Powered by Seat

hoprg_1904a

„Hodně mě u nás na gymplu ovlivnil náš bývalý učitel fyziky. Krom toho, že bylo vidět, že ho to baví a že tomu rozumí, bylo super, že nikdy neměl žádné takové kecy na holky, které občas slyším od jiných učitelů: ‚No, ještě to jednou zopakuju pro holky, aby to pochopily.‘ Myslím si, že to je něco, co má plno holek už z rodiny – tatínek je ten, kdo dělá technické věci a ta holka často slyší: ‚To je moc složitý, tomu nebudeš rozumět.‘ Často se to dnes týká počítačů – když jsme měli na základce informatiku, tak náš učitel daleko víc mluvil ke klukům. Protože se říká, že takové věci lépe pochopí, že mají lepší logické myšlení. A když to člověk pořád slýchá, tak to přijme za své. Mají to pak v sobě jak ti žáci, tak učitelé. Ale tenhle náš fyzikář byl jiný. Naopak nás všechny motivoval – třeba abychom se zúčastnili fyzikální olympiády. Řekl, že se vůbec nemusíme bát, že to může zkusit kdokoliv a když to nevyjde, tak se nic nestane. A tak jsem to zkusila, týden se na to připravovala a nakonec se v krajském kole i dobře umístila. Hodně mě to nakoplo. Já se jinak často podceňuju, ale tady jsem najednou viděla, že to jde – že na to mám. A že mě to i baví. Začala jsem jezdit na další akce a exkurze a účastnit se různých projektů. V jednom jsme zjišťovali, jak pomocí fyziky zlepšit život lidí, jiný se týkal jaderné fyziky – těžby uranu a jejího vlivu na životní prostředí. Nakonec jsem se dostala k projektu ‚středoškolská odborná činnost‘, už v době, kdy jsem byla rozhodnutá, že fyziku chci v budoucnu studovat. Na stránkách jaderky jsem objevila, že vypsali téma, které mi přišlo praktické a užitečné: ‚Jaderná fyzika v medicíně‘. Zas jsem se začala bát, že to nebudu zvládat, ale nakonec jsem se odhodlala a zúčastnila se výzkumu, který se týkal nového detektoru ionizujícího záření v radioterapii, léčbě zářením. Bylo to těžké, dělala jsem na tom celý rok, často dlouho do noci, před odevzdáním jsem dva dny nespala. Ale dozvěděla jsem se strašně moc nových věcí. A dokonce jsme zjistili věci, které ještě nikdo před námi nezjistil. Hodně mi pomohla paní, které ten projekt vedla – sepsaly jsme z mých výsledků vědecký článek, který ona prezentovala na konferencích v Srbsku a v Anglii. A za pár dní ho pojedu na jednu konferenci prezentovat já sama. Bude to příspěvek o nových způsobech kalibrace radiochromických filmů.“

/

„I was influenced a lot by our former high school Physics teacher. Not only was it obvious that he really liked the subject and knew it well but he also never said anything like: ‚Let me explain it one more time so that girls could understand it.‘ I’ve heard things like that from other teachers. I think that’s something that a lot of girls experience at home – dad is the one who does technical stuff and a girl often hears: ‚That’s way too complicated, you wouldn’t understand it.‘ You can see it when it comes to computers these days – when we had IT at a primary school, our teacher spoke much more to boys in the class. Because it is said that boys understand such things better, that they have superior logical thinking. And when you keep hearing that, you accept it as a fact. And so both pupils and teachers see it this way. But this teacher of Physics was different. He motivated all of us – to participate in the Physics Olympics. He told us not to worry, that anyone can try. And if it doesn’t work out, nothing happens. And so I did try. I was preparing for it for a week and in the end I scored well in the regionals. It was a great boost for me. I sometimes have a tendency to underestimate myself but here I could see that I am good enough for it, that I can make it. And that I like it. I started to go to all kinds of events and field trips, participated in all kinds of projects. In one of those we were finding out how physics could be used to improve people’s lives, another one was focused on Nuclear Physics – uranium mining and its impact on the environment. Finally, after I made the decision to study Physics, I found out about the ‚High school science projects‘ programme. On the website of Faculty of Nuclear Sciences, I discovered a call for participants in a project that I considered practical and useful: ‚Nuclear Physics in Medicine’. Yet again, I started to be afraid that I wouldn’t be good enough to do it but in the end I plucked up my courage and took part in the research on new ionizing radiation detector in radiotherapy. It was hard, I worked on it all year, often till late at night. I hadn’t slept at all for two days before it was submitted but I did learn a lot of new things through it. We even found out completely new things which nobody else had found before. The woman running the project helped me a lot – we wrote down a scientific article from my findings and she presented it at conferences in Serbia and in England. And in a few days I will go to a conference to present it myself. It will be a paper about new ways of calibrations of radiochromic films.“