Powered by Seat

HOPRG_1875a

„Před pár měsíci jsme byli nuceni vystěhovat se z vršovického bytu, kde jsem prožila celý život. Moji rodiče byli v roce 1938 první nájemníci celého domu a my s bratrem v tom bytě prožili krásné dětství. Pamatuji, že jednou jsme rozbili skleněnou výplň dveří a řekli mamince, že když tou dírou proleze, tak od nás dostane pět korun. A ona prolezla, byla bezvadná. Brácha s tatínkem zas hrávali v předsíni fotbal, jednou rozbili novou sošku a pak se to snažili zakamuflovat. Táta byl lékař, nebyl komunista, takže na naši rodinu dost tlačili, ale u nás bylo veselo. V dospělosti už to bylo smutnější. Když mi bylo čtyřiadvacet, tak mi v tom bytě táta zemřel. Z plného zdraví, před očima. V noci se mu udělalo špatně, já mu říkala, že to bude od toho jeho žlučníku, ale on řekl: ‚Kdepak, to bude srdce.‘ Posadil se a byl konec. Později tam zemřela i maminka a já tam jednou chtěla zemřít také.“

„Byl to obecní byt. Praha 10 ale přišla do finančních problémů, potřebovali se zbavit bytového fondu, a tak před pár lety došlo k privatizaci. Neměli jsme peníze na to si ho koupit a v tu chvíli nás začali obcházet různí vlčáci. Realitky. Jedna se nám zdála být docela seriózní, řekli, že nás tam s manželem nechají dožít. Dostali jsme nájemní smlouvu na neurčito. Pak vešel v platnost nový zákoník, každý právník si ho vykládal jinak a nám řekli, že smlouva na neurčito se už neuzavírá, že od teď už pouze na rok, s prodloužením. Rok nás tam tedy nechali, ale na jeho konci, to bylo loni před Vánoci, nám oznámili, že jejich valná hromada – přitom to jsou tři lidé – rozhodla, že byt chtějí prodat a že se s námi loučí. V tu chvíli se mi udělalo špatně. A rozhodně jsme nebyli jediní, kdo v tom domě takhle dopadl. Bydlely tam i starší ženské než já, navíc často už bez manžela. Ten večer se po celém domě rozléhal pláč a nářek.“

„Můj právník řekl: ‚Udělali to mazaně. Jestli chcete, můžete se s nimi soudit, ale bude to trvat osm let a asi to prohrajete.‘ Kdybych byla mladší, tak do toho asi jdu, ale teď už jsem to vzdala. Když jsem jim předávala klíče, tak jsem si k tomu zavolala svého bratra, který je lékař. Abych měla pomoc, kdyby to se mnou seklo. S úsměvem jsem jim ty klíče odevzdala a ve výtahu se složila. Plakala jsem, třásla jsem se, zvracela. Trvalo to dlouho. Tady Peťula to prožívala také hrozně. Čtrnáct dní to vypadalo, že snad umře. Už když jsme se balili, tak byla celá vytřešťená. Byla zvyklá na svůj stereotyp, svůj pelíšek a najednou bylo všechno jinak. Po stěhování jen celé dny ležela, nejedla, na nic nereagovala. Všechno jí bylo jedno. A já musím dodnes mobilizovat veškeré svoje síly, aby mi všechno jedno nebylo. Starý strom se prostě nemá přesazovat. Ale dnes je vše podřízeno konzumu a trhu. A to vlčáctví, které je tomu dnešnímu trhu vlastní, na takovéhle věci z vysoka kašle.“

/

„Few months ago we were forced to move out of a flat in Vršovice district where I spent my whole life. My parents were the first tenants of the house in 1938 and me and my brother had a beautiful childhood in there. I remember that once we broke a pane of glass in the door and we said to our mom that we would give her 5 crowns if she crawled through the hole. And she did, she was great. Or my dad who used to play football with my brother in the entrance hall and one day they broke a new statuette and tried to cover it up. My dad was a doctor, he was not a communist and so they made pressure on our family but in our house it was a lot of fun. It got more sad as I grew up. When I was twenty-four, my dad died in the flat. Out of the blue, in front of my eyes. He started to feel sick at night, I told him that it was probably his bladder but he said: ‚No, it’s my heart.‘ He sat down and it was over. Later, my mom died in the flat too and I wanted to die there one day as well.“

„It was a municipal flat. But the Prague 10 district got into financial troubles, needed to get rid of some flats and so a few years ago they started the process of privatization. We didn’t have money to buy the flat and that’s when all kinds of wolfs started to circle around us. Real estate agencies. One of them seemed quite solid to us, they told us that they would let me and my husband live in the flat till the end of our lives. They let us sign a lease agreement for an indefinite period of time. But then a new legal code came into force, every lawyer had a different interpretation of it and they told us that it was not possible anymore to enter into a contract for an indefinite period of time, that the contract had to be only for one year and then needed to be prolonged. They let us live in the flat for the year but then they came one day, it was last year before Christmas, and announced that their general meeting – but it’s only three people – had decided that they wanted to sell the flat and that it was time to say goodbye. It made me sick. And we were certainly not the only ones in the house who ended up this way. There were older women than I am, many of them living alone, without a husband. That night there was a crying and wailing resounding in the house.“

„My lawyer told me: ‚They did it cunningly. If you want, you can sue them but it will take eight years and you will probably lose.‘ If I was younger, I would probably go for it but I gave it up now. When I was giving them the keys of the flat, I asked my brother, a doctor, to accompany me. So that I had someone to help me if I got sick. I handed them the keys with a smile on my face, got to the elevator and collapsed. I was crying, trembling, vomiting. It took a long time. The dog, Peťula, took it the hard way as well. For a fourteen days it looked like she was going to die. She was all wide-eyed already when we packed our things. She was used to her stereotype, to her bed and suddenly everything was different. After we moved, she was just lying on the floor, she didn’t eat, was apathetic. She didn’t care about anything at all. I still have to mobilize all my energy to care about things today. It’s as they say, you shouldn’t replant and old tree. But everything is subordinated to the consumerism and the market nowadays. And the wolfs that now belong to the market don’t give a damn about such things.“