Powered by Seat

HOPRG_733a

What‘s your greatest struggle right now?
„That’s actually funny, because I am just writing about it.“
What do you write?
„It’s a story, basically about pretending to be a normal person.“
Do you consider yourself a not-normal person?
„A bit, yeah, sometimes. But I don’t think anyone is very normal. But some people live life without thinking about it. I think a lot, overanalyzing everything – everything people say, everything people do. And I am always analyzing myself as well. But when you think too much, you don’t enjoy the present. I see the people around me and I think: They are enjoying life more than me.“
Do you think that thinking about life is obstructing living of it?
„Yeah. It’s like people who take photos, because you are always looking at the subject behind a lens. It’s like I am observing, but I am not in it. That’s how I feel.“
Were there some moments when you didn’t feel like this?
„No, I’ve always been like this, even when I was a child. I never used to play with other children, I would just look at them. When I was really young, I remember being at school on a playground. There was this little wall around it and I would just sit there and observe everyone. Since I was above them, no one could really see me. I would watch them, but I didn’t want to be there with them. I was just happy, just watching.“
And it seems that you never came down from the wall ever since.
„Yeah, exactly. But now it’s very lonely, I want someone on the wall next to me.“

/

S čím teď nejvíc bojujete?
„To je vtipné, protože o tom právě píšu.“
O čem?
„Je to příběh, v zásadě o tom, že někdo předstírá, že je normální.“
Považujete sama sebe za ne-normální?
„Trochu jo, občas. Ale myslím si, že nikdo není tak docela normální. Někteří lidé však žijí život bez toho, aby o něm přemýšleli. Já o něm přemýšlím hodně a všechno příliš analyzuji – vše co lidé říkají, vše co dělají. A také neustále analyzuji sama sebe. Ale když moc přemýšlíte, tak se naradujete z přítomné chvíle. Dívám se na lidi kolem sebe a říkám si: Užívají si život víc než já.“
Myslíte, že přemýšlení o životě stojí v cestě jeho žití?
„Jo. To je jako s lidmi, co fotí. Protože ti se také vždy jen dívají na svůj subjekt za objektivem. Je to jako bych život pozorovala, ale nebyla v něm přítomná. Tak se cítím.“
Prožila jste chvíle, kdy jste se tak necítila?
„Ne, vždy jsem byla taková, už jako dítě. Nikdy jsem si nehrála s druhými dětmi, jen jsem je pozorovala. Pamatuji si, že když jsem byla hodně malá, tak jsem ve škole sedávala na takové malé zídce, která byla okolo hřiště. Prostě jsem tam seděla a všechny sledovala. Jelikož jsem byla nad nimi, tak mě nikdo neviděl. Koukala jsem se na ně, ale netoužila být s nimi. Prostě se dívala a byla šťastná.“
A zdá se, že jste z té zídky nikdy neslezla.
„Přesně tak. Ale teď už se tam cítím hodně osaměle, chci aby tam někdo seděl vedle mě.“