Powered by Seat

HOPRG_1874a

(1/2) „Mám pocit, že jsem se na základní škole hodně změnila kvůli svým spolužačkám. Aniž bych se jich ptala, tak mi od sedmé třídy každý den říkaly, jak mám vypadat a co mám nosit. Furt se mě snažily změnit. Já jsem v té době vůbec nepřemýšlela o tom, jak vypadám. Dělala jsem závodně sport, atletiku, a oblékala se jako kluk. S klukama jsem se i hodně bavila, měly jsme jich ve třídě jen pár. Ony v té době už vypadaly úplně jinak, nosily v podstatě stejné oblečení jako jejich mámy. Mě asi považovaly za šedou myš, kterou musí předělat. Kdybych tehdy byla sebevědomá, jistá si sama sebou, tak se to nemohlo stát. Ale ony asi vycítily, že jsem moc velké sebevědomí neměla, a tak si časem dovolovaly čím dál víc. Nešla mi matika, a jak jsem dělala sport, tak mi začaly předhazovat, že jsem hloupá. Že mám jen ten sport, že nic jiného nedokážu. A neustále měly různé poznámky. Říkaly: ‚Ježišmarja, tak se na sebe podívej, jak vypadáš! Takhle si nikdy nikoho nenajdeš.‘ Nakonec vždy dodaly, že to se mnou myslí dobře.“

„Já přitom do té doby měla dobré zkušenosti – kluci se se mnou bavili, líbila jsem se jim. Ale ony mě nakonec v průběhu dvou let dokázaly přesvědčit, že ne. Pamatuji, že jsem to doma říkala mámě – že mám vlasy jako kluk, že se jako kluk oblékám, že se nemaluju. Že mi to nesluší. Máma mi vždy říkala, že to není pravda, že mi jen závidí, že jsem taková, jaká jsem. Ale já jsem to vlastní mámě nevěřila. Byla jsem přesvědčená o tom, že jsem ošklivá, k ničemu. Že nikdy nic nedokážu. A že máma mi jen maže med kolem pusy, protože to je moje máma. Uvěřila jsem jim.“

„Na konci devítky jsem pak jednoho dne přišla do třídy v růžové mikině a s vyžehlenými vlasy. Jedna z holek, která se do mě ty předešlé dva roky obouvala, mě uviděla a před celou třídou řekla: ‚No konečně vypadáš jak holka a sluší ti to!‘ Já jsem šla mezi lavicemi a namísto toho, abych se cítila dobře z toho, že jsem se jim konečně zavděčila, jsem si sedla do lavice a rozbrečela se. Cítila jsem se být poražená. Protože jsem věděla, že jsem to udělala kvůli nim. Takhle zpětně si myslím, že to byl okamžik, kdy jsem ztratila samu sebe.“

/

„I’ve got a feeling that I changed a lot at the secondary school because of girls from my class. Since the seventh grade, and without me asking them, they used to tell me every day how I should look like and what I should wear. They were trying to change me all the time. I didn’t think twice about my look back then. I did athletics at the time and I used to dress like a boy. I also talked with boys a lot, there were just a few of them in our class. The girls looked very different already, they basically wore the same clothes as their moms. I guess to them I was a grey mouse who needed to be changed. If I had been self-confident back then, it would have never happened. But they must have felt that I was not so sure of myself and they started to be more and more impudent with me. I was not good at math and since I used to do the sport, they started to say that I was stupid. That all I had was the sport and that I couldn’t do anything else. And they kept on having all kinds of remarks. They used to say: ‚Oh my God, just look at yourself. You are never going to find yourself a boyfriend this way!‘ At the end they always said that they did it for my own good.“

„But I had had good experiences until then – boys talked to me, liked me. But the girls managed to convince me during those two years that they didn’t. I remember telling it to my mom at home – that I had hair just like a boy, that I wore clothes just like a boy, that I didn’t use make-up. That I didn’t look nice. My mom always told me that it was not true, that the girls were just jealous of me for being who I was. But I didn’t belive her, my own mom. I was convinced that I was ugly, useless. That I would never achieve anything. And that my mom was just sweet-talking me because she was my mom. I believed them.“

„At the end of the secondary school I came to class one day wearing a pink sweatshirt and with ironed hair. One of the girls who used to talk badly of me in the previous years noticed me and said out loud, in front of the whole class: ‚Finally! You look like a girl and you look great!‘ I walked to my desk and instead of feeling good about finally pleasing them, I sat down and started to cry. I felt defeated. Because I knew that I’d done it because of them. In retrospect I think that was the moment when I lost myself.“