Powered by Seat

HOPRG_1864a

(1/2) „Studoval na začátku padesátých let u nás v Rusku na vysoké škole. Byl to můj první kluk a řekl, že si mě chce vzít. Zažádala jsem o vízum, že se chci jet vdávat. Ale přišla odpověď, že si jako občanka Sovětského svazu cizince nemůžu vzít. Přečetli jsme ten dopis, šli spolu přes celé město a mlčeli. Myslela jsem si, že ho už nikdy neuvidím. Nevěděli jsme, co dělat, a on mě poprosil, jestli bych na něj deset let nepočkala – že by v Československu odpracoval to, co za něj zaplatil stát za jeho studium a pak že by za mnou přijel. Neřešili jsme, co by se za těch deset let stalo, ale já mu tehdy slíbila, že počkám. Za pár měsíců jsem mu napsala, aby nikdy nepočítal s tím, že bych se za ním někdy mohla přestěhovat do Československa. Že já svoji velkou socialistickou vlast, která nese štěstí celému světu – tak jsem byla vychovaná, o tom tehdy přesvědčená –, nikdy nemůžu opustit. On mi napsal, že na mě přesto čeká. Nakonec jsem přijela a měli jsme svatbu na Staroměstském náměstí.“

„V životě jsem prožila dva tragické momenty. Když mi umřela maminka a když do Československa přijely sovětské tanky. To jsem zprvu vůbec nemohla pochopit. Běhala jsem od jednoho tanku k druhému a ptala se: ‚Prosím vás, proč jste tady?‘ ‚Jak, proč?‘, říkali. ‚Vždyť nám řekli, že Němci stojí na hranicích, my jsme vás přišli zachránit!‘ Vysvětlovala jsem jim, že na hranicích rozhodně nikdo nestojí. Ptala jsem se: ‚Vy jste četli Dva tisíce slov? Samozřejmě, že ne – já vám to můžu přeložit do ruštiny! Abyste pochopili, co jsme tady chtěli. Co chtěli Češi – lepší socialismus než v Sovětském svazu.‘ Odpovídali: ‚Jak by mohl být socialismus lepší než v Sovětském svazu?‘“

„Několik dní po vstupu vojsk jsme s manželem jeli vyzvednout děti na chatu do Jeseníků a potkávali další a další ruské tanky. Ty nás pouštěli, protože já vždy vyšla z auta a rusky řekla: ‚Tak prosím vás, pustíte nás?‘ Oni si nejspíš mysleli, že jsem nějaká paní z KGB na obhlídce, a tak říkali: ‚Samozřejmě!‘ a uhýbali. Pamatuji, jak jsem manželovi říkala: ‚Jedeme pro děti a potkáváme samé tanky. Až se budeme za pár dní vracet, tak je budeme potkávat znovu – budou odjíždět z Československa.‘ Byla jsem přesvědčená, že jak přišli, tak zase odejdou. Uvidí, jak tady chceme budovat socialismus s lidskou tváří, a odejdou.“

/

„It was the beginning of the 1950′s and he studied in my hometown in Russia at a university. He was my first boyfriend and he told me that he wanted to marry me. I applied for a visa, stating that I wanted to go to have a wedding. But I got a reply that as a Soviet citizen, I couldn’t marry a foreigner. We read the letter and silently walked around the city for an hour. I thought I would never see him again. We didn’t know what to do and he asked me if I could wait ten years for him – that he would work off what he had been paid by the Czechoslovak government for his studies and then he would come back. We didn’t think too much about what would happen in the ten years but I promised him to wait. After a few months I wrote him a letter, saying that I could never move to Czechoslovakia with him, that I could never leave my great great socialist homeland that brings happiness to all the world. I was raised to believe this and I did. He replied that he was about to wait anyway. In the end I did come and we had a wedding in the Old Town Square.“

„I went through two tragic moments in my life. When my mom died and when Soviet tanks invaded Czechoslovakia. At first, I couldn’t understand what was happening. I ran from one tank to another, asking: ‚Excuse me, why did you come?‘ ‚What do you mean?,‘ they asked. ‚They told us that West German troops stood at the borders. We came to save you!‘ I was trying to explain to them that there was nobody standing at the borders. I asked them: ‚Did you read The Two Thousand Words manifesto? Of course you didn’t – but I can translate it into Russian for you! So you could understand what we wanted around here. What Czech people wanted – better socialism than in the Soviet Union.‘ They replied: ‚How could there be better socialism than in the Soviet Union?’“

„A few days after the invasion, me and my husband were driving to pick up our kids at our cottage in the Jeseníky mountain area and we passed by one Russian tank after another. They let us drive up in front of them because I always got out of the car and said in Russian: ‚Would you let us go or what?‘ They probably thought that I was a KBG officer on an inspection and so they said: ‚Of course!‘ and let us drive. I remember that I said to my husband: ‚We go to pick up kids and we keep passing tanks. When we’ll be on our way back in a couple of days, we will be passing them as well – they’ll be leaving Czechoslovakia.‘ I was convinced that just as suddenly as they came, they would leave. That they would see that we wanted to build up ‚socialism with a human face‘ and they would leave.“

__

Příběh je součástí série o srpnu 1968, která vznikla s podporou Paměť národa. Zde si můžete přečíst a poslechnout více o životě Galiny Vaněčkové: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5190/clip/14266…

Pokud byste chtěli podpořit dokumentování a archivaci vzpomínek dalších pamětníků, můžete tak učinit zde: https://www.postbellum.cz/podporte-nas/

/

The story is a part of the series on the events of August 1968 in Czechoslovakia. I was able to meet the witnesses thanks to the support of the Memory of Nations project. You can read and listen more about life of Galina Vaněčková: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5190/clip/14262…

If you would like to support recording and archiving of memories of witnesses of the 20th century historical events, you can do it here: https://www.postbellum.cz/english/