was fantastic – the cathedral was full of people, there were thousands, standing all the way from Prague Castle to Pohořelec. When everybody started to sing the St. Wenceslas Chorale, I felt otherworldly.“


HOPRG_2112a

„Celý můj život byl práce, práce, práce. Před válkou odešli všichni chlapi z vesnice do pohraničí, zůstaly jsme tam jen ženy a děti. Dělala jsem od šesti let, kdy jsme začínaly pomáhat při žních, až do sedmdesáti. Ale žádná práce mi nikdy nevadila, věděla jsem, že všechny generace přede mnou to měly horší. A tak jsem se pořád učila nové věci a ze zemědělství jsem se přes práci v závodní jídelně a v různých výrobních podnicích dostala až do Strojimportu, na zahraniční obchod. Zrovna nedávno jsem si sedla a představila si celý svůj život. Řekla jsem si: Vezmu to celé, od začátku. A řeknu vám – ne, že bych tam neměla hezké chvilky, měla jsem, ale prožila jich i hodně blbých. Většinou s lidmi, co si mysleli, že musí mít všechno. Říkala jsem si: Proč jsou lidé tak chamtiví? To jsem viděla už za té války. Mnoho lidí, Čechů, udávalo. Třeba byla učitelka ve škole, někdo na ni něco řekl, Němci ji sebrali, odvedli k lesu a zastřelili. I když byla půl roku v jiném stavu. To se stalo ve vedlejší vesnici. Teď ve stáří se mi podobné věci vybavují víc a víc. Vždy si říkám: Do háje zelenýho, vždyť jsme mohli žít všichni jinak, i s těmi Němci. Ale lidé jsou vždy dobří a špatní. A je to smutné, ale myslím si, že vždy zvítězí spíše ti špatní. Že vždy zvítězí spíš zlo než dobro. Alespoň během mého života to tak často bylo. A já byla hloupá, že jsem vždy všechno brala moc poctivě. Když mi v obchodě zapomněli napočítat máslo, tak jsem se vrátila.“

Když jsme se loučili, tak mi řekla: „Ať docílíte toho, co chcete – to přeju každému mladému člověku. Já vím, že vy mladí jste chytří a že se hned tak nedáte. Pořád věřím, že to ještě můžete všechno předělat. Že vy mladí to máte v rukou.“

/

„My whole life was work, work, work. When all men had left our village before the war, just us – women and children – stayed behind. I worked from when I was six when we started to help during the harvest time, until I reached seventy years. But I didn’t mind any work, I knew all generations before me had tougher lives. So I kept on learning new things and from agriculture I moved through my job at a factory canteen and various other factories to work at Strojimport which handled international trade. I have sat down recently and imagined my life. All of it, from the very beginning. And I can tell you – not that I wouldn’t have nice moments, I did, but I went through some difficult ones as well. Mostly with people who wanted to have it all. I thought: Why are people so greedy? I could see that during the war. A lot of people, the Czechs, reported on others. For instance, a teacher at school, someone turned her in, the Germans took her to a forest where they killed her. Even though she was six months pregnant. This happened in the neighbouring village. Such things keep on coming back to me more often at my age. I keep on thinking: What the hell, we could have lived differently, even with those Germans. But people are both good and evil. And it’s sad but I think that the evil ones are prone to win. That the evil wins over the good. At least it was so during my life. And I was silly that I took everything so honestly. When they forgot to put butter on my check at a store, I came back to report it.“

When we were saying bye, she told me: „I wish you achieve whatever you want – I wish it to all young people. I know that you young ones are clever and that you don’t give up so easily, I still believe that you can change the world. That you have it in your hands.“


