Powered by Seat

HOPRG_1779a

(1/2) „Dlouhodobé bezdomovectví není diagnóza. Ale podle mě je to škoda – kdyby se uznalo za sociální diagnózu, tak by ti lidé totiž měli daleko větší odůvodněný nárok na pomoc. Protože když dnes řeknete, že je někdo bezdomovec, tak si většina společnosti myslí, že to je budižkničemu, svévolník, kriminálník, alkoholik, méně inteligentní člověk. Ale když se řekne, že člověk trpí určitou nemocí, proto se v tomto případě někdy mluví o sociální patologii, tak každý z nás cítí, že za to ten člověk nemůže. Když geneticky zdědím dispozici k bujení rakovinotvorných buněk, tak to nikdo nezpochybňuje, nebagatelizuje. Ale tím, že je bezdomovectví viditelný jev, tak lidé mají pocit, že tomu rozumí. Říkají si: ‚Kdyby se snažili, tak práci seženou.‘ Nebo si někdo, kdo chce pomoci, řekne: ‚Tak on jenom nemá práci. Tak já mu jí dám a bude to.‘ Selský rozum v tomhle ale neposkytuje tu nejlepší odpověď.“

„Mnoho bezdomovců je sociálně nepřizpůsobivých. Ale nemyslím to v tom negativním slova smyslu, jak se to dnes často užívá – tenhle výraz se v 80. letech používal pro označení režimu nepohodlných lidí. Říkalo se tím: ‚Tito lidé se nechtějí přizpůsobit.‘ Ale u mnoha bezdomovců je to tak, že zkrátka nemohou. Nemají tu schopnost. Někteří z nich dokáže bravurně navázat vztah, zapůsobit na člověka. Ale už neumí ten vztah udržet a rozvíjet. Když se jich třeba ze své pozice sociálního kurátora ptám, jestli se stýkají s rodinou, tak často odpovídají: ‚Ne, vůbec.‘ Spálí za sebou všechny mosty. V takové chvíli, kdy nefungují rodinné, sousedské ani komunitní vztahy, musí přijít ‚institucionální rodina‘, vyslechnout je a snažit se jim pomoci, v téméř jakékoliv situaci.“

/

„Long-term homelessness is not a diagnosis. But I think that’s a shame – if it was recognised as a social diagnosis, homeless people would have much more valid claim to get help. Because when you label someone as a homeless person, most of the people think he’s a good-for-nothing, wicked, criminal, alcoholic, a less intelligent person. But when you say that someone suffers from a disease, that’s why a social pathology is being discussed in this case, everyone feels that it’s not the person’s fault. When somebody inherits an inclination for proliferation of cancer cells, nobody questions or trivialize it. But since homelessness is a visible phenomenon, people have a feeling that they understand it. They think: If the people try harder, they would get a job. Or somebody who wants to help think: ‚This person just doesn’t have a job. So I will give it to him and the problem will be solved.‘ But the common sense doesn’t provide the best answers in this case.“

„Many homeless people is socialy maladjusted. But I don’t mean it in the negative sense of the phrase how it’s often being used nowadays – this phrase was used in 1980′s to mark ‚enemies of the regime’. The phrase meant: ‚These people don’t want to adjust.‘ But the thing with many homeless people is that they simply cannot. They don’t have the ability. Some of them are able to establish a relation without any problems, they can make an impression. But what they lack is the ability to maintain the relationship, to develop it. When I asked them, as a social curator, if they are in contant with their family, they often say: ‚No, not at all.‘ They burn all the bridges behind them. At such a moment, when there are no family, neighbourly or community relations, an ‚institutional family‘ has to come forward, listen to them and try to help them, in almost any situation.“