Powered by Seat

hop_2

Kniha Humans of Prague vyšla 20.10.2017 v nakladatelství Labyrint, zvlášť česky (světle fialová obálka) a anglicky (lososová obálka). Obsahuje 370 stran příběhů lidí z pražských ulic, které jsem zaznamenal za poslední čtyři roky. Knihu najdete u svých oblíbených knihkupců nebo si ji můžete objednat přímo na stránkách nakladatelství:

Česky: http://www.labyrintshop.cz/art/humans-of-prague-cz/

Anglicky: http://www.labyrintshop.cz/art/humans-of-prague-en/

/

The book Humans of Prague! 370 pages of stories from streets of Prague. You can find it in your local bookstore or order it directly from Labyrint publishing house

Czech: http://www.labyrintshop.cz/art/humans-of-prague-cz/

English: http://www.labyrintshop.cz/art/humans-of-prague-en/


Před rokem jsem zde zveřejnil poslední příspěvek. Psal jsem v něm, že se můžete brzy těšit na nové příběhy. Dnes se vám chci v první řadě omluvit, že jste se od té doby ničeho nového nedočkali, a také v krátkosti nastínit důvody, proč to tak dopadlo.

Na konci roku 2017, po čtyřech a půl letech téměř každodenní práce na Humans of Prague, jsem si uvědomil, že si od projektu potřebuji odpočinout. Dopředu jsem to neplánoval, rozhodl jsem se v podstatě ze dne na den. Už delší dobu jsem na sobě ale pociťoval únavu a vnímal, že se pro mě různé věci staly tak trochu rutinou. Vyjít ven do ulic, oslovovat lidi, fotit je, mluvit s nimi, hledat podnětné příběhy a myšlenky – uvědomil jsem si, že ne pokaždé mi to už přinášelo radost. Zvlášť ono „hledání“ – za jedním zveřejněným příběhem byly mnohdy dlouhé hodiny času v ulicích, někdy i desítky oslovení či setkání, ze kterých příspěvek z různých důvodů nevznikl.

Na druhou stranu mi dlouho trvalo zvyknout si na myšlenku, že bych mohl s HoP skončit. Loni v lednu jsem si skutečně myslel, že si přes zimu odpočinu a vyrazím hledat příběhy lidí, co žijí mimo Prahu. V dubnu jsem to dokonce zkusil: Dvakrát jsem si vyhradil celý den, koupil si lístek do náhodně zvolené vesnice, vždy tak hodinu cesty od Prahy, a šel jsem se projít po okolí. A vlastně to bylo super – nový typ prostředí, nové podněty, otevřená krajina, jiná setkání. Ale jednak těch setkání zas tak moc nebylo (chodil jsem přes den, okolo poledne, a v některých vesnicích nepotkal ani živáčka) a druhak jsem si uvědomil, že ten můj odpočinek od HoP bude muset být delší. A tak jsem se loni více vrhl do zakázkové, čistě fotografické a video tvorby. Fotil jsem plno portrétů, svateb, festivalů a konferencí, pokračoval v natáčení video seriálu o řemeslnících. Naučil jsem se plno nových věcí. A po večerech nekoukal na Facebook, jak si vede ten který příspěvek, to bylo také dobré.

Dnes opět cítím, že bych se k Humans of Prague – v trochu pozměněné podobě – rád vrátil. Ale tentokrát už nechci udělat stejnou chybu a něco slibovat. Mám pár nápadů, které bych chtěl rozvinout, ale budu je muset nejdříve zkusit. Když přijdu na něco kloudného, tak slibuji, že budete první, komu to dám vědět. Díky, že jste četli příběhy, které jsem pro vás zaznamenal.

P.S.: Pokud byste mne chtěli podpořit, tak v knihkupectvích je stále k mání kniha!

/

One year ago I published my last post here. There I mentioned you could be looking forward to new stories. Today I would like to apologise in the first place – for not publishing anything up until now – and also outline the reasons why it turned out that way.

