Powered by Seat

HOPRG_1244a

„Podle mě se člověk učí hlavně praxí. Já se třeba v sedmnácti letech rozhodl založit kroužek BMX pro děti. Sám jsem na tom jezdil od třinácti, měl k tomu blízko, a tak jsem chtěl svoje zkušenosti předat dalším klukům. S kamarádem jsme si řekli, že by bylo super udělat to oficiální cestou. Začali jsme proto jednat se zastupitelstvem města, vytvořili jsme plakáty, napsali do místního deníku. Na první schůzku nám přišlo dvacet dospělých, kterým jsme museli říct, co s jejich dětmi budeme dělat a přesvědčit je, že s námi děti budou v bezpečí a že se něco naučí. Nakonec se to rozběhlo a mělo to celkem úspěch.“

„Když jsme po čase byli na prvních závodech, tak to pro mě byl silný okamžik. Protože jsem viděl, jaký pokrok ty kluci udělali, jak se hecovali a jak si to užívali. Z kluků, kteří se zprvu neznali, se stal jeden tým, fungovalo to. A my jsme viděli, že jsme někomu pomohli a že se nám to všechno podařilo vytvořit z ničeho.“

/

„I think one learns mainly through praxis. When I was seventeen I decided to create a BMX club for kids. I had ridden a BMX since I was thirteen so I wanted to pass my experience on to other guys. My friend and I thought that it would be great to do it in an official way. So we started to have dealings with a municipal council, we created posters and wrote an ad to a local newspaper. Twenty adults arrived to the first meeting and we had to tell them what we were planning to do with their kids, persuade them that the kids would be safe and would learn something. In the end we started to do it and it was quite successful.“

„It was a strong moment for me to see the boys at their first race competition. Because I saw the progress they had made, how they were psyching themselves up, how they were enjoying it. A group of boys that hadn’t known each other before became a team, they made it work. And we could see that we were able to help somebody, that we had managed to create something out of nothing.“