Powered by Seat

HOPRG_1618a

„Všechno bylo takové, jaké mělo být – dvě děti, čtyři vnoučata, víra, že to, co dělám, dělám dobře. Až jsem jednoho dne teď v létě, jak byla ta horka, sekala na chatě zahradu, zapomněla pít, šíleně unavená si lehla do postele a vzbudila se za čtyřiadvacet hodin. Nevěděla jsem, co je za den. Nemohla jsem vstát, nic. Sama na chatě. Opět jsem usnula a vzbudila se až další den ráno. Konečně jsem si uvědomila, kde jsem, co jsem. Opatrně jsem vstala a všimla si, že mám modřiny – takže jsem předtím někde upadla. Třesoucíma rukama jsem vytočila tísňové volání. Příjemný hlas mi řekl, že za sedm minut budou u mě. Ještě jsem stihla zavolat sousedovi, který se postaral o psa.“

„Měla jsem zápal plic. Ve špitále jsem byla celkem třikrát. Po poslední návštěvě jsem byla spokojená, vyléčená, s úsměvem se loučila s panem primářem. Ale když jsem se vrátila domů, tak jsem najednou dostala depku. Šílený strach, poprvé v životě. Neustále jsem hlídala kam šlápnu, bála se, že spadnu, dívala se, jestli mi neutekl pes, jestli doma není puštěný plyn, jestli někdo neotvírá dveře. Byla jsem úplně neschopná, paranoidní. Absolutně mě to vyřadilo ze společnosti. Tehdy jsem si uvědomila, co s člověkem dělá strach o vlastní existenci. V tu ránu jsem začala chápat spoustu mých přátel, kteří za mnou chodili, toto mi říkali a já nad tím mávala rukou. Od té doby každému říkám, že si v takovéhle situaci sám nepomůže. Říkám lidem, aby si dali pomoci a zapřísahám je, že ta pomoc tady je. Protože když jste na to sami, tak se v tom strachu propadáte čím dál hlouběji.“

„Já jsem šla za doktorem, kterého znám a dala mu veškerou lékařskou dokumentaci z těch svých předešlých návštěv nemocnice. On se na to podíval a řekl: ‚Půjdeš za psychiatrem.‘ Těch já se bála, jako spoustu lidé mé generace. Ale dokázala jsem to v sobě zlomit. Byl to starý, fousatý, tlusťoučký Méďa Béďa. Seděl za stolem, kde měl neskutečný nepořádek, uprostřed vrchovatý popelník, v něm hořící cigaretu, v puse druhou. Povídá mi: ‚Vy prostě máte černý brýle, mým úkolem je dát vám růžový.‘ Předepsal mi antidepresiva a povídali jsme si. Ten pocit, že jsem u někoho, kdo mi umí pomoci, mi strašně ulevil. Uvědomila jsem si, že na to nejsem sama, že mám někoho, koho mohu vzít za ruku. A že co se stane, to se stane. Není třeba o tom přemýšlet předem a bát se. Věděla jsem to celý život, ale teď v létě mi to na čas vypadlo.“

/

„Everything was the way it was supposed to be – two children, four grandchildren, the belief that what I was doing, I was doing well. But then, on one hot day this summer, I was mowing grass at my cottage, I had forgot to drink water, I got exhausted, lied down and woke up after 24 hours. I didn’t know what day it was. I was not able to get up from the bed. And I was on my own. I fell asleep again and woke up the next morning. Finally I realized where and who I was. I cautiously got up and noticed bruises on my body – I must have fallen down. I dialed an emergency with my trembling hands. A pleasant voice told me that the ambulance would arrive in seven minutes. I was still able to call a neighbour who took care of the dog.“

„I had pneumonia. I had to go to hospital three times. After the last visit I was happy, cured. I smiled and said goodbye to the senior doctor. But when I came back home, I suddenly felt really depressed. I got really afraid, for the first time in my life. I constantly watched my steps, I was afraid of falling down, of my dog running away, of gas leak at my apartment, of somebody breaking into the apartment. I was completely incompetent, paranoid. This had totally disabled me from functioning in the society. Back then I realized what fear of one’s own existence does to a man. I started to understand all the friends who came to me before and said all these things. I had used to shrug it off. Since this happened, I tell everyone that they should find help for themselves. I tell them to let other people help them and I implore them that the help does exist. Because when you are on your own, you keep on sinking deeper and deeper into the fear.“

„I went to see my friend, a doctor, and I gave him all of my medical documents from the previous visits to the hospital. He gave it a look and said: ‚Go to a psychiatrist.‘ I was afraid of them, just like many other people of my generation. But I’ve managed to overcome it. The psychiatrist was an old, bearded, fatty Yogi Bear. He sat behind a really messy desk, full ashtray in the middle of it with a lit cigarette, another one in his mouth. He said: ‚It’s simple. You have a dark glasses on your eyes, my goal is to replace them with pink ones.‘ He prescribed antidepressants to me and we talked. It was a great relief for me that I was with someone who could help me. I realized that I was not alone to overcome it, that there was someone whose hand I could hold. And that whatever happens, happens. There’s no need to think about it in advance and be afraid. I’ve known this for all my life but I somehow forgot all about it for some time this summer.“