At the end of 2017, after four and a half years almost daily work on the Humans of Prague project I realized that I need to step back from the project and take some rest. It wasn’t planned, it was a spontaneous decision. However, I had been feeling worn out those days and had felt that things had become rather routine; to go out, approach people, photograph them, talk with them, to search for inspiring stories and thoughts – I found out it didn’t always brought me joy anymore. Particularly “the search” – behind every published story there were hours and hours spent in the streets, sometimes tens of encounters which didn’t lead to a story eventually.

On the other hand, it took me quite some time to get used to the idea that I could stop doing the project. Last January I honestly thought I would take some rest during the winter and then set off to look for stories of people who live out of Prague. In April I even gave it a shot: Twice I gave it a full day, I bought a ticket to a randomly chosen village (in both cases located about an hour from Prague) and went for a walk. And it was great – new environment, new impulses, open land, new encounters. But firstly, there weren’t that many encounters (I was there during the day, around noon and didn’t meet anyone in some villages) and also I realized that my break from Humans of Prague had to be longer. And so I started photographing and filming on commission. I photographed a lot of weddings, portraits, festivals and conferences, continued my work on a video series about craftsmen. I learned a lot of new things. And didn’t follow Facebook in the evenings to see how my posts were doing, which was also good.

Today I feel that I would like to get back to Humans of Prague – but in a slightly altered version. But this time I don’t want to repeat the same mistake and promise something. I have a few ideas which I would like to work on but I need to try them first. If it turns out well, I promise you will be the first to know. Thank you for reading the stories that I published.

P.S.: In case you wanted to support me, my book is still available in bookstores (in both Czech and English)!


Chybí vám už příběhy z pražských ulic? Od jara se můžete těšit na další! Ještě promýšlím, jak přesně to udělám, ale letos ty ulice nebudou jen pražské. A když se zadaří, tak to nebudou jen ulice, ale i návsi, polňačky, lesní cesty, křížové cesty, stezky, pěšiny, křižovatky a návrší. Zkrátka se chystám vyrazit i mimo Prahu. Slavíme sto let od založení Československa, a tak chci zaznamenat, co prožívají a jak přemýšlí lidé i jinde v naší republice. Chci na vlastní oči a uši poznat, z čeho vychází a jak hluboké je ono rozdělení společnosti, o kterém se v posledních letech tolik mluví. A ke kterému, zdá se, přispívá i binární volba, která nás tento víkend čeká.

/

Do you miss stories from the streets of Prague? Good news then – you can look forward to new stories in spring! I still wonder how I’ll go about it but this time it won’t be just streets of Prague. And if it works out, it won’t be just streets altogether but also village squares, farm roads, forest paths, ways of the cross, trails, crossroads and hills. In short, I plan to hit the road and go also out of Prague. This year we celebrate a hundred years from the founding of Czechoslovakia and so I want to capture how people from various places of our country think about their life and what they go through. I want to see with my own eyes how deep is the division of our society that we’ve been hearing so much about in the last few years. And which seems to be partially a result of the binary choice we are about to make this weekend during the presidential election.


Asi jste si všimli, že jsem už 14 dní nezveřejnil žádný nový příběh. Po čtyřech a půl letech v ulicích, po několika tisících oslovení, čtrnácti set zveřejněných příbězích a letošní usilovné práci na knize, jsem si v uplynulých dnech uvědomil, že si od práce na blogu zkrátka potřebuji trochu odpočinout.

Prožívám moc hezké období – v září jsem se oženil, v únoru se chystáme jet na svatební cestu, a tak je možné, že dalších příběhů se dočkáte až na jaře. S prací na Humans of Prague nekončím, ale je možné, že příští rok už příběhy nebudu zveřejňovat s takovou pravidelností jako dosud. Sám jsem zvědavý, jak se to vyvine. Každopádně cítím, že bych chtěl zkusit více rozvinout i reportážní způsob tvorby, ve kterém by určitým způsobem zazníval kromě hlasů jiných lidí i můj vlastní hlas.

