Powered by Seat

„Pracuji jako pečovatelka u seniorů. To zařízení může být kdovíjak dobré, ale člověk je vytržený ze svého prostředí a nemá své soukromí, svůj prostor – byť by to bylo pár metrů a byť by tam byl nepořádek. My si myslíme, že když senior není v super čistotě a nemá pětkrát denně jídlo, tak že je neštastný. Ale ty lidi chtějí být ve svym. Když je přesunete někam, kde mají jednu postel a jeden stolek, kde jsou na pokoji čtyři, nikdo za nimi nejde, nebo návštěva posedí půl hodinky a zase vypadne … no tak, co to je? To je čekárna na konec. Ale taková docela blbá. Personálu tam není tolik, abysme mohli vysedávat a povídat si. Navíc tahle práce hrozně vyšťavuje.
Někteří klienti mne však dokáží nabít energií. Když jsem dělala v terénu, tak jsem chodila ke staré paní, schizofreničce. Hned jak jsme se na sebe poprvé podívaly, tak něco přeskočilo. Ona měla takový suchý anglický humor a ten já mám hrozně ráda. Dneska už je na pravdě boží, zařizovala jsem jí pohřeb u nás v kostele. Myslím si ale, že na mě pořád dohlíží, protože má pocit, že mě musí kontrolovat. Kolikrát jsem k ní přišla úplně uštvaná z jiných pochůzek a ona mi říká: ‚Tak, sednout a papat.‘ Úžasná paní. Měla šílené záchvaty schizofrenie: Jednou jsem přišla a ona povídá: ‚V noci mi tady proletěl ohnivý muž!‘ ‚Hm?‘ já na ní, ‚Ohnivý muž? Co jste v noci dělala?‘ ‚No, koukala jsem na poslanecké interpelace‘.“

/

“I work as a caretaker in a home for the elderly. The institution can be god knows how good, but the person is taken out of his environment and doesn’t have his privacy, his space – even if that means only couple of metres of a messy room. We think that if the senior is not in a super clean environment and doesn’t have five meals per day, that he’s unhappy. But those people want to be in their home. If you move them to a place where they have one bed and one small table, where they share a room with three more people, where nobody’s ever coming to see them, or the visitors stay for thirty minutes and off they go … well, what is that? That’s a waiting room for the end. And quite bad one. There is not so many of us from the personal to allow us to sit down and chat with clients all the time. Moreover, the work is very exhausting.
But there are clients who give me energy. When I was doing terrain work, I was visiting this one old woman who was a schizophrenic. The very first time we saw each other, we knew there was something. She had this dry, english humour which I like very much. She is in the Kingdom of God now, I arranged her funeral at my church. But I think she is still looking after me, because she has a feeling that she has to check on me. I came to her place worn out from other errands many times and she says: ‘Now, sit down and eat.’ Amazing lady. She had a terrible schizophrenic attacks: Once I came to visit her and she told me: ‘Fiery man flew around here last night!’ ‘Really? ‘, I said. ‘Fiery man? What did you do last night?’ ‘Well, I was watching interpellations of Members of Parliament’.”