Powered by Seat

HOPRG_1656a

„V šestatřiceti jsem zůstala sama a později se už nevdala. Co se vdavek týče, tak mi to jedno manželství stačilo, pro radost i pro žalost. Po tom rozchodu to nebylo snadné, starala jsem se o osleplou maminku a o patnáctiletého syna. V tom jsem ale měla velkou podporu, přes noc se z toho chlapce stal dospělý člověk. Najednou začal říkat: ‚Kdo bude odpoledne chodit s babičkou ven? Kdo bude vařit?‘ Začal se starat, mít zodpovědnost. Ale prožíval to těžce. Já kolem něj chodila po špičkách, ale když jsem převlíkala peřiny, tak jsem viděla jeho proplakaný polštář. I svůj. Ale když nad tím dnes přemýšlím, tak docházím k tomu, že jsem tehdy neměla proplakávat polštář, ale měla jsem za manželem přijít, zatřást s ním a říct: ‚Probůh, probuď se, tady máš rodinu!‘ Podle mě by mi dnes byl vděčný.“

/

„I stayed on my own when I was thirty-six and I never got married. When it comes to marriage, I don’t have to have more, one was enough for joy, and for grief too. It was hard after the divorce, I had to take care of a blind mother and a fifteen-year-old son. But in him I also had a great support – he became a grown-up man overnight. He suddenly started to say: ‚Who will go out with grandma in the afternoon? Who will cook?‘ He started to care, have responsibility. But it was hard on him. I used to tip-toe around him but when I changed the bedsheets, I noticed the pillow wet from crying. Mine was too. But when I think about it now, I arrive at a conclusion that I shouldn’t have cried into my pillow but I should have come to my husband, shake him and say: ‚Wake up, man, you have a family here!‘ I think he would have been grateful for that today.“