Powered by Seat

HOPRG_1408a

„Studovala jsem po válce na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Najednou se k moci dostali komunisti a já nechtěla být ve straně. Bylo to pro mě těžké. V té době jsem zjistila, že lidé jsou strašně snadno ovlivnitelní. Naše sousedky, normální ženské, najednou začaly vstupovat do strany, zpívaly ty jejich písně a mně říkaly, že bych měla zpívat taky. Že prý nejsem mladá, když nevěřím komunismu. Dobří profesoři začali být na škole škrceni a brzy odešli. Třeba vyhodili našeho profesora, výborného malíře a grafika Františka Tichého. To byl ohromný bohém a oni po něm chtěli, aby dodržoval všechny možné věci – třeba aby se na začátku vyučování dělaly takzvané desetiminutovky. To byla kravina na entou – někdo musel nastoupit a přede všemi v ateliéru pronést politický proslov. Museli jsme se v tom střídat. Spoustu lidí tam byli straníci, kovaní komunisté. Já ale nebyla a tohle dělat neuměla. Takže když byla řada na mně, tak mi řekli, abych si vzala Rudé právo, že tam to všechno je. Tak jsem je poslechla a začala schválně číst ty nejméně záživné části, články, kde se psalo o kolik procent který závod splnil dvouletku či pětiletku. To nemohl nikdo vydržet. Když se zpívala ‚píseň práce‘, tak jsem si tam zase dávala jiná slova. To byl můj vzdor.“

„Na škole jsem vydržela, ale neustále se se mnou třásla židle. I po škole jsem to měla těžké – volnou tvorbu jsem časem úplně přestala dělat, nešlo to. ‚Jak můžete dělat umění, když nejste zanícená?‘, ptali se mě. Já jsem ale celý život tvrdila, že člověk má stát na své pozici, nemá se nechat zviklat.“

/

„I studied at the Academy of Arts and Design after the war. Then the communists came to power and I din’t want to join the party. That was hard. Back then I realised how weak and suggestible people are. Our neighbours, regular women, suddenly started to join the party, they would their songs and they would nag me to sing with them. That I was not young if I didn’t believe in communism, they would say. The good professors started to be punished at the school and they left soon. They fired František Tichý for instance, our fantastic painter and graphic artist. He was such a bohemian and they required him to stick to various rules – for example to give us ten-minute speeches for homework. That was such a bullshit – someone had to come in front of the others and give a political speech. And we had to take turns. A lot of people were in the party, communists through and through. But I wasn’t and I couldn’t do that. So whenever it was my turn, they told me to take the communist papers, that it was all there. So I surrendered and I would read the most boring parts, the articles where they referred to how much they exceeded the two-year or the five-year plan. Noone could take this. And when we had to sing the song called ‚The Labor Song’, I would substitute the lyrics with different words. That was my kind of resistance.“

„I was able to stay at the school in spite of all that. Life was hard even after the school – I couldn’t work freely so I quit, it wasn’t possible for me. ‚How can you make art when you are not the firm believer?’, they asked me. But I have been persuaded for my entire life that one has to stand up for himself, one shouldn’t shake the conviction.“