Powered by Seat

HOPRG_1706c

„Maminka se za války podílela na pomoci různým lidem a dopadlo to tak, že si pro ni Němci jednoho dne přišli. Byla to tehdy taková energická, udělaná ženská s naondulovanými vlasy. Dva roky jsme nevěděli, jestli se vrátí anebo ne. Neměli jsme o ní žádné zprávy, nevěděli jsme, kde je, jestli žije nebo nežije. Až po válce jsme se dozvěděli, že byla nejprve na Pankráci, pak ji odvezli do Terezína a nakonec do Ravensbrücku. Pro mě to byla nejhorší doba, přestože mi bylo deset až dvanáct let. Ale více to na mě dolehlo až později, jako dítě to tolik nevnímáte. Já jsem žila s babičkou a dědečkem, chodila jsem do školy, měla jídlo na stole – navenek mi nic nechybělo.“

„Po válce, na konci května 1945, nám najednou maminka zavolala, že sedí v restauraci Arco – dodnes je na rohu u Masarykova nádraží. Do telefonu dědečkovi řekla, že tam na nás počká. Tramvaje tehdy nejezdily, a my jsme tedy šli pěšky odsud z Vinohrad, dolů z kopce přes Rajskou zahradu. Dědeček utíkal, až se za ním prášilo, babička na něj volala, ať počká, že tak rychle nemůže. Tímhle způsobem jsme tam doběhli a našli maminku, jak sedí u stolu. Já jsem ji ale zprvu, na malou chvíli, nepoznala. Úplně jsem se ji lekla – jednak byla hubená, zhubla z 80 na 40 kilo, a měla takové dlouhé, černé vlasy. Pamatovala jsem si ji úplně jinak. Takže já se k ní zpočátku nevrhla – jak ona pochopitelně očekávala –, jen jsem stála a koukala. Po chvíli jsem to pochopila a šla k ní, ale tohle mi z toho utkvělo. A jí asi také, protože si na to občas později vzpomněla. Nic mi nevyčítala, ale zůstalo to nějakým způsobem v ní. Myslím si, že to špatné, co prožijeme, se vryje někam hluboko do našeho podvědomí, že si to člověk po letech spíš vybaví, než to dobré. Alespoň já to tak ve svém věku mám. Ale člověk nesmí žít pro minulost – musíte žít tím, co je kolem vás dnes.“

/

„My mom was helping all kinds of people during the war and Germans came to arrest her one day. She was this energetic, heavily-built woman with waved hair. Fot two years we didn’t know if she would ever come back or not. We didn’t have any news about her, we didn’t know where she was, if she was still alive. Only after the war we got to know that she was in Pankrác prison at first and then at concentration camps in Terezín and Ravensbrück. For me this was the worst time of my life, even though I was ten to twelve years old. But it affected me more only later, as a child one doesn’t perceive such things so clearly. I lived with my grandpa and grandma, I went to school, there was food on the table – everything was okay on the outside.“

„After the war, at the end of May 1945, mom suddenly called us from Arco restaurant – it’s still there on the corner near Masarykovo nádraží. She told grandpa over the phone that she would wait for us there. Trams were not in service back then so we walked all the way from Vinohrady, down the hill through Rajská zahrada. Grandpa ran as fast as he could, grandma was calling at him to slow down, that she cannot walk that fast. This way we got to the restaurant and found mom sitting behind a table. But I didn’t recognized her at first for a short while. When I looked at her, I got startled – she was very skinny, she lost weight from 80 to 40 kilos, and she had a long, black hair. My memory of her was completely different. So I didn’t throw myself at her at first, as she obviously expected me to. I was just standing there, looking at her. After a while I understood what was going on and I went to her. But I remember this short moment. And she did too, because later in life she mentioned it time to time. She did not blame me for it but in some way it did remain inside of her. I think that the bad things we experience gets engraved very deep into our subconscious. That makes it more probable that we will remember it after long years, more than the good memories. At least that’s my experience, at my age. But one cannot live for the past – you have to live for the things that are around you today.“