Powered by Seat

HOPRG_1289a

„Manžel mi zemřel na rakovinu, když mi bylo čtyřicet devět let. To byla věčná škoda, byl to dobrý člověk, vynikající partner. Myslím si, že takových lidí je málo a že nemají umírat. I po děvetadvaceti letech manželství se ke mně choval pořád stejně pozorně, jako když si mě vzal. Navíc byl hezký, dokonce opravdu krásný!“

„Měla jsem štěstí, že jsem ho potkala, ale mělo to vydržet déle. Vždy, když jsme zrovna neměli čas, jsme si v průběhu života říkali, že spolu v důchodu budeme chodit na výstavy a na výlety, že si to užijeme. Můžu říct, že když dnes vidím nějaký starší manželský pár, jak spolu tráví čas, tak jim to závidím. Ale to víte, v tomhle si člověk nemůže poroučet.“

/

„My husband died of cancer when I was fourty-nine. That was a great pity, he was a good man and a great partner. I think such people are few, they shouldn’t die. Even after twenty-nine years of marriage he was treating me in the same attentive way as he was when he married me. On top of that, he was handsome, even really beautiful!“

„I was lucky to meet him, but it should have lasted longer. During our life together, every time we didn’t have a time to do something, we were always saying to each other that once we would retire, we would go to exhibitions and on trips, that we would enjoy it. I may say that when I now see an elderly married couple that spends time together, I envy them. But you know, such things are not up to us to decide.“