Powered by Seat

7a

„Když jsem se po tom úraze dostal z nemocnice domů, nebylo to se mnou jednoduché. Viděl jsem jen sám sebe, nepřemýšlel jsem o tom, jaké je to pro mé okolí. Neměl jsem rád realitu – svoje postižení, všechno. A tak jsem se snažil měnit si vědomí. Sedm let jsem permanentně hulil, namátkově zkusil i něco jiného. Pak jsem si ale začal všímat, že moji kamarádi končí v blázincích, že se proměňuje jejich osobnost. Řekl jsem si, že tohle není cesta, po které chci jít. Už nevím přesně, jak jsem s tím vším skončil, ale skončil. Začal jsem si uvědomovat, že jsou na světě i jiné věci. Dnes můžu upřímně říct, že realitu naprosto zbožňuji. Snažím se lidem ukázat, že postižením život nekončí.“

„Jednou jsem byl v čekárně u doktora a s někým telefonoval. Když jsem dovolal, tak se ke mně otočil jeden pán a říká: ‚Já jsem vůbec nevěděl, že vy můžete mít tolik aktivit!‘ Odpověděl jsem, že doma na zadku nesedím. Teď jsem třeba začal hrát divadlo. To, že chodím do práce, že se bavím s přáteli, chodím do kina, hraju kulečník a florbal, to už mi všechno přijde běžné. Tak jsem si chtěl zkusit něco nového.“

„Energii čerpám z hudby, z filmů, ale i když jedu nakoupit do obchoďáku. Nedávno mě tam zastavila jedna paní a říkala: ‚Vy jste úplně bezprostřední, to se takhle smějete na lidi normálně?‘ Odpověděl jsem: ‚Mám dobrý pocit, tak se prostě směju.‘ Říkala, že má ten den narozeniny, a že jsem jí udělal radost. Myslím si, že taková maličkost mnohdy stačí. Můžeme se učit od malých dětí. Ty nemají problém k někomu přijít a říct: ‚Ahoj, jak se máš?‘“

/

“When I got home from the hospital after my accident, it wasn’t easy for me. I only saw myself, I wasn’t thinking about what it was like for the people around me. I didn’t like reality – my disability, everything. But then I started to change my perception of things. I smoked pot non-stop for seven years, and now and again I tried some other drugs. But then I started to notice how my friends were ending up in mental institutions, how their personalities were changing. I told myself this wasn’t the path I wanted to go down. I don’t even remember how I quit all that, but I did. I started to realize that there are other things in life. Today I can say honestly that I love reality. I try to show people that their lives aren’t over because of a disability.”

“Once I was in the waiting room of the doctor’s office and was talking on the phone with someone. When I finished the call, a man turned and said to me: ‘I didn’t know that you people can have so many activities!’ I told him I certainly wasn’t spending my time sitting on my butt at home. I even started to play in the theatre. The fact that I go to work, I talk with friends, I go to the movies, I play pool and floorball, it all seems normal to me. I wanted to try something new.”

“I get my energy from music, from films, but even when I go shopping. A woman stopped me there the other day and said: ‘You’re so up-front – do you really smile like that normally? I told her: ‘I smile because I feel good.’ She told me it was her birthday and I had just made her happy. I think that little things like this are enough most of the time. We can even learn things from small children. They don’t have a problem to come up to you and just say: ‘Hi, how are you?’”

_

Tomášův příběh je součástí výstavy Humans of Prague 14, která proběhne v dubnu v rámci programu Setkání kultur:

Na facebookové stránce této události budou postupně zveřejňovány další příběhy lidí z Prahy 14.
Celá výstava bude k vidění na veřejných prostranstvích před stanicemi metra Rajská zahrada (9.-14.), Hloubětín (15.-24.) a Černý Most (25.-30.).

/

The story of Tomáš is a part of Humans of Prague 14 exhibition which will be held in April. The exhibition will be one of the events of „Meeting of Cultures“ programme organized by the city hall of Prague 14 municipal district.

More stories will be published online on the event’s Facebook page.
The exhibition will take place in front of metro stations Rajská zahrada (9.-14.), Hloubětín (15.-24.) and Černý Most (25.-30.).