Powered by Seat

HOPRG_1864c

(2/2) „Pracovala jsem tehdy na Filozofické fakultě, učila ruštinu. Měla jsem ruskou kolegyni, která nedlouho po těch srpnových událostech jednou přišla celá poplivaná. Promluvila venku rusky. Když z Ruska přijeli moji známí a šli jsme do obchodu, tak nás nechtěli obsluhovat. Otočili se k nám zády. Moji kluci házeli se všemi ostatními dětmi na tanky jablka a hrušky, ale po pětadvaceti letech jsem se od nich dozvěděla, že je ostatní ve škole bili. Protože jejich maminka byla Ruska. Ale v té době jsem tu už roky žila a měla tu mnoho přátel, kteří věděli, jaký je můj postoj a co zažívám. Když jsme někde seděli a zpívalo se, tak říkali: ‚Tak a teď nějakou ruskou písničku pro Galku!‘ To jim v životě nezapomenu.“

„Z Karlovy univerzity vyhodili všechny lidi, kteří byli proti vstupu vojsk. Se mnou mluvili třikrát, ptali se mě, co si o vstupu vojsk myslím a chtěli ode mě přesnou formulaci mého vztahu k tomu, co se stalo. A já se bála. Bála jsem se, že mě můžou odvézt od mých dvou malých dětí. To se tehdy stávalo – znala jsem několik dívek se sovětským občanstvím, které byly proti vstupu, a které sebrali a odvezli do Ruska. Takže já tehdy nic neodsuzovala a mlčela. Na můj dnešní přístup k životu jsem se tehdy zachovala odporně. Ale měla jsem dvě děti. Nemohla jsem si dovolit udělat na protest vůbec nic. Ale nechtělo se mi žít.“

„Začátkem roku 1969 jsme s manželem odjeli do Iráku, on je geolog a jel tam pracovat. Po několika měsících jsem se vrátila a viděla, jak celý národ chodí se skloněnou hlavou. Všichni se dívali do země, to bylo něco strašného. Přitom jsem věděla, jak moc chtěli lidé protestovat. Ale nemohli. Babička v té době jednou vzala děti do Jeseníků na chalupu, kde se tehdy dělalo betonové zápraží. Babička do něj píše: Svoboda. Mír. Můj malý syn, vychovaný od maminky a ze školy, připisuje: Komunismus. Babička se zlobí, škrtá komunismus a píše: ’68. Máme to tam dodnes.“

/

„I worked at the Faculty of philosophy back then, I taught Russian. I had a Russian colleague who one day, not long after the events, came to the university all covered in spits. She spoke Russian outside. When my friends from Russia came to visit me and we went to a shop, they refused to serve us. They turned their backs to us. My boys thre apples and pears on the tanks just like all the other kids but after twenty-five years I got to know that they were beaten at school every day. Because their mom was Russian. But I’d been living here already for years and I had a lot of friends who knew what I was going through. When we were out together and we sang, they used to say: ‚And now let’s sing a Russian song for Galka!‘ I will never forget they did that for me.“

„All the people who’d spoken against the invasion were fired from the Charles Unviersity. They spoke to me three times, asking me what I thought about it and wanted to hear an exact formulation of my relation towards what happened. And I was afraid. Afraid that they might take me away from my two little kids. That used to happen back then – I knew several girls with Soviet citizenship who were against the occupation and who were taken away to Russia by them. So I didn’t denounce anything, I remained silent. From my today’s perspective, I acted in a repulsive way. But I had the children. I couldn’t afford to do anything as a protest. But I didn’t want to live.“

„At the beggining of 1969, me and my husband went to Iraq. He went to work there as a geologist. I came back to Czechoslovakia after a few monts and I could see the whole nation walking around with a bowed head. Everybody was looking down, it was terrible. Because I knew how much the people wanted to protest. But they couldn’t. Our grandma, my husband’s mother, took the kids to our cattage in Jeseníky where a concrete porch was being made at the time. Granny writes into the concrete: Liberty. Peace. My little son, well-brought-up by his mommy and by school, adds: Communism. Granny gets angry, crosses off ‚communism‘ and writes: ’68. The inscription is still there.“

__

Příběh je součástí série o srpnu 1968, která vznikla s podporou Paměť národa. Zde si můžete přečíst a poslechnout více o životě Galiny Vaněčkové: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5190/clip/14266…

Pokud byste chtěli podpořit dokumentování a archivaci vzpomínek dalších pamětníků, můžete tak učinit zde: https://www.postbellum.cz/podporte-nas/

/

The story is a part of the series on the events of August 1968 in Czechoslovakia. I was able to meet the witnesses thanks to the support of the Memory of Nations project. You can read and listen more about life of Galina Vaněčková: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5190/clip/14262…

If you would like to support recording and archiving of memories of witnesses of the 20th century historical events, you can do it here: https://www.postbellum.cz/english/