Powered by Seat

HOPRG_1789a

„Dnes máte vy mladí tolik možností! Můžete jet kamkoliv, přečíst si cokoliv. A naučit se tolik řečí! Když já byla mladá, tak jsem se na škole učila francouzštinu, ale všichni mluvili hlavně německy. Tenkrát se posílalo na tzv. ‚handl‘, na výměnu. Já jsem takhle jedno léto, to mi mohlo být tak dvanáct, jela do Sudet k jedné rodině. Jejich dcera zase jela na léto k nám. To bylo šikovné, člověk si mohl procvičit jazyk. Protože oni tam mluvili jen německy. A navíc – ti na mě byli tak hodní! To byly snad moje nejkrásnější prázdniny. Ta rodina měla hodně dětí v mém věku. Celkem jich bylo sedm: Fritz, Kurt, Gitty, Willy, Otwin, Gunter a Greta, ta šla na léto k nám. Chodili jsme se koupat do náhonu, chodili na výlety, přes noc spali na seníku. Ta rodina vlastnila takovou malou továrničku, kde vyráběli pily, ten nejstarší kluk tam už tehdy pracoval. Taky si pamatuji, že přede mnou ve skříni něco schovával, asi německou vlajku. Myslím, že tam už tehdy byl znát vliv Henleina, který do Sudet jezdil a punktoval je. Přede mnou ale o ničem takovém nemluvili.“

„I později jsem s tou rodinou udržovala kontakt, dopisovali jsme si. Na to jsem málem doplatila. Ti mladí kluci za války bojovali na ruské frontě. Tehdy mi od jednoho z nich přišel dopis, kde mi psal, jak mrznou, jak bude prolezlý revmatismem, pokud přežije. Ale pošťák mě varoval, že si mám dát pozor, že to je hlídané – dopisovat si s Němcem. Já měla globálně na Němce taky vztek, viděla jsem, jak se k nám zachovali a jaké to pro lidi mělo následky, ale tohle pro mě nebyl ‚Němec‘, to byl kluk z rodiny, na kterou jsem měla překrásné vzpomínky.“

„Po válce je odsunuli. S manželem jsem se tam později jela podívat – nezbylo tam nic. Ti mladí kluci asi všichni zahynuli na frontě a rodiče s holkama museli do Německa. Nedlouho po odsunu Němců mě pozvali známí, abych s nimi jela do Orlických hor. Procházeli jsem tam tehdy skrz opuštěné vesnice. Tehdy jsme tam mohli přespat kdekoliv, všechny chalupy byly prázdné. Ale bylo to hrozné – dobytek řval hlady, nebyl podojený. Byli tam jen ti, kdo přišli nakrást, co tam Němci nechali – mohli tehdy vzít jen to, co unesli. Jeden soused, komunista, nám později vypravoval, že v té době v pohraničí pracoval jako správce. Říkal: ‚Co myslíte, že jsme dělali? Vešli jsme do baráku, roztáhli prostěradlo a začali na něj házet všechno, co mělo nějakou cenu.‘ Pak si to rozebrali. Já sama mám vzpomínku, jak během odsunu, kdy je hnali a všechno z nich strhávali, jelo auto plně naložené hodinkami. Na tom autě stál voják a rozhazoval je do vzduchu.“

„Teď nedávno jsem byla navštívit syna v Jizerských horách a viděla tam opět ty různé staré chalupy. To dávné léto v Sudetech mi přitom opět vytanulo. Všechny ty pěkné dny, všechny ty písničky, co jsme zpívali. Chodila jsem na procházky a všechno si to v duchu opakovala.“

/

„Young people have so many opportunities these days! You can go everywhere you want, read everything you want. And learn all the languages! When I was young, I learnt French at school but everybody spoke German. Back then there was a thing called ‚handl’, an exchange. When I was around twelve, I spent a summer in Sudetenland with a family. Their daughter went to spend the summer with my family. That was handy, you could practice the language. Because they spoke only German. And what’s more – they were so nice to me! I think that was the most beautiful summer holiday I had. The family had a lot of children of my age. There were seven of them: Fritz, Kurt, Gitty, Willy, Otwin, Gunter and Greta – she was the one who went to my family for the summer. We used to go for a swim in a stream, we went hiking, we slept in a hay shed. The family owned a small factory, they produded saws. The older boy worked there already. I also remember that he used to hide something from me in a closet, I guess it was a German flag. I think that already back then the people of the region were under an influence of Konrad Henlein who used to go to Sudetenland and persuade people of his thoughts. But they didn’t speak about anything like that with me.“

„Later I kept contact with the family, we used to exchange letters. I almost suffered the consequences because of that. The young boys of the family fought in the war at the Russian front. I got a letter from one of them where he wrote to me how they were freezing and how he would be riddled with rheumatism if he survived. But the postman warned me that I should be careful, that it’s being watched over – to exchange letters with a German. I was mad at Germans for what they did to us, I saw the consequences around me. But I didn’t see his boy as a ‚German’, he was a boy from a family that I had wonderful memories on.“

„They were displaced after the war. Me and my husband went to see the place later on – there was nothing at all. I guess that all young boys died at the front and the parents with girls had to move to Germany. Not a long time after the Expulsion of Germans, some people I knew invited me to go to the Orlice Mountains. We went through the deserted villages there. We could choose a place to sleep because all the houses were empty. But it was terrible – cattle roared out of hunger, they was not milked. There were only the people who came to steal things that were left after the Germans – when they had to leave, they could take only what they were able to carry. A neighbour of mine, a communist, later told us that he worked as an administrator in the borderlands. He said: ‚What do you think we did? We entered a house, spread out a bed sheet and started to throw in everything we could find that was of a value.‘ Then each of them took a part. I myself remember how during the Expulsion of Germans people chased after them and pulled down their clothes. There was a car that was fully loaded with watches. There was a soldier who stood on the car and scattered the watches around.“

„Recently I went to see my son in Jizera Mountains and I saw the old houses again. The age-old summer in Sudetenland came back to me again. All the nice days, all the songs we used to sing. I went for walks and I went thought everything in my mind.“