Powered by Seat

HOPRG_1845a

„V děvětatřicátém začala válka a zanedlouho si Němci a Sověti rozdělili Polsko. My bydleli v polské části Volyně, v obci, kam najednou přijeli sovětští vojáci a zavedli nesmírný teror. Povinné kolchozy, deportace na Sibiř. Tajemník, který tomu všemu velel, chodil každý den po domcích a jako dráb honil lidi do práce. Mně se tehdy narodila sestra a on jednoho dne přišel, jak to, že maminka nepracuje. Tatínek mu řekl: ‚Přeci vidíte, že je těsně po porodu.‘ Asi mu to ale řekl příliš vzdorně, protože tím jsme se dostali na černou listinu. To znamenalo, že jsme byli v pořadníku na odvoz na Sibiř. Což se nedělalo veřejně, ale v noci. To jste se ráno probudili a zjistili, že nemáte sousedy. Nejdřív odvezli ty bohaté. Když jsme se od českého starosty dozvěděli, že jsme na té listině, tak jsme přestali spávat doma. Nejdřív jsme spali na špejchaře, na sýpce. Jenomže to bylo moc blízko od domu, tam by nás našli. Pak jsme spali různě u přátel. Nechtěli jsme je ale vystavit nebezpečí, a tak když přišlo jaro, tak jsme spávali pod širákem. Takhle jsme to dělali každý večer, až do června, kdy přišli Němci. Což tedy bylo jako jít z deště pod okap.“

„Ale mně bylo okolo deseti let, takže já si hrála s kamarádkami a říkala si o té válce, že to tak prostě je. U nás v podstatě stála fronta, takže my jsme spali oblečení, pořád byli připraveni jít do krytu nebo utéct někam na samotu. Naše obec nakonec zažila čtyři německé nálety a po svém osvobození i jeden sovětský. Ten se prý stal omylem, ale byl nejničivější. Jednoho dne jsem pásla naši krávu, kterou jsem měla jako nejstarší ze tří děti na starosti, okolo mě byly další děti a dobytek, když jsme najednou viděly, jak letí asi třicet letadel. Letěli nízko, ale měli sovětské hvězdy, a tak se nikdo neschovával. Obec byla v tu dobu už osvobozená, byli tam sovětští vojáci. Ti se těm letadlům snažili dát znamení, ale oni přesto začali střílet a bombardovat. A to byl nejhorší okamžik mého života – ležela jsem na zemi, rukama se křečovitě zarývala do trávy, nejradši bych se byla zahrabala do země. Děsný řev, kolem mě odlétávaly drny a já si říkala: ‚Jestli to přežiju, tak určitě už nebude ani maminka, ani sourozenci, nikdo, koho znám. Co si počnu?‘ Nevím, jak dlouho to celé trvalo, ale když to skončilo, tak jsem si myslela, že kromě mě nezůstal na světě nikdo živý. Vstala jsem a tekly mi slzy. Zamířila jsem ke mlýnu, kde předtím byla maminka a ostatní. Měla jsem strach, vůbec se mi tam nechtělo, a tak jsem šla hodně pomalu. V tom jsem najednou uviděla, jak maminka běží mým směrem. Chytla mě, brečely jsme, málem mě umačkala. Obec byla srovnaná se zemí, nedalo se tam už žít, ale všichni jsme to přežili. Válku přežil, s těžkým zraněním, i tatínek, který bojoval v československé, Svobodově armádě. A přežila dokonce i ta naše kráva. Když jsme se po válce stěhovali do Čech, tak jsme si ji vzali s sebou.“

/

„The war started in 1939 and not a long time after that Germans and Soviets divided Poland. My family lived in Polish side of Volyn region of today’s Ukraine, in a village into which Soviet soldiers suddenly came and started a great terror. They forced collective farming, deported people to Siberia. The local Soviet leader used to go around the houses and rush people into work. My sister was born back then, when he came one day and wondered how come by mom was not at work. My father told him: ‚You can see that she has just given a birth.‘ But I guess he told him in a too defiant way because we got into a black list after that. That meant that we were on a waiting list to be deported to Siberia. Which was something not being done publicly, it always happened at night. You woke up in the morning and found out your neighbours were gone. At first they took the rich ones. When we were told by a Czech mayor that we were on the list, we stopped to sleep at home. At first we used to sleep at the granary but that was too close to the house, we knew that they would find us there. Then we slept in houses of our friends. But we didn’t want to expose them and so when spring came, we started to sleep under the open sky. We did it like this every night, up until June when Germans came. Which was from bad to worse.“

„But I was around 10 years old so I used to play with my girlfriends and used to think that the war was just there. There was a battlefront around the corner so we used to sleep in our clothes, ready to go to a shelter or run far away. Our village went through four German attacks and after its liberation even a Soviet one. That was reported to happen by chance but it was the most destructive. One day I shepherded our cow, which I was in charge of as the oldest sibling, and there were other kids and cattle around me. Suddenly we could see about thirty planes approaching. They flew rather low and had Soviet stars on them so no one ran away. We had been liberated at that time, there were Soviet soldiers with us. They tried to give some signals to the planes but they started to firing and dropping bombs. That was the most dreadful experience of my life – I lied on the ground, my constrained hands burrowed in grass, I wished I could have dug myself under the ground. Horrendous roaring, turfs of grass flying around me and I would tell myself: ‚If I survive, there surely won’t be anyone left – neither my mum, nor my siblings, anyone I know. What will I do?‘ I don’t know how much time it took but when it was over I thought there wasn’t anyone left but me. I stood up, my tears running on my cheeks and went towards the mill where my mum and the others had been before the attack. I was scared, didn’t want to go there so I went really slowly. Then I saw my mum running in my direction. She caught me, we cried, she held me so close that she almost crushed me. The village was leveled to the ground and it was not possible to live there anymore but we survived. My father, who fought in The Czechoslovak army and got badly injured, survived the war as well. And even the cow of ours survived. When we moved to Bohemia after the war, we took her with us.“