Než se tady s vámi znovu shledám, tak bych chtěl ještě jednou upozornit, že výběr nejlepších příběhů Humans of Prague vyšel letos na podzim knižně. Moc děkuji všem, kdo jste si knihu už zakoupili, je to pro mě výraz vaší podpory. Zároveň si opravdu myslím, že se kniha moc povedla. Je to 370 stran barevných fotografií, takže její cena je trochu vyšší než u románů, ale kniha je taková, jakou jsem si ji vysnil: Ukazuje, v jak krásně rozmanité žijeme společnosti, a snad i to, v jak krásné a klidné žijeme době. Většina lidí asi knihu pořizuje pod stromeček, takže se ke mně zatím nedostalo moc ohlasů, ale na webu goodreads už jsem jeden našel: „Neskutečně pozitivní věc. Bál jsem se, že to bude na jedno brdo, povrchní a všechno, co vás k tomu určitě napadá. Ale je to prostě dobrý. Skvělá (stylizovaná) sonda.“

Přeji vám klidné a veselé Vánoce a brzy naviděnou!

/

You might have noticed that in the last two weeks I didn’t post any new stories. After four and a half years in the streets of Prague, after thousands of people I’ve approached, after 1400 stories I’ve posted and after this year’s hard work on the book, I’ve recently realized that I simply need a short break from the work on the blog.

I’m going through a really nice period of my life right now – I got married in September, we’re planning to go for a honeymoon on February, so it’s possible that you will find new stories here at the beginning of the spring. I’m not quitting the project but it’s possible that I might not be publishing stories in the same frequency as I have been up until now. I’m curious how things will turn out for me. In any case, I feel that I would like to develop a reportage aspect of my work in which not only voices of other people would be heard but also my own.

Before we meet again, I would like to point out once again that a selection of the best Humans of Prague stories was published as a book this autumn. I really want to thank all of you who’ve decided to buy one and to support my work this way. I really think that the book is great. It’s 370 pages of colour photographs so the price is a bit higher than price of other novels but the book is just as I imagined it: It shows how beautifully diverse the society is, and hopefully also how beautiful and peaceful is the age that we live in. Most of the people probably buy the book as a Christmas present so I haven’t seen that many reviews of it but I did find one on the goodreads website: „Unbelievably positive thing! I was worried that it would be monotonous, superficial and all the other things you probably think about. But it’s just good. It’s very insightful.“

I wish you peaceful and merry Christmas! See you soon!


HOPRG_2154a

„Mně už je devadesát, co já ti budu povídat? Snad jen: Když máš ženu, a máš dobrou ženu, tak si jí važ.“

/

„I’m already ninety years old, I guess there’s nothing I can tell you. Except maybe one thing: When you have a wife, a good wife, you should appreciate her.“


HOPRG_2157a

„Během studia jsem byla na půlročním výměnném pobytu v Thajsku. Dodnes na to strašně ráda vzpomínám. Když jsem skončila školu, tak jsme nejdřív cestovali s partou lidí, pak jen s jednou kamarádkou, a pak jsem se rozhodla, že bych si chtěla vyzkoušet chvíli cestovat sama. Čtrnáct dní jsem cestovala po Laosu a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsem kdy udělala. Když je člověk sám, tak neustále potkává někoho nového. Jednak místní a pak další různé cestovatele. Potkala jsem hrozně zajímavé lidi – holku z Egypta, která bojuje za práva žen a která si vydělává tím, že píše cestovatelské články, jinou holku, která pracovala v Hollywoodu na různých velkých filmech, nebo jednu mladou Korejku, která mě zbavila předsudku, že taková holka musí být nutně tichá a plachá. Potkávala jsem i holky, které cestovaly samy už třeba dva roky v kuse. Přišlo mi to hrozně odvážné. Říkala jsem si, že jsem se někdy asi zbytečně různých věcí bála, že bych se bát neměla. Já navíc když se bojím, tak si vždy představím ty nejhorší scénáře. Takže než jsem vyrazila, tak jsem si říkala, že mě někdo okrade, že mi někdo něco udělá. Hodně lidí mi říkalo: „Ne, nedělej to, je to nebezpečný. Kdybys byla kluk, tak by to bylo jiný.“ Ale pak jsem měla kamarádku, která řekla: „Jeď! Bude to super!“

