Powered by Seat

HOPRG_1851a

„Můj dědeček byl v první světové válce jako legionář. Projel celým Ruskem, vrátil se přes Itálii, ale bohužel se naučil pít alkohol. Před válkou to býval sedlák, měl své zemědělství, koně, krávy, prasata, velké lány polí. Po válce ta péče o statek a dobytek pozvolna přecházela na mého otce, který byl o deset let starší než jeho sourozenci. Když mu bylo dvacet, tak děda zemřel a on věděl, že se s tím musí porvat. Zprvu měl i dluhy. Musel prodat koně, protože děda hodně peněz propil. Ale prostě se musel postarat – o statek, o nemocnou maminku, o sourozence. Muselo to pro něj být ohromně těžké, ale byl fyzicky děsně silný a vydržel to. Myslím, že v téhle době se z něj stal hodně tvrdý člověk. Celý život byl tvrdý na všechny okolo sebe a byl tvrdý i na mě. Měl prudkou povahu, pro ránu nešel daleko. Myslel si, že čím víc na mě bude tvrdý, tím budu tvrdší i já. Jenže to nebyla pravda, na mě to působilo úplně naopak. Soused, asi o tři roky starší kluk, cvičil kulturistiku a já to v té době děsně obdivoval. Chodil jsem za ním, podával mu činky a vlastně asi toužil být tak silný jako otec. Od třinácti let jsem ale měl žaludeční vředy. Způsobily, že se dvanácterník zúžil tak, že potrava nemohla procházet dál do střev – takže musela jít zpátky horem. Než se přišlo na to, co mi je, a než mě v patnácti operovali, tak se mi žaludek zvětšil na trojnásobek velikosti, než bylo pro můj věk normální. Tlačilo mi to na srdce, což mělo za následek, že já třeba ušel pár kroků a zkolaboval. Ale ta moje nemoc se u nás nebrala na velkou váhu. Pamatuju, že jednou jsme šli s otcem kopat brambory. Mně od počátku nebylo dobře, zvracel jsem, ale jemu to bylo jedno. Furt jsme museli pracovat, až do pozdní noci. Neuznal, že by mi měl nějakým způsobem ulevit. Já se tedy celé dětství upínal k věku, kdy dospěju, kdy budu moci opustit domov a zmizet.“

„Když se narodily moje děti, tak jsem si říkal: Když já měl těžké dětství, tak chci, aby ony ho měly co nejhezčí. Navíc jsem měl holky, ke kterým jste jako rodič spíš jemnější. Takže já byl strašně měkkej, všechno jsem jim dovolil. Když něco provedly ve škole, tak jsem si sice paní učitelku vyslechl, ale holkám jsem řekl: Nebudeme z toho dělat žádné závěry. Dnes mám pocit, že jsem rozseknul onu ‚kletbu rodu‘ a tím měkkým způsobem vychoval hodné děti. A teď se mi to vrací v tom, že ony jsou hodné na mě.“

/

„My grandfather was a legionary in the First World War. He travelled through all Russia, returned via Italy, but unfortunately he learnt to drink alcohol back then. He used to be a farmer before, he had his farm, horses, cows, pigs and vast fields. After the war, the responsibility of taking care of the farm and cattle gradually shifted to my dad who was ten years older than his siblings. When he was twenty, my grandfather died and he knew that he had to struggle. There were even debts at first, he had to sell some horses because my grandfather drank away a lot of money. But he simply had to take care of everything – of the farm, of ill mother, of siblings. It must had been very difficult for him but he was physically very strong and he undured. I think that he became a very tough man back then. For all his life he was tough on everyone around him, including me. He was hot-tempered, didn’t think twice before hitting someone. He thought that the tougher he’d be on me, the tougher I would get. But that was not true, it was quite the opposite. A neighbour of ours, a boy who was three years older than me, used to do bodybuilding and I really admired it. I used to spend time with him, pass him dumbbells and I guess I wanted to be as strong as my father. But I had a stomach ulcers since I was thirteen. It caused that my duodenum got so tight that nourishment couldn’t get further into bowels – so it had to go back the upper way. Before they found what was wrong with me and performed a surgery on me when I was fifteen, my stomach got three time as big as it was normal for my age. It pushed onto my heart which caused that I sometimes walked a couple of steps and then I collapsed. But my illness was taken quite lightly back then. I remember one day me and my father went to dig up potatoes. I was feeling sick from the beggining, I vomited but he didn’t care. We had to work all day until the late night. He didn’t accept that he could take it a bit easier with me. And so throughout all of my childhood, I used to look forward to the age when I would grow up, leave home and be gone.“

