Powered by Seat

hoprg_1891a

„V pubertě má člověk dost rozházené emoce. Někdo v tom období říká, jak má neustále depku, ale já si vždy říkal, že depka je silné slovo, že to je diagnóza, a nebral jsem ty svoje stavy tak vážně. Ale pak mi bylo dvacet, dvaadvacet, všichni okolo mě se z toho dostávali, a já si uvědomil, že mě se to stále drží. Že jsem se nezklidnil.“

„Přichází to v epizodách. Přijde to, já se s tím potýkám, myslím si, jak jsem to v sobě vyřešil a po čase se to vrátí znovu. Teď jste mě zastavil v takovém zvláštním období, kdy se v sobě ztrácím. Kdy nemám pojmenované, co se ve mně děje. Člověk sice googlí a googlí, najde kdesi a cosi, občas se pozná v nějakých příznacích, ale nakonec stejně sám nemůže určit, co se s ním děje. Já vím jen to, že se cítím být neukotvený. Protože nevím, kdo jsem. Když celý život nosíte masku, tak to ani vědět nemůžete. Cítíte, že se nemáte čeho chytit. Že pořád jen padáte. A padáte a padáte a padáte a padáte. A jen se bojíte, kdy dopadnete.“

„Mám pocit, že s věkem je to spíš horší. Člověk je vysílený a má v sobě víc ‚flashbacků‘, věcí z minulosti, ke kterým se vrací. Někdy tušíte, že to opět může přijít a tím si to sami přivoláte. Nebo si to spustíte už jen tou snahou tomu porozumět. Třeba když si o tom čtete, v něčem se poznáte, a dočtete se, že je to nevyléčitelné. Nebo geneticky dané. To vám opět dá pocit bezmoci. A už jste v tom zase. Když nemáte kam utéct, třeba ve škole nebo v práci, tak to v sobě udusíte. Ale později se vám to vrátí, i s úroky. Někdy to mívá takové prkotinové záminky, třeba že se na vás někdo blbě podívá v metru. To roztočí takový kolotoč, který přestanete ovládat. Zavalí vás emoce toho nejzákladnějšího strachu se kterým neuděláte vůbec nic. Jakmile máte možnost být někde sám, tak se sesypete. Máte zároveň strašný strach, vztek a zároveň cítíte bolest. Vaše racionální já říká: Co se to sakra děje?! To absolutně nedává smysl. Seber se! Ale je to, jako kdybyste měl svázané ruce. Nemůžete nic udělat. Můžete si to jen protrpět a čekat, až zabere chemie, endorfiny. Protože pak se z toho rozbrečíte a brečíte klidně hodinu v kuse. To vás v podstatě zdroguje, odstaví a fyzicky vysílí. Takže nakonec usnete. Po čase se probudíte, cítíte se líp, ale stále máte strach. Takový ten základní, existenciální strach z opuštění, ze smrti. Strach, co mívají malé děti, když je opustí rodiče. S tímhle pocitem žiju každý den.“

/

„In puberty, one’s emotional state is messed up. Some people say at that age that they experience a depression but I always thought that it’s too strng of a word, that depression is a diagnosis. And I didn’t take what I was going through very seriously. But then I turned twenty, twenty-two, all the people around me had already got over it and I realized that it’s still the same. That I hadn’t calmed down.“

„It comes in waves. It comes, I struggle with it, I think how I managed to get over it and then it comes back again. Now you’ve met me in a strange time when I am lost in myself. In time when I don’t have a name for what’s happening in me. You can google it and find all kinds of things, recognize certain of your symptoms but in the end you cannot diagnose what’s happening to yourself on your own. I just know that I feel unanchored. Because I don’t know who I am. When you’ve been wearing a mask for all your life, you cannot really know. You feel that there is nothing you can hold onto. That you keep falling. You are falling and falling and falling. And you are scared, waiting till you hit the bottom.“

„I feel it’s getting worse in time. You get more exhausted and you have more „flashbacks“ within, things from your past that you go back to. On times you start to expect that it would hit you again and you summon it this way. Or you summon it just by trying to understand it. Like when you read about it, you recognize yourself in something and then you read that there is no cure for that. Or that it’s genetically determined. That makes you feel helpless again. And you fall into it again. When there is no place you can hide, at school or at work, you just suppress it in you. But later it comes back even stronger. Sometimes the initial trigger is really silly, like someone looking at you badly on the metro. But it spins such a treadmill that you have no control over it. You get overwhelmed by the feeling of the most basic fear and you are defenceless. As soon as you find a private place, you go to pieces. At the same time you experience an immense fear, anger and pain. You rational self says: What the hell is going on?! This makes no sense. Pull yourself together! But it’s as your hands were tied. There is nothing you can do. You have to suffer throught it and wait till endorphins kick in. Because then you cry, for the whole hour even. That basically dopes you up and drains all your energy. And so you fall asleep. After some time you wake up, you feel better but you still feel the fear. The kind of basic, existential fear of being abandoned, a fear of death. A fear that small children experience when their parents leave them. That’s the feeling I live with every single day.“