„Myslím si, že holka musí být při cestování neustále ostražitá, hlavně když se jde večer bavit. Ale jinak jsem viděla, že v tom už dneska nemusí být takový rozdíl, cestovat sám jako kluk a jako holka. Alespoň v té oblasti, kde jsem byla. A potkala jsem tam i ženské okolo padesáti, šedesáti let, které už měly dospělé děti a které odešly z práce a na půk roku odjely cestovat po Asii. To mi přišlo úžasné. Říkala jsem si: Až budu v jejich věku, tak se budu snažit být jako ony – budu neustále objevovat nové věci, nebudu koukat na televizi, nebudu jen sedět doma.“

/

„I did a half-year long exchange stay in Thailand during my studies. I still love to think back about this time. When I finished with the school we traveled with a group of friends at first, then I traveled with one of my friends and then I decided that I would like to travel on my own. I traveled around Laos for fourteen days and it was one of the best decisions I have ever made. When you’re a solo traveler, you keep meeting new people. Both locals and other travelers. I met a lot of really interesting people – a girl from Egypt who fights for women rights and who makes a living by writing travel articles, another girl who used to work in Hollywood on many blockbusters or a young Korean girl who made me realize that it was just my prejudice to think that such a girl has to be quiet and timid. I even met girls who had already been travelling for two years. I found it really brave. I thought that I had probably been too scared about different things, that I shouldn’t have. The thing is that when I’m scared of something, I always envison the worse possible scenarios. And so before I set off on the journey, I imagined how someone would rob me or did some harm to me. A lot of people told me: ‚No, don’t go, it’s dangerous. If you were a boy, it would be different.‘ But then a female friend of mine said: ‚Just go! It will be great!’“

„I think that a girl who travels on her own has to be cautious at all times, especially when she goes out at night. But other than that I saw that it’s not necessarily all that different nowadays, to travel on your own as a guy and as a girl. At least in the region that I visited. And I even met women in their fifties or sixties who already had grown-up children and who had left their job to travel Asia for half a year. I found it amazing. I thought: When I’ll be their age, I’ll try to be like them – I will keep discovering new things, I won’t watch TV, I won’t just sit at home.“


HOPRG_2155a

„Když se v šedesátém sedmém roce všechno politicky a společensky uvolňovalo, tak jsem vlezl do strany. Říkal jsem si, že tomu třeba nějak pomůžu. Samozřejmě v tom asi byla i dávka oportunismu, ten máte úplně ve všem. Byl jsem vystudovaný grafik a říkal jsem si, že se i třeba snadněji dostanu k nějakému kšeftu. Hned v šedesátém devátém, po lednovém plénu, jsem ze strany vystoupil. Komunisti mě sice nechali, ale nemohl jsem pak dlouho jako výtvarník sehnat místo.Takže jsem dělal v ČKD. A i když jsem po čase různé zakázky sehnal, tak mě komunisté nikdy nepustili k žádnému většímu kšeftu. Dělal jsem například v oblasti výstavnictví a různé velké podniky jako Škodaexport, Strojexport nebo Technoexport si mě žádaly, chtěly, abych jim třeba navrhl celé výstavní pavilony. Za což bych měl poměrně velký honorář. Ale Svaz výtvarných umělců, jehož jsem musel být členem, mi to neschválil. Musel jsem dělat jen různé drobné kšefty. A bylo zajímavé, že po revoluci to bylo přesně to samé: Dělal jsem všechno možné, ale když se nabízela možnost mít nějakou větší, prestižnější zakázku, tak to vždy skončilo tím, že mi různí lidé – tentokrát ti, kteří se dostali do čela po revoluci – říkali, že jsem byl v té straně, že jsem stará struktura. Takže v tomhle se tolik nezměnilo – protekce, známosti, klientelismus a korupce pokračují dodnes. Už za socialismu mě to natolik otrávilo, že jsem si řekl: Tak dobře, vy mě tady takhle omezujete, tak já si vybuduju místo, kde si budu moci dělat, co chci. Koupil jsem starou chalupu s velkým pozemkem, kde bylo neustále co dělat, a veškerý volný čas jsem trávil tam. A rodině vždy v legraci říkám, že kdyby nebylo té chalupy, tak jsem dnes slavný.“