„When my children were born, I thought: Since my childhood was so tough, I want my children to have the most beautiful one. I had daughters with whoms parents tend to be more gentle. And I was very soft on them, I allowed them to do everything. When they misbehaved at school, I listened to what the teacher said but then I told them: Let’s not make any conclusions out of that. Now I feel like I’ve cracked the ‚family’s curse’, by being gentle I’ve raised a kind persons. Now I get to see the results of it in the kind way my daughters treat me.“


HOPRG_1850a

Do Prahy dorazila hudba na kolečkách. Prý už stihli dostat pokutu.

/

Music on wheels has arrived in Prague. They have already managed to get a fine.

__

odkaz: https://www.facebook.com/eurobusk/


HOPRG_1845a

„V děvětatřicátém začala válka a zanedlouho si Němci a Sověti rozdělili Polsko. My bydleli v polské části Volyně, v obci, kam najednou přijeli sovětští vojáci a zavedli nesmírný teror. Povinné kolchozy, deportace na Sibiř. Tajemník, který tomu všemu velel, chodil každý den po domcích a jako dráb honil lidi do práce. Mně se tehdy narodila sestra a on jednoho dne přišel, jak to, že maminka nepracuje. Tatínek mu řekl: ‚Přeci vidíte, že je těsně po porodu.‘ Asi mu to ale řekl příliš vzdorně, protože tím jsme se dostali na černou listinu. To znamenalo, že jsme byli v pořadníku na odvoz na Sibiř. Což se nedělalo veřejně, ale v noci. To jste se ráno probudili a zjistili, že nemáte sousedy. Nejdřív odvezli ty bohaté. Když jsme se od českého starosty dozvěděli, že jsme na té listině, tak jsme přestali spávat doma. Nejdřív jsme spali na špejchaře, na sýpce. Jenomže to bylo moc blízko od domu, tam by nás našli. Pak jsme spali různě u přátel. Nechtěli jsme je ale vystavit nebezpečí, a tak když přišlo jaro, tak jsme spávali pod širákem. Takhle jsme to dělali každý večer, až do června, kdy přišli Němci. Což tedy bylo jako jít z deště pod okap.“

„Ale mně bylo okolo deseti let, takže já si hrála s kamarádkami a říkala si o té válce, že to tak prostě je. U nás v podstatě stála fronta, takže my jsme spali oblečení, pořád byli připraveni jít do krytu nebo utéct někam na samotu. Naše obec nakonec zažila čtyři německé nálety a po svém osvobození i jeden sovětský. Ten se prý stal omylem, ale byl nejničivější. Jednoho dne jsem pásla naši krávu, kterou jsem měla jako nejstarší ze tří děti na starosti, okolo mě byly další děti a dobytek, když jsme najednou viděly, jak letí asi třicet letadel. Letěli nízko, ale měli sovětské hvězdy, a tak se nikdo neschovával. Obec byla v tu dobu už osvobozená, byli tam sovětští vojáci. Ti se těm letadlům snažili dát znamení, ale oni přesto začali střílet a bombardovat. A to byl nejhorší okamžik mého života – ležela jsem na zemi, rukama se křečovitě zarývala do trávy, nejradši bych se byla zahrabala do země. Děsný řev, kolem mě odlétávaly drny a já si říkala: ‚Jestli to přežiju, tak určitě už nebude ani maminka, ani sourozenci, nikdo, koho znám. Co si počnu?‘ Nevím, jak dlouho to celé trvalo, ale když to skončilo, tak jsem si myslela, že kromě mě nezůstal na světě nikdo živý. Vstala jsem a tekly mi slzy. Zamířila jsem ke mlýnu, kde předtím byla maminka a ostatní. Měla jsem strach, vůbec se mi tam nechtělo, a tak jsem šla hodně pomalu. V tom jsem najednou uviděla, jak maminka běží mým směrem. Chytla mě, brečely jsme, málem mě umačkala. Obec byla srovnaná se zemí, nedalo se tam už žít, ale všichni jsme to přežili. Válku přežil, s těžkým zraněním, i tatínek, který bojoval v československé, Svobodově armádě. A přežila dokonce i ta naše kráva. Když jsme se po válce stěhovali do Čech, tak jsme si ji vzali s sebou.“

