Powered by Seat

HOPRG_1865a

Pan Kolda pracoval v osmašedesátém roce na ministerstvu dopravy, které v noci z 24. na 25. srpna 1968, kdy měl noční službu, obsadili sovětští vojáci. Hledali zbraně. Jak popisuje ve svém vyprávění na webu Paměti národa, jeden z vojáků ho s namířeným samopalem odváděl z jedné místnosti do druhé a nešťastnou náhodou ho postřelil. Před čtením následujícího úryvku našeho hovoru si poslechněte jeho vzpomínky na tento okamžik a na to, co následovalo: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5730/

(1/2) „Myslím, že jsem si na základě té zkušenosti plně uvědomil význam toho, co to znamená ‚mít štěstí‘. Však si to vemte: Někdo vám míří samopalem přímo na srdce, napálí do vás dávku z jeden a půl metru a vy to přežijete jen proto, že se zrovna v tom okamžiku stáčíte, abyste prošel dveřmi. Tím jsem tu ránu chytil tečně, šla centimetr od srdce. A tak dále, a tak dále, těch náhod tam byla celá řada. Ne, že bych byl takový fatalista, ale uvědomuji si, že jsem tehdy nepřežil nějakou svojí vůlí nebo chytrostí, ale opravdu díky štěstí. Přežil jsem situaci, kterou bych jinak zákonitě přežít nemohl. Měl jsem čtyřnásobný průstřel plic, prostřelenou ruku, dodnes si nesu následky, ale i v rámci těch zranění jsem zdaleka nedopadl tak špatně. Když jsem byl v rehabilitačním ústavu v Kladrubech, tak jsem zažil daleko horší případy. Byl tam třeba jeden Slovák z Košic, pracovník technického muzea. Díval se během okupace z okna a uviděl, jak najednou zastavil ruský gazík, protože mu chcípnul motor. Vylezl vojáček, zvednul kapotu a začal to opravovat. V tu chvíli se začali srocovat lidé a začali po něm házet dlažební kostky. On neměl žádné sympatie k sovětským vojákům, ale viděl to jako zbabělost, a tak seběhl dolů a začal ty lidi rozhánět. V tu chvíli tam přijela sovětská hlídka a začala okamžitě střílet. A koho postřelili? Toho, kdo se snažil tomu vojákovi pomoct. Dostal zásah i do hlavy, měl ochrnuté obě nohy a jednu ruku. Jak to s ním dopadlo nevím, ale během doby, co jsem byl v Kladrubech, se dvakrát pokusil o sebevraždu.“

/

Jiří Kolda worked at the Ministry of Transportation in 1968. He had a night shift on the night of 24th August when Soviet soldiers came in, searching for weapons. As he tells in his story at the website of Memory of Nations project, one of the soldiers was taking him from one room to another with a pointed machine gun and accidentaly shot him. Before reading the following excerpt of our conversation, please read how he remembers this moment and what followed next: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5730/clip/15647?locale=en_GB

“I think that based on this experience I fully came to understanding what it means to be ‘fortunate’. Take this: Someone points at your heart with a machine gun, shoots you from a 1,5 meter-distance and you survive only thanks to the fact that you twist yourself a bit so that you can squeeze through the door. I got shot tangentially, it missed the heart by 1 centimeter. And so on, and so on, there was a plenty of coincidence. Not that I’m such a fatalist but I do realise that I don’t survive thanks to my will or brightness, but really thanks to pure luck. I survived something which I logically shouldn’t have survived. I had a quadruple gunshot wound of lungs, my arm was shot through and I have felt the consequences up until now but considering all this, I didn’t end up so bad. When I was undergoing physical therapy in Kladruby, I met worse cases. There was a Slovak from Košice, an employee of the museum of technology. During the occupation, he was looking from a window and saw a Russian Jeep stop by as it’s engine shut down. A soldier stepped out, pushed up the bonnet and started to fix the engine. Suddenly some people started to gather around and they started throwing street cobbles at him. The guy from the museum didn’t support Soviet soldiers but he saw it as cowardice, so he went down and started to break up the gathering. At one moment, a Soviet watch came by and started to shoot. And who was shot? The one who tried to help the soldier. He was shot in head, his legs and one arm were paralysed. I don’t know how he ended up but he attempted a suicide twice during my stay in Kladruby.”