Powered by Seat

HOPRG_1653a

„Málokdo podle mě zažije tak hezké manželství, jako jsme měli my. Ve všem jsme si vyhověli. I když jsme se v mnohém lišili – já jsem ráda jezdila na chatu, byla hodně do přírody, on se rád procházel po městě a chodil po výstavách. V sobotu jsme se tedy večer sešli a vyprávěli si, co jsme zažili. Znal devět řečí, překládal, ale zatlouct hřebíček nedokázal. Celou válku poslouchal v rádiu Svobodnou Evropu a já přes den natírala, zedničila. Vždycky jsem mu říkala: ‚Ty mi to večer hezky v kostce všechno řekneš a já jdu něco dělat.‘“

„Zemřel okolo Vánoc, už to bude dvaatřicet let. Syn se toho roku v září ženil a právě na manželově pohřbu přišla snacha, že je v jiném stavu. Mně hned vyhrkly slzy, že se toho manžel nedočkal. Měl děti rád a těm vnoučatům by dal strašně moc. No, ale nedalo se nic dělat. Když se pak další září vnuk narodil, a za dalších pár let vnučka, tak jsem se na to vyloženě vrhnula já. Byla to pak náplň mého života – pořád se hlídalo, někam jezdilo. Dodnes bydlíme pohromadě v jednom domě. Já jsem nahoře, syn se snachou dole. A víte co? Já tam zezdola slyším neustále jenom chechtání. Někdy tam přijdu a oni stojí v kuchyni v objetí. To mi dělá strašně dobře – vidět, že po těch letech tohle stále dokaží.“

/

“It rarely happens that one has such a happy marriage as we did. We lived in harmony. Even though we were different – I preferred to spend time outside at our weekend house, he preferred the city, walking around, visiting arts exhibitions. We always met on Saturdays in the evenings and talked about what we experienced. He knew nine languages, did translations but he couldn’t drive in a nail. We used to listen to Radio Free Europe during the entire war and I used to do all the painting and masonry. I used to tell him: ‘You will sum it all up for me in the evening and I’m off to do something.’

“He died during Christmas, it will have been thirty-two years. Our son had got married in September that year and our daughter-in-law found out she was pregnant at my husband’s funeral. It brought tears into my eyes when I heard it, I was sad he didn’t live long enough to hear it. He loved kids and he would have given them so much. Well, what can one do? When the grandson was born in September, another granddaughter in a couple of years, I really got into it. It became the fulfilment of my life – I took care of them, we travelled. We have lived together under one roof up until now. I live upstairs and my son and his family downstairs. And you know what? All I can hear from downstairs is constant giggling. Sometimes I go see them and I find them hugging in the kitchen. That makes me feel good – to see that they are able to do that after all those years.“