Powered by Seat

HOPRG_1874e

(2/2) „Myslím si, že ve třinácti letech je člověk hodně zranitelný, asi proto si to dodnes s sebou nějakým způsobem nesu. Ten pocit, že nejsem dost dobrá. A že nikdy nebudu. Po té základce jsem začala vzhledu přikládat velkou váhu, dívala se kolem sebe dost povrchně. Měla jsem pocit, že bez vzhledu nedokážu nic. V patnácti jsem si našla prvního přítele, strašně se do něj zamilovala a on se na mě po čase vykašlal. A já, jak jsem si stále nevěřila, jsem furt chodila za ním a snažila se ho získat zpátky. A myslela si, že se se mnou rozešel opět jen kvůli mému vzhledu. Z toho mě nakonec vytáhl až další přítel, se kterým jsme spolu byli delší dobu. Dodal mi hodně sebevědomí, aspoň jsem si to myslela. Ale jak to tak bývá, tak v okamžik, kdy máte pocit, jak to všechno máte vyřešené, se vám to vrátí jako bumerang, jako zkouška. Nastoupila jsem potom do práce do jednoho zahradnictví, kde byla dívčí parta. Jenže tentokrát to bylo všechno naopak – neměly mě rády, protože jsem pro ně byla až moc holčičí. Smály se mi, že mě zajímá jen kosmetika, že jsem jinak neschopná. A tak mě braly. A já se do té role takhle postavila. To se mi stává často – rychle se v nějaké skupině lidí dostanu do určité role a tu roli přijmu. Už v tu chvíli si to uvědomuji, vím o tom, ale cítím se, jako bych byla v nějaké kazajce a nevím, co s tím dělat. Přijdu domu, zamyslím se a řeknu si: ‚Tak, zítra to přeci vyřeším!‘ Ale ten druhý den to zase nejde. Bude to znít hrozně povrchně, ale pamatuji, že jsem tam jednoho dne přišla v hezkých šatech a cítila se skvěle, sebevědomě. Pak jsem se převlékla do pracovní zástěry a zase se cítila být strašně malá. V takovou chvíli si od lidí nechám líbit cokoliv a neřeknu ani slovo.“

„Často přemýšlím, jestli jen neustále před společností nenosím nějakou masku. Pracuji teď už půl roku ve společnosti, která dělá kosmetické poradenství, strašně mě to baví a mám pocit, že jsem se přes tu práci opět trochu našla, ale zároveň si pamatuji, že jsem tehdy na základce taková vůbec nebyla. Byla jsem úplně jiný člověk. Takže nevím, jestli jsem se opravdu změnila, jestli sama nebo kvůli jiným lidem, jestli je to všechno jen iluze nebo jestli jsem to dnes doopravdy já.“

/

„I think that people are very vulnerable around the age of thirteen, I guess that’s why I still struggle with this nowadays. With the feeling that I am not good enough. And that I never will be. After the secondary school I started to see the outer appearance as something very important, I used to see things in a very superficial way. I had a feeling that I wouldn’t be able to achieve anything without good look. I found myself my first boyfriend at the age of fifteen, I fell madly in love with him and he dumped me after some time. Since my self-confidence was low, I tried to get him back over and over again. And I thought that he had broken up with me only because of my looks. It was only my next boyfriend who managed to get me over this idea. We were together for a longer time and he really boosted my confidence. Or so I thought. But, as it happens, the moment you feel you’d overcame something, it comes back as a boomerang, a challange. I started to work in a garden centre where was a girl’s group of employees. But this time it was a completely opposite situation – they didn’t like me because I was too girly for them. They laughed that all I cared about was cosmetics, that I was useless. They saw me that way. And I took the role. That happens a lot to me – in a new group of people, I quickly get into a certain role and I accept it. I realize it already at the time when it’s happening, I know about it but I feel as if I am in a straitjacket and I don’t know what to do. I come home and think about it: ‚Okay, I will solve it tommorow!‘ But the next day it’s the same. This might sound shallow but I remember that one day I came to the work at the garden centre in a nice dress and I felt great and self-confident. But then I changed into a working apron and I felt to be this little again. At such moment, I let people do and say anything to me and I don’t say a word.“

„I often think whether I don’t wear a mask in front of the society all the time. I’ve been working as a cosmetics advisor for the last half a year, I really enjoy it and I have a feeling that I’ve somehow found myself through the work again but at the same time I remember that I wasn’t like this at the beggining of the secondary school. I was a completely different person. So I don’t know if I really changed, if I changed on my own or because of other people, if it’s all a great illusion or if the way I am now is the real me.“