Powered by Seat

HOPRG_1302a

„Můj dědeček měl statek v Miloticích u Kyjova a jezdil každou chvíli s koňmi, prasaty a vínem na tehdejší Koňský trh, dnešní Václavské náměstí. V roce 1892 spadl na náměstí jeden starý domek a zůstala po něm úzká proluka. Hledal se někdo, kdo tam postaví krámek. Děda tedy prý řekl: ‚Sakra, co bych to nekoupil!‘, sehnal v Kyjově tesaře, dali tam dvě fošny a udělali krám. Z mého táty se zatím stal rakouský plukovník, v jednu chvíli se seznámil s nějakým pražským architektem a dohodl se s ním, že se na tom místě postaví moderní hotel. Když byl v roce 1906 dokončen, tak ho naše rodina pronajala. Během první světové války musel můj tatínek do bitvy, do Itálie. Bojovalo se poblíž italského města Meran a v jedné bitvě tam padl tátův pobočník a kamarád. Když se táta vrátil po válce domů, tak začal sloužit v československé armádě, poznal moji maminku a rozhodli se spolu ten hotel vést. Na počest svého pobočníka ho táta pojmenoval ‚Meran‘.“

„Nejdřív nám ho za války sebrali Němci. Přejmenovali ho. Když odešli, tak nám byl vrácen, udělali jsme z toho opět Meran. Přišli komunisté, zas nám ho sebrali, uměle ho spojili s vedle stojícím hotelem Šroubek a udělali z toho hotel Evropa. Třicet pět let jsem chodil okolo a říkal svým dětem: ‚Tohle je náš hotel, kdyby tady nebyli komunisti, tak je to vaše.‘ Ti komunisté, kteří měli hotel na starosti, mezitím prodali krásný, secesní výtah, hotel nikde neevidovali a vše kasírovali hotově.“

„V devadesátém roce jsem do hotelu přišel a ve čtvrtém patře narazil na pokojské, které se mě zeptaly, kdo jsem. Řekl jsem: ‚Dámy, já jsem inženýr Julius Hájek, od roku 1937 jsem majitel tohoto hotelu.‘ A ony se rozplakaly. Přišly ke mně, políbily mne na tvář a začaly mi vyprávět, co všechno se tam dělo. Od té doby jsou u mě zaměstnané, dnes už to jsou staří lidé.“

„Většina Čechů, kteří dostali po revoluci zpět majetek, ho rozprodali. Aby měli prachy. Já jsem dnes poslední soukromý majitel nemovitosti na Václavském náměstí. Mnohokrát už za mnou přišli různí miliardáři, že by to koupili, ale já je odmítám. Protože hotel mám po dědečkovi. Je to můj život. Maminka mi od malička říkala něco, co já teď říkám svým dětem a vnukům: ‚Skromnost je člověku dána porodem – všichni jsme se narodili nazí. Pokud člověk skromný zůstane, má záruku, že bude i slušný. A když bude slušný celý život, tak až zestárne, bude moudrý.‘“

/

„My grandfather had a farm in Milotice u Kyjova and was going every now and then with horses, pigs and wine to Prague’s Horse market, today’s Wenceslas square. In 1892 a small house collapsed there and a small gap site remained after it. The land was offered to people who wanted to open a shop. Allegedly, my grandfather said: ‚Hell, I should buy it!’, got a carpenter in Kyjov, put up two wooden boards and made a shop. Meanwhile my father became a colonel in Austrian army, met an architect and made a deal with him to build up a modern hotel. When it was finished in 1906, my family rented it. During the WWI my father had to go into a war, to Italy. The battles took place near Italian town of Meran and my father’s friend, his adjutant, was killed there. When my father returned home after the war he started to serve in Czechoslovakian army. He met my mother and they decided to run the hotel. In honour of the killed adjutant he named it ‚Meran’.“

„First, Germans took it from us. They renamed it. When they left, the hotel was given back to us and we named it Meran once again. Then communists came, took it from us again and connected it artificially with neighbouring hotel Šroubek, making it hotel Evropa. For thirty-five years I was walking around it and telling my kids: ‚This is our hotel, if communists were not here, it would had been yours.‘ In the meantime the communists who were in charge of running the place sold a beautiful Art Nouveau elevator, made no official record of the hotel and all the money had been going straight into their pockets.“

„In 1990 I came to the hotel and on fourth floor I met a group of room maids who asked me who I was. I told them: ‚Ladies, I am Julius Hájek, engineer and owner of the hotel since 1937′. They started to cry. They came to me, kissed me on my cheeks and started to tell me all the things that had happened there. I employed them. They are still working for me, they are old people now.“

„Most of the Czechs who restituted houses after the Velvet revolution sold it off. To have money. Today I am the last private owner of a property on Wenceslas square. Many times I’ve had billionaires coming to me, offering to buy the hotel from me. But I keep refuse them. Because I got the hotel from my grandfather. It’s my life. Since I was a child, my mom was always telling me something that I now share with my children and grandchildren: ‚A modesty is given to a man through his birth – all of us were born naked. If a man stays modest, he has a guarantee that he is also decent. And if a man is decent throughout his life, once he grows old, he will be wise.’“