HOPRG_2111a

„Jednou jsem v obchodě platila koláček, který stál asi šest korun, dvoustovkou. Paní za pokladnou se vyděsila a ptala se: ‚Nemáte menší?‘ Než jsem stačila odpovědět, tak pán v řadě za mnou říká: ‚Menší klobouček? To už asi ne!‘ Už ho nosím rok, nevyjdu bez něj ven. Protože když ho nemám, tak si se mnou nikdo nepovídá, nikdo se na mě neusmívá. Myslím, že některým lidem, které potkám, zlepším den. Asi existují i takoví, kterým se to nelíbí, ale ty se na mě většinou jen podívají jako bych jim zabila křečka a jdou dál. A to mě netrápí, mám pocit, že už sama sebe neberu tak vážně. Vlastně neberu celý tenhle svět tak vážně. Přijde mi, že lidé, kteří jsou hodně racionálně založení, mají občas pocit, že když budou brát všechno strašně vážně, tak že všechno bude super. Ale já myslím, že tak je všechno naopak nudné a fádní. Že z toho pramení stereotyp. Protože jakmile člověk bere věci moc vážně, tak má například pocit, že musí jít spát v tolik a tolik hodin, aby byl ráno čilý a mohl vše udělat správně a efektivně, tak, jak se má. Ale takhle nezažije žádnou změnu, žádné dobrodružství. Já jsem dříve tímhle způsobem žila. Když jsem ale přišla do Prahy, tak jsem zjistila, že když nejdu spát moc brzo, tak zažiju mnohem víc věcí. A že to ničemu nevadí, protože stejně ráno vstanu, dám si kafe a jdu dál. Jednou jsem třeba dva dny v kuse nespala a nic se nestalo. No, dobře, skočila jsem do Vltavy. V březnu. Ve tři ráno. Nahatá. A nic se nestalo! Neumrzla jsem, nedostala zápal plic, dokonce ani rýmu. Zjistila jsem, že někdy se prostě nic nestane, když poruším nějaká nepsaná pravidla. Takže teď už rok porušuji nepsané pravidlo, že člověk nemá na hlavě nosit malé kloboučky. Rodiče se mě ptají: ‚Co to máš na hlavě?!‘ Říkám jim: ‚Klid, to přejde, já z toho vyrostu!‘“

/

„Once I was paying for a pie in a grocery store. It cost only six crowns but all I had was a two-hundred banknote. The lady behind the counter looked at me in surprise and asked: ‚Don’t you have a smaller one?‘ Before I managed to answer, a man who stood in the queue behind me, said: ‚Even a smaller hat? I don’t think so!‘ I’ve been wearing it for a year now, I don’t leave home without it. Because when I don’t wear it, nobody approaches me, nobody smiles at me. I think that I brighten some people’s day. I guess there are people who don’t like it but those usually just look at me like I’d killed their hamster and go their way. It doesn’t bother me, I don’t take myself so seriously anymore. In fact I don’t take the whole world so seriously. It seems to me that people who are really rational sometimes think that when they take everything very seriously, everything will be great. But I think everything is dull and boring that way. That life gets very monotoneous. Because when you take things too seriously, you get an idea that you have to go to sleep at this and this hour at night so that you are energetic in the morning, so that you do everything in a right and effective way, in the way things are supposed to be done. But you won’t experience any change or adventure this way! I used to live like that. But when I came to Prague, I found out that when you don’t go to bed early, you can experience so many things. And you gotta get up in the morning anyways. I have my coffee and move on. Once I didn’t sleep for two days in a row and nothing happened. Well, okey, I jumped into the Vltava river. In March. At 3 a.m. Naked. And nothing happened! I didn’t freeze to death, I didn’t get pneumonia, I didn’t even get a cold. I found out that sometimes nothing happens when I break some unwritten rules. So now I’ve been breaking the unwritten rule that states that one shouldn’t wear a small hat. My parents ask me: ‚What’s that thing on your head?‘ I keep telling them: ‚Take it easy, it will pass, I will grow out of it!’“


