Powered by Seat

hoprg_1883a

„Nikdy ten klíč nedávám z krku. Když se mě na něj lidé ptají, tak tvrdím, že je od pásu cudnosti. Většinou se zasmějí a dají mi pokoj. Což mi vyhovuje. Přestože pracuju v divadle a v kavárně za barem, tak jsem docela uzavřený člověk. To ten klíč symbolizuje. Ale pro mě je to především klíč ke vzpomínkám. Na bývalého přítele, který mi ho dal, a především na tatínka, který před pěti lety zemřel. Zní to jako klišé, ale vzpomínám na něj opravdu každý den. Vždy si ten klíč vezmu do ruky a vím, že je se mnou.“

„Byl hodně svůj. A hodně uzavřený. Ale strašně poctivý a pořádný. Někdy až moc. Měl na každý den itinerář, a jakmile se mu to rozhodilo, byť jen o deset, patnáct minut, a mohly jsme za to já nebo ségra, tak se s námi třeba celý týden nebavil. To jsou takové ty věci, které vám v tu chvíli, kdy se stanou, přijdou hrozně líto, ale po letech na ně vzpomínáte s úsměvem. Nejčastěji ale vzpomínám na naše objetí. Rodiče bydleli v Pelhřimově, já šla na střední školu do Prahy, ale každý víkend jsem si tam pro ta objetí jezdila. Byl pro mě velkou oporou – dokázal mi podporu vyjádřit i beze slov, kdykoliv jsem potřebovala, tak on tam byl. A v pubertě člověk rodiče potřebuje neustále, i když se tváří, že ne.“

„V Praze jsem studovala cestovní ruch, ale měla jsem tady kamarády, kteří mě vzali do divadla. To byl hlavní důvod, proč jsem do Prahy po základce chtěla jít. Byla jsem hodně mladá, naši z toho nebyli nadšení, ale tatínek mi tehdy řekl, že pokud mi to pomůže dělat něco, z čeho budu šťastná, tak že mám jeho plnou podporu. Proto jsem se pak vždy snažila, aby na mě mohl být hrdý. On byl hodně zaměřený na výtvarné umění, rodiče mě k tomu vedli od čtyř let. Ve třinácti jsem se jednou potřebovala vyhnout skautskému táboru, jela na divadelní tábor a během deseti dní se do divadla tak zamilovala, že jsem se vrátila a řekla: ‚Budu herečka!‘ To mě rychle přešlo, ale divadlo se mi spojilo s tím výtvarným uměním a já začala dělat scénografii. A později, jako elektrikářovic dcerka, světelný design. Rok a půl jsem se připravovala na přijímačky na zahraniční univerzity a dnes jsem přijatá do Londýna na jednu z nejlepších divadelních fakult na světě. Nastupuju třetího října. Klíč si povezu s sebou.“

/

“I never give the key away. When I’m asked by people, I usually say that it’s from a chastity belt. And they usually laugh and let me be. Which I’m fine with. Even though I work at a theatre and as a bartender, I’m quite introverted. And the key symbolizes that. But for me it’s more of a key to memories. Of my ex-boyfriend who gave it to me, and of my dad above all, he passed away five years ago. It may sound like a cliché but I think of him every day. Everytime I hold the key in my hand, I know he’s with me.”

“He was peculiar. And very closed up. But incredibly honest and solid. Sometimes too much. He had an itinerary for every day and once it was shattered – even though in terms of ten, fifteen minutes – and it was either mine or my sister’s fault, he stopped speaking to us for the whole week. These things used to make me and my sister upset back then but now it makes me laugh. But most of all, I remember our hugs. My parents lived in Pelhřimov and I went to the high school in Prague. Every weekend I would go to my parents’ for those hugs. He was a great support for me – he was able to express the support even without any words, every time I needed him, he was there for me. And in puberty you need your parents all the time, even though you pretend you don’t.”

“I studied tourism in Prague but my friends here brought me to theatre. That was the main reason why I went to Prague after finishing secondary school. I was very young, my parents weren’t really into this idea but my dad told me that if there was something which could make me happy, that I had his full support. That’s why I always strived to live so as he could be proud of me. He loved fine arts, my parents taught me to appreciate it since I was four. When I was thirteen, I wanted to avoid a Scout summer camp, so I went to a theatre camp instead and during those ten days fell in love with theatre and wanted to become an actress. That passed quite quickly but the theatre connected with fine arts and I started to do scenography. And later on, as a daughter of an electrician, lighting design. For a year and a half I prepared for the entrance exams at universities abroad and today I’m accepted to a theatre school in London which is one of the best in the world. I start on 3rd of October. And I’m carrying the key with me.”