Powered by Seat

HOPRG_1708c

(2/2) „Já sám tomu dodnes nemůžu uvěřit. Ale byl to pro mě strašně silný moment. Slavoj Žižek tomu myslím říká ‚vtrhnutí do reality‘ – koukáš se na filmy, v jistém smyslu žiješ v určitém fiktivním světě a pak najednou vidíš člověka z toho světa přímo před sebou. Já mám navíc Billa Murrayho fakt rád, kromě jeho filmů jsem se díval i na staré díly ‚Saturday Night Live‘ ze 70. let, kde začínal jako komik. Nikdy to pro mě nebyl žádný idol, ale prostě jeho práci znám, v určitém smyslu je součástí mého života. Takže je to šok, když ho najednou vidím před sebou jako skutečného člověka, jako kohokoliv jiného. A když pak navíc udělá to, co udělal, tak to už vůbec nevím, co si o tom myslet. Je to šílený.“

„Kdyby se tahle scéna stala ve filmu, tak se tomu zasměju. Protože je to úplně absurdní, jako od Monty Python. Ale já si myslím, že v tom od něj žádný vtip nebyl. Já jsem založením takový nihilista – myslím si, že nic na světě nemá smysl, že tu nejsme z žádného důvodu, že žádný Bůh není. Věci se dějí, protože se dějí. Představa, že ‚život je takový, jaký si ho uděláme‘ je pěkná, ale já prostě nevěřím, že my lidé máme svobodnou vůli jednat. Věřím v osud, v to, že všechno, co se stalo a stane už je někde napsané, že my jsme jen diváci toho dění.“

Jak si vysvětluješ, že jsi měl v osudu napsané, že k tobě přijde Bill Murray a dá ti facku?

„To je věc, kterou nemůžu pochopit. Ale akceptuji, že život je takový. Že je nahodilý, absurdní, že postrádá důvody. Že otázky, které máme, nemají své odpovědi. Svým způsobem je to krásné. A myslím si, že umění by mělo oslavovat krásy tohohle světa. V tom se já snažím najít smysl života. Oslavovat krásy světa, přestože ten svět stojí jakoby na písku. Nebo ani to ne – přestože ten svět může být Truman Show, přestože celý svět může být jen něčí sen, přestože naše planeta může být nesena na zádech želvy. Krásou tohohle světa je i Bill Murray. Možná, že když byl mladý, tak měl vnuknutí a řekl si: ‚Budu oslavovat krásy světa!‘ Možná se pak stal komikem, možná byl v televizi a začal natáčet filmy. Možná se tím proslavil. Možná pak začal cestovat po světě a jednou potkal mladýho kluka a řekl si, že mu tohle vnuknutí poskytne taky. Protože my všichni jinak pořád máme nějaké plány – chodíme na základní školu, střední školu, vysokou školu, do práce, od devíti do pěti, máme rodinu, děti, hypotéku, v létě k moři, jednou za čtyři roky k volbám. A pak přijde Bill Murray, dá člověku facku, aby ho probudil, a říká: ‚Ne, tak to být nemusí. Ty do té školy nemusíš. Ty se můžeš sbalit a jet stopovat do Íránu. Nebo můžeš dělat tu jedinou věc, která má na tomhle světě smysl. Dělat umění, oslavovat krásy světa.‘ Život je tak absurdní, že tohle všechno může být pravda.“

/

“I also still can’t believe that. It was an intense moment for me. Slavoj Žižek calls it to be ‚burst into reality‘ – you watch the movies and in a sense you live in a world of fiction but suddenly you meet someone from this world in front of you. And I always liked Bill Murray, apart from his movies I also watched the old Saturday Night Live episodes from the 70′s when he was starting out as a comedian. He has never been an idol to me but I know his work and it is a part of my life in a way. So it really comes as a shock when I see him as a real person, as anyone else. And when he does what he did, I really don’t know what to think. It’s insane.”

“If this scene happened in a movie, I would laugh. Because it’s absurd, like from Monty Python’s. But I think it wasn’t a joke from him. I’m a sort of a nihilist – I think that the world doesn’t make sense, that we are not here for a reason and that there is no God. Things just happen because they happen. The idea that our lives are the way we make them is nice but I don’t believe that people have a free will to act. I believe in destiny, that everything that happened had already been written somewhere and we are just audience.”

So why do you think that meeting Bill Murray and having been slapped by him was written in your destiny?

“That’s one thing I just can’t understand. But I accept life as it is. That it’s absurd and haphazard, it lacks reasons. That the questions we have don’t have answers. It’s beautiful once you look at it this way. And I think that art should cherish the beauty of our world. That’s where I try to find the meaning of life for me. To cherish the beauty of the world which is built on sand. Not even that – even though our world can be like Truman Show, even though it can be just someone’s dream, even though our planet can be carried on a turtle’s back. Bill Murray is yet another beauty of our world. He could have had a vision when he was young: ‘I will celebrate the beauty of life!’ He maybe became a comedian, was on TV, began to make films. And he might have become famous. Then he could have begun travelling all around the world and then he met a boy and decided to pass this inspiration on. Because we all have plans all the time – we go to school, then a high school, a college, to work, from nine to five, we have a family, kids, a mortgage, in the summer we go on vacation, once in four year to elections. And then Bill Murray slaps a person to wake him up: ‘No, it doesn’t have to be this way. You don’t have to go to school. You can pack your things up and go hitch-hiking in Iran. Or you can do the only thing that has a meaníng for you in this world. To make art, celebrate the beauty of life.’ Life is so absurd that this story can be true.“