/

„The war started in 1939 and not a long time after that Germans and Soviets divided Poland. My family lived in Polish side of Volyn region of today’s Ukraine, in a village into which Soviet soldiers suddenly came and started a great terror. They forced collective farming, deported people to Siberia. The local Soviet leader used to go around the houses and rush people into work. My sister was born back then, when he came one day and wondered how come by mom was not at work. My father told him: ‚You can see that she has just given a birth.‘ But I guess he told him in a too defiant way because we got into a black list after that. That meant that we were on a waiting list to be deported to Siberia. Which was something not being done publicly, it always happened at night. You woke up in the morning and found out your neighbours were gone. At first they took the rich ones. When we were told by a Czech mayor that we were on the list, we stopped to sleep at home. At first we used to sleep at the granary but that was too close to the house, we knew that they would find us there. Then we slept in houses of our friends. But we didn’t want to expose them and so when spring came, we started to sleep under the open sky. We did it like this every night, up until June when Germans came. Which was from bad to worse.“

„But I was around 10 years old so I used to play with my girlfriends and used to think that the war was just there. There was a battlefront around the corner so we used to sleep in our clothes, ready to go to a shelter or run far away. Our village went through four German attacks and after its liberation even a Soviet one. That was reported to happen by chance but it was the most destructive. One day I shepherded our cow, which I was in charge of as the oldest sibling, and there were other kids and cattle around me. Suddenly we could see about thirty planes approaching. They flew rather low and had Soviet stars on them so no one ran away. We had been liberated at that time, there were Soviet soldiers with us. They tried to give some signals to the planes but they started to firing and dropping bombs. That was the most dreadful experience of my life – I lied on the ground, my constrained hands burrowed in grass, I wished I could have dug myself under the ground. Horrendous roaring, turfs of grass flying around me and I would tell myself: ‚If I survive, there surely won’t be anyone left – neither my mum, nor my siblings, anyone I know. What will I do?‘ I don’t know how much time it took but when it was over I thought there wasn’t anyone left but me. I stood up, my tears running on my cheeks and went towards the mill where my mum and the others had been before the attack. I was scared, didn’t want to go there so I went really slowly. Then I saw my mum running in my direction. She caught me, we cried, she held me so close that she almost crushed me. The village was leveled to the ground and it was not possible to live there anymore but we survived. My father, who fought in The Czechoslovak army and got badly injured, survived the war as well. And even the cow of ours survived. When we moved to Bohemia after the war, we took her with us.“


HOPRG_1844a

„I am first of the group to get married and they try to humiliate me by making me go around dressed like this. I also have some tasks to do: I need somebody to say a sentence in French, I have to weigh 1000 kilograms of girls on this weight, I have to drink some alcohol, obviously, and I have to kiss five guys on the cheek. By the way, can I kiss you on the cheek?“

/

„Jsem první z naší party, kdo se žení, a tak se mě snaží ponížit tím, že musím chodit takhle oblečený. Také musím splnit různé úkoly: Musím někoho přimět říct větu francouzsky, musím na támhleté váze navážit tisíc kilo holek, musím samozřejmě vypít různý alkohol a musím dát pěti klukům polibek na tvář. Mimochodem, mohl bych vás políbit na tvář?“


