Powered by Seat

hoprg_1920a

„V šestnácti letech jsem se zamiloval. Ale mám potíž v tom, že většinou když člověk řekne ‚láska‘, tak mluví o určité preferované emoci ze své emoční škály, kterou můžeme nazvat ‚náklonnost‘. Ale ‚láska‘ označuje mnoho dalších emocí. To, o čem v téhle souvislosti mluvím já, by se možná v angličtině dalo označit slovem ‚awe‘, úžas. Ale ne v tom stejném smyslu. Protože s ‚úžasem‘ si většinou nespojíte nic dalšího, neřekl byste, že je to emoce, která je vztažná mezi vámi a něčím jiným. Ale pro mě to tehdy nebyla žádná platonická láska, byla to láska k ženě. Na druhou stranu víc než chtít tu osobu mít, jsem chtěl tou osobou být.“

„Měl jste někdy takový ten pocit, že si v nějaký moment pro sebe přemýšlíte, určitým způsobem se u toho zatváříte, z nějakého důvodu si představíte, jak u toho asi vypadáte a dojde vám, že ten výraz, který máte na tváři, je přesně takový, jaký mívá onen člověk, kterým chcete být? Přesně to se mi stávalo. Jakožto vyjádření té naprosto všepohlcující touhy se jí přiblížit. Bylo jí tehdy patnáct let, ale už z ní byla bývalá atletka, která si tím sportem zničila nohy. Zároveň ji však zajímala lingvistika, literatura a filozofie a byla schopná i v přírodních vědách, zvlášť v chemii. Já jsem byl takový klasický knihomol, který se s nikým moc nebavil a neměl velké sebevědomí. Ona pro mě zkrátka byla člověk, který mi imponoval v každém ohledu.“

„Dnes mám občas pocit, že než jsem ji poznal, tak jsem ani neexistoval ve smyslu uvědomění si sebe sama z jiné perspektivy, než je ten bod, který máme za očima. Jako bych byl více – jako zvíře? Tedy pokud asociujeme to, že jsme lidé, se schopností odrazit se myšlením z nějakého vnějšího bodu a podívat se sami na sebe. Kdo totiž, co se týče lásky, neměl kdy myšlenku: Jak asi v očích tohoto člověka vypadám?“

Jak to tehdy dopadlo?

„Jak může něco takového dopadnout? Když si vezmu, co jsem chtěl, tak realizace té věci ani nebyla, co by lidé normálně považovali za ‚dopadlo‘ nebo ‚nedopadlo‘. Protože je těžké se někomu vyznat, že chcete být jím a pak toho člověka přimět, aby vám odsouhlasil, že od teďka jste on. Ale ta touha být jí byla v podstatě touha být dokonalý. Takže přestože ona je dnes tisíce mil daleko, tak já v sobě stále mám velkou touhu po všestrannosti. Snažím se být renesanční člověk. Studuji lingvistiku, ale když prokrastinuji, tak se učím fyziku. A celkově se dá říct, že dnes žiji tak trochu ve dvou světech. Jako akademik a jako vzpěrač. Což není jednoduché. Ale cesta k vyšší míře dokonalosti téměř nikdy nevede po přímce, to už jsem zjistil. Kdyby vedl žebřík ke hvězdám, tak by po něm lezl každý. A nic by to neznamenalo.“

/

„When I was sixteen, I fell in love. But when people say ‚love’, they usually mean their preferred emotion of their emotional range which can be called ‚affection’. But the term ‚love‘ denotes many other emotions. To describe the one that I am speaking about, I could use the English term ‚awe’. But the meaning is not the same. Because when you say ‚awe’, you usually don’t connect anything else with it. You wouldn’t say it’s an emotion that relates to you and anything else. But for me it was not just a platonic love, it was a love towards a woman. But on the other hand, more than wanting to have the person, I wanted to become the person.“

„Have you ever had the feeling when you think over anything, make a certain grimace, then imagine how the grimace looks like for some reason and realize that it’s exactly the kind of grimace that the person you want to become makes? That’s what was happening to me. It was an expression of the devouring desire to get close to her. She was fifteen years old but she was already a former athlete back then who had ruined her legs through the sport. But at the same time she was interested in linguistics, literature and philosophy and she was capable in natural sciences as well, especially in chemistry. I was a classic bookworm who didn’t speak with many people and didn’t have much of a self-confidence. In short, she was a person that impressed me in each and every way.“

„Today I sometimes feel that before I met her, I hadn’t even existed in a sense of being aware of myself from a perspective different from the point somewhere behind our eyes. As if I was more – of an animal? That is if we associate our humanity with a capacity to bounce our thought back from an external viewpoint and see ourselves through. Because who has never had a similar thought about a loved one: How do I look like in his or hers eyes?“

How did it end up?

„How could something like that end up? When I consider what I wanted, the result of it was not even anything people could decribe as ‚ended up well‘ or ‚ended up badly’. It’s hard to confess to someone that you want to become him or her and then to make them approve: OK, now you are me. But for me the desire to be her was basically a desire to be perfect. And so even though she is thousand miles away now, I still have a great craving for versatility. I try to be a renaissance man. I study linguistics but when I procrastinate I learn Physics. I can say that I live in two different worlds now. In one as a scholar, in the other as a weightlifter. And it’s not easy. But I’ve found out that the path towards perfection is hardly ever a straight line. If there was a ladder to the stars, everyone would climb it. And it wouldn’t mean a thing.“