Powered by Seat

HOPRG_1842a

„Já jsem bývalá stevardka. Nejprve jsem byla sedm let na zemi, pak dlouhá léta lítala. Hodně jsem toho viděla. Jednou za mnou přišel vedoucí palubních služeb a řekl mi, že na mě někdo čeká u něj v kanceláři. Seděl tam takový pán, věděl o mě úplně všechno a začal mě lanařit na udávky. Hned jak jsem to pochopila, tak jsem úplně ztuhla hrůzou. Řekl mi: ‚My o vás víme, že jste v kolektivu velice oblíbená, že se umíte bavit, že máte ráda vtipy. Potřebovali bysme, abyste nám ty vtipy říkala. A vše, co sníte a vypijete budete mít gratis.‘ Já jsem dost rázná, ale také věřící, a tak jsem se tehdy modlila, abych se udržela a jednu mu nevlepila. Zkusila jsem: ‚Víte, já mám náladu, jen když něco vypiju, jinak mám samé starosti. Ale když se napiju, tak potom zase všechno vykecám. Ale o tomhle bych nemohla nikomu říct, že?‘ On se strašně naštval, šel za tím mým šéfem a já jen slyšela, jak mává rukama a říká: ‚Pryč, pryč, pryč.‘ Hodně jsem si tehdy oddechla. Ale když se po revoluci zveřejnily seznamy spolupracovníků StB, tak jsem tam našla skoro všechny starší kolegy.“

„Díky té své práci jsem měla možnost za socialismu srovnávat. Slýchala jsem tady v rádiu různé věci a ve světě viděla, že je to úplně jinak. Jenže jsem o tom nikde nesměla mluvit. Měla jsem třeba pratetu v Rusku a kdybych se opovážila říct, jak ona tam a za kolik žila, tak by mě asi zavřeli. Dovolila jsem si něco říct jen v nejužší rodině. Děti z toho měly rozdvojenou mysl, protože jsem jim říkala: ‚Co slyšíte doma, nesmíte nikomu říkat!‘ A já v sobě dusila vztek. Narostl mi z toho takhle velký kámen ve žlučníku. Mám ho doma na památku schovaný.“

/

„I used to work as flight attendant. At first I worked on the ground and then I used to fly for many years. I saw a lot of things. One day a head of onboard services came to me and said there was someone waiting for me in his office. There was a man in there who knew everything about me and who started to lure me into becoming an informant. When I realized it, I became all stiff out of fear. He told me: ‚We know that you are very popular, that you can enjoy yourself, that you like jokes. We would need you to tell us the jokes. Everything you eat and drink would be for free.‘ I am quite a vigorous person but also a believer and so I started to pray that I remain calm and don’t slap him. I gave this a try: ‚You know I am being cheerful only when I drink, otherwise I worry a lot. But when I drink, I cannot keep a secret. But I shouldn‘t tell people about this, right?‘ He got all mad, went to my boss and I saw him throwing his arms in the air, shouting: ‚Out, out, out.‘ It was a big relief for me. But when I saw the lists of secret police informants after the Velvet Revolution, I found almost all of my former senior colleagues.“

„I had a chance to compare things during socialism thanks to my job. I was hearing certain things on the radio here and I could see that the truth was different in the world. But I was not able to speak about it. I had my great-aunt in Soviet Russia and if I had dared to talk about the poverty of the way she lived there, they would probably put me in jail. I dared to talk only among my closest family members. My children had a split mind out of it because I used to tell them: ‚Don’t tell anyone what you hear at home!‘ And I choked with anger. A gallstone this big grew in my gallbladder. I still keep it.“