/

„In 1967, when everything started to loosen in politics and in society as a whole, I joined the Communist Party. I thought that I could help the process a little. Obviously it was also party also an act of opportunism, you can find it everywhere. I was a trained graphic artist and I thought that it also might be a way of getting work contracts more easily. But already in 1969, after the party’s plenary session in January, I resigned my membereship. The communists allowed me to do that but after that I couldn’t find a job in my field for a long time. So I worked in the engineering company ČKD. And even though I later got some contracts for my graphic art, the communists never let me have a bigger commission. I worked in the field of exhibitions management and many different big companies like Škodaexport, Strojexport or Technoexport wanted me to work for them, even to design their whole exhibition pavilions. I would get quite high fee for such work. But the Association of Fine Artists, of which I had to be a member, didn’t approved me to do that. They allowed me to do only small works. And it was interesting that I experienced the very same thing even after the Velvet revolution: I had all kinds of contracts but as soon as I had a chance to have a bigger, more prestigious job, it always ended in a way that different people – this time those who had gotten into a lead after the revolution – used to tell me that since I had used to be member of the Communist party, I was a reactionary man. So not much changed in this sense – favouritism, clientelism and corruption still continues today. These things had already made me so annoyed during the socialism, that I thought: Alright then, you limit me in this way, so I will build a place where I’ll be able to do whatevery I want. I bought an old cottage with a big land around it where there was always some work to do and I started to spend every free time I had in there. I jokingly tell my family that if I hadn’t had the cottage, I would have been a famous artist today.“


HOPRG_2162a

Tenhle člověk dnes umístil hvězdu na staroměstský vánoční strom. Příhlíželi: Hus, holub.

/

This man has placed a star on the Old Town’s Christmas tree today. The event was observed by: Statue of Jan Hus, a pigeon.


HOPRG_2161a

„Když mi bylo dvanáct, tak jsem v jednu chvíli onemocněl poměrně vážnou nemocí. Najednou jsem na několik týdnu ulehl na lůžko a dlouho se z toho vzpamatovával. Pamatuju, že hned na začátku jsem odjel do špitálu na operaci a probral se z narkózy ve chvíli, kdy nade mnou seděla máma. Vnímal jsem ji tehdy jako takovou hrozně tvrdou ženskou, která vždy všechno vydržela. A ještě se u toho dokázala smát. S tátou se rozvedli sotva jsem se narodil, a tak na nás byla sama a vždy o sobě prohlašovala, že je babochlap. A že když s bráchou tedy nemáme toho ‚tatu‘, tak budeme mít aspoň ‚mamu‘. Takhle to vždycky říkala. Snažila se vždy všechno vyřešit, být hodně racionální. Nikdy moc nedávala najevo, že má někoho ráda, že jí na někom záleží. Když jsem se ale tehdy v té nemocnici probral, tak si chvíli neuvědomovala, že už jsem při vědomí, a já viděl, že tam nade mnou brečí. Pochopil jsem, že mě má opravdu ráda, a že jí kromě radosti přináším i trápení. A začal jsem si pak strašně vážit různých běžných věcí, co pro mě a pro bráchu dělala. Nebylo to nic jiného než dřív, ale já si od té doby všechno vykládal trochu jinak. Protože už jsem viděl, co je za tou maskou, kterou máma nosí.“

