Powered by Seat

HOPRG_961a

„V roce 1970 jsem po čtvrt roce rezignoval na pozici vikáře a rozhodl se, že budu umělcem na volné noze. Bylo to dost krušné – měl jsem málo peněz, máloco prodal. Živilo mne občasné restaurování. Protože jsem nebyl bolševik a v žádném ohledu s nimi nejel – můj bratr byl dokonce mluvčím Charty a já u výslechů říkal, že co bratr dělá, dělá dobře –, tak jsem ani žádný odbyt a úspěch mít nemohl. Protože všechno držely různé bolševické komise. Pár maličkých výstav jsem ale měl. Jednou jsem třeba vystavoval obrazy v českobratrském sboru v Libni, asi třicet věcí. Během vernisáže za mnou přišel farář, vzal si mne stranou a šíleně vyděšeně mi hlásil, že za ním právě byl pracovník StB, který mu řekl, že o výstavě byla jen jedna zmínka v církevním časopise, že je tedy nehlášená a že jí musí zavřít. Takže proběhla vernisáž a další den jsme to museli sbalit. Ale přesto mne to, co jsem dělal, bavilo. Cítíl jsem takové souručenství podobných umělců. Vnímali jsme se jako ti, kdo se nepoklonili tomu Baalovi, té šelmě. Oni nás drtili, ale my jsme se drželi. A já cítil, že to má smysl.“

/

„In 1970, after three months of doing it, I resigned from a job of vicar and decided to be a freelance artist. It was quite harsh life – I had very little money, barely sold anything. I lived off occasional restoring jobs. Since I wasn’t a Bolshevik and had nothing to do with them —my brother was even a spokesman of the Charter 77 initiative and when I was being interrogated by police, I was telling them that I like what my brother does – there wasn’t even a chance for me to have a success and sales. Because everything was controlled by communist commisions. I had a few small exhibitions though. Once I was exhibiting around thirty paintings in a church of Czech Brethren denomination in Prague quarter of Libeň. During opening of the exhibition, a terrified priest came to me, took me aside and told me that a policeman just informed him that the exhibition, being mentioned only in a church magazine, was declared unannounced and thus must be closed. So we had to pack it up the next day. But despite this, I was enjoying what I was doing. There was a sense of community among similar artists. We were considering ourselves as people who had not bowed down before the Baal, the beast. They were crushing us, but we kept holding up. And I felt it’s meaningful to do it.“