HOPRG_1842a

„Já jsem bývalá stevardka. Nejprve jsem byla sedm let na zemi, pak dlouhá léta lítala. Hodně jsem toho viděla. Jednou za mnou přišel vedoucí palubních služeb a řekl mi, že na mě někdo čeká u něj v kanceláři. Seděl tam takový pán, věděl o mě úplně všechno a začal mě lanařit na udávky. Hned jak jsem to pochopila, tak jsem úplně ztuhla hrůzou. Řekl mi: ‚My o vás víme, že jste v kolektivu velice oblíbená, že se umíte bavit, že máte ráda vtipy. Potřebovali bysme, abyste nám ty vtipy říkala. A vše, co sníte a vypijete budete mít gratis.‘ Já jsem dost rázná, ale také věřící, a tak jsem se tehdy modlila, abych se udržela a jednu mu nevlepila. Zkusila jsem: ‚Víte, já mám náladu, jen když něco vypiju, jinak mám samé starosti. Ale když se napiju, tak potom zase všechno vykecám. Ale o tomhle bych nemohla nikomu říct, že?‘ On se strašně naštval, šel za tím mým šéfem a já jen slyšela, jak mává rukama a říká: ‚Pryč, pryč, pryč.‘ Hodně jsem si tehdy oddechla. Ale když se po revoluci zveřejnily seznamy spolupracovníků StB, tak jsem tam našla skoro všechny starší kolegy.“

„Díky té své práci jsem měla možnost za socialismu srovnávat. Slýchala jsem tady v rádiu různé věci a ve světě viděla, že je to úplně jinak. Jenže jsem o tom nikde nesměla mluvit. Měla jsem třeba pratetu v Rusku a kdybych se opovážila říct, jak ona tam a za kolik žila, tak by mě asi zavřeli. Dovolila jsem si něco říct jen v nejužší rodině. Děti z toho měly rozdvojenou mysl, protože jsem jim říkala: ‚Co slyšíte doma, nesmíte nikomu říkat!‘ A já v sobě dusila vztek. Narostl mi z toho takhle velký kámen ve žlučníku. Mám ho doma na památku schovaný.“

/

„I used to work as flight attendant. At first I worked on the ground and then I used to fly for many years. I saw a lot of things. One day a head of onboard services came to me and said there was someone waiting for me in his office. There was a man in there who knew everything about me and who started to lure me into becoming an informant. When I realized it, I became all stiff out of fear. He told me: ‚We know that you are very popular, that you can enjoy yourself, that you like jokes. We would need you to tell us the jokes. Everything you eat and drink would be for free.‘ I am quite a vigorous person but also a believer and so I started to pray that I remain calm and don’t slap him. I gave this a try: ‚You know I am being cheerful only when I drink, otherwise I worry a lot. But when I drink, I cannot keep a secret. But I shouldn‘t tell people about this, right?‘ He got all mad, went to my boss and I saw him throwing his arms in the air, shouting: ‚Out, out, out.‘ It was a big relief for me. But when I saw the lists of secret police informants after the Velvet Revolution, I found almost all of my former senior colleagues.“

„I had a chance to compare things during socialism thanks to my job. I was hearing certain things on the radio here and I could see that the truth was different in the world. But I was not able to speak about it. I had my great-aunt in Soviet Russia and if I had dared to talk about the poverty of the way she lived there, they would probably put me in jail. I dared to talk only among my closest family members. My children had a split mind out of it because I used to tell them: ‚Don’t tell anyone what you hear at home!‘ And I choked with anger. A gallstone this big grew in my gallbladder. I still keep it.“


HOPRG_1841a

„Musíte mluvit nahlas, já nedoslýchám. Což je nepříjemné, poněvadž já jsem klavírista. To byla náplň mého života, začal jsem hrát už jako chlapec. Míval jsem koncerty všude po světě, ale před jedenácti lety jsem toho musel nechat. Už jsem neměl dobrou zvukovou kontrolu, nebylo by zodpovědné pokračovat. Poněvadž já jsem hrál hlavně komorní muziku, při které se člověk musí dokonale přizpůsobit svým partnerům. Poslední koncert jsem odehrál v Tokiu, s jednou místní houslistkou. Z toho mi doma zůstala nahrávka japonské státní televize. Ale jak se mi ten sluch stále zhoršuje, tak si ji dnes už ani neposlechnu. Ale to se nedá nic dělat – musím říct, že já se s tím vším vyrovnal poměrně brzy. Protože jsem si řekl, že v minulosti mi štěstí vždy přálo. Že jednou to skončit muselo. Po tom Tokiu jsem měl pozvánky na další koncerty, ale všechno jsem to tehdy stornoval. Možná jsem mohl ještě nějaký čas pokračovat, dále koncertovat, a publikum by to možná ani nepoznalo. Ale já bych to poznal. A to jsem nechtěl prožít.“

