Powered by Seat

HOPRG_1773a

„Já vám můžu říct takovou pohádku. Pan Kostka si najde paní Krychlovou a mají spolu miminko. Narodí se jim malá, krásná Kulička. Je taková živá, koulí se kolem dokola a oni si to užívají. Ale maminka ji vychovává a pořád za ní musí běhat – aby se jí miminko někam nezakutálelo. Maminka ale také potřebuje uvařit, nakoupit, zařídit spoustu věcí. Nemá na to své kulaté děťátko moc času. A děťátko se tu zakutálí málem pod auto, tu se málem skutálí z kopce, támhle převrhne květináč. Až to maminka jednou nevydrží a řekne: ‚Prosím tě, ty malá kuličko, už si konečně na chvilku sedni. Udělej si placičku – jen se podívej, jak je táta pěkně hranatej – a buď chvilku na místě.‘ Takže Kulička udělá ‚plesk!‘ a udělá si první placku. Pak přijde do školky, do školy, a slyší: Tady budeš sedět v lavici.‘ Plesk. Budeš nás pěkně poslouchat.‘ Plesk, plesk. Už se začíná pěkně tvarovat, hranatit. V práci musí být taky hranatá – chodí do fabriky a tam s sebou musí kydnout a celý den něco dělat. Je to logické – z kuliček stát nic nepostaví, všichni by se mu rozkutáleli. Aby se z nich dalo dobře stavět, musí být všichni hranatí.“

„Takže Kulička už je v podstatě hranatá a žije svůj těžký život. Převaluje se přes ty své hrany, stojí ji to spoustu energie. Plahočí se světem a vzpomíná na to, jaké to bylo krásné, když ještě byla kulatá. Jak se jí tehdy žilo snadno, zlehka. Snaží se k tomu vrátit zpátky. Jednoho dne najde kouzelného dědečka a svěří se mu, co ji trápí. Dědeček říká: ‚Dobře, já ti pomůžu. Já ti proti každé ploše, kterou máš na sobě vytvořenou, nastavím zrcadlo. A ty si budeš moci uvědomit, co to je za plochu, jak ti byla způsobená a pak za to zrcadlo zajdeš. V tu chvíli ta plocha zmizí.‘ Ona na tom tedy mnoho let pracuje, až ji zmizí všechny plochy. Přijde zpátky za kouzelným dědečkem a říká mu: ‚Podívej se, už jsem celá kulatá! Vidím to tady v tom zrcadle!‘ Dědeček jí ale vysvětlí, že nejtěžší je zajít za tu poslední plochu, tu, skrz kterou se v tom zrcadle prohlíží. Až tehdy totiž přestane přemýšlet o tom, jaká je anebo není. Už nepotřebuje žádná zrcadla. Prostě jenom ‚je‘.“

„Vy jste fotograf. Je to, jako když se podíváte na nějakou historickou fotku a zkusíte si představit: A teď bych na tom místě byl. Najednou bych se tam objevil. Co byste dělal? Já bych tedy akorát stál a koukal, vnímal to prostředí. Protože tam najednou nemáte žádnou osobní minulost, žádný předem daný vztah k věcem okolo vás, k tomu místu. Jen to všechno pozorujete. A teď se zkuste do takového stavu dostat bez té fotografie, teď a tady. Žít tak, jako byste se tady najednou objevil.“

/

„I can tell you a fairy tale. Mr. Cube find himself Mrs. Cube and they have a baby together. A beautiful little Sphere is born. It’s full of life, it rolls around and all of them enjoy it. Mom raises her and has to run all the time behind her – so that the baby doesn’t roll under something. But mom also need to cook, to do shopping, to arrange a lot of things. She doesn’t have much time for the baby. So the baby almost rolls under a car, almost rolls down a hill or knocks over a flowerpot. It goes like this until the mom cannot take it anymore and says: ‚Sit down and be still for a moment, you little ball. Make yourself an edge – just look at dad, how nicely angular he is – and be still.‘ So the Sphere do ‚slap!‘ and makes a first edge on itself. Then it goes to kinderkarten, to school and hears: ‚You will sit here behind the school desk.‘ Slap! ‚You will listen to what we say.‘ Slap, slap! It starts to shape up, to become angular. It needs to be like that also in its job – it works in a factory where it needs to sit down and do stuff. It’s logical – there is nothing a state can build up with a bunch of spheres. Everybody would roll in all directions. They need to be boxy in order to make a good building material.“

„So the Sphere is basically angular now and live its hard life. It flips over its edges, it costs a lot of energy. It traipse through the world and remembers how beautiful it was when it was still round. How easy and simple the life was. It tries to go back to it. One day it encounters an old Wizard and opens its heart to him. The Wizards says: ‚Alright, I will help you. I will show a mirror to you, against every edge you have on yourself. One by one. You will have a chance to realize what kind of edge it is and how it was caused to you. Then you will go behind the mirror and the edge will dissapear.‘ So the Sphere works hard for many years to achieve it, until all the edges are gone. It goes back to visit the Wizard and tells him: ‚Look at me, I am all round! I can see it in the mirror right here!‘ But the Wizard explains it that the most difficult part is to go behind the last edge, the last mirror in which the Sphere sees itself. Because only then it stops to think about how it is, if round or not. It need no mirrors anymore. It simply ‚is’.“

„You are a photographer. It’s like when you‘re looking at an old photograph and you try to imagine: Now I would be there. I would suddenly appear at that place. What would you do? I think I would just stay there and look around me, I would perceive the environment. Because in such a situation you don’t have any personal history at that place, no predetermined relation to things around you, to the place itself. You just observe everything. Now – try to get into such state without the photograph, right here, right now. To live as if you’ve just suddenly appeared here.“

 

HOPRG_1773c

A pak se najednou objevil i někdo jiný

/

And then somebody else suddenly appeared