Powered by Seat

hoprg_1896a

„Mě tyhle projekty zaměřené na lidské příběhy zajímají, fandím tomu, ale vždy mám pocit, že by tam měli vystupovat ‚ti ostatní‘. Protože ty zajímavé věci se přeci vždy dějí těm ostatním. Ostatní prožívají různé velké, smutné věci, ostatní vyhrávají ve Sportce. Ale zas chápu, že já jsem ostatní člověk pro ty ostatní lidi. Já sama ale příběhy ze svého života nevyprávím ani svým známým, vždy je to spíš tak, že já poslouchám je. To je moje životní role. Já jsem si totiž vždycky myslela, že lidi jsou rádi, když je člověk poslouchá. Protože v sobě všichni mají tu tenzi vyprávět své příběhy. Tak jsem si říkala: ‚To je pěkný, tak já je v tom prostě doplním a budu ta, co jim bude naslouchat.‘ Ale po letech jsem to dostala od lidí zreflektované, že je to prý divný. Že se lidi cítí nejistě, když o sobě já nic neřeknu. Mají pocit, že si vyblívají svůj život a nedostávají žádné sračky zpátky. Že je to na těch vahách nevyrovnané. Takže teď občas zkouším, že něco tak jako nahodím: ‚Jo, jo, byla jsem tam a támhle, dělala to a tohle…‘ Jen tak zlehka, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Musí tam být ta rovnováha.“

/

„I like these projects focused on human stories, I root for it, but I always felt that it should be ‚the others‘ who appear in it. Because it’s always the others who experience the interesting things in life. The others go through great tragic things, the others win the lottery. But I understand that I am the other person for the others. But I don’t tell stories from my life even to my friends, I rather listen to them when we meet. That’s the role I have in life. Because I always thought that people like it when there is someone who listens to them. And that everyone feel the need to tell their stories. So I thought: ‚Alright then, I’ll be the one who listens. But years later people told me that it’s weird. That they feel insecure when I don’t say anything about me. That they have a feeling like they’re spitting out their life to me and not getting any of the shit back. That the scales are out of balance. So now I sometimes try to throw them a bone: ‚Yeah, yeah, I was there and there, did this and that…‘ Just lightly, so that I could have my cake and eat it. There must be the balance.“