Powered by Seat

HOPRG_1797a

„Bylo chvíli po revoluci, já byla na mateřské, když manžel dostal báječný pracovní kontrakt v cizině. Děti byly malé, a tak jsme šli všichni. Já si nejprve myslela, že to bude třeba jen na tři roky, na mateřskou. Jenže manžel pak dostal další, ještě větší kontrakt a děti si v té cizině začaly zvykat. Dnes mluví česky, francouzsky, anglicky a německy. Já tam tehdy šla jen se znalostí němčiny. Kvalifikaci jsem měla dobrou, tady už předtím osm let pracovala, ale chyběla mi angličtina, kterou všude chtěli. A jako člověka z Východu mě tam v té době moc nebrali. To pro mě byl takový šok. Někdo na šok reaguje tak, že se to toho pustí ještě víc, já jsem spíš upadla do takové deprese. Nedokázala jsem se na to pořádně soustředit. Téměř ve čtyřiceti letech, bez hudebního sluchu, navíc se čtyřmi dětmi, to se nový jazyk učí špatně. I když jsem zvládla gramatiku a slovíčka, tak mi nešla výslovnost. Dodnes občas něco říkám a nikdo mi nerozumí. Nevím, možná jsem se tehdy měla vrátit domů. Protože já vždy chtěla dělat nějakou smysluplnou, naplňující práci. Ale přenechala jsem ji svému muži. Ten měl a dodnes má báječnou kariéru, já už třiadvacet let dělám manželku v domácnosti. Vidím, jak on vedle mě vyrostl a možná mu to trochu závidím. Protože já se musela vzdát všech těch představ, co jsem v hlavě měla. Místo toho jsem se začala dívat na děti – jak rostou, jaké mají možnosti, jaké školy mohou studovat – a říkala jsem si, že se sem třeba jednou vrátím. Jenže ono to všechno běží hrozně rychle. Najednou je vám šedesát a vy si uvědomíte, že už se nemáte kam a k čemu vrátit.“

/

„It was shortly after the Velvet revolution, I was on maternity leave, when my husband got a great work contract abroad. Our children were young and so all of us went with him. At first I thought it would be only for three years, for the maternity leave. But then my husband got a new, even better work contract and the children started to get use to the foreign country. Now they speak Czech, French, English and German. As for me, I spoke only German when I went there. I had a good qualification, I’d worked for eight years before, but I didn’t speak English and all the emloyers required it. And as I was a person from the East, I was not really well-accepted in the society back then. That was kind of a shock for me. When shocked, some people tend to work even harder but I fell into a kind of a depression. I couldn’t really focus. I was almost fourty, tone-deaf, with four kids – that’s a difficult situation to learn a new language. Even though I’ve managed to learn grammer and vocabulary, I have a poor pronunciation. Even today I sometimes say something and nobody understands me. I don’t know, maybe I should have returned home back then. Because I always wanted to have a meaningful, fulfilling job. But I left it to my husband. He’s the one with a great career, I’ve been a housewife for twenty-three years. I can see how he has grown next to me and I guess I envy him that. Because I had to give up all those ideas I had in my head. I started to to look at my kids instead – how they grow, what opportunities they have, what schools they can attend – and I thought that I would maybe go back home one day. But it’s all going so fast. Suddenly you are sixty and you realize that there is no place and nothing to go back to.“