Powered by Seat

hoprg_1897a

„Já jsem byl majitelem hospody. Ne tady v Praze, ale kousek od Jablonce. Hrával jsem tam jeden čas fotbal, něco si vydělal a pak se shodou náhod dostal k možnosti koupit levně polorozpadlou hospodu. Vzal jsem si úvěr, koupil jí, zrekonstruoval a devět let jí provozoval. Staral jsem se o její fungování, každodenní nákupy a manželce svěřil veškeré finance, které se kolem toho točily. A podařilo se to rychle rozjet. Měl jsem štěstí na kuchaře, díky němu se tam naučili jezdit i pražáci. Postavil jsem tam i cukrárnu, vydělával mraky peněz. Pak jsme ale jednoho dne seděli s manželkou doma a víte, jak to je – člověk se vždy pohádá kvůli nějaké volovině. Už nevím, o co tam tehdy šlo, ale podařilo se mi jí ubít argumenty. Nevěděla kudy kam, a tak řekla ‚tak já ti něco ukážu!‘, otevřela šuplík a vyndala papír, kde stálo: ‚Jménem republiky se manželství rozvádí.‘ Já byl v šoku. Nevím, jak to udělala, ale byl jsem tehdy čtrnáct dní rozvedený a nevěděl o tom. Hlavně ani nevím proč to udělala, dodnes mi dluží vysvětlení. No ale hospodu jsme tedy prodali a ona mi měla velkou část peněz splácet. Už pět let to leží u soudu, já z toho neviděl ani korunu. A víte, jak to je – dokud máte peníze, tak máte kupu známých a kamarádů. Ale jakmile zjistí, že vám ty peníze ubývají, tak ti kamarádi jeden po druhém odpadávají. Až pak najednou zjistíte, že žijete na ulici a jste úplně sám. Dnes jsem na ubytovně, chodím po městě, ale často mi chybí společnost. Proto chodím sem do parku na lavičku, kde se schází lidé, kteří skončili podobně jako já. Mám si tady s kým popovídat o fotbale, o hokeji – sport je dodnes můj největší koníček. Řeknete, že jen kecáme o fotbale, ale pro mě to znamená, že aspoň na chvíli nejsem sám.“

/

„I owned a restaurant. It was not in Prague but close to the city of Jablobec. I used to play footbal for their team, earned some money over there and got a chance to buy a ramshackled pub. I took a bank loan, bought it, reconstructed it and ran it for nine years. I was the restaurant manager and my wife took care of all the finance. We managed to start it up really quickly. I was lucky to find a good cook, thanks to him even people from Prague used to visit us. I also built a sweet shop and I was making a lot of money. But then one day me and my wife sat at home and you know how it is – married couples sometimes start to argue over silly things. I don’t remember what was it about back then but I managed to beat her down with my arguments. She didn’t know what to do and so she said ‚I’ll show you!’, she opened a drawer and took out a paper on which there was a text: ‚On behalf of the republic, the marriage is considered divorced.‘ I was shocked. I don’t know how she did it but I’d been divorced for fourteen days without knowing it. The main thing is that I don’t know why she did that, she still owns me an explanation. But we sold the restaurant and she was supposed to pay me instalments. It’s been at the court for five years already, I haven’t got a single crown from her. A you know how it is – when you have money, you have a lot of acquaintances and friends. But when they find out that your money drain away, they fall off one by one. And then one day you realize that you live on a street and that you’re all alone. I live at a doss-house now, I walk around the city a lot but I am often on my own. That’s why I come to this park where people who’ve ended up in a similar way like I did come to meet. Here I have someone with whom I can chat about football or hockey – sport is still my greatest hobby. You can say it’s just a football chatter but for me it means that at least for a moment I am not alone.“