/

„You have to speak up because I am partially deaf. Which is unpleasant since I am a pianist. That was my life, I started to play already as a boy. I had concerts all over the world but eleven years ago I had to stop. I didn’t have sufficiant sound control anymore, it wouldn’t be responsible to go on. Because I performed primarily chamber music in which you have to adapt to your partners. The last concert I had was in Tokyo, with a local violinist. Back home I have a recording of the concert from Japanese televison. But as my hearing gets worse adn worse, I can’t even listen to it anymore. But there’s nothing I can do about it. And I have to say that I’ve managed to deal with it all quite soon. Because I thought that I had been very lucky in life up until that moment. That the luck had to stop one day. After the concert in Tokyo, I still had invitations for other concerts but I cancelled everything. Perhaps I could had go on for some time more, to have a few more concerts. Perhaps the audience wouldn’t even tell the difference. But I would. And I didn’t want to experience that.“

__

K poslechu: https://www.youtube.com/watch?v=3gmmscP34Lo

 


HOPRG_1840a

„Celá moje rodina byla z Moravy, kde se říkalo: Zasaď strom, postav dům, zploď syna. Naši měli nejprve holčičku, která ale za čtrnáct dní zemřela. Když jsem se jim po pěti letech narodila já, tak mi táta později vylíčil, jak máma řekla: ‚Zase holka!‘ A neměla mě celý život ráda. Když mohla, tak mě mlátila. A když jsem plakala, tak jsem si musela držet pusu – aby mě nebylo slyšet venku. Dávala si pozor, aby si lidé nemysleli, že je špatná matka. Když jsme šly ven, tak se tvářila, jak pro mě dělá první poslední, jak jsem ‚její malá holčička‘. Tou jsem skutečně byla pro tatínka, ale ten doma přes den nebyl. Osm let po mě se narodil brácha a já pro mámu přestala existovat. On byl její zlatíčko, který mohl všechno, já byla služka, uklízečka. Ve dne v noci jsem řvala a pak se kvůli tomu celý život trápila. Po celá ta léta, i dlouho potom, co zemřela, jsem se ptala: ‚Mami, proč? Mami, proč?‘ Nakonec mi pomohla až psycholožka, která mi poradila, abych si sedla a řekla si: ‚Maminko, už dávno jsi mrtvá, já tady ještě jsem. Budu se snažit ti odpustit.‘“

/

„My entire family was from Moravia where they used to say: Plant a tree, build a house, raise a son. My parents had a baby girl at first but she died after fourteen days. When I was born five years later – my father told me later in my life – my mom said: ‚Another girl!‘ And she didn’t like me for the rest of her life. She used every chance to beat me. And when I cried, I had to cover my mouth with my hand – so that people outside couldn’t hear me. She was cautious for people not to think she was a bad mother. When we went out, she pretended to do everything for me, acted as if I was ‚her little girl’. I was my father’s little girl but he wasn’t at home during the day. Eight years after me, my brother was born. At that moment, I ceased to exist for her. He was her sweetheart who could do everything, I was a housemaide, a cleaner. I cried days and nights and I struggled with it for all my life. For all those years, even long after she died, I asked: ‚Mom, why? Mom, why?‘ In the end, it was my psychologist who helped me with the advice to sit down and say: ‚Mum, you are long dead, I am still here. I’ll try to forgive you.’“


