Powered by Seat

HOPRG_1238a

„Manžel se zabil v autě, když mi bylo čtyřicet let. Měli jsme život před sebou. Po jeho smrti jsem měla nějaký čas pocit, že se můj život zastavil. Přestala jsem mluvit, chodila jsem krokem, pomalu se z toho vzpamatovávala. Byl ředitelem jednoho velkého podniku a já jsem do té doby žila jen pro rodinu. Po čase jsem si uvědomila, že už nemohu na nikoho spoléhat, že se budu muset postarat sama o sebe.“

„Věděla jsem, že se nemůžu uzavřít do sebe, že musím jít mezi lidi. Asi po roce jsem začala studovat stavební průmyslovku. Dělala jsem v té době ve stavebnictví a chtěla si doplnit technické vzdělání. Na škole jsem byla nejstarší, byla mezi mladými lidmi a nakonec v pětačtyřiceti letech odmaturovala s vyznamenáním.“

/

„My husband died in a car accident when I was forty years old. We had our lives in front of us. For some time after he died I had a feeling that my life had stopped. I stopped to talk, I was moving slowly, slowly pulling myself together. My husband used to be a managing director of a big company, I had been living only for the family until then. After a while I realized that there is no one for me to rely on anymore, that I need to take care of myself.“

„I knew that I shouldn’t be closed into myself, that I need to go out and meet people. After one year I started to study at junior technical school. I was working in civil engineering back then and I wanted to complete my education in the technical field. I was the oldest student at the school, there were young people around me and finally I graduated with honors when I was forty-five.“