Powered by Seat

HOPRG_1679a

„V roce 1953 mi bylo čtrnáct. Protože jsem vždy ráda zdobila, tak jsem měla ve škole funkci nástěnkového referenta – starala jsem se o zprávy ze světa, z kultury, techniky a historie. Jednou jsem doma vzala fotografii ze starých novin a napsala o výročí narození prvního československého prezidenta, Tomáše Garriqua Masaryka. Hned ten den, v pět odpoledne, zastavilo před naším domem auto a vylezli z něj čtyři policajti. Přišli si pro mě jak pro zločince, maminka se divila, co jsem provedla. Já sama vůbec netušila, co se děje. Pochopila jsem to, až když se mě při výslechu ptali, kdo mi to poradil a s kým spolupracuji. V té době zemřel Stalin a oni to vzali jako politickou provokaci. „Nikdo mi to neporadil, je to přeci pravda“, řekla jsem jim. Jenomže to byla pravda, o které se tehdy nesmělo mluvit.“

„Pár dní nato uspořádali velké školní shromáždění v aule. Přijel vedoucí ČSM a nějací další lidé a strašně mě sepsuli. Už ani nevím, co říkali, snad, že jsem nepřítel lidu. Já tam jen stála a tekly mi slzly. V té době se děly daleko horší věci, lidé končili v uranových dolech. Ale mně bylo čtrnáct a byla jsem před celou školou, před všemi kamarády a spolužáky, takhle zostuzena. Považovala jsem to za velkou křivdu.“

„Ten rok jsem měla sníženou známku z chování a ze všech učebních předmětů. A na konci devítiletky jsem nedostala doporučení pro další studium, chtěli mě poslat do JZD. Nakonec se ale rodičům přes nějakého známého na ministerstvu školství podařilo sjednat, že mne přijmou na elektrotechnickou průmyslovku. Protože tam byl ředitel, kterému nevadily politické posudky. Byla jsem tam dlouho jediná holka. Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Našla jsem kolem sebe dobré lidi – později v zaměstnání i tehdy na té škole. S těmi spolužáky se scházíme dodnes. Kdyby se to všechno nestalo, tak bych třeba šla jinam, zažila jiné věci, měla jiné kolegy a možná dnes neměla takové přátele, jaké mám.“

/

„I was fourteen in 1953. Since I always liked to decorate, I became responsible for a notice board at school – there I used to publish news from the world, from culture, engineering and history. Once I found a photograph in an old newspapers and I wrote about birth anniversary of the first Czechoslovak president, Tomáš Garrigue Masaryk. That day, at 5 in the afternoon, a car stopped in front of our house and four policemen got out of it. They came for me as if I was a criminal, my mom was surprised and asked what had I done. I myself had no clue what was going on. I understood only during interrogation when they asked me who had advised me to do that and with whom did I collaborate. Stalin died around that time so they took it as a political provocation. ‚Nobody advised me, it’s the truth after all,‘ I told them. But it was the truth which was not allowed to be discussed at that time.“

„A few days later they organized a big school assembly in the great hall. A leader of Czechoslovak Union of Youth came with some other people and they gave me a roasting. I don’t even remember what exactly they said, perhaps that I was an enemy of the state. I just stood there and wept. There were much worse things happenning at that time, some people ended up in uranium mines. But I was fourteen and I was dishonoured this way in front of the whole school, all friends and schoolmates. I thought it was a great injustice.“

„I got a lowered grade for my behaviour and all school subjects at the end of that year. And when I finished the school they didn’t recommend me further study, they wanted me to go to work in an agricultural cooperative. But through their acquaitance who worked at the Ministry of Education, my parents in the end managed to arrange me to go study at the school of electrical engineering. Because its director didn’t care about political assessments. For a long time, I was the only girl who studied there. But as they say, everything bad is good for something else. I found good people – both in my job and back at that school. We still meet with my former schoolmates today. If all of this hadn’t happened, I would have gone somewhere else, experienced different things, met other colleagues and maybe I wouldn’t have had such good friends as I do now.“