Powered by Seat

HOPRG_1865c

(2/2) „Bylo měsíc po vpádu vojsk a už bylo vidět takové kroucení, jak ti všichni, kteří se zaťatou pěstí hrozili vojákům v ulicích, pochopili, že ten proud bude nadále východní. Z celého ministerstva jsem byl za okupace zraněný jen já, takže se tam o mně vědělo. Do očí mi nikdo nic neřekl, ale třeba jsem se dozvěděl, že předseda stranické organizace o mně začal říkat: ‚No, bůh ví, jak to bylo. Jestli náhodou ten Kolda opravdu nestřílel.‘ To mi připadalo neuvěřitelné. Protože to říkal člověk, který dobře věděl, že my tam ve službě ani žádné zbraně neměli, že jsme tam zvedali telefony. Podle mě si takto pro sebe obhajoval změnu svého postoje. Tehdy si plno lidí lhalo do kapsy. Takovou tu propagandistickou lhavost jsem viděl i u těch Rusů. Ještě než jsem po tom svém postřelení upadl do bezvědomí, tak jsem zaslechl, jak ten voják říká: ‚On mě napadl se zbraní v ruce!‘ Asi měl strach, že by za to byl postihován. To se ještě dá pochopit. Ale když jsem se později dostal do jejich polní nemocnice, tak se mě tam pracovník vojenské kontrarozvědky ptal, jak se mi to stalo. Bylo to ještě před tím, než mě operovali, ale já mu to tehdy na pokraji mdlob odvyprávěl. Odpověděl: ‚To není pravda. Sovětský voják nikdy nevystřelí na někoho, kdo nemá zbraň!‘ Taková byla jejich doktrína a nic jiného nepřipouštěli. Takhle byli naočkovaní, i ti doktoři a sestry. Jedna sestřička mi ukázala na deset zraněných sovětských vojáků, kteří tam leželi a říkala: ‚To jsou všechno oběti vaší kontrarevoluce!‘ Když jsem se pak s jedním z těch vojáků bavil, tak mi přiznal, že si přiskřípl ruku do poklopu tanku.“

/

„Already a month after the invasion you could see people equivocating, as all those who had been shaking their fists at the soldiers on the streets understood that we were still going to go in the Eastern direction. I was the only one injured at the Ministry of Transportation so people knew about me around there. Nobody told me anything face to face but I got to know that the chairman of the local party organization started to say: ‚Well, who knows what really happened. It’s possible that he really fired first.‘ I couldn’t believe it. Because he knew very well that we didn’t even have guns at work, that all we did was answering phone calls. I think this was his way to justify a change of his stance in front of himself. There was a lot of people back then who deluded themselves into believing certain things. I could see the kind of a propagandist lying among Russians as well. Before I fell unconscious after I was shot, I could hear the soldier saying: ‚He attacked me with a weapon!‘ I guess he was scared of a punishment. That’s something I can understand. But when I later got to their field hospital, a military counterintelligence officer asked me what had happened. It was before I underwent a surgery so I was almost about to faint. But I told him the story. He replied: ‚That’s not true. A Soviet soldier would never shoot an unarmed man!‘ That was what they believed, they were in denial of anything else. This was the way they’d been indoctrinated, even the doctors and nurses. At one point, one nurse pointed at ten injured Soviet soldiers who were lying there and said: ‚These are all the victims of your counterrevolution!‘ When I later talked with one of the soldiers, he conceded that his injured arm had been squeezed by a hatch of his tank.“

__

Příběh je součástí série o srpnu 1968, která vznikla s podporou Paměť národa. Pan Kolda pracoval v osmašedesátém roce na ministerstvu dopravy, které v noci z 24. na 25. srpna 1968, kdy měl noční službu, obsadili sovětští vojáci. Hledali zbraně. Jak popisuje ve svém vyprávění na webu Paměti národa, jeden z vojáků ho s namířeným samopalem odváděl z jedné místnosti do druhé a nešťastnou náhodou ho postřelil. Před čtením následujícího úryvku našeho hovoru si poslechněte jeho vzpomínky na tento okamžik a na to, co následovalo: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5730/

Pokud byste chtěli podpořit dokumentování a archivaci vzpomínek dalších pamětníků, můžete tak učinit zde: https://www.postbellum.cz/podporte-nas/

/

The story is a part of the series on the events of August 1968 in Czechoslovakia. I was able to meet the witnesses thanks to the support of the Memory of Nations project. Jiří Kolda worked at the Ministry of Transportation in 1968. He had a night shift on the night of 24th August when Soviet soldiers came in, searching for weapons. As he tells in his story at the website of Memory of Nations project, one of the soldiers was taking him from one room to another with a pointed machine gun and accidentaly shot him. Before reading the following excerpt of our conversation, please read how he remembers this moment and what followed next: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5730/clip/15647?locale=en_GB

If you would like to support recording and archiving of memories of witnesses of the 20th century historical events, you can do it here: https://www.postbellum.cz/english/