HOPRG_2110a

„Synové se odstěhovali, já zůstala sama s kocourem. Ten se mi ale ztratil, a tak jednoho dne přišel syn tady s Beníkem. Předtím jsem říkala: ‚Je vyloučeno, abych měla psa!‘ Dnes si nedovedu představit život bez něj. Když jsem před několika lety ještě prodávala v bytovém textilu v Nuslích, tak jsme tam ze Starého Města, kde bydlím, chodili s Beníkem každý den pěšky. Po Náplavce k železničnímu mostu, přes Fidlovačku, až do Nuslí. Jednou bylo mokro po dešti, já na chodníku špatně šlápla, uklouzla a spadla. Narazila jsem si žebra a nemohla vstát. Beník tam u mě seděl, koukal, nevěděl, co se děje. Říkala jsem mu, že musí chvíli počkat. On se mě ale začal snažit podebrat – čumákem lezl pode mě, aby mi pomohl se zvednout. To mě dostalo. Má užasné srdce, to mi o něm říkají všichni pejskaři. Jednou jsme šli po Starém Městě kolem jedné hospody a stál tam nějaký Angličan. Beník k němu přišel, posadil se a koukal na něj. Ten pán se k němu sehnul a začal si ho hladit. Po chvíli jsem koukala, že mu po tvářích tekly slzy, Beník mu je olizoval. Pán na mě začal mluvit anglicky, já mu nerozuměla, a tak šel dovnitř pro číšníka, který mi to překládal. Říkal, že mu tři týdny předtím zajeli psa, který vypadal úplně stejně. Beník to musel vycítit. Jindy jsme šli a on zase přiběhl k jedné rodině japonských turistů a začal jim dávat ‚pac‘. Koukala jsem na ně a oni se mu najednou začali klanět. Zeptala jsem se na to pána, co tam prodával u stánku, kterému prý vysvětlili, že v něm viděli ducha své zesnulé babičky. Pořád s ním zažívám podobné věci, různá setkání s lidmi. Úplně mi to změnilo život. Dříve jsem přišla domů a musela hned zapnout rádio. Dnes je tam on. Je to můj parťák, který mě nikdy nezradí. Jen se s ním v létě nemůžu jít ani vykoupat do rybníka, protože vždy skočí za mnou a ‚zachraňuje mě‘ – tlačí mě zpátky na břeh. A když jdu něco vyřizovat do města a trvá mi to déle než obvykle, tak on trucuje a přinese mi jen jednu bačkoru. Na druhou si lehne. Je s ním legrace. Když je mi naopak smutno, tak si mi lehne na nohy a hlavičkou se ke mně lísá. Víte, ono se říká, že štěstí se nedá koupit. Ale já jsem zjistila, že dá – koupíte si psa.“

/

„My sons moved away and I stayed alone with my cat. But he got lost and one day my son came and brought this Benny. Before that I used to say I didn’t want a dog. Now I can’t imagine my life without him. A few years back when I worked in a textile store in Nusle, we used to walk there all the way from Old Town along the river bank up to the railway bridge, through Fidlovačka until we reached Nusle. Once it was wet after the rain, I slipped on the sidewalk and fell down. I injured my ribs and couldn’t stand up. Benny sat by me, observed, didn’t know what was going on. I was telling him he had to wait a while. He tried to scoop me with his muzzle to help me get on my feet. That got me. He has a wonderful heart, all people who have dogs tell me that. Once we walked in Old Town and we passed an Englishman standing by a pub. Benny approached him, sat down and looked at him. The man bowed down and started caressing him. After a while I saw him crying and Benny was licking the tears off his face. The man talked to me in English but I couldn’t understand him so he went inside for the waiter who translated for us. He told me that three weeks ago a car hit his dog who looked just like Benny. Benny must have felt it. Or once he ran towards a Japanese fanily and started giving them his paw. I watched them and suddenly they started bowing down. I asked a guy who was selling stuff at a near stand and they explained him that they had seen a spirit of a late grand-mother in him. I go through such things with him all the time. It changed my life. Before him I had come home and switched on a radio. Now he’s there. He’s my buddy who will never betray me. Only in the summer, I can’t go swimming with him as he constantly tries to save me – pushes me back to the shore. When I go run my errands and it takes me more time than usually, he gets upset and brings me only one slipper. He lies on the other one. He’s a lot of fun. When I’m sad he lies on my feet and nuzzles up with his head. You know, people say you can’t buy happiness . But I realized you can – you can get yourself a dog.“


HOP_obalka_CZ_FINAL_vizualizace_web

Tadááá! Vzal jsem si teď z osobních a pracovních důvodů na pár týdnů od blogu volno (další příběhy čekejte v první polovině září), ale dnes bych se s vámi chtěl podělit o radostnou novinu.