HOPRG_1839a

„Viděl jsem kdysi pořad v televizi, kde chlapík s maskou ukazuje různý kouzla. To se mi zalíbilo a řekl jsem si, že bych to zvládnul taky. Takže už tři dny tady kouzlím na ulici před tátovým obchodem. A je to super! Líbí se mi, jak je to všechno takové tajemné, že tak i musíte mluvit, a najednou bum! – někdo má v peněžence kartu, kterou si předtím vybral z balíčku. A nechápe, jak se mu tam dostala. Jeden chlapík tu třeba začal řvát, že to nebyla jeho karta a odešel. Ale včera mi dva Američani dali sto pade – přestože jsem říkal, že mi nic dávat nemusí. Já to dělám jen pro radost. I tenhleten klobouk jsem si udělal sám. Jednomu pánovi, co vypadal jako Ozzy Osbourne, se tak líbil, že si ho u mě objednal.“

/

„I saw a TV show once where a guy with a maks showed various magic tricks. I liked it and I thought that I could do it myself. So I’ve already spent three days doing magic tricks here on the street, in front of my father’s shop. And it’s great! I like the mystery of it all, you have to even speak in a mysterious way. And then bam! – there is a card in your wallet that you’ve picked from the card deck before. And you don’t understand how it got there. One guy started to yell that it was not his card and he left. But two Americans gave me one hundred and fifty crowns – even though I told them that they didn’t have to do that. Because I do it just for fun. I even made this hat. One guy who looked like Ozzy Osbourne liked it so much that he ordered one from me.“

HOPRG_1839c

Mám podezření, že tím kloboukem odpoutává pozornost

/

I have a suspision that he uses the hat as a distraction


HOPRG_1838a

„Mířím na sraz lidí, kteří mají rádi viktoriánskou dobu: Počátek industrializace, parní stroje, knihy Julese Verna a tak dále. Steampunk. Je to ‚punk‘, takže fantazii se meze nekladou. Vím o lidech, co v tomhle stylu staví roboty, co předělávají monitory, klávesnice. Co postavili motorku, která jezdí na páru. Když pro takovou věc vymýšlíte kostým, tak se buď inspirujete módou 19. století, nebo popustíte uzdu své fantazie a skončíte jako steampunkový opravář. A když ten kostým vyrábíte, tak si možná představujete, jak v potrubí bojujete s obrovskou krysou.“

/

„I am on the way to a gathering of people who like Victorian times: The dawn of industrialization, steam engines, books of Jules Verne and so on. Steampunk. It’s a ‚punk‘ so imagination knows no limits. I know people who build robots in this style, who re-make monitors and keybords. Who have built a motorcycle that runs on steam. When you try to come up with a costume for such a thing, you either let yourself be inspired by fashion of 19th century or you let your fantasy go wild and end up as a steampunk repairman. And when you‘re making the costume you might imagine yourself fighting with a giant rat in pipes.“


HOPRG_1837a

„Dokončujeme s kamarádem knížku o dějinách Visegrádské skupiny. Díváme se na ni jako na jeden z vrcholů středoevropské integrace, která započala v podstatě okolo roku 0, kdy se tady objevila Marobudova říše. To byl takový první integrační pokus. Pak tu byly další pokusy různých podob – byla tu Sámova říše, Velká Morava, byla tu habsburská říše, Rakousko-Uhersko, byla tu Třetí říše, byly tu mezinárodní spolupráce za socialismu – RVHP nebo Varšavská smlouva. Ale integrace Visegrádské skupiny je v tomto prostoru první, která je na zcela dobrovolné bázi a která zároveň není ani proti nikomu. Lidé si prostě poprvé dobrovolně řekli, že by bylo fajn spolupracovat. Něco se od té doby povedlo, něco ne. Špatné je podle mě to, že my toho o sobě v rámci střední Evropy vlastně dodnes moc nevíme. Kdysi se dělal průzkum, co lidé o sousedních zemích v rámci V4 ví – to nebyly výsledky, to byla katastrofa. Na tom se musí zapracovat. Aby nešlo jen o politickou a ekonomickou integraci, ale integraci i na úrovni občanské společnosti. Aby se spolu více družily školy, mládež, vesnice, města.“

