Powered by Seat

HOPRG_1868e

(3/3) „Já nemám rád takové ty kategorické pohledy, jací ti komouši byli hajzlové. Já zažil komunisty, kteří byli nevídané kurvy, ale také ty, kteří se chovali velice poctivě a bezelstně. Spíše šlo o to, že celý ten bolševický koncept, ač třeba bral určitý ohled na takovou tu bazální, úživovou stránku fungování společnosti, vedl k nevídané manipulaci. Nebyl schopný být otevřený, svobodný. Protože na co jste se tehdy mohl zeptat, abyste dostal odpověď? Všechno končilo u toho, že se ta věrchuška, ty mocenské struktury, udělaly samy pro sebe a celý způsob jejich komunikace, toho, jak k lidem promlouvaly, byl postaven tak, aby nadále držely moc. Šlo opravdu o jakési ptydepe, dá se říci argot. Při čtení Rudého práva jste mohl více usoudit z toho, co bylo zamlčeno, než z toho, co jste opravdu přečetl.“

„Pro mě normalizace měla osobně velkou hodnotu v tom, že se začalo pořádat množství takových domácích setkání, seminářů, které byly pravidelné, měly vždy své téma a byly úžasné v tom, kdo se jich účastnil. Třeba Jan Patočka. To byl člověk, který když studoval Merleau-Pontiho, tak francouzsky, když Platóna, tak řecky, když Heideggera, tak německy. Dokázal je hodinu z paměti citovat a komentáře k nim psal v tom příslušném jazyce. Ta darebnost tehdejšího režimu byla v tom, že se opravdu systematicky staral, aby takoví lidé jako on, kteří druhým otevírali oči a svět, nebyli veřejně slyšet. Rozhovor s ním pro mě vždy byla závrať. Protože jste něco řekl a on to následně dokázal říci tak ostře a jasně, že jste křičel, že to je přesně to, co jste chtěl říct. A pak on k tomu něco dodal. Vy jste se toho chytl a pokračovali jste dál. Já si tam tehdy uvědomil, že řeč není jen způsob, jak dosáhnout, aby ten druhý řekl ‚ano‘, ale že představuje určitý závazek k myšlení a k druhým lidem. Do té doby jsem netušil, že dialog není jen rozhovor dvou lidí, ale že jde o to, že se vzájemně k něčemu dostanete. Že ta věc, které chceme porozumět, nepatří ani vám, ani mně, ale že se nachází někde mezi námi. Jakmile jednou uděláte takovýhle objev, tak už to nikdy nezapomenete.“

/

“I don’t like the flat judgements that all Commies were crooks. I met Communists who were bastards, but I also met those who behaved in a very straight, ingenuous way. To me it was more about the whole Bolshevik concept; even though it respected some basic self-sufficient part of social development, it lead to unprecedented manipulation. It wasn’t able to stay open, or free. What could you ask about to get an answer? It all ended with the power structures that built themselves and the entire style of communication was built in their favour. It was some sort of ‘newspeak’, or a slang. After reading the Red Law newspaper, you could assume more from what had been withheld from you than what had been written.”

“To me, the period of Normalisation was invaluable in a way how many home encounters, workshops and meetings started to take place on a regular basis. All of them had a specific topic and it was amazing whom you could meet there. Take Jan Patočka, for instance. That was a man who studied Merleau-Ponti in French, when he read Plato, then in Greek, when Heidegger, then in German. And he was capable of quoting them for hours only by heart and he wrote commentaries in corresponding languages. The wickedness of the past regime lay in the systematic attention to shutting up such people who were able to open up your eyes and horizons. I always felt dizzy when I could talk with him. You said something and he followed so sharply and clearly that you wanted to scream that that’s exactly what you meant. And then he commented on it. Then it was your turn, and so we went on and on. It was then when I realized that speech was not just a tool for making other people agree with you but it’s more of an obligation to thought and to other people. Until then I didn’t have a clue that dialogue is not just about two people having a conversation, it’s also a matter of both of you getting somewhere through it. That the point we want to get to, is neither yours or mine but it’s somewhere between us. Once you make such a discovery, you’ll never forget it.”

__

Příběh je součástí série o srpnu 1968 a počáteční normalizaci, která vznikla s podporou Paměť národa. O životě Vojtěcha Sedláčka se můžete více dočíst na stránce http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2766?locale=cs_CZ

Pokud byste chtěli podpořit dokumentování a archivaci vzpomínek dalších pamětníků, můžete tak učinit zde: https://www.postbellum.cz/podporte-nas/

/

The story is a part of the series on the events of August 1968 and the early period of so-called „normalization“ in Czechoslovakia. I was able to meet the witnesses thanks to the support of the Memory of Nations project. You can read more about the life of Vojtěch Sedláček on his page http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2766

If you would like to support recording and archiving of memories of witnesses of the 20th century historical events, you can do it here: https://www.postbellum.cz/english/