Powered by Seat

HOPRG_1813a

(1/2) „I was born in a Kenyan village but when I was a child, we moved a lot. From one city to another. When I was nine, we came to Nairobi – a big city. It was me, my mom and my little sister. And it was not easy for us. We lived in a small room in a place that I can call a slum, in a house made of iron sheets. When you live in such a house, you can hear when your neighbour cooks, sneezes or coughs. We also had to share cloth lines, bathroom and toilet and there was a lot of quarells between people because of that. It was not the best place for a kid to grow. My mom had to work a lot to sustain us and I had to take care of my sister and still find time to study.“

„When I was fourteen, my grandfather died in his village and we travelled there to bury him. When we returned back to Nairobi after a few days, we were shocked. I remember my mom saying: ‚Am I not seeing well or what’s happening?‘ I said: ‚Yes, mom – there is no house!‘ There was nothing at all, nothing that was ours. We had to sit down on a rock and try to figure out what happened. All the other houses around, six or seven of them, were also gone. We went to a neighbour who had a nice, brick house and he said that there was a case in court and they decided to demolish the houses. It’s not a new thing in slums of Nairobi – many houses are built on a government property and so was the one that we used to rent. Fortunately, one woman knew my mom so she managed to collect some of our things before the demolition and took it with her. But we had to start again from the scratch. When I saw the vacant lot after the demolished house, I felt like my life had come to an end.“

/

„Narodila jsem se v jedné keňské vesnici, ale když jsem byla malá, tak jsme se často stěhovaly. Z jednoho města do druhého. Když mi bylo devět, tak jsme dorazily do Nairobi – do velkého města. Byly jsme já, moje máma a moje malá sestra. A nebylo to snadné. Žily jsme v malém pokoji v jednom slumu, v domě postaveném z vlnitého plechu. Když žijete v takovém domě, tak slyšíte kdykoliv váš soused vaří nebo zakašle. Musely jsme se sousedy sdílet šnůry na prádlo, koupelnu i záchod a z toho pramenily mnohé rozpory mezi lidmi. Pro děti to nebylo to nejlepší místo. Máma musela pracovat, aby nás uživila a já se musela starat o sestru a k tomu si najít čas na studium.“

„Když mi bylo čtrnáct, tak zemřel můj děda a jely jsme ho pohřbít do jeho vesnice. Když jsme se po několika dnech vrátily do Nairobi, zůstaly jsme v šoku. Pamatuji, jak máma řekla: ‚To se mi jenom něco zdá, nebo co se to děje?‘ Odpověděla jsem jí: ‚Jo, mami – náš dům fakt zmizel!‘ Nezůstalo tam vůbec nic, nic co jsme měly. Sedly jsme si na holou zem a začaly přemýšlet, co se stalo. Všechny ostatní domy v okolí, bylo jich šest nebo sedm, byly také pryč. Šly jsme za sousedem, který měl pěkný dům z cihel. Řekl nám, že soud rozhodl domy zdemolovat. To nebylo ve slumech Nairobi nic nového – plno domů je postaveno na vládních pozemcích a stejně tak to bylo v případě domu, který jsme si pronajímaly. Jedna paní naštěstí znala moji mámu, a tak alespoň před demolicí sebrala některé naše věci a uložila je u sebe. Ale jinak jsme musely začít od nuly. Když jsem viděla to prázdné místo, které zbylo po našem zbořeném domě, tak jsem měla pocit, jako by můj život skončil.“