Powered by Seat

HOPRG_1740c

(1/3) „Táta nikdy nešel pro facku nebo kopanec daleko. Každý den se doma řvalo, ale často nezůstalo jen u slov. Já jsem se prostě snažil přežít. A kompenzoval jsem si to ve škole. Byl jsem tam takový, řekněme, hodně upřímný – co jsem si myslel, to jsem řekl. Když jsem si myslel, že učitelka nemá pravdu v tom, z čeho mě osočila, tak jsem nedal pokoj, dokud neuznala, že můj názor má také nějakou váhu. Ale většinou to dopadlo tak, že jsem dostal poznámku. Ty jsem domu nosil pořád. Aspoň měl důvod mě zmlátit. On sice důvod nikdy nepotřeboval, ale takhle alespoň nějaký měl, aspoň to bylo ‚zaslouženě‘. Takhle to bylo až do mých osmnácti, kdy si našel hloupou záminku a jednoho dne mě v deset večer vykopl z domu.“

„On moc dobře ví, jak mluvit s lidmi. Neznám nikoho s větším manipulačním talentem. Je schopný ti v jednu chvíli strašně rozbít hubu a za hodinu tě téměř přesvědčí o tom, že se to nestalo. Takže já se vlastně nedivím, že od něj matka zdrhla. Ale nechápu, že s ním nechala svoje dítě.“

„Když mi bylo třináct, tak jsem jednou dostal přes hubu víc než normálně a poprvé mě napadlo, že bych se mohl zabít. Ukradl jsem ve škole třecí misku s tloučkem a nějaké chemikálie, doma jsem sebral nějaké prášky. Všechno jsem to roztloukl. Říkal jsem si: ‚Ať je tam toho co nejvíc – když selže jedno, tak zabere to druhý.‘ Ale pak, když jsem se to chystal vypít, mě napadlo: ‚Takhle přeci nemůže přemýšlet třináctiletý dítě.‘ A uvědomil jsem si, že když to udělám, tak on vyhraje.“

„Nikdy jsem o tom nemluvil, ale mám pocit, že už jsem mlčel moc dlouho. Já dnes prostě nevím, jak si mám tu svoji minulost vyřešit. Hlavně si říkám: Proč? Vždyť je to zbytěcné – už to bylo, už to nezměním. Chci jít dál. Ale čím víc chci jít dál, tím víc mám pocit, že stojím na místě. Jsem svým způsobem hrozně zahořklý člověk. Protože tenkrát byli lidi, kteří s tím mohli něco udělat. Ale všichni nad tím zavírali oči. Věděla to celá škola, všichni moji učitelé, věděli to na sociálce, doktorka viděla modřiny, monokly. Za celou dobu si ho jednou pozvala paní ze sociálky a řekla mu: ‚Pane, tohle nesmíte dělat.‘ To bylo celý. Jak já jsem si přál skončit v děcáku! Ještě dnes si říkám: Kdybych skončil v děcáku, tak bych vyhrál. Protože tam by mě možná taky někdo bil, ale nebyl by to člověk, který mě má milovat.“

/

„I had an abusive father. He screamed at me every day but words often weren’t enough for him. I was just trying to survive. And I compensated for it at school. Let’s say I was very honest around there – I always said what was on my mind. When I thought that a teacher accused me of something which wasn’t true, I didn’t give it a rest until she admited that my opinion was valid. But it usually turned out that they wrote a message for parents into my pupil’s record book. I brought a lot of those back home. At least he had a reason to beat me up. He never needed a reason but at least he found one this way, at least the punishment was ‚deserved’. It was like this until I was eighteen when he found a stupid pretence and kicked me out of the house at ten o’clock in the evening.“

„He knows very well how to speak with people. I don’t know anyone who would be a better manipulator than he is. He is capable of smashing your face and in one hour he is able to convince you that it never happened. So I don’t even wonder why my mother left him. But I cannot understand how she could left her child with him.“

„When I was thirteen, I got beated up more than usual one day and for the first time I thought that I could kill myself. I stole mortar and pestle at school, some chemicals and I found some pills at home. I crushed everything. I thought: ‚The more the better – if one thing fails, the other will work.‘ But then, as I was ready to drink it, I thought: ‚This is not how thirteen year old child should think.‘ And I realized that if I had done this, he would have won.“

„I never talked about this but I have a feeling that I’ve remained silent for too long. I just don’t know how to deal with my past. Mostly I think: Why should I do it? It’s useless anyway – the things were done, I cannot change them now. I want to go forward. But the more I want to go forward, the more I have a feeling that I am stuck. In a way I am a very bitter man. Because there were people back then that could have done something. But all of them turned a blind eye to it. The whole school knew about it, all my teachers did, people at social services. My doctor saw me all black and blue. During all those years it happened once that a woman from social services called him in and told him: ‚You cannot do that, sir.‘ That was it. How I wished to end up in children’s home! Up until today I think: What a victory it would have been! Even though there might have been a person who would have beat me, at least it wouldn’t have been a man who was supposed to love me.“