„Integrace je pro mě jednoznačně dobrá věc. Přestože dnes v Evropě prožíváme větší problémy, tak je to stále klíčová cesta. Existují lidé, kteří říkají: ‚Tak se tady zase zabetonujeme, budeme bránit náš Hobitín!‘ Ale to bude znamenat, že budeme znovu stát fronty na hranicích, že budeme znovu v rádiu slýchat: ‚Čekací doba ve Velenicích: 40 hodin.‘ Vzpomeňme si na to, jak jsme měli v 80. letech zavřené hranice s Polskem. Vzpomeňme si, na všechny ty cesty do Maďarska, kde se kupovaly desky a šampóny, do NDR, kde se ženské obmotávaly záclonami a celou cestu na hranice se klepaly, jestli je celník vybere. Jak jsme v Drážďanech kupovali boty a celý den tam v nich chodili, aby vypadaly, že jsou obnošené.“

„Dnes jsme v unikátní historické situaci, že jsme obklíčeni našimi spojenci. Už je to hodně dlouho, co Železná opona padla, ale dodnes je to pro mě takový malý svátek když jedu autem do Rakouska a uvědomím si, že jsem si ani nevšiml hranic. Bydlím ve Znojmě a někdy vezmu kolo a chvíli jedu po české straně, chvíli po rakouské. A stále mi to dochází: Proboha, jakou fantastickou věc jsme to zažili? Pamatuji, jak jsme kdysi stáli s mojí malou dcerou za Znojmem, na Kraví hoře. Ona se zadívala do dálky a zeptala se: ‚Tati, co je támhle?‘ ‚To je Rakousko,‘ řekl jsem jí. ‚A proč se tam nikdy nepodíváme?‘ Řekl jsem jí, že to je složité. A ona řekla: ‚Kdybych byla malou, zlatou muškou, tak bych si tam zaletěla, prohlídla bych si to tam a zase bych letěla zpátky.‘ Za necelý měsíc jsme se tam procházeli. Všichni jsme se proměnili v ty malé, zlaté mušky. Není špatné si to občas připomenout.“

/

„Me and my friend are finishing a book about the history of the Visegrad Group. We understand it as one of the peaks of the Central-European integration process that basically started around year 0 A.D. when Marobud’s Empire was founded in the area. That was the first attempt at integration. There were many other attempts in various forms – there was Samo’s Empire, The Great Moravia, Habsburg Empire, there was Austro-Hungarian Empire, The Third Reich, there were various international cooperations during socialism – Comecon or The Warsaw Pact. But the integration of the Visegrad Group is the first in this area that is strictly voluntary and at the same time it’s not against anyone. To put it simply, people thought for the first time that it might be nice to cooperate. Some things turned out well, some did not. What I see as bad is that we still don’t know much about other states within Central Europe. Once, there was a survey about what people know about neighbouring V4 countries – the results were catastrophic. We need to work on that. So that it’s not only political and economic integration but also integration of civil society. So that more schools, young people, villages and cities cooperate together.“

„For me, integration is definitely a good thing. Even though we go through some bigger problems in Europe right know, it’s still the essential way to go. There are people who say: ‚Let’s isolate ourselves again, let’s protect our Hobitton!‘ But that means that we would once again wait in lines at the borders, that we would again hear on the radio: ‚The waiting time in Velenice: 40 hours.‘ Let’s remember the closed borders with Poland in 1980′s. Let’s remember all those trips to Hungary to buy LPs and shampoos, trips to East Germany where women bought curtains, wrapped it around their bodies, trembling all the way to the borders in fear of being chosen by customs officers. Remember how we used to buy shoes in Dresden and walked in them all day long so that they would look worn out.“

„We find ourselves in a unique historic moment since we are surrounded by our allies. It’s been a long time since the Iron Curtain fell but it still makes my day when I drive to Austria and I realize that I didn’t even notice the borders. I live in Znojmo. Sometimes on a bike I ride on the Czech side for a while and then on the Austrian side for a while and so on. And I still realize it: Oh my God, what an incredible thing we’ve experienced? I remember how I once stood with my little daughter on Kraví Hill near Znojmo. She gazed into the distance and asked me: ‚Dad, what’s out there?‘ ‚It’s Austria,‘ I told her. ‚Why do we never go there?‘ I told her that it was complicated. She replied: ‚If I was a little gold fly, I would fly all the way there, I would look around there and then I would fly back.‘ In a month’s time we were walking in there. We all transformed into little gold flies. It’s good to remember it sometimes.“