Na podzim vyjde kniha Humans of Prague, výběr nejlepších fotografií a příběhů, které se mi podařily od roku 2013 zaznamenat. Zatím se kniha sází, do tisku půjde za pár týdnů, ale takhle nějak bude v regálech knihkupectví vypadat. Představuji si, že po těch (nejspíš) několika tísících hodinách, které jsem v posledních letech strávil chozením po Praze, oslovováním lidí a povídáním s nimi, to pro mě bude trochu zvláštní pocit. Vzít knihu do ruky, potěžkat ji, prolistovat (to je přeci jen něco jiného než „proscrollovat“). Práce na knize mi už v posledních měsících dala možnost se na chvíli zastavit a ohlédnout za těmi stovkami různorodých setkání, které všechny začaly tím, že jsem se neznámého člověka zeptal „Mohl bych vás vyfotit?“. Z více než třinácti set příběhů, které jsem zde zatím uveřejnil, jsem jich pro knižní vydání vybral přibližně dvě stě padesát. Snažil jsem se postihnout jednak jejich rozmanitost, jednak je řadit podle určitého klíče. Jak stojí v anotaci knihy: „Obyvatele a návštěvníky hlavního města představuje autor jako přemýšlivé pozorovatele i vtipné glosátory vlastních životů, jako vypravěče radostných i smutných příběhů, jako jejich sebevědomé protagonisty i ty, kdo se zdají být ve vleku minulých událostí. Objevuje pamětníky velkých okamžiků uplynulého století i svědky prchavých okamžiků současnosti.“

Knihu Humans of Prague vydává Nakladatelství Labyrint. Bude k dostání ve dvou jazykových mutacích, české a anglické. Informace o datu vydání, ceně knihy a možnostech jejího objednání zde uveřejním v řádu několika týdnů, jakmile je budu sám znát. Těším se, že se s některými z vás, kdo mnou zaznamenané příběhy rádi čtěte, potkám na akcích, které budou s vydáním knihy spojené!

/

Hi there! I’ve taken some time off from my work on the blog for a couple of weeks (you can expect to see new stories at the beginning of September) but today I would like to share a happy news with you.

During this autumn, Humans of Prague will be published as a book! It will be my selection of the best photos and stories that I’ve recorded since 2013 when I started the blog. The book is now being typesetted, it will be printed in a couple of weeks, but this is how it will look like on the shelfs of bookshops. I imagine that after the (probably) thousands of hours that I’ve spent walking through streets of Prague, approaching people and talking with them, it will be quite a strange feeling for me. To take the book into my hands, to weigh it, to browse through its pages (which is a different feeling than to ‚scroll through‘ a website, after all). My work on the book in the past months have already given me a chance to stop for a moment and look back on the hundreds of diverse encounters that started with me asking a stranger „Can I take a picture of you?“. From more than one thousand and three hundred stories that I’ve published here so far I chose approximately two hundred and fifty for the book. I tried to capture the diversity of the encounters and also to arrange the stories with a certain idea in mind. As the book annotation states: „It presents the residents of the capital city and its visitors as thoughtful observers as well as witty commentators on their own lives, as storytellers of funny as well as sad stories, as self-confident protagonists, and as people who seem to be dwelling in past events. He discovers people who remember the great moments of last century as well as witnesses to fleeting moments in the present.“

The book Humans of Prague will be published by Labyrint publishing house. It will be available in two different language versions, Czech and English. I will release more information about its release date, price and possible places where you can order it in a few week’s time, as soon as I’ll know them myself. I’m looking forward to meet some of you who like to read the stories that I’ve recorded, on the events that will be connected with the book release!


