Powered by Seat

hoprg_1886a

„When I was four years old my father passed away. But we still talk about him a lot in our family. He was a piano tuner and a handyman. He rebuilt our house and made a lot of stuff in it. There are still many things that he had done around the house – we walk down the staircase he built, sleep on beds he made, use tables and drawers. I think he’s the reason why I have a dream to built my own house. With my own hands. And why I have issues with bought gifts, why I like all the gifts I get from my friends to be handmade. But in fact I have only four sharp memories with my father. And my mom says that some of them couldn’t really happen because he was too sick to do the things that I remember. For example I have a memory of him in a wheelchair, my mom pushing him and all of us going to a little park close to our home. When we were there, he stood up, I jumped up on his feet, held his hands and he walked with me this way. That’s it, that’s the memory. But my mom says it’s not possible that it happened because he was at home all the time while he was in a wheelchair. That he was too weak to go out. It’s strange because I can see it very clearly. But maybe I just constructed the memory from a piece of a conversation I heard or maybe it’s a memory I wanted to have. Or maybe it did happen, I don’t know. But as long as it’s a nice memory of him in my head, it doesn’t really matter to me.“

/

„Když mi byly čtyři roky, tak můj táta zemřel. Ale dodnes o něm v rodině často mluvíme. Byl to ladič pian a takový všeuměl. Přestavěl náš dům a vyrobil v něm mnoho věcí. Dodnes chodíme po schodišti, které postavil, spíme v postelích, které vyrobil, používáme stoly a zásuvky. Myslím si, že díky němu je mým snem postavit si svůj dům. Vlastníma rukama. A také, proč mám problém s koupenými dárky, proč chci, aby dárky, které dostanu od přátel, byly věci, které sami vyrobili. Ale vlastně si dovedu vybavit jen čtyři jasné vzpomínky s tátou. Moje máma říká, že některé z nich se nemohly stát, protože on už byl příliš nemocný na to, aby dělal věci, které si vybavuji. Například si vzpomínám, jak byl na vozíčku, jak ho máma tlačila a jak jsme všichni šli do malého parku nedaleko od našeho domu. On se tam zvedl, já si vyskočila na jeho nohy, on mě držel za ruce a takhle tam se mnou chodil. To je celé, tam ta vzpomínka končí. Moje máma ale tvrdí, že se to nemohlo stát, protože když už byl na vozíčku, tak ven vůbec nechodil. Že na to už byl příliš slabý. Což je zvláštní, protože já si to vybavuji velice zřetelně. Ale je možné, že jsem si tu vzpomínku jen vystavěla na základě nějakého zaslechnutého hovoru nebo proto, že jsem takovou vzpomínku mít chtěla. A nebo se to opravdu stalo, nevím. Ale dokud to znamená, že na něj mám hezkou vzpomínku, tak je mi to vlastně jedno.“