„Když jsem o pár let později měl první vážný vztah a jako mladší syn opouštěl hnízdo, tak jsem vnímal, jak s tím vnitřně bojovala. Ale dávala to najevo tím, že byla ještě tvrdší, ještě razantnější. Kdybych neměl tu předchozí zkušenost, tak si asi řeknu, že je praštěná, ale takhle jsem chápal, že to je její způsob, jak se vyrovnat se svými emocemi, se svým smutkem. A že to tak dávala najevo i mně. Třeba jsem si od ní jednou chtěl půjčit auto a strašně jsme se kvůli tomu pohádali. Tak sprostí jsme na sebe v životě nebyli. Po hádce jsme se každý zavřeli do svého pokoje a asi hodinu a půl nevylezli. A pak jsme ve stejný okamžik vešli do kuchyně. To byl pěkný moment. Omluvili jsme se, řekli si, že takhle jsme tu situaci řešit neměli, že já zkrátka musím odejít na školu, opustit to hnízdo, ale že by asi bylo lepší, kdybych to dělal pomaleji a plynuleji. Aby to nenarušilo náš vztah. A aby ona měla čas se s tím srovnat.“

/

„When I was twelve, I got sick with quite serious illness. I had to spent several weeks in bed, recovering. I remember that right at the start I got into the hospital for a surgery and they gave me general anaesthesia. I woke up when my mom was sitting next to my bed. I used to see her at that time as a very tough woman who had always withstood everything. Even with a smile on her face. She divorced my dad soon after I was born, she was a single mother, and she always used to describe herself as a manly woman. And she used to tell me and my brother: ‚You don’t have ‚papa‘ so at least you will have a ‚tough mamma’.‘ This was what she used to say. She always tried to deal with everything, to be very rational. She never used to show that she loved someone, that she cared. But when I woke up in the hospital back then, for a moment she wasn’t aware that I was already conscious and I saw her crying over me. I realized that she really loves me and that I bring her both joy and worries. After that I started to appreciate much more the everyday things she used to do for me and my brother. These were the same things as before but my intepretation of it had changed a bit. Because I was able to see what was behind the mask that my mom wears.“

„A few years later I could see how she struggled when I had my first serious relationship and was about to fly out of the nest. But she showed it by being even tougher on me, even more vigorous. If I hadn’t had the previous experience, I would probably thought that she was crazy, but this way I understood that it was a way how she dealt with her emotions, with her sorrow. That she was also trying to show that to me. Once I wanted to borrow a car from her and we got into a huge fight over it. We were never so rude to each other as on this day. After the fight we locked ourselves in our rooms and stayed there for an hour and half. And then we entered kitchen at the same time. That was a nice moment. We apologized, we agreed that it was a bad way how to deal with the situation, and that it made sense for me to leave the nest to go to study at the university. But we also agreed that it would be better if I did it more slowly and gradually. So that it wouldn’t harm our relationship. And so that she had time to reconcile with it.“


HOPRG_2160a

„I’m Brasileira, a girl from Brazil.“

/

„Jsem Brasileira, holka z Brazílie.“


HOPRG_2159a

„Nejdřív jsme začali chodit krmit na Náplavku, protože jsme tam nedaleko bydleli. Po dvou týdnech si na nás ta zvířata zvykla. Až tak, že si na nás začali sedat holubi. Stačilo dát ruku před sebe a hned tam seděli. Samozřejmě lidi chodili kolem a říkali: ‚Fuj! Oni na sebe nechaj sedat holuby!‘ Byli jsme od nich celí posraní, tomu nezabráníte, ale měli jsme speciální ptačí oblečení – vždy jsme z baráku vyšli jak bezdomovci. Ale když si na nás sedli poprvé, tak to byla síla. Později jsme už věděli, který je který, měli jsme je pojmenované. Jeden měl takové číro, a tak jsme mu říkali Panký, jakože pankáč. To jsme tam pak jednou přišli, Panký se neobjevil, a tak jsme se hned strachovali: ‚Kde je? Nestalo se mu něco?‘“