HOPRG_2079a

„Bylo mi přes třicet, měla jsem úraz a zmrzačila si ruku. Přeřízla jsem si nerv a měla dlouhou rehabilitaci. Hned druhý den po operaci jsem sice šla do divadla, ale po první půlce jsem musela odejít, protože to hrozně bolelo. Nemohla jsem se obléct, nemohla jsem se učesat, musela jsem se znovu učit psát. Za největší úspěch jsem považovala, když se mi podařilo naporcovat kuře. Ale hodně jsem se díky tomu všemu dozvěděla sama o sobě. Třeba to, že jsem docela dobrá. Že se nevzdávám. Ten úraz, co jsem měla, je typicky mužský – často se stane při práci se sekyrou. Během rehabilitace mě sestřičky ukazovaly chlapům, kteří ještě dva roky po úraze pořád chodili s takzvanou ‚kazatelskou rukou‘, to je, když některé vaše prsty zůstanou ohnuté. Já jsem si řekla, že ze mě žádný kazatel nebude, a tak jsem tu ruku cvičila a cvičila. A jelikož nejsem pitomá, tak cvičím dodnes. Sice mi každou chvíli něco spadne na zem, u návštěv neumývám nádobí, ale podívejte, co s tou rukou dokážu!“
 
/
 
„I was over thirty, I had an injury and maimed my hand. I cut a nerve and had to go through a long rehabilitation. The day after I had a surgery, I went to see a theatre play but I had to leave it after first half because I felt a strong pain. At that time I was not capable to dress up, I couldn’t comb my hair and I had to learn to write again. The greatest achievement during this time was when I successfuly managed to carve up a chicken. But I learnt a lot of things about myself through all this. For example I learnt that I’m quite good. That I don’t give up. The kind of injury I had is typically men’s, it often happens when one works with an axe. During the rehabilitaion, nurses used to show me to male pacients who often still had a so-called ‚preacher’s hand‘ two years after their injury happened – they couldn’t bend some of their fingers. I said to myself that I won’t be no preacher and I exercised the hand a lot. And since I’m not stupid, I still do. Although I drop things every now and then and I don’t do dishes in other people’s home but look what I can do with the hand!“

HOPRG_2083a

„Celý život jsem dělal v knihách, nejprve v nakladatelství a nakonec jako knihkupec. Vedl jsem například prodejnu v ulici Na Příkopech. I proto jsem velice intenzivně prožíval události roku 1989. Pamatuji, že už v lednu, během takzvaného Palachova týdne, policie naháněla mladé lidi a ti běhali okolo naší výlohy. Měli jsme tam mříž, kterou jsme v takových chvílích radši zavírali. Jednou kolem běžel nějaký student, té mříže se chytil a říkal: ‚Nemáte nějakou příručku sebeobrany?‘ To mi utkvělo. Jak to tak bývá, mladí lidé byli tehdy vůdčí silou té změny, a bylo hezké vidět, jak byli nebojácní. Já to celé sledoval a fandil jim. Jakmile se na podzim daly do pohybu události na Albertově a na Národní třídě, tak za mnou do knihkupectví začali chodit různí lidé a říkali: ‚Konečně to přišlo!‘ Na začátku probíhala různá srocení na Václavském náměstí. Silný dojem na mě dělalo to, co se z balkónu Melantrichu přednášelo, jak se tam střídali řečníci, ale i třeba samotný fakt, že tam vedle sebe stáli a ty projevy s nadšením poslouchali lidé z různých skupin společnosti. Byli tam studenti, byla tam ta takzvaná pracující inteligence, ale zároveň tam byli i dělníci. Vždy když přicházela nějaká větší skupina, tak to organizátoři ohlásili. Třeba: ‚Připojují se k nám i dělníci z ČKD!‘ A lidé propukali v jásot, hlasitě ty nově příchozí zdravili. Zažívali jsme tam úžasné pocity pospolitosti. Vnímal jsem, že celý ten svět socialismu byl v pohybu, že se pohne k demokracii a ke svobodě. Ne všechno se samozřejmě povedlo. Tu určitou pospolitost jsem cítil ještě několik dalších let, pak to pomalinku uvadalo. Každý se začal hnát za svým a lidé na sebe přestali mít čas. Ale já vnímal především to, že se leccos uvolnilo – že se moje děti snáž dostaly na školy, nebo že začaly vycházet různé knihy. Knihy, o kterých jsem věděl, že existují, ale které tady nebyly k dostání. Některé knihy a filmy vyšly poprvé ve svém plném znění – za socialismu vycházely zkrácené. Existovala totiž takzvaná ‚Hlavní správa tiskového dohledu‘, která leccos zarazila. Ani nemuselo jít o nějaké ‚protirežimní kusy‘. Zažil jsem, že byla vytištěná tak nevinná kniha jako je ‚Školák Kája Mařík‘, a někdo najednou rozhodl, že nesmí spatřit světlo světa. A tak šla do stoupy, celý obrovský náklad. Odvážel se na nádraží do Bubenče, rvaly se z toho desky a papír se házel na hromadu. Děly se zkrátka šílené věci. Vím, že dnes je mnoho jiných problémů, že ten politický vývoj po revoluci mnoho lidí zklamal, ale já si myslím, že si tady nežijeme špatně. Je dobré si uvědomit, že ještě na začátku 90. let tady byla přítomná sovětská vojska. Obrovské množství vojáků, kteří nás tady v podstatě vyjídali. Já jsem ve svém životě nezažil žádný ‚přelomový okamžik‘, který by mě vrhnul někam úplně jinam, ale rok 1989 znamenal opravdový přelom pro nás pro všechny. Mě ten vývoj uspokojil v tom, že jsem si mohl říci, že druhou půlku života prožiji ve svobodě. V demokracii. Ono to zní jako takové klišé, ale když si pamatujete, že to někdy bylo jinak, tak ta slova mají svůj hluboký význam.“

