Powered by Seat

HOPRG_1840a

„Celá moje rodina byla z Moravy, kde se říkalo: Zasaď strom, postav dům, zploď syna. Naši měli nejprve holčičku, která ale za čtrnáct dní zemřela. Když jsem se jim po pěti letech narodila já, tak mi táta později vylíčil, jak máma řekla: ‚Zase holka!‘ A neměla mě celý život ráda. Když mohla, tak mě mlátila. A když jsem plakala, tak jsem si musela držet pusu – aby mě nebylo slyšet venku. Dávala si pozor, aby si lidé nemysleli, že je špatná matka. Když jsme šly ven, tak se tvářila, jak pro mě dělá první poslední, jak jsem ‚její malá holčička‘. Tou jsem skutečně byla pro tatínka, ale ten doma přes den nebyl. Osm let po mě se narodil brácha a já pro mámu přestala existovat. On byl její zlatíčko, který mohl všechno, já byla služka, uklízečka. Ve dne v noci jsem řvala a pak se kvůli tomu celý život trápila. Po celá ta léta, i dlouho potom, co zemřela, jsem se ptala: ‚Mami, proč? Mami, proč?‘ Nakonec mi pomohla až psycholožka, která mi poradila, abych si sedla a řekla si: ‚Maminko, už dávno jsi mrtvá, já tady ještě jsem. Budu se snažit ti odpustit.‘“

/

„My entire family was from Moravia where they used to say: Plant a tree, build a house, raise a son. My parents had a baby girl at first but she died after fourteen days. When I was born five years later – my father told me later in my life – my mom said: ‚Another girl!‘ And she didn’t like me for the rest of her life. She used every chance to beat me. And when I cried, I had to cover my mouth with my hand – so that people outside couldn’t hear me. She was cautious for people not to think she was a bad mother. When we went out, she pretended to do everything for me, acted as if I was ‚her little girl’. I was my father’s little girl but he wasn’t at home during the day. Eight years after me, my brother was born. At that moment, I ceased to exist for her. He was her sweetheart who could do everything, I was a housemaide, a cleaner. I cried days and nights and I struggled with it for all my life. For all those years, even long after she died, I asked: ‚Mom, why? Mom, why?‘ In the end, it was my psychologist who helped me with the advice to sit down and say: ‚Mum, you are long dead, I am still here. I’ll try to forgive you.’“