Powered by Seat

HOPRG_1851a

„Můj dědeček byl v první světové válce jako legionář. Projel celým Ruskem, vrátil se přes Itálii, ale bohužel se naučil pít alkohol. Před válkou to býval sedlák, měl své zemědělství, koně, krávy, prasata, velké lány polí. Po válce ta péče o statek a dobytek pozvolna přecházela na mého otce, který byl o deset let starší než jeho sourozenci. Když mu bylo dvacet, tak děda zemřel a on věděl, že se s tím musí porvat. Zprvu měl i dluhy. Musel prodat koně, protože děda hodně peněz propil. Ale prostě se musel postarat – o statek, o nemocnou maminku, o sourozence. Muselo to pro něj být ohromně těžké, ale byl fyzicky děsně silný a vydržel to. Myslím, že v téhle době se z něj stal hodně tvrdý člověk. Celý život byl tvrdý na všechny okolo sebe a byl tvrdý i na mě. Měl prudkou povahu, pro ránu nešel daleko. Myslel si, že čím víc na mě bude tvrdý, tím budu tvrdší i já. Jenže to nebyla pravda, na mě to působilo úplně naopak. Soused, asi o tři roky starší kluk, cvičil kulturistiku a já to v té době děsně obdivoval. Chodil jsem za ním, podával mu činky a vlastně asi toužil být tak silný jako otec. Od třinácti let jsem ale měl žaludeční vředy. Způsobily, že se dvanácterník zúžil tak, že potrava nemohla procházet dál do střev – takže musela jít zpátky horem. Než se přišlo na to, co mi je, a než mě v patnácti operovali, tak se mi žaludek zvětšil na trojnásobek velikosti, než bylo pro můj věk normální. Tlačilo mi to na srdce, což mělo za následek, že já třeba ušel pár kroků a zkolaboval. Ale ta moje nemoc se u nás nebrala na velkou váhu. Pamatuju, že jednou jsme šli s otcem kopat brambory. Mně od počátku nebylo dobře, zvracel jsem, ale jemu to bylo jedno. Furt jsme museli pracovat, až do pozdní noci. Neuznal, že by mi měl nějakým způsobem ulevit. Já se tedy celé dětství upínal k věku, kdy dospěju, kdy budu moci opustit domov a zmizet.“

„Když se narodily moje děti, tak jsem si říkal: Když já měl těžké dětství, tak chci, aby ony ho měly co nejhezčí. Navíc jsem měl holky, ke kterým jste jako rodič spíš jemnější. Takže já byl strašně měkkej, všechno jsem jim dovolil. Když něco provedly ve škole, tak jsem si sice paní učitelku vyslechl, ale holkám jsem řekl: Nebudeme z toho dělat žádné závěry. Dnes mám pocit, že jsem rozseknul onu ‚kletbu rodu‘ a tím měkkým způsobem vychoval hodné děti. A teď se mi to vrací v tom, že ony jsou hodné na mě.“

/

„My grandfather was a legionary in the First World War. He travelled through all Russia, returned via Italy, but unfortunately he learnt to drink alcohol back then. He used to be a farmer before, he had his farm, horses, cows, pigs and vast fields. After the war, the responsibility of taking care of the farm and cattle gradually shifted to my dad who was ten years older than his siblings. When he was twenty, my grandfather died and he knew that he had to struggle. There were even debts at first, he had to sell some horses because my grandfather drank away a lot of money. But he simply had to take care of everything – of the farm, of ill mother, of siblings. It must had been very difficult for him but he was physically very strong and he undured. I think that he became a very tough man back then. For all his life he was tough on everyone around him, including me. He was hot-tempered, didn’t think twice before hitting someone. He thought that the tougher he’d be on me, the tougher I would get. But that was not true, it was quite the opposite. A neighbour of ours, a boy who was three years older than me, used to do bodybuilding and I really admired it. I used to spend time with him, pass him dumbbells and I guess I wanted to be as strong as my father. But I had a stomach ulcers since I was thirteen. It caused that my duodenum got so tight that nourishment couldn’t get further into bowels – so it had to go back the upper way. Before they found what was wrong with me and performed a surgery on me when I was fifteen, my stomach got three time as big as it was normal for my age. It pushed onto my heart which caused that I sometimes walked a couple of steps and then I collapsed. But my illness was taken quite lightly back then. I remember one day me and my father went to dig up potatoes. I was feeling sick from the beggining, I vomited but he didn’t care. We had to work all day until the late night. He didn’t accept that he could take it a bit easier with me. And so throughout all of my childhood, I used to look forward to the age when I would grow up, leave home and be gone.“

„When my children were born, I thought: Since my childhood was so tough, I want my children to have the most beautiful one. I had daughters with whoms parents tend to be more gentle. And I was very soft on them, I allowed them to do everything. When they misbehaved at school, I listened to what the teacher said but then I told them: Let’s not make any conclusions out of that. Now I feel like I’ve cracked the ‚family’s curse’, by being gentle I’ve raised a kind persons. Now I get to see the results of it in the kind way my daughters treat me.“