/

„I have worked in the field of books my whole life, at first in a publishing house and then as a bookseller. For example, I was a manager of a bookstore in the Na Příkopech street. It was one of the reasons why the events of 1989 were so intense for me. I remember that already in January, during the so-called ‚Palach Week’, police was chasing young people around and they were running past our shop window. There were iron bars which we used to close down at such moments. Once a young student ran by, grabbed the bars for a moment and asked: ‚Do you happen to have a self-defence manual by any chance?‘ I still remember that. As it is common, young people were the leading force of the change. It felt nice to see their courage. I observed it and held my fingers crossed for them. In the autumn, as the events of Albertov and Národní třída started to unfold, all kinds of people started coming to the store and used to say: ‚It’s here, finally!‘ There were many gatherings in the Wenceslas Square at the beginning. I was impressed by what were the various speakers saying but also by the simple fact that the speeches were cheered and listened to by people from various social groups. They stood there one next to another. Students, the so-called working elites but also blue-collar workers. Every time a bigger group was approaching the gathering, the organizers announced it. For instance: ‚Workers of ČKD are coming to join us!‘ And people cheered and greeted the newcomers. We were experiencing strong feelings of solidarity. I could sense that the whole world of Socialism was shifting, that it was about to move towards democracy and freedom. Not everything worked out the way we wanted, obviously. I could sense the solidarity for a few years more and then it slowly faded. Everybody started to care about the business of their own and suddenly they didn’t have so much time for the others. But overall, I noticed how things became more relaxed – that my children had easier access to education or that many new books got to be published. Books that I’d known about but that had not been available around here. Some films and books were released after the Revolution for the first time in their complete edition – they used to be shortened during the Socialism. Because there was the ‚Department of Print Supervision‘ that banned many things. And these were not only the ‚anti-regime pieces’. I saw how once ‚Schoolboy Kája Mařík’, the innocent children novel, was printed, when somebody suddenly decided that it couldn’t be sold publicly. And so it all went to a dump site, the entire huge press run. They drove it to the Bubeneč train station, tore out its book covers and dumped paper on a pile. Crazy things were happening. I know that there are other problems now, that the political development after the Revolution dissapointed many people, but I don’t think that we live badly now. It’s good to know that at the beginning of the 1990s, there were still Soviet troops here. A huge number of soldiers that were basically eating the country up. I didn’t experience any ‚turning points‘ in my private life but the year of 1989 was a great turning point for all of us. The development made me happy in a way that I was able to tell myself that I could live out my second half of life in freedom. In democracy. It sounds like a cliché but when you remember that it used to be the other way, you find out that the words have their profound meaning.“


HOPRG_2109a