Powered by Seat

HOPRG_1747a

„V roce 1970 jsem emigrovala do Švédska. Bylo mi dvacet let, ale najednou jsem zase byla jako malé dítě, které začíná mluvit. Ale rozhodnout se odejít pro mě v tom věku tak těžké nebylo. Viděla jsem, že ten systém čím dál tím víc utahuje život lidí, že by mě tady nečekala žádná velká budoucnost. Ale když jsem pak zažádala ve Švédsku o azyl, tak jsem si uvědomila, že už není cesta zpátky. Dlouho jsem se potom ptala sama sebe: ‚Udělala jsem dobře? Vždyť těm lidem okolo vůbec nerozumím. A nevím, co bude dál.‘ Dnes ale vidím, že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla udělat. Vůbec si nedovedu představit, že bych tady žila dál, v době, kdy člověk nic nesměl, byl sledován, chodil na výslechy a musel dělat, co se mu řeklo.“

„Naučila jsem se jazyk, vdala se a za pár let dostala vystěhovalecký pas. Takže jsem mohla jezdit do Československa na návštěvu. Pamatuji, že se mi hodně dlouho zdály sny o tom, že mě odsud nepustili zpět. To pro mě byl velký stres. Měla jsem strach, že to, co jsem nabyla, mi znovu vezmou.“

„Už čtyři roky jsem zpět tady. Já jsem si vždy myslela, že Češi mají oproti Švédům více pozitivní povahu a že si více pomáhají. Dnes ale vidím, že jsem celé ty roky žila ve velkém omylu. Potkávám i spoustu dobrých, pozitivních lidí, ale jinak říkám, že mnozí Češi jsou expreti na stěžování si. Mluvíte s nimi a oni mají klapky na očích a vidí jen to negativní. A ode mě očekávají to samé – mluvím dobře česky, takže mě berou, jakou že všechno vím, všechno znám. Tak jako to vědí a znají oni. Ale já mnoho věcí, co se týče politiky nebo přistěhovalců, vidím s tou svou zkušeností jinak. A už vůbec nechápu, jak lidé v mém věku mohou být stále v komunistické straně. Takže neustále narážím – neustále si tady s někým nerozumím. Lidé něco očekávají ode mě a já zas, třeba když jdu někam na úřad, očekávám, že se budou určitým způsobem chovat ke mně. Ale mám skupinu svých přátel, kde tyhle problémy nejsou. Například před rokem jsem se na dovolené na Kypru skamarádila s jednou paní v mém věku. Výborně spolu vycházíme, rozumíme si. Je to, jako kdyby tady za toho komunismu ani nežila.“

/

„I emigrated to Sweden in 1970. I was twenty years old but suddenly I was like a small child who starts to speak. But it was not so difficult for me to decide to leave. I could see that the people choked from the system more and more, that I wouldn’t have had much of a future around here. But when I applied for the asylum in Sweden, I realized that there was no way back. After that I’d been asking myself for a long time: ‚Was that a good decision? I don’t understand the people around here, after all. And I don’t know what will come next.‘ But I can see today that I have done the best I could back then. I cannot imagine how my life would have looked like around here, in times when people couldn’t do anything, when they were being monitored, interrogated and had to do everything they were told.“

„I learnt language, I got married and after a few years I got an emigration passport. So I was able to visit Czechoslovakia. I remember that for a long time I had bad dreams about not being able to return from here. That was a huge stress for me. I was afraid that they will take away the things I’d gained.“

„I’ve been living back here for four years. I always thought that Czech people have more positive attitude than the Swedes, that they help each other more. But now I see that I had a false perception all those years. I meet a lot of good, positive people around here but I often say that Czechs are experts of complaining. You talk to many of them and they have a tunnel vision and see only the negative things. And they expect me to see things in the same way – my Czech is good so they tend to think that I know ‚how things are’, meaning in the same way as they do. But with my experience I perceive a lot of things, be it politics or immigration, in a different way. And I cannot understand at all how people of my age can be members of the communist party. So I keep colliding with people – there is constantly some misunderstanding. People expect things of me and I have expectations of them, when I go to arrange things to an office. But I have a group of friends with whom there are no problems like this. Last year, for example, I met a woman of my age during a vacation on Cyprus. We get along very well, we understand each other. It is as if she didn’t even live here during the communism.“