Powered by Seat

HOPRG_1181a

„Během zimy vždy přemýšlím, co bych ještě chtěla stihnout.“
Jaký máte největší zbývající sen?
„Malovat. Nejde mi o to, stát se vysloveně malířkou; o to už jsem se dvakrát pokusila – já se tím neuživím. Chci prostě malovat. Barvy a stojany už mám, dokonce i kurz. Teď už bych si jen sedla do přírody a malovala. Byla to moje největší láska už od dětství. Rodiče to ale bohužel tak úplně nerozpoznali. Když mi bylo asi jedenáct, tak jsem jednou malovala kosatce – mám je moc ráda. Dávala jsem si s tím hodně práce. Rodiče říkali ‚jo, hotovo, to se ti povedlo‘, ale já jsem byla stále nespokojená. Pořád jsem to vylepšovala, až se táta rozčílil, řekl, že jsem to zkazila, vzal mi to a hodil do kamen. To mi utkvělo, zrovna taková ošklivá příhoda. Já s těmi kosatci nemám dobré zkušenosti. Jednou jsem malovala kosatec u tchýně na zahradě. Říkala jsem si, že bych si ho nejradši utrhla, dala do vázy a malovala v klidu uvnitř, nejlépe v noci. Ona ale říkala: ‚Ne, ne, ne.‘ Protože nesnášela, když někdo trhal kytky. Já jsem si k němu tedy přitáhla lavičku, a tak dlouho jsem si ho nakláněla a polohovala, až jsem ho nalomila. V ten moment se mi udělalo špatně. Ona opravdu nenáviděla jakékoliv střihání a řezání keřů a kytek. Dodnes vidím ty její oči, když jsem za ní přišla. No, pak jsem ten kosatec domalovala a musím říct, že se mi to povedlo. Ale dala jsem ten obrázek do desek, a ty desky později spadly za skříň. A ta skříň se nedá odšoupnout.“

„Jestli to není nějaká zkouška – musíš zabojovat a potřetí to vyjde. Teď už nežije ani táta, ani tchýně, jsem tu jen já a kosatce. A vůbec je nemaluji. Jak se člověk nechá odradit, že?“

/

„In the winter, I always think about what I would like to manage.“
Do you have any dreams?
„To paint. I don’t want to be an artist or something, I have already tried that twice in my life and realised I cannot make a living out of it. I just feel like painting. I have the colors and the easel, I have already attended art classes. Now I just want to sit down in the countryside and paint. I loved painting since I was a child. But my parents didn’t really notice it, unfortunately. When I was around eleven, I was once painting irises – I like them very much. I put a lot of effort into painting it well. At one point my parents said ‚okay, it’s done, good work‘ but I still wasn’t satisfied. I kept improving it, until my father got angry, said that I had ruined it, took it from me and threw it into the fireplace. I remember the moment, out of all things, this ugly incident. When I think about it, I don’t have good experiences when it comes to irises. Once I was painting an iris at the garden of my mother-in-law. I was thinking that I would like to pluck it, put it into the vase and go paint inside the house, at night preferably. But she said: ‚No, no, no.‘ Because she hated when someone plucked flowers. So I took my bench towards it and tilted it and tilted as long as I broke it partially. At that moment I felt really bad. She really hated any trimming or cutting of trees or bushes. I still see her eyes when I came to see her. Well, then I painted this iris and I have to say that I did very well. But I put that picture into the folder and this folder fell behind a wardrobe. And you cannot move this wardrobe.

“Maybe it’s some kind of a test – you have to fight and for the third time, you succeed. My dad is not alive anymore, neither is my mother-in-law. It’s just me and the irises. And I don’t paint them at all. How much one can be put off, huh?”