Powered by Seat

HOPRG_1818a

„Každý emigrant nemluví celý život o ničem jiném tolik jako o emigraci. My jsme s manželkou utekli v šedesátém osmém, skoro jako děti – bylo nám osmnáct a dvacet let. Přes Vídeň jsme se dostali do Kanady, do Winnipegu. Když jsem tam přijeli, tak jsem nic neznali a neuměli ani slovo anglicky. Ale já jsem vždy o emigraci přemýšlel, už jako dítě – máma zemřela na rakovinu, když mi bylo třináct, táta byl doktor a komunisti ho úplně vyřídili. Mě nepustili do školy, kam jsem chtěl jít a tak jsem si řekl: Půjdu. Byl to risk, velká nejistota, ale já byl v tom zahraničí v podstatě spokojený okamžitě. To manželka to prožívala o dost hůře. A tchán, její otec, ještě hůř – ten by se snad býval vrátil už z té Vídně. Ale v Kanadě se o nás zpočátku skvěle postarali – okamžitě jsme byli v hotelu, krmili nás, rychle nám pomohli najít práci i bydlení.“

„Nejtěžší asi bylo, že my jsme z Prahy byli zvyklí na kamarády, na lidi okolo nás, a tam jsme najednou přišli do baru a nikoho neznali. Navíc většina barů a pivnic byla v té době jen pro muže. Tak jsme se drželi i s manželčinými rodiči hodně pospolu. Chodili za námi mladí svobodní kluci, kteří taky emigrovali, přinesli si chleba a salám a jedli to u nás, jen aby okolo sebe někoho měli. Postupně jsme si tam našli přatele, i skrze Československý klub, který ve Winnipegu funguje od roku 1913. Ale ten ruch města mi dodnes šíleně chybí. Tam, kde my jsme je polovinu roku dvacet pod nulou. Jednou jsem jel v listopadu na letiště, jel přes celé město, a neviděl za celou dobu jediného člověka. Dokázal bych proto stát tady na tomhle místě celý den a jen se dívat na lidi.“

/

„There is nothing that emigrants speak so much about as emigration. Me and my wife emigrated in 1968, we were barely adults – eighteen and twenty years old. Through Vienna we got to Canada, to Winnipeg. When we came there, we didn’t know anything and couldn’t speak English at all. But I‘d always though about emigration, already as a kid – my mom died of cancer when I was thirteen and my father, a doctor, was really harmed by communists. They didn’t let me to study at my desired school so I thought: I will go. It was a risk, a huge uncertainty but when I got abroad, I was happy almost immediately. My wife would tell you a different story, it was much worse for her. And even worse for her father who also went with us – I think he thought of coming back already in Vienna. But they took a good care of us in Canada when we arrived – they put us into a hotel, they fed us and helped us to find work and an accommodation really fast.“

„The most difficult thing was they we were used to having people around us in Prague, theat we had friends, and there we suddenly entered a bar and didn’t know anyone. Moreover, most of the bars and pubs were still ‚men only‘ at the time. So we used to stay together a lot, also with my wife’s parents. Young single guys who also emigrated, used to come to our place with breat and salami and ate it there, just to have somebody around them. Evetually we found some friends, also through Winnipeg’s Czecho-Slovak club that was founded already in 1913. But I still miss the bustle of the city. Where we live, it’s twenty degrees below zero for half of the year. Once I went to the airport in November, I drove through the whole city and didn’t see a single person outside. That’s why I would be able to stay right here all day long and just watch people go by.“