Powered by Seat

HOPRG_1281a

„Narodila jsem se 20. dubna, stejně jako Hitler. Proto mi vždy vyvěšovali prapory, když jsem byla malá holka. Hodně se o historii druhé světové války zajímám. Vlastně se s tím nedokážu vyrovnat – na každého člověka to dodnes vrhá temné stíny. Protože se ukázalo, že se v lidech v mezních situacích, když jsou ohroženi na životě, probudí bestie. Jsou známé případy, kdy v koncentračních táborech matky házely své děti do ohně, aby se zachránily.“

„Já jsem byla za války malá, bylo mi pět, šest let, ale velice přesně si všechno pamatuji. Třeba jak šla fronta. Otec byl statkář, měli jsme velký dvůr. Nejdříve se tam utábořili Němci – postavili stany, postřelili nám psa, den tam bivakovali. Pak rychle všechno sbalili, utekli a přihnali se Sověti. Ti tam v okolí znásilňovali ženy. Bylo to hrozné. Když se na to člověk dívá z vesmírného odstupu, tak má dojem, že se tady něco pokazilo. Možná i proto jsem se pak hodně upnula k moderní vědě – abych pro lidstvo viděla nějakou naději.“

„Můžu říct, že nejšťastnější okamžiky mého života byly, když přistávaly sondy na Marsu. To je naprostý vrchol lidského snažení. Ač výtvarnice, tak jsem se jednou – na základě jednoho mého snu – pokusila napsat filmový scénář, který se na Marsu odehrává. Začíná to ale tak, že v Pardubicích, na konci světové války, vedou na popravu vedoucího místního gestapa. On se na ně v jednu chvíli otočí a řekne: ‚Kdybyste nebyli takový svině a navzájem se neudávali, tak jsme měli poloviční práci.‘ Tenhle poukaz na lidskou agresivitu v tom scénáři kontrastuje s touhou člověka poznávat a objevovat. Moje hrdinka se v tom příběhu nachází v takové poskakující sondě, o té se mi zdálo, a vedle ní sedí jeden známý spisovatel, kterého nebudu jmenovat. Vedou dialog. Chtěla jsem tam zachytit, že se ocitli v jiné vesmírné dimenzi, ve které i lidství a mezilidské vztahy získaly jiný rozměr – neexistuje žárlivost, neexistuje strach ze smrti, neexistuje hlad. Existuje jen čistá, duševní touha dozvědět se co nejvíce.“

„Myslím si, že vědecký výzkum a bádání, v moderní kosmonautice, fyzice či astrofyzice, předkládá pozitivní obraz světa. V tom obraze není obsažený prvek nenávisti a ničení. Ustavičně sleduji dění ve vesmíru, několikrát jsem předpověděla pád meteoritu. Obohacuje mi to život. Řekla bych, že se ze mě stává vesmírný člověk, že splývám s kosmem. Ale vyžaduje to celého člověka. Nemohu si dovolit s někým žít, protože bych se o toho člověka nestačila starat. Jsem hyperaktivní, mám mnoho zájmů a tomu dávám přednost. Nemám děti a tohle se tedy stalo takovou náplní mého života.“

/

„I was born on 20th April, the same day as Hitler. That’s why they always raised flags on my birthdays when I was a little girl. I am interested in the history of WWII. In fact I still cannot cope with it – there have been dark shadows of it cast on every man until these days. Because the war showed that people – when they find themselves in an extreme, life-threatening situation – turn into beasts. There are known cases of mothers in concentration camps who threw their children into a fire to save themselves.”

“I was very young during the war, I was five or six years old, but I remember everything very clearly. The moving battlefront, for instance. My father was a landowner, he had a big yard. First the Germans came and camped there – they built up tents, shot and wounded our dog, stayed for a day. Then they packed everything in a hurry, ran away and the Soviets came. They raped some women in the area. It was terrible. When you look at it from the cosmic distance, you feel like something must have gone wrong. Maybe that’s the reason why I clung so much to modern science – so that I could see some hope for humanity.”

“I can say that the happiest moments of my life came when the space probes landed on Mars. That’s the best achievement of human endeavour. Even though I am painter, I once tried to write a film script that takes place on Mars. It was based on a dream I had. The first scene takes place in Pardubice at the end of WWII. A group of people is bringing a local gestapo leader for his execution. At a moment, he turns at them and says: „If you hadn’t been such bastards who denounce each another, we would have had only half of our work to do.” This remark about human aggression is in the script in opposition with a human desire to explore and discover. The main character of the story finds herself in a kind of a jumping probe, the one I dreamt about, and there is a well-known writer, whom I won’t name, sitting next to her. They are having a dialogue together. I wanted to capture that they have found themselves in a different cosmic dimension in which humanity and interpersonal relations have gained a new quality – there is no jealousy, no fear of death, no hunger. There is only genuine spiritual desire to learn as much as possible.”

“I think that scientific research, in modern astronautics, physics and astrophysics, present a positive view of the world. There is no aspect of hatred and destruction. I am constantly observing what’s happening in the Cosmos, I’ve predicted a fall of meteorite a couple of times. It enriches my life. I would say that I am becoming a cosmic human being, I am merging with the Cosmos. But one needs to dedicate oneself fully to such a thing. I cannot afford to live with anyone, I wouldn’t be able to take care of a person. I am hyperactive, I have a lot of interests and that’s what I prefer. I don’t have children and so this have become a task of my life.”