„Když jsme se přestěhovali sem ke Stromovce, tak jsme byli nešťastní, že o ty své holuby přijdeme.“

„Mně se tady zprvu nelíbilo, chyběla mi tu řeka. Chyběly mi labutě.“

„Ty mě taky bavily. Ale našli jsme kachny. A je tu plno dalších druhů. Mě příroda nikdy dřív moc nezajímala, ale letos na jaře a v létě, když bylo období páření, bylo hezký vidět, jak to tady žije: ‚Jé, támhleta zas vyrostla, viď?‘ Nebo: ‚Podívej, tyhly tu byly jen tři, a teď kolik jich je!‘“

„Vždy nejdřív zajdeme od obchodu a nakoupíme pytle starého pečiva – důchodci by na nás nestačili. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět beden – berem! Sbalíme výletní deky a jdeme za kachnama. Já si sebou neberu ani telefon, a to je co říct. My máme v centru Prahy černé divadlo, jsme pořád mezi lidmi, strašně moc komunikace, e-mailů, telefonování. Sem přijdem, sedíme, krmíme a mlčíme. A smějeme se – třeba si vybereme jednu kachnu a snažíme se to házet přímo jí. Což moc nejde, protože jí to všichni okolo berou. Když jste nás oslovil, tak jsem se to snažil házet jedné lysce – to jsme si přečetli, že se tak jmenují, my jim říkáme ‚malá černá‘ –, u které jsem vysledoval, že je strašně zmatená a zbrklá. Prostě tohle je v týdnu ta z příjemnějších chvil. Člověk nemusí a nemůže nic. Přes týden v jednom kuse myslím na divadlo, ale co bych teď udělal? Kdyby začalo hořet, tak já o tom zaprvé nevím, a za druhé jsem tady s kachnama u vody – nic nezmůžu. Tak to uhasíme potom.“

/

„At first we started to feed animals at the Náplavka riverbank because we lived nearby. After two weeks the animals got used to us. Up to the point that pigeons started sitting on our arms. All we had to do was to stretch out our hand and they landed right away. People who were passing us by obviously thought: ‚Ugh! They let pigeons sit on them!‘ We were covered in shit, there’s no way around it, but we had special birdy clothes – we looked like homeless people when we were leaving our house. But it was intense when the pigeons firstly sat on us. After a while we could tell one pigeon from another, we even named them. One had a mohawk on his head and so we named him Punk. Then we came there one day, Punk didn’t show up and so we got worried: ‚Where is he? Did anything happen to him?’“

„When we moved here, close to the Stromovka park, we were sad that we lost our pigeons.“

„I didn’t like it here at first, I missed the river. And I missed swans.“

„I also enjoyed swans. But we found ducks. And there’s many different species around here. I was never into it but during this spring and summer, the mating season, it was great to see the local life: ‚Oh, that one has grown a bit, hasn’t she?‘ Or: ‚Look, there were only three of those and now there are many more!“

„We always go to a grocery store at first and buy bags of old bread – the seniors would be no competition for us. One, two, three, four, five boxes – we take it all! We pack our picnic blankets and off we go to see the ducks. I don’t even take my mobile phone with me, and that’s something. We run a black theatre in the centre of Prague, we are surrounded by people, a lot of communication, e-mails, phone calls all the time. When we come here, we just sit, feed the ducks and remain silent. And we laugh – for example we choose a single duck and try to feed it. Which is not really possible because others steals from her. When you approached us, I was just focused on a coot – we recently read the name, we call it ‚the small black one‘ – who seemed very confused and hot-headed. Simply put, this is one of the more pleasant moments of the week. I don’t have to do anything and even if I wanted, I can’t. During the week I constantly think about the theatre but what can I do here? If fire started in the theatre, I wouldn’t even know about it in the first place, and secondly I’m sitting here at the lake with the ducks – there’s nothing I can do. So we’ll put out the fire later.“
HOPRG_2159c