Powered by Seat

HOPRG_1420a

„Utekla jsem jako zvíře, už s ním nešlo žít. Dva roky jsme žili v podstatě ve vyhnanství, na jedné farmě, absolutně obklopeni přírodou. Ani jeden jsme nechtěli odejít. On mě k tomu ale přinutil. Vlastně mě miloval i nenáviděl dohromady. Nemůžu říci, že by mě bil. Ale to vše okolo, co mohl udělat, to udělal. Často jsem měla strašný hlad, odřízl mě od peněz, kontroloval mi telefonní hovory, terorizoval mne při práci. Žilo se mi hrozně těžko.“

„Že je něco špatně jsem si uvědomila pozdě, až po svatbě. Uvědomila jsem si, že není schopen dívat se na věci tak, jak jsou. Jednou ke mně přišel a řekl mi, že bych si měla obarvit vlasy, že chce, abych byla stále tak krásná, jako když jsme se seznámili. Byl hodně nemocný, psychicky pomatený. A nechtěl se léčit. Už před svatbou se jednou léčil na alkohol – já to nevěděla.“

„Bylo pro mě ale hrozně těžké od toho člověka odejít. Protože jsem věděla, že miluje přírodu stejně jako já. Byl tam jeden moment, který pro mě byl strašně silný. Jel jednou s traktorem po louce, kde měl za úkol kosit trávu. On to dělat nechtěl, protože tam bylo plno motýlů a ptačích hnízd. Jak jel, tak v jednu chvíli na sklo traktoru začal ťukat konipas. On tedy zastavil a vyšel ven. Tam zjistil, že v té trávě před traktorem je konipasí hnízdo. Ten konipas byl tak statečný, že se vrhnul proti tomu traktoru, aby ho zastavil. Pochopila jsem, že každý tvor, ač sebemenší, je nesmírně statečný. Až do konce hájí svá mláďata. Každý živý tvor si zaslouží naší úctu. I když je to jen květ, tak nemůžeme vědět, kdo tam bydlí, kdo tam přebývá. On to konipasí hnízdo nakonec obloukem objel a šel za mnou. Když mi to říkal, tak brečel a já se rozbrečela také.“

„Je to nenormální, já to chápu, ale vzpomínka na tuhle událost, na to, že on zastavil ten traktor, ho v mých očích ospravedlňuje. Je to směšné, ale je to tak. Byli jsme dva ubožáci v lese, ale měli jsme úctu k tomu, co bylo kolem nás.“

/

„I ran away from him like an animal, it was unbearable to live with him. We lived together like fugitives for two years on a farm, surrounded by nature. Neither of us wanted to leave. But he made me do it. He hated and loved me at the same time. I can’t say he would have beaten me. But everything else he could do, he did. I was often hungry, he cut me away from money, checked my phone calls, terrorised me during my work. I had a very tough life with him.“

„I realised that something was wrong rather late, after our wedding. I realised that he was not able to look at things the way they were. Once he approached me and told me to dye my hair, that he wanted me to look as beautiful as I had looked when we had met. He was very sick, mentally deranged. And he wouldn’t go for a treatment. Before our wedding, he was in a rehab due to his drinking – but I didn’t know.“

„It was still awfully hard for me to leave this person. Because I knew that he loved nature the same way as I do. There was a very intense moment. Once he went to a meadow with a tractor where he was supposed to mow the grass. He didn’t want to do it because there was a lot of butterflies and bird nests. But yet he went on and at one moment, a wagtail turned up and started to knock on the windshield. So he stopped the engine and got off the tractor. There he realised that in the grass there was a wagtail’s nest. The bird was so brave that it threw itself against the tractor in order to stop it. It made me realise that every creature – even the slightest one – is endlessly brave. They protect their babies until the very end. Every living creature deserves our respect. Even though it’s just a blossom, we cannot know what’s living inside. So he bypassed the wagtail’s nest and went back to me. When he was telling me this story, he cried, and so did I.“

„It’s not normal and I understand. But the memory of this event, of the fact that he stopped the tractor, justifies him in my eyes. It’s silly but it is so. We were two poor fellows in the woods but we had respect for what was around us.“

HOPRG_1420G

„Už třetí rok nemám kde bydlet. Ale snažím se na sobě pracovat – potkávám se s lidmi, píšu básně – hlavně přírodní lyriku. Začala jsem s tím po tom útěku – mapuji tak svoji duši, své pocity. Lidé z jedné organizace mi slíbili, že mi ty básničky vydají. To je pro mne ohromná pomoc. Protože i když bych tady já už nebyla, kdyby se se mnou cokoliv stalo, tak tu po mne ty básničky zůstanou. Zajímá mne, jestli člověk, který si to přečte řekne: ‚Co s tím lidi otravuje?‘, anebo jestli někdo řekne: ‚Já v tom slyším hudbu svého dětství, něco, co jsem sám zažil.‘ To by pro mě strašně moc znamenalo.“

/

„It’s been three years now since I’m homeless. But I try to work on myself – I meet people, I write poems – mainly lyric poetry on nature. I started to write after the escape – it helps me to map my soul, my feelings. People from an organisation promised to publish my poems. That is an incredible help for me. Because even though I wasn’t here anymore, if anything happened to me, the poems remain. I’m interested in what one says after reading my poems. If it’s gonna be: ‚Why is she bothering us with this?‘ or ‚I can hear the music of my childhood in it, something that’s already happened to me.‘ That would mean a world to me.“

Jedna z jejích básní / One of her poems
Autorka: Viola