Powered by Seat

HOPRG_1819a

„Hodně mě na střední škole ovlivnil literární seminář, který probíhal mimo klasickou výuku. Našel jsem tam lidi, se kterými jsem mohl mluvit o věcech, které mě tehdy zajímaly. Asi nejpodstatnější pro mě ale bylo objevení Richarda Weinera, což byl český, v Písku narozený, dlouho ve Francii žijící autor. Čtení jeho knih pro mě bylo hodně intenzivní. Díky tomu jsem si uvědomil, že se člověk – čtenář – a autor mohou skrze psané slovo setkat v určitém sdíleném prostoru. Do té doby jsem si nemyslel, že by se dva lidé takto blízce, na takové úrovni, mohli setkat. Můj předešlý oblíbený autor byl Ladislav Klíma, představitel solipsismu – ten v podstatě říká, že existuje pouze subjekt, že vše okolo mě je pouze můj sen. Tam tedy k žádnému setkání s druhým člověk nedochází. Hodně jsem to téma tehdy řešil. To jsou asi takové ty ‚zásadní filozofické otázky‘, o kterých člověk v dospívání přemýšlí – já byl tehdy v určité deziluzi, že se lidé neustále míjí, měl jsem pocit, že o některých věcech jsme odsouzeni přemýšlet jen o samotě, že je druhému člověku nemůžeme předat. Že si o nich nikdy nezapřemýšlíme ve dvou.“

„Weiner psal trochu jako Proust nebo Joyce, zapisoval volný proud vědomí. Mně při čtení jeho textů vždy vytanula určitá představa, často velmi silná, o které jsem ale měl zpočátku pocit, že je to spíše moje než autorova práce. Že to je má velice subjektivní představa, která je znečištěná mými vlastními zkušenostmi a vzpomínkami. Pak ale čtete dál a najednou ten autor ťukne na nějakou notu a vy si uvědomíte, že jeho představa byla celou dobu úplně stejná. Tohle to pro mě tehdy byl takový – svou intenzitou až fyzický – důkaz něčeho, v co jsem doufal. Tedy, že to lze, že se v myšlení můžeme s druhým člověkem setkat. Dívat se společně na stejnou myšlenku.“

/

“I was strongly influenced by a literature class when I was at high school. I found there people with whom I could talk about things I was interested in. I think the most important moment was the discovery of Richard Weiner who was a Czech author born in Písek and living in France for a long time. Reading his books was an intense experience for me. Thanks to him, I realised that an author and a reader can meet in a shared space through written words. Until then I hadn’t had an idea that two people could meet on such a level. My previously favourite writer was Ladislav Klíma, a representative of solipsism, who says that there is only a subject, that everything around me is only a dream. So there can’t be any encounters. It was a sort of my topic at that time. It was something like ‘the fundamental philosophical questions’ that one thinks about when growing up. I felt disillusioned because I could see how people passed each other, I had a feeling that about some things one has to reflect only on his / her own, that we couldn’t pass those feelings onto another human being. That we can’t think about them together.”

“Weiner wrote a bit like Proust or Joyce, he used to record the free train of thought. Everytime I read his work, a particular idea suggested itself which was often quite strong and which felt more like mine than the author’s work. I had a feeling that it was my personal idea contaminated by my own experience and memories. But then you go on reading and suddenly the author rings another bell and you realise that his idea was completely identical all the time. That has been such a strong – and sometimes even physical – proof of something I have hoped for. That in our thought we can meet another person. Meet and observe the same idea.”