Powered by Seat

HOPRG_778a

„Před dvěma lety mi náhle odešel tatínek. Uvědomila jsem si, že to pro mě byl mužský vzor. A že okolo sebe nemám žádného chlapa, žádného ochránce. To se mnou hodně zamávalo. S tatínkem jsem měla hezký vztah, takové to ‚objímání se‘ – to mi stačilo, hned mi bylo lépe. Vždy když byl nějaký problém, tak jsem se u něj mohla schoulet a nemusela se bát. Jako když jsem byla malá. Po jeho smrti jsem najednou měla pocit, že stojím nahá v trní. Nikde nic. A co teď? Samozřejmě je to iluze, člověk si to nalhává. Ale iluze k člověku asi patří.“
„Změnil se mi tím i vztah k jiným lidem v rodině. Jako když vám vypadne jeden dílek ze skládačky – buď tam zůstane prázdné místo, anebo se to celé sesype. To se mi stalo.“

/

„My dad suddenly passed away two years ago. I realized that he was my men’s model. And that there is no man around me anymore, no protector. That shook me deeply. I had a nice, ‚hugging‘ relationship with my dad – that was enough for me, it made me feel better. Every time there was some problem, I could huddle next to him and wouldn’t be scared anymore. Like I did when I was little. After he died I had a feeling like I am standing naked in a thorns. All alone. What now? Of course it’s just an illusion, one is lying to oneself. But having illusions is maybe part of being human.“
„My relationships with other members of my family have changed. It’s like you lose one of the pieces of a puzzle – either there will be an empty space, or the whole thing will fall apart. That’s what happened to me.“