Powered by Seat

HOPRG_1610a

„Měl rakovinu v noze, po třech letech mu ji vzali – nad kolenem. Nejhorší bylo, že jsem od samého počátku věděla, jak to bude postupovat, to mi řekli. Samozřejmě na to nakonec zemřel, ale žil s tím ještě třicet let. Naučil se chodit s protézou. My jsme byli pološílení turisti, pořád jsme někde courali. Nejprve s tou protézou ušel třeba deset kilometrů za den, ale postupně jsme to dotáhli až na dvacet. Všichni obdivovali, jak byl houževnatý. Když umřel, tak jsem z toho byla tak šílená, že jsem chodila den, noc, den – šla jsem v jednom kuse, jen s krátkými přestávkami, třeba osmdesát kilometrů. Tím jsem se z toho dostávala.“

/

„He had a cancer in the leg, they amputated it right above the knee after three years. The worst thing was that I knew from the very beggining how it will proceed, I’d been told. He obviously died from it eventually, but he had lived with it for another thirty years. He learned to walk with a prosthesis. We were quite frentic tourists, walking and visiting places all the time. At the beggining, he was able to walk around 10 kilometres per day with the prosthesis, but gradually we made it to 20. Everyone admired his persistence. When he died, it made me so crazy that I walked continuously for day, night and another day – in one go, with short pauses, around 80 kilometres altogether